Bitevní

Kapitola 19.
Šepot stínu

Tým 5 má za sebou další společný týden. Týden, který byl znovu věnován plnění zdánlivě nepodstatných misí, kde nejnebezpečnějším nepřítelem byl ostrý okraj odhozené plechovky nebo mraveniště v záhoncích jedné staré paní, které nemohl přijet na pomoc syn, protože si zlomil nohu. Nenašlo se ani moc času na společný trénink a tak musel každý pracovat na svých schopnostech samostatně, což není pro rozvinutí týmového ducha zrovna ideální.

Narovnala si sukni a podívala se naposledy do skleněných dveří naleštěných tak, až vypadaly jako zrcadlo. Byla nervózní, i když nevěděla proč.
„Ona a být nervózní? Nah, nenechte se zmást!“ To by jistě řekla Misaki, kdyby tu s ní byla. Musela by se smát, a pak by obě vešly do vnitř, jako by to nic nebylo. Jenže tentokrát byla sama.
Čeho se tak bojíš, co očekáváš?

Namazu pozval Naruta dovnitř svého domu. Šli spolu dlouhou chodbou a na konci vešli do kuchyně.

„Nazdárek Sabo, podívej, kdo k nám přišel.“ Ozval se manžel zmíněné ženy a naznačil tím, že přišel host.

Saba se podívala směrem k Namazovi a zaváhala. Přecházela pohledem z Namaza na Naruta, s neproniknutelným výrazem ve tváři. Nakonec řekla: „ Minato?! Jsi to vážně ty?“ udivila se hnědovlasá žena.

„Uf, tak moc podobný svému otci.“ Oddechl si Namazu a vyjádřil tím, že Naruto je Minatův syn.

„Naruto, můžeš na chviličku?“
Blonďatý muž se otočil. Za jeho zády stála Tsunade. Hokage Listové vesnice. Jedna z nejsilnějších žen všech dob… a taky žena, která vypadala i po šedesátce lépe, než většina mladých ženských.
„Ano, bábi Tsunade? Co tady děláte?“ zeptal se Naruto a dál se opíral o dřevěné zábradlí na terase svého domu.
„Přišla jsem za tebou,“ řekla a položila na dřevo složku. Naruto ji vzal a otevřel.
„Co to je? Masaru Hatake, Kazuko Kashiko a Dai Nozomu.“
„Správně, umíš číst, Naruto.“

Stále nedokázal uvěřit, že se to stalo. Že se to děje. Jak něco takového mohla udělat?
Promnul si oči. Bylo brzké ráno, něco kolem čtvrté hodiny, a on se až teprve teď dostal ze spárů rady. Vrhli se na něj jako supi. Věděl, že už dlouho se chystají k tomu, se do něj pustit, ale až teď se jim naskytla výborná příležitost, na kterou jistě už dlouho čekali.

V určité části konožského lesa se zlehka snesla jakási osoba z jednoho stromu na zem. Při dopadu pokrčila nohy, aby snad neutrpěly příliš mnoho zátěže, pročež se hned zase napřímila a ladně se rozešla k jinému stromu, u kterého kdosi podřimoval, zatímco se o onen strom opíral.
„Chm… Říkal jsem to,“ pronesl pronikavým hlasem, když si prohlížel spící dívku před sebou, ‚Ale zajímalo by mě, co jsi mu řekla… To genjutsu… byl to záměr? Abych to neslyšel, protože si o mně věděla, nebo to byla jen náhoda?‘ říkal si při tom v duchu.

Prví část:
„Tady si odpočineme. Jsme už jen kousek od Písečné.“ Řekne Akemi. Běžely jsme pár hodin, ale už jsme byly vyčerpané. Je už skoro tma. Strašně se těším, až Sasukeho uvidím.
„Asi si nevzala hřeben, co?“ Zeptám se mrzutě.
„Děláš si srandu? Jasně, že jo.“ Odpoví, jako by bylo normální brát s sebou hřeben kamkoliv. Nevím, kde ho schovávala, ale podá mi malý kartáč bez rukojeti s gepardím vzorem. Začnu pomalu rozčesávat černé lokny, rozcuchané od větru.

Konohagakure, sídlo hokage

Pohodila kabelku na volné místo a přisedla si ke své kamarádce. Už to bylo dlouho, co se neviděly, a tak se jí vydral na rty úsměv, ačkoliv stále ještě byla poněkud otřesená a zmatená z toho, co se právě přihodilo.
„Čau, promiň, že jdu pozdě, ale porada se protáhla,“ omluvila se.
„Čau,“ přivítala ji hezká rusovláska, „tak co je nového?“
Příchozí se tajuplně usmála. Chtěla kamarádku napínat a dařilo se jí to. „Neuhodneš!“

Bolelo to. Trochu mě zamrzelo to, že jsem se Kibovi vysmála do tváře, když jsem sama věděla, že se mnou to v pořádku není, ale nebudu si hrát na chudinku. Ty informace si musí nechat uležet v hlavě a trochu protřídit, jinak by mě litoval. A do té doby mu je třeba ukázat, že já litování nepotřebuju, a že jsem pěkný číslo na to, aby se o mě staral.
A potom, jak se mě zeptal ten… Terru, jestli jsem jeho přítelkyně!

Minato se rozhodl zaútočit. Slyšel dost a lepší šanci, teď když povolila jejich pozornost, už nejspíš nedostane. Tasil kunaie a skočil mezi nic netušící osmičku Oblačných. Pohyboval se tak rychle, že překvapení shinobi nedokázali sledovat jeho pohyb.

„Rád Vás zase vidím Kakashi-sensei!“ vyhrkl Naruto a běžel vstříc mistrově otevřené náruči.

„Taky Tě rád vidím hochu. Tak, jak dopadly cesty za pravdou? Dozvěděl ses vše, co jsi potřeboval vědět?“ zeptal se zájmem Kakashi a poplácal svého bývalého žáka po zádech.

Nesnášel mrtvoly.
Ta myšlenka mu zněla v hlavě jasně jako neonový poutač. Každý den, každou minutu svého života toho litoval.
Jejich studená pleť, namodralé rty, vlasy plné špíny, to všechno ho děsilo. Vypadaly tak nepřirozeně v umělém namodralém světle a s tou jejich bledou kůže protkanou vystouplými žilami se ztuhlou krví.
Jeho matka moc dobře věděla, do čeho jde, když mu říkala, aby tu práci nebral. A on to věděl, ale nedokázal si to připustit.

Kapitola 17.
Ráno

"Povstaňte k zahájení mimořádného jednání," vyzve Hokage všechny přítomné.

Kapitola 20.

Probudil ji houpavý pocit a bolest hlavy. Někdo ji nesl přehozenou přes rameno jako pytel. Rozechvěle rozlepila víčka a rozhlédla se okolo sebe. Kraji stále vládla tma, z čehož usoudila, že nemohla být v bezvědomí příliš dlouho. Co se stalo? Pak se jí vybavila tvrdá rána do hlavy. Vzepřela se svému únosci, který na její pohyb zareagoval tím, že ji shodil na zem.

„Už se probudila,“ tiše hlesl ke svým společníkům.
„Bylo na čase. Už jsem se obával, žes ji praštil moc silně,“ odvětil jeden z jeho druhů.

Jsou to už více než tři roky, kdy byla zavražděna Tsunade a její místo zaujal Naruto. Jeho tým a celá vesnice nyní stojí před tou největší hrozbou - před armádami Mlžné - a budoucnost Země ohně je jen v jejich rukou...

(předem se omlouvám za jakékoliv chybky, nadbytečná či prohozená slovíčka, nebo prohozená jména - občas mě poškádlil word a někdy jsem se poškádlil sám - děkuji za pochopení)

1. KAPITOLA

Dva muži stáli v prázdné místnosti. Jejich dech byl cítit po silné černé kávě a přes pivní břich si téměř neviděli na nohy. Na jejich svetru jste mohli najít mastné skvrny a drobky koblihy.
Usrkl si stydnoucího kafe. „Slyšels, co se stalo, Sokuke?“
Druhý muž se podíval na svého kolegu přes obroučky svých velkých brýlí. „Jo. Celkem drsný story, co?“
„Prej utekla,“ nadhodil.
„Jo.“ Na jeden zátah vypil zbytek levného kafe a prázdný kelímek do koše.
„Jak to jen zvládla?“ uvažoval nahlas Sokuke.

Kapitola 19.

Sotva opustil budovu Hokage, zamířil s Takashim do horkých pramenů. Když se vykoupal a převlékl do čistého oblečení, cítil se mnohem lépe. A teď do Ichiraku! Jeho přítel s ním nešel, neboť musel domů. Rozloučili se a rozešli každý za svými cíly.

Příštího rána planulo slunce v překrásných růžových a žlutých odstínech. Vzduch byl svěží, voňavý a velmi chladný. Okraje potůčků zamrzly a malé tůňky se pokryly ledem. Když Naruto posnídal ovesnou kaši, sbalil si věci a vydal se na cestu. Nastal čas se vrátit domů. Vrátit se za přáteli a jeho láskou, chtěl ji říct, jak moc ji miluje.

"Tak co? Co mise?" prohodila jsem s úsměvem směrem k Jun. Seděly jsme spolu u jezírka kousek od Skryté Kamenné a máchaly si nohy ve vodě.
Nastalo trapné ticho. Podívala jsem se na ní, ale neviděla jsem jí do obličeje, protože ho měla schovaný za hustým vodopádem dlouhých hnědých vlasů.
"Jun? Co se děje?"
"Ále..." mávla rukou, ale já věděla, že tohle není jen tak. Jun je vždycky usměvavá, ale teď...
"Jun, vážně. Co se stalo?"