Minatův příběh lásky - Kap. 20 (1. část)

Kapitola 20.

Probudil ji houpavý pocit a bolest hlavy. Někdo ji nesl přehozenou přes rameno jako pytel. Rozechvěle rozlepila víčka a rozhlédla se okolo sebe. Kraji stále vládla tma, z čehož usoudila, že nemohla být v bezvědomí příliš dlouho. Co se stalo? Pak se jí vybavila tvrdá rána do hlavy. Vzepřela se svému únosci, který na její pohyb zareagoval tím, že ji shodil na zem.

„Už se probudila,“ tiše hlesl ke svým společníkům.
„Bylo na čase. Už jsem se obával, žes ji praštil moc silně,“ odvětil jeden z jeho druhů.

V matném měsíčním světle poznala jejich uniformy. Shinobi z Oblačné! V hlavě jí zmateně zavířily myšlenky jako hejno ptáků. Proč? Co mi chtějí? Pokusila se zvednout, ale zjistila, že má ruce a nohy svázané.

„Co mi chcete? Proč jste mě unesli?“ vyjekla vztekle, i když se jí hlas chvěl strachem.
„Náš šéf po tobě touží,“ uchechtl se jeden z shinobi. „Nebo spíš po tom, co v sobě ukrýváš. Jeden z našich tě viděl bojovat tam u řeky a Raikage-sama usoudil, že získání Kyuubiho by naši vesnici posílilo.“
„Dost řečí! Jestli je vzhůru, může jít po svých. Rozvažte jí nohy a jdeme,“ zavelel přísně jeden z nich.

Pohlédla na něj a teprve teď si všimla, že její únosci mají na tvářích ANBU masky. Oblační ANBU! To je konec. Poslední, který promluvil, k ní přistoupil blíž a hrubě jí zvedl na nohy.

„Jestli něco zkusíš, nebudu váhat a i přes to, co v sobě skrýváš, tě zabiju,“ zavrčel jí do obličeje.

Z jeho ledového hlasu se otřásla strachy. Bála se. Byla sama a v nevýhodě. Když se pokusila sáhnout do svého nitra pro liščí chakru, démon se jí vysmál a odvrátil se. Ach, Minato, kde jsi?

Drsně ji pobídli k chůzi. Dva šli před ní a dva za ní. Ke krku jí přivázali další provaz, jehož druhý konec držel v ruce shinobi jdoucí za ní. V duchu to v ní vřelo. Vedli ji jako psa na vodítku.

Vztek však záhy vyprchal. Zůstal jen strach. Nejméně den ji nikdo postrádat nebude, pokud vůbec. Deprese, která se jí držela několik posledních týdnů a nyní i strach a nejistota z jejího budoucího osudu, ji srazila psychicky hodně hluboko. Přestože si udělala několik kamarádů, nebyla v Konoze příliš oblíbená. Nikdo ji hledat nebude. V očích ji zaštípala sůl vyhrknuvších slz. Neměla jsem nikam chodit. Proč jsem tak pitomá?

Po hodině chmurných myšlenek, kdy se utápěla ve své mizérii, a kráčela s hlavou sklopenou, se v ní probudila její vůle se nevzdávat. Je přeci Kyuubiho jinchuuriki, cennou zbraní v rovnováze sil mezi vesnicemi. Hokage jistě vyšle pátrací týmy, aby ji našly. Musí se postarat, aby zanechala stopu, podle které by jí našly. Ale jak? S rukama svázanýma za zády a čtveřicí elitních ANBU, kteří ji hlídali jako oko v hlavě, příliš možností neměla.

Horečně přemýšlela, jak by zanechala stopy, aniž by to její únosci zpozorovali. Zvedl se vítr, otřel se o její tvář a prohrábl její vlasy. Vlasy! Ano! Skoro se rozesmála. Téměř si gratulovala, že si nechala narůst tak dlouhou hřívu, která jí sahala až do pasu. Překrývala tak svázané ruce.

Opatrně si každých pár kroků vytrhla jeden vlas a upustila jej. Modlila se, aby to pátrací týmy objevily. Nyní nezbývalo než doufat. Naoko smířená se svým osudem poslušně kráčela mezi Oblačnými.

„Ááááá, to byla ale nudná mise,“ zabručel Obito, když prošli bránou Konohy. „Senseii, nemůžete zařídit, abychom dostali něco zajímavějšího? Venčit psy nebo okopávat mrkev, to není práce pro pravého shinobiho.“

Minato si povzdychl a rozpačitě se usmál. „Zatím jste jen geninové, teda až na Kakashiho. Lepší mise nedostaneme, dokud se nestanete chuuniny nebo nenastane nějaká mimořádná událost,“ srazil nadšení mladého Uchihy.

Ten se podle očekávání zatvářil rozmrzele. Za těch pár měsíců, kdy je trénoval a vodil na mise, je stačil docela dobře poznat. Rin byla stabilizační silou jejich týmu, smírčí soudce mezi Kakashim a Obitem, který v šedovlasém chlapci viděl svého rivala a snažil se jej ve všem překonat. Bohužel se však jeho snaha zatím s úspěchem jen míjela. To a jeho neustálé pozdní příchody vyvolávaly hádky mezi ním a Kakashim, který puntičkářsky lpěl na dodržování shinobi pravidel.

Prvních několik dní se cítil nejistě. Nevěděl, jak zacházet s geniny, ale nakonec si zvykl. Nebylo to tak těžké. Začal je učit všemu, co znal a rozvíjel v nich základy, kterých se jim dostalo v jejich rodinách a akademii.

„Teď máte volno. Zajdu za Hokagem a podám mu hlášení. Pochybuju, že pro nás bude mít teď misi. Pokud přeci jen nějaká bude, seženu si vás,“ pronesl a nasměroval své kroky směrem, kterým se nacházela budova Hokage.

K cíly jeho cesty mu zbývalo už jen pár kroků, když se k němu přihnal uřícený Takashi. Minato přimhouřil oči. Jeho přítel byl bledý a ve tváři měl divný výraz. Co se stalo? Žene se sem, jak kdyby hořelo.

„Mi- Mi- Minato, průser!“ vyhrkl černovlasý mladík, když před ním zastavil.
„Co se děje?“ zeptal se blonďák a v hlavě mu rotovaly myšlenky, co se asi stalo, že je jeho přítel tak rozrušený.
„Minato, Kushina zmizela!“

V mladíkovi hrklo a jeho srdce udělalo kotrmelec. Nějak nedokázal pochopit, co se právě dozvěděl. Co to sakra mele? Kam zmizela?

„Cože? Jak zmizela? Sakra, mluv!“ chrlil ze sebe a třásl s Takashim jako kočka s myší.
„Počkej, ty cvoku,“ vyjektal Takashi. „Když se mnou budeš takhle cloumat, tak si akorát ukousnu jazyk.“
„Jo, promiň,“ rozpačitě hlesl Minato. „Já jen…“
„Jo. Úplně tě chápu,“ přikývl Takashi.
„Tak co se stalo?“ naléhal čím dál netrpělivější blonďák.
„To, no, jak jsme se potkali u tý pekárny a Kushina utekla. Od tý doby ji už nikdo neviděl.“
„Počkej, jak neviděl? Vždyť to bylo včera ráno. To jsem šel s týmem na misi na statek, tam dole u potoka. Před chvílí jsme se vrátili,“ pronesl Minato a žaludek mu sevřela ledová pěst obavy. „Prohledali jste pořádně Konohu a okolí? Kam by asi tak šla?“
„To je právě to. Co jsme se vrátili z té mise, je jak tělo bez duše. Nevím, co se s ní děje. Nedokázal jsem ji rozveselit, naštvat, prostě nic. Je jako kus ledu,“ vysvětloval Takashi. „Myslíš, že utekla, protože se stydí, za to, že ztratila kontrolu nad démonem a ohrozila nás? A hlavně tebe? Po tom, co se mezi vámi stalo ve Sněžné.“
„Nic se nestalo,“ odsekl Minato naštvaně. „Pochybuju, že zrovna kvůli tomuhle utekla. Kushina není typ holky, co by od problémů utíkal.“ Děvče, kdepak jsi? Co zase vyvádíš?
„Já prostě nevím,“ rozhodil marností rukama Takashi a zatvářil se bezradně.

To už si ho Minato nevšímal, ale dlouhými kroky rázoval do Hokageho kanceláře. Lidé, procházející chodbami budovy na něj hleděli s úžasem a zmatkem ve tváři. Minato se kabonil jako bouřkový mrak a jeho výraz nepřipouštěl jakékoliv zdržení. Tohle si někdo odskáče!

Bez klepání rozrazil dveře do kanceláře až vládce Konohy leknutím nadskočil na své židli. Ráznými kroky přešel místnost a oběma rukama udeřil do stolu. Hokage na něj zíral v úžasu a zmatení. Blonďák ve svém rozčilení vypadal jako mladý lev a jeho blankytně modré oči potemněly a šlehaly blesky.

„CO SE STALO?!“ štěkl Třetímu do obličeje. „KDE JE KUSHINA?“
„Minato!“ houkl přísně Hokage.

Mladík se zarazil. Věděl, že to přehnal. Jenže strach o rusovlásku byl silnější než on. Chtěl ji chránit, i přes to, co se mezi nimi stalo. Měl jsem ji už dávno vyhledat a zpříma si s ní promluvit. Vyjasnit situaci.

„Ztratila se a v Konoze není. To je jediné, co víme. K narušení ochranné bariéry nedošlo, takže teorie o únosu je čistou spekulací. Vyslal jsem pátrací týmy a několik týmů ANBU. Doposud se žádný z nich nevrátil,“ vysvětlil Třetí.
„Půjdu taky!“ zavrčel blonďatý jounin hlasem nepřipouštějícím námitek.
„Proč ji chceš hledat?“ zarazil se Hokage. „Vždyť kvůli tvým činům chtěla opustit váš tým.“
„Miluju ji!“ vyletěla z Minata odpověď, aniž by nad tím přemýšlel.

Hokage se pohodlně opřel a potáhl z dýmky. Zkoumavým pohledem si měřil shinobiho před sebou. Tímhle Minatovým doznáním dosáhl toho, oč usiloval, když Kushinu kdysi přiřadil k jejich týmu. Z blonďákova hlasu a chování bylo zřejmé, že se vydá hledat dívku svého srdce, ať už dostane požehnání nebo ne.

„Dobře, jdi tedy a přiveď ji,“ svolil nakonec.
„Hai!“ hlesl Minato a zmizel.
„Hodně štěstí,“ zavrtěl hlavou Třetí a pousmál se. Nyní cítil jakousi úlevu, když nalezení divoké rusovlásky svěřil do Minatových rukou.

Nikde nezastavoval. Neměl důvod. Vše, co potřeboval, měl u sebe. Vyběhl z brány a zastavil se. Začal přemýšlet. Pokud v Konoze není, musela odejít jedině tudy. Jenže kam? Poodešel dál do lesa. Cestou se rozhlížel a jeho ostřížím očím nemohlo nic uniknout. Pátral po sebemenším vodítku, které by mu napovědělo kudy dál.

Hradba okolo vesnice mu již zmizela za zády, když ucítil v lese cizí přítomnost. Vyhoupl se do koruny mohutného dubu, jen aby o pár okamžiků stanul tváří tvář Tsume a jejímu psu Kuromarovi. Vzápětí je obklopil Tsumin tým.

„Tak jí jdeš taky hledat?“ houkla na něj ustaraně dívka.
„Jo. Předpokládám, že jste ji hledali.“
„Přesně. Jenže stařík nebude mít radost,“ kysele se zašklebila dívka.
„Nic jste nenašli?“
„Ne a to je Kuromaru specialista na stopování. Nikde nic. Ostatní týmy se již taky vracejí. S prázdnou,“ zhasila Minatův nadějný výraz. „Je mi líto. Ale jako by se vypařila.“
„Já ji najdu!“ procedil rozhodně a ve tváři se mu opět objevil sveřepý výraz neoblomného rozhodnutí dotáhnout svůj úmysl do konce.
„Nechceš se na ni vykašlat? Ta je už nejspíš dávno za horama,“ hlesla se špatně skrývanou nadějí dívka. „Není to jediná holka v Konoze.“

Pohled, který na ni Minato vrhl, ji přiměl sebou škubnout.

„Tsume, ne. Kushina neutekla. A já ji miluju,“ odvětil mladík. „A rovnou to můžeš říct i ostatním holkám ve vesnici. Kushiny se nevzdám.“
„Chápu,“ svěsila dívka hlavu. „Kazumi, že?“
„Ano, Kazumi,“ přikývl tiše Minato a vydal se na další cestu.

Zalhal Tsume o tom, proč Kushinu miluje. Rusovlásku miloval, protože to byla Kushina. Divoká, nespoutaná, ale i milá a veselá. Kazumi sice měla své místo v jeho srdci a vzpomínkách, ale nic víc. Tím, že Tsume řekl, co řekl, holky to snadněji pochopí. Jeho vztah s Kazumi byl kdysi všeobecně známý. Snad už mi teď daj konečně pokoj.

Pátral už několik hodin a v lese se začínalo pomalu šeřit. Nyní litoval, že sebou nevzal Kakashiho, který přivolával celou smečku cvičených ninja psů. Celá smečka je víc než jeden. Mohli jsme propátrat daleko vetší území. Nyní však bylo pozdě litovat.

Musel své pátrání dotáhnout až do konce, přece to nevzdá. Vzdát to… musel by se stydět. Vzpomněl si na Kazumi. Jako kdyby mu osud dal druhou šanci zachránit svoji lásku.

V tom se zarazil. Jen pár kroků před ním, mezi jehličím a listím ležel dlouhý vlas. Přidřepl a opatrně jej sebral. Dlouhý, rovný a narezlý. Přičichl se a ucítil vůni, kterou tak dobře znal. Našel jsem tě.

V podřepu se pomalu otáčel a očima doslova rentgenoval okolí. O kus dál spatřil druhý. Přesunul se k němu a vzápětí našel další. Nyní měl směr. Jeho rty se roztáhly v chladném úsměvu. V měkké lesní půdě našel sotva zřetelné otisky bot. Ten, kdo tu šel, dobře věděl, co dělá. Minato se zašklebil. Neutekla, unesli ji! Proč by si jinak trhala vlasy?

Jeho tvář se stáhla prudkým vztekem. Opanoval se a žár hněvu přetavil v chladnou zuřivost. Teď nesmí polevit na ostražitosti. Směr stop mířil k hranicím se zemí Blesku. Uvažoval. Proč by Oblační měli zájem na únos Kushiny? Mají vlastní démony, a co věděl, měli dva. A kde se dozvěděli o tom, že Kushina je jinchuuriki dalšího? Ledaže… Napadlo jej, že některý ze zvědů Oblačné spatřil jeho boj s Kushinou, když ji ovládl Kyuubi. No, ani bych se nedivil, kdyby tam nějaký byl.

Po tom, co se dělo v zemi Sněhu, mohl předpokládat, že rozlehlé okolí bude prolezlé zvědy všemožných vesnic.

Zaťal čelisti a zavrtěl hlavou. Jsem to ale pitomec. Přidal do kroku. Nevzal to korunami stromů, ale běžel po zemi, kde mohl snáze sledovat stopu vytvořenou Kushinou. V lese se již notně setmělo, ale planoucí úplněk, který vyšel nad obzor, zalil krajinu stříbrným světlem. Umožnil tak Minatovi dál sledovat nezřetelnou stopu.

Běžel skoro celou noc, než nedaleko před sebou zachytil cizí chakru. Jeho tvář se stáhla chladným ušklíbnutím. Ti, co Kushinu unesli, budou litovat.

Lesem se plížil jako stín. Tiše a nenápadně sledoval skupinu pohybující se před ním. Postupně zkracoval vzdálenost. Nyní nesměl nic uspěchat. Pokud chtěl uspět, moment překvapení se musel stát jeho nejsilnější zbraní.

Vyhoupl se do korun stromů, kde hrozilo menší riziko odhalení. Potlačil svoji chakru a vyprázdnil mysl, aby omezil veškerá rizika, že bude odhalen. Uvědomoval si však, že pokud se mezi Kushininými únosci nachází senzibil, jeho opatření se můžou ukázat zbytečná.

O několik minut později je měl na dohled. Čtyři muži a dlouhovlasá dívka mezi nimi. I na tu vzdálenost viděl provaz, který měla uvázaný okolo krku. Kushina! Tak přeci!

Dle uniforem bezpečně poznal Oblačné. Jeho podezření se potvrdilo. Vidět Kushinu spoutanou a vedenou na provaze jako psa na vodítku v něm probouzelo chuť vraždit. Hněvem semkl rty do tenké linky. Jeho oči zaplály vražednou zuřivostí. Než se dal znovu do pohybu, násilím se přiměl ke klidu. Teď nikomu bezhlavý vztek nepomůže. Bezděčně si vzpomněl na to, co kdysi řekl Kushině. Hněv je dobrý, ale něco jej musí usměrnit. Málem se rozesmál. Tohle teď přesně pasuje na mě. Musím se uklidnit a uvažovat.

Držel se v uctivé vzdálenosti a vyčkával na vhodnou příležitost. Náhle zpozorněl. Jeho šestý smysl jej upozornil na přítomnost někoho dalšího. Záložní tým? Proklel sebe i osud. Nyní musel vyčkat a zjistit, kdo jsou ti nově příchozí.

K jeho smůle se ukázalo, že se skutečně jedná o záložní tým únosců. Další čtyři, kteří stojí mezi mnou a Kushinou.

„Vidím, že jste uspěli,“ poznamenal jeden z nově příchozích.
„Jo. Bylo to snadný,“ pokrčil rameny zřejmý vůdce únosců. „Sama nám padla do rukou.“
„Jak to?“ podivil se mluvčí druhého týmu.

Únosci mu tedy v rychlosti vylíčili, jak Kyuubiho jinchuuriki dopadli. Minato, který se větvovím připlížil až nad ně, to slyšel taky. Kushino, ty pitomo. Mluvčí záložního týmu jeho názor nevědomky sdílel.

„Hlupačka,“ zasmál se pohrdavě. „Kdyby se takhle choval Bee, Raikage-sama by s ním rychle vyběhl.“
„Dost řečí. Pokračujeme dál,“ utnul řeči vůdce únosců, vysoký muž čokoládové pleti a statné postavy.
„Pronásledují vás?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou černoch. „Pokud je jejich jinchuuriki stejně oblíbená, jako bývají ostatní ve svých vesnicích, tak se po ní nikdo shánět nebude.“

Tak to se sakra pleteš!