Ano Ko no Inochi - kap. 23: Rozuzlení a epilog

POZOR! Spoiler!

Sasuke
Sai
Hinata

Polkl. Au. Nechtěný knedlík strachu v hrdle jej tlačil. Jestli tohle má bejt dobrá zpráva, jak moc zlá je ta špatná? Nevěděl, co si má myslet, že ho bolelo už jen to čekání a polykání.
„Nevědí, co se děje,“ promluvila Hinata, čímž Sasukeho ještě více nabudila. „Netuší, co se stalo a ani jak to mají napravit. Co ale jistě vědí, je to, že má absolutně zničené vnitřnosti, jakoby ji někdo rozsekal zevnitř. Zlomené zápěstí, jizvy na krku, které vypadají jako pár dnů staré, ale není tomu úplně tak - k tomu se dostanu, a mnoho modřin. Víceméně to ještě není tak zlý, ale jde o to, že všechny tyhle rány, ať už vypadají staře nebo nově, se jí objevily těsně před tím, než si jí přivedl. Prostě jakoby vypukly v jednu chvíli, což mělo na její tělo ohromný nápor, nehledě na to, že některé rány jsou příšerně vážný. Nevíš, co se mohlo stát?“ tázala se ho.
„Ne, netuším… Jak to vlastně myslíš? Chceš říct, že tohle… tohle všechno utržila v té krátké chvíli, co byla s Yū v tom dýmu?“
„Alespoň to tak vypadá.“
„To je přece nemožný, je to moc narychlo…“
„V normálním boji ano, ale tady šlo přece o ducha, ne?“ zauvažovala Hinata po krátké odmlce.
„Jo, ale vem si, že nás naháněla takovou dobu a někteří jsme z toho vyvázli v pořádku, tak proč by jí udělala všechno tohle za jeden okamžik?“
„Nevím, mohlo jít o cokoliv… Co když Yū věděla, že Kurumi je její živé já a chtěla se ho stůj co stůj zbavit?“
„No, to možná jo, ale stejně je toho nějak moc, to by nestihla snad ani ona…“
Počkat… že by? Však jak řekla, tak jsou jedna a ta samá… Co když jsou taky…? To zlomené zápěstí a modřiny. Ale zase ten krk a vnitřnosti? To neodpovídá. To se nestalo. Nebo možná, když jsem byl v bezvědomí? Ne, to ne… Její zranění bylo vždycky viditelné, i den na to měla fialové zápěstí, jak jsem jí ho zlomil, takže tyhle dvě věci neodpovídají. Jizev bych si určitě všiml. Tak co to tedy znamená?!
„Na co myslíš?“ promluvila po chvíli Hinata znenadání. Sasuke jí věnoval zmatený pohled, když se probral do reality. „To nic. Jenže si koukal tak přemýšlivě, zadumaně. Na něco si přišel?“
„Nakonec asi na nic. Nezapadá to. Fakt nevím, co to má znamenat. Proč to… Nic,“ odmlčel se na chvíli, „Ale teď mi radši pověz, jak to s ní tedy vypadá? Následky?“
„Nevědí. Nic se s tím prý nedá dělat. Když se to snaží napravit, tak se to pokaždé zase vrátí do původního stavu, jako by to předtím neuzdravili. Ale nezhoršuje se to, že by to krvácelo nebo ohrožovalo její život čím dál víc, to ne. Ale i tak, jestli to takhle půjde dál, tak nakonec rozhodně zemře, jelikož to její tělo nezvládne. Je to prý strašná záhada, a pokud se nestane nějaký zázrak, tak jí nedokáží zachránit.“
„Cože? To její život nechávají nějaký pitomý náhodě?!“ vyjekl pln opovržení. To je taková blbost! Měli by se, do pr*ele, snažit víc!
„Co chceš, aby dělali?“
„Něco! Jde tu přece o život! Proč jí teda nechají ležet v nějakým zasraným pokoji a nesnaží se přijít na to, jak jí pomoct?!“ upustil na uzdě ještě víc. Hinata jen soucitně pozorovala jeho stále se měnící výrazy v návalu vzteku.
„Banda neschopných idiotů!“ Sakra. Nemůžu přestat. „Mi řekni, proč jen seděj na zadku? Proč se nesnažej? Lepší, když zemře, zatímco se jí snažej zachránit, než aby zemřela, aniž by hnuli prstem!“
Sklapni! Musíš se uklidnit, ore!
„Ty mi teda hnou žlučí! Fakt větší exoty jsem za celou svou existenci nepotkal!“ křikl.
Hinata nehlesla jedinou hlásku za celý jeho monolog a jen jej soucitně pozorovala. Jen se vykřič. Potřebuješ to… Ale i tak ti to nemůžu ještě říct celé.
Avšak v momentě, kdy se Sasuke už připravoval vyvalit ze sebe další snůšku nadávek na neschopný personál, jakýsi chlapík odhrnul dveře jeho pokoje. Sasuke naštvaně trhl hlavou směrem ke dveřím.
„Kdo sem zase-!“ avšak při pohledu na mladíka v lékařském oděvu, se zarazil a mírně sebou cukl. Do pr*ele.
Chlápek vstoupil i bez pozvání dovnitř a díval se na Uchihu s vážným výrazem. Všechno to musel slyšet…
„Co je?!“ vyjel i přesto znovu. Už zase…
„Zcela nic. Shání se po vás pacient z pokoje třicet dva, Aoyama Sai,“ sdělil medik bez jakékoliv poznámky k přidrzlému chlapci. Poté se jen otočil a zmizel opět za dveřmi. Sasuke párkrát zmateně zamrkal.
„Sai?“ zopakoval po chvíli civění na dveře.
„Taky jsem slyšela. Pojďme zjistit, co potřebuje,“ dodala Hinata a zvedla se ze židličky, aby chlapci pomohla se úspěšně postavit. Poté se společně vydali ke dveřím, zatímco jej podepírala i v chůzi.

Sai seděl na posteli. Byl celý bledý a rty měl skoro až modré. V očích mu chyběla barva a zář života. Na pohled jednoduše působil jako živá mrtvola. Hlavou se mu k tomu neprohnala už nějakou dobu žádná myšlenka.
Když na dveře jeho pokoje někdo zaklepal, otočil pomalu hlavou směrem k nim. Dovnitř vstoupil Sasuke, přidržovaný Hinatou.
„Zdravím,“ pronesl chraplavě a úplně bez zápalu. Vydal to ze sebe skoro až bolestivě.
„Ahoj, jak se cítíš?“ tázala se ihned Hinata.
„Dá se to,“ opáčil bez zájmu a pohlédl na Uchihu. „Yū?“
Sasuke zakroutil hlavou v zápor. Sai chápal, co to znamená.
„Ah,“ vzdychl bez jakýchkoliv emocí, „Takže technika zabrala,“ řekl spíš k sobě než k ostatním.
„Jaká?“ zamračil se Sasuke podezřele.
„Ah, to jen Chi no Fūsha*,“ řekl znovu tónem, jako by se ho nic netýkalo.
„Cože?! Tys to použil?!“ vyjel Sasuke a hodil po mladíkovi zamračený pohled. Vymanil se Hinatě a dobelhal se k Saiovu lůžku. Sai na něj hleděl nepřítomným pohledem, což Uchihu vytočilo ještě víc. Mukatsuku!**
Pln zlosti z mladíkova pohledu a chování ho ponenáhlu chňapl za límec košile a s vražedným pohledem si jej přitáhl blíž k sobě. Díval se mu teď zblízka do očí.
„Jak si to použil?! To proto nemáš ruku?! Kam si jí sakra strčil?!“ naléhal a pořád s Saiem lomcoval po každé větě.
Saie jeho tvrdé zacházení mírně probralo do vědomí. Při pohledu na chlapcův výraz se snažil vymanit z jeho pevného a drsného sevření, byť s jen jednou rukou.
„Do ní. Kam asi jinam? Jak jsem jí asi měl podle tebe jinak zastavit?!“ pomalu se rozkřičel i Sai.
„Kam přesně? Jaká část těla?! Řekni mi to!“
„Břicho!“ vyjekl bez přemýšlení mladý Aoyama, „Proč se ptáš!? A pusť mě kruci!“
Sasuke se zarazil. Břicho? Po chvíli Saiův límec zvolna pustil a udělal pár kroků vzad, zatímco se mu beznaděj zračila v očích.
Tak přece jen… Ne. Ještě to tak pořád být nemusí. Furt tu nejsou všechny puzzle skládačky.
Po chvíli civění do země se podíval na Saie zmateným pohledem s náznaky beznaděje. Sai na něj pro změnu hleděl s již mírným zájmem o okolí, ale i přesto jeho mysl vypovídala službu. Z jeho výrazu bylo i vidět, že je zmatený, ale také i vyčerpaný z předchozího sledu událostí. Kvůli jeho zranění byl dle všeho daleko slabší než kdy předtím.
„Saii, zamysli se prosím… a to pořádně. Nebyla Yū někdy zraněná na krku? Neviděl si něco? Prosím, fakt pečlivě zapřemýšlej.“
„Co? Proč?“
„Prosím!“ naléhal. Sai zmlkl a stále podezíravě si chlapce prohlížel. Poté však kývl a zadíval se na bílou přikrývku, jenž halila jeho nohy. V jeho očích se znovu začala zračit nepřítomnost. Párkrát bolestivě zamrkal, snad se snažil přemýšlet. Něco… Něco si vybavit. Po úspěšném vyvolání myšlenek, mu hlavu zahalily všechny vzpomínky na Yū za poslední dny. Ne, tohle ne… A vybavil si další snůšku událostí. Zamračil se a podepřel si bradu rukou s vážně zadumaným pohledem. Občas se mu zaleskly i oči.
„Tak co?“ hlesl Sasuke, když pozoroval změny v mladíkově obličeji.
„Dej mu čas,“ vložila se do toho Hinata. Sasuke se po ní ohlédl. „Když jsme sem přišli, nevypadal, že by myslel na to, co se stalo… teď si po něm chtěl, aby zavzpomínal. Určitě se mu vybavuje všechno, čemu se po probrání vyhýbal,“ dodala, stále pozorujíc soucitně chlapce v posteli.
V tom zvedl Sai hlavu vzhůru a zadíval se na Uchihu, který mu rovněž věnoval pohled.
„Proč to chceš vědět?“ tázal se Sai, když vylezl ze svých myšlenek.
„Přišel si teda na něco? Je to fakt důležitý!“
„Proč? Jaký to má smysl?“
„To ti řeknu, až odpovíš.“
„Možná něco vím…“
„Tak mluv!“ dožadoval se Sasuke odpovědi.
„Uklidni se, sakra!“ vyjel Sai, „Řeknu ti to… Přišla za mnou do nemocnice, potom co jsem se probral. Tehdy jsem jí viděl prvně. Bylo to asi před dvěma dny, chvíli po tom, co jste s Narutem odešli. Byla divná… Měnily se jí oči a její výraz mi říkal, že trpí. Pak se chytla za krk. Nevěděl jsem, co mám dělat a strašně jsem panikařil. Ona mi ale řekla, ať se nehnu. Pak už jen vidím, jak jí tečou proudy krve z krku… sama si nehty provrtala hrdlo a vykrvácela mi přímo před očima. Myslel jsem, že je po ní, ale pak se zvedla jako by se nic nestalo. I její krev pak zničehonic zmizela z podlahy…“ vyprávěl Sai, „K čemu ti to sakra je? Proč jsem si na to musel zase vzpomenout?!“
Sasuke se zamyslel. Chápu…

„Hinato! Ty jizvy na krku…?“ tázal se, aniž by dopověděl otázku.
„Počkej, to myslíš, že je…?“ Hinata činila úplně to samé.
„Odpovídá to tomuhle nebo ne?“
„Jo, řekli, že to je jako by jí někdo vrazil do krku tenký předměty.“
Tak asi nakonec jo... Na ten krk nejspíš zemřela, a když znovu ožila, nebylo po tom ani památky. Pak zemřela znova, když Sai použil klanovou techniku. Pak se dala znovu nějak do pořádku a opět po tom, že byla předtím na kaši, nebyly žádné stopy. Ty rány, co způsobily smrt, se při znovuoživení ztratily, ale rány, které nebyly smrtelné, jí zůstaly. Ale teď se všechny její rány, které tu utržila, ať už viditelné nebo ne, přenesly po její smrti na její skutečné já. Znamená to, že měla tři životy nebo stačil úder od jejího pravého já? A i když víme, co její rány způsobilo, jak to použijeme k její záchraně?
Říct teď Saiovi, že i když technikou zachránil životy nám, tak tím ale možná zabije svou sestru, fakt nemůžu. Musím si to ještě pořádně promyslet.
…Ale přece on za to nemůže. Nemohl vědět, že po tom, kdy duch odejde, se jeho zranění přenese na Kurumi, o které jsme ani nevěděli, že žije… Není to jeho vina, za to ho nikdo nemůže vinit. Jenže, co když se bude vinit sám? Být to já, určitě bych se vinil, ale jeho vinit nemůžu. Potřebujeme Orochimara… Ten za to může! Měl by to umět i napravit.
Zatnul ruku v pěst a beze slova či pohledu na přítomné se otočil ke dveřím a zamířil pryč.
„Kam jdeš?“ zeptala se Hinata.
„Potřebuju ihned najít Tsunade,“ řekl bezmyšlenkovitě.
Hinata se podívala na Saie, uklonila se na rozloučení, a zmateně se rozeběhla za Sasukem. Aoyama s nechápavým výrazem znovu osaměl.

„Proč?“ zeptala se Hyuuga, když jej doběhla. Vzhledem k jeho zranění a šnečí chůzi jí to netrvalo příliš dlouho.
„Musí vědět, kde je Orochimaru,“ zodpověděl její otázku obratem. Hinata se zastavila, což Sasuke okamžitě zaznamenal. „Co je?“ opáčil.
„Proč chceš Orochimara?“ řekla téměř přiškrceně.
„Není to snad jasné?! Způsobil to, takže by to měl umět i napravit!“
Uf. Hinatin vyděšený výraz polevil. „Už jsem se bála…“
„Co?“ nechápal.
„Měl bys asi ještě něco vědět… Já ti totiž jednu informaci vzhledem k situaci zatajila,“ odmlčela se a Sasuke jí pohledem naznačil, ať pokračuje.
„Orochimaru je tady,“ řekla a už se všemožně připravovala na jeho reakci.
„Cože?!“ vyjel zhrozeně.
„Neřekla jsem ti to, protože jsem se bála, že ho budeš chtít zabít. Když jsem ho tu viděla, myslela jsem, že se stal zázrak a sensei se vrátil. Jenže pak jsi mi řekl, že za všechno může on… Nevěděla jsem, co si mám myslet a tak jsem se zeptala Tsunade. Řekla mi, že je tu proto, aby jí pomohl… Ať už jsem k němu cítila cokoliv vůči současné situaci, chtěla jsem věřit, že jí pomůže, a tak jsem ho nechala být. A tobě jsem to neřekla ze stejného důvodu. Bála jsem se, že by tě třeba popadl amok. Možná bys už neposlouchal, že jí chce pomoci a tak bys…“ utišila se a bedlivě chlapce pozorovala.
„Chápu,“ řekl, když se uklidnil a nahromaděná krev mu opět nezatemňovala mysl. „Takže je to vlastně všechno vyřešené.“
„Jak to myslíš?“
„Chtěl jsem ho jít hledat, aby jí zachránil, ale on už se o to nejspíš pokouší. Měl to být její sensei, když by vyšla akademii. Hodně si rozuměli už předtím. Věřím tomu, že jí nechtěl nikdy ublížit. A tak se teď můžu konečně po těch dnech na chvíli uklidnit. Přijde mi, že už je to celá věčnost, co jsem se necítil napjatě.“
Uklidnit… Ha, alespoň jen do doby, než jí zachrání. Pak z něj klidně vymlátím duši a donutím ho kápnout božskou! Chci vědět, co se sakra stalo.
„Jo, to věřím…“ dodala k jeho předchozí odpovědi Hin a úlevně se usmála.
Poté oba došli na konec chodby, kde se posadili na lavičky u dveří operačního sálu. Úleva zahalila jejich srdce, když odtamtud vyšla Tsunade se zprávou, že je dívka konečně v naprostém pořádku.

Pak už si jen pamatuju, jak jsem ji chtěl vidět… Ale oni mě k ní nechtěli po několik dní pustit a vždy mě poslali do svého pokoje. Sice jsem měl přísně nakázáno tam být nejmíň dva dny, ale já tam zůstal přinejmenším alespoň týden…
Ten první den, kdy jsem se dozvěděl, že to přežije, jsem byl tou touhou tak poháněn, že jsem začal i protestovat a drát se na sál. Samozřejmě mě tam nechtěli, ale já byl připraven i kousat… až Hinata mě utišila a dovedla mě k mému lůžku. Nastřádaná energie z těch všech informací mě ukolébala v tu chvíli ihned ke spánku. Nejspíš sem spal celý následující den, jelikož jsem se probral až zase za tmy. Bez ostychu jsem se vydal k jejímu pokoji, který jsem ale hledal dle jmenovky strašně dlouho. Jelikož netušili, že jde o Aoyamu Kurumi, tak jí Orochimaru vymyslel evidentně jméno sám, což jsem hned, jak jsem to viděl, poznal… Stálo tam: Uramu Ichora, což mě hned na pohled praštilo do očí, jelikož to byla zkomolenina z jeho jména.
Když jsem tedy stál naproti jejích dveří, začal jsem pociťovat nervozitu tak velkou, že jsem se chtěl ihned vrátit do postele a zahrabat se do peřin. Už jsem měl i nakročeno k odchodu, když jsem uslyšel zevnitř tlumenou ránu, což mě donutilo přeci jen ty dveře zvědavě a opatrně otevřít.
Ležela na prostředním lůžku v místnosti, ale byla tam sama. Alespoň co se týká pacientů, jelikož návštěvu tam měla… a to Orochimara-senseie. Když jsem nakoukl dovnitř, akorát u ní stál a líbal jí na čelo, zatímco ona byla stále v bezvědomí. Vyjeveně jsem zůstal zírat, mírně znechucen situací, že jsem přestal vnímat okolí. Dveře pak zavrzaly a Orochimaru byl v tu chvíli pryč s výrazem, který naznačoval, že si nepřál být při tomhle viděn…
Tenhle čin dodnes tíží mojí mysl… převážně, když mi je Kurumi nablízku, jelikož nedokážu za boha přijít na to, CO TO MĚLO SAKRA ZNAMENAT!!

____________________
* Krvavý větrník - technika z kapitoly 20.
** Tohle mě se*e. (jeho poznámka k Saiovu pohledu)