Minatův příběh lásky - Kap. 19

Kapitola 19.

Sotva opustil budovu Hokage, zamířil s Takashim do horkých pramenů. Když se vykoupal a převlékl do čistého oblečení, cítil se mnohem lépe. A teď do Ichiraku! Jeho přítel s ním nešel, neboť musel domů. Rozloučili se a rozešli každý za svými cíly.

Minato hodil veškeré starosti za hlavu. Nyní myslel jen na rámen. Ve své oblíbené restauraci se téměř přejedl k prasknutí. Považoval za samozřejmost, že v Ichiraku vařili výtečný rámen. Nyní mu však po dlouhých týdnech, kdy byl odkázaný jen na sušené maso a energetickou pastu bez jakékoliv chuti, nudlová polévka staříka Teuchiho chutnala jako pokrm bohů.

Spokojeně přejedený se odploužil domů, kde padl na postel a ve vteřině usnul. Ráno se vzbudil odpočatý a plný energie, i když jej stále ještě pobolívala naražená žebra. Obrovská modřina již téměř zmizela. Rozhodl se tedy, že se bude ještě chvíli šetřit, aby se naraženina měla čas zahojit. Přeci jen mám týden volna.

Činorodý Minato však příliš odpočinku nepotřeboval. Druhý den se již cítil skvěle. Ráno si zaběhal a dopoledne strávil lehkým tréninkem.

Na Kushinu se snažil nemyslet, protože věděl, že po tom, co se stalo, má u ní své šance pohřbené hodně hluboko. Přesto se mu však do snů neustále vkrádala vzpomínka na festival v zemi Sněhu. Stále cítil její horký dech ve tváři, žár jejího těla, když se k němu tiskla a chuť polibků.

I když měl volno a mohl odpočívat a lenošit jak chtěl, tvrdě až do úmoru dřel na cvičišti, aby na ní zapomněl. Marně. Přestože se domů se vracel tak vyčerpaný, že stačil jen sotva něco sníst, než usnul, stále se mu zjevovala ve snech.

Poslední den volna se na prahu jeho domu objevil jeden z ANBU a přinesl mu rozkaz, který jej předvolal před Třetího. Přivítal jej neboť se už těšil na ANBU mise, kde mu tvrdá práce a nebezpečí snad umožní zapomenout na dívku, kterou miloval a ztratil.

V očekávání předstoupil před Třetího. Ten seděl ve své pracovně a jako obvykle pokuřoval ze své oblíbené dýmky. Minato na svého nadřízeného dychtivě pohlédl a přemýšlel, co mu stařík může chtít.

„Minato, po těch neshodách s Kushinou,“ začal Hokage a blonďák poklesl na duchu. A je to tady! Kushinino vyřazení z týmu 13. To ne! „Sem se rozhodl, svěřit ti vlastní tým.“
„Cože?!“ vytřeštil oči mladík a zalapal po dechu. „Tým?“

Předpokládal, že k tomu jednoho dne dojde, ale nečekal, že tak brzy.

„Ano. Ode dneška tě vyjímám ze složek ANBU a svěřuji ti vlastní tým geninů. Tady,“ podal mu tmavě modré desky, „máš informace o svém novém týmu.“

Minato otevřel desky a začal číst. Nohara Rin, Uchiha Obito a… Tázavě pohlédl na Třetího.

„No ano. Vidíš správně. Hatake Kakashi je ve tvém týmu,“ přikývl s úsměvem Hokage.
„Vždyť už je to chuunin. Co dělá mezi geniny?“
„Kakashi je génius mezi génii, tak jak se dalo očekávat od syna Hatake Sakumy. Má schopnosti, je rychlý a bystře mu to myslí, ale ještě nenasbíral dost zkušeností s týmovou spoluprací a vedením týmu. Proto ho svěřím tobě. Oba jste zažili podobnou životní situaci. Věřím, že si budete rozumět.“

Minato přikývl. Jeho vlastní rodiče byli popraveni za údajnou zradu vesnice a Kakashiho otec spáchal sebevraždu, když pokazil misi tím, že se na ni vykašlal a zachránil své týmové kolegy, kteří upadli do zajetí. Konoha tím však utrpěla jisté ztráty a přerušení mise mu nakonec vyčetli i jeho přátelé, které vysvobodil.

„Zítra ve tři odpoledne si je vyzvedni v akademii. Do té doby máš čas pročíst si jejich spisy.“
„Hai,“ přikývl Minato a zmizel. Objevil se ve své ložnici a hodil desky na postel. Takže je ze mě vedoucí týmu geninů. Přemýšlel, co to pro něj znamená. Nudné mise typu D a C, příprava tréninků a minimum volného času. Ne, že by i předtím měl volna nějak moc, ale dostával aspoň zábavnější mise.

Natáhl se na postel a vzdychl. Chvíli jen tak ležel na posteli a dovolil svým myšlenkám, aby se rozutekly. Netrvalo dlouho a s dalším povzdechnutím se posadil a sebral desky. Přeci jen by si je měl pročíst, aby věděl, do čeho jej to vlastně Hokage namočil.

Druhý den spěchal do akademie, aby přišel včas. Na jednu stranu byl zvědavý, jací jeho budoucí studenti budou. Z informací, které si o nich přečetl, měl jistou představu, ale ze zkušenosti věděl, že realita bývá často úplně jiná. Na druhou se však cítil nervózně, až se musel sám sobě zasmát. Nebojím se postavit několikanásobné přesile a jsem nervózní ze tří nováčků? Přesně ve tři hodiny odpoledne vešel do učebny, kde na něj již čekal jeho tým. Vzájemné představení netrvalo dlouho.

„Zítra ráno v šest se sejdeme na cvičišti tři,“ pronesl. „A raději nesnídejte.“
„Proč?“ ozval se ihned černovlasý chlapec z klanu Uchihů.
„Protože byste mohli na zkoušce zvracet,“ hlesl chladně Minato a zmizel.

Objevil se na střeše svého domu. Natáhl se na vyhřáté tašky a zahleděl se na oblohu, kde vítr neposedně postrkoval oblaka sem a tam. Padla na něj nostalgie. Cvičiště tři. Tam nás kdysi vzal Jiraiya-sensei. Dokonce řekl i stejná slova. Nahlas se uchechtl. Uvidíme, jak si povedou.

Rin na něj udělala dobrý dojem. Tichá, klidná a přemýšlivá. Obito byl ztřeštěný a hlučný. Poslední student, chlapec se stříbřitými vlasy působil chladně a odtažitě. Nezdálo se, že by své týmové kolegy bral vážně. Povzdechl si. Tohle bude těžké.

Za deset minut šest stál na cvičišti a kochal se východem slunce. V ranním chladu mu od úst stoupala pára. Záhy přišla Rina a vzápětí se objevil Kakashi. Jen Obito nikde.

Po deseti minutách čekání si Kakashi s otráveným povzdechnutím sedl na oblý kámen. Po dalších pěti minutách si k němu přisedla Rin. Mladý Uchiha se objevil až téměř půl hodiny po čase setkání.

„Kde sakra seš? Víš, jaký máš zpoždění?“ vyjel na něj vztekle Kakashi.
„Omlouvám se, senseii, ale potkal jsem jednu starou paní, která nesla těžký nákup. Pomohl jsem jí,“ zadýchaně vysvětloval Obito důvod svého zdržení.
„To určitě,“ odfrkl Kakashi. „Správný shinobi vždy dodržuje pravidla. Ti, co je nedodržují, jsou považováni za odpad.“
„Co si to dovoluješ, ty jeden…“ zaječel Obito.
„No tak, no tak, přece se nebudete hádat před senseiem,“ snažila se uklidnit situaci hnědovlasá dívka.
„Vždyť si ho slyšela,“ nedal se Obito.
„Tak dost!“ vyštěkl Minato.

Okamžitě se obrátili a upřeli na něj svůj pohled. Pod tíhou tří upřených pohledů trochu znejistěl, ale jeho sebeovládání nedovolilo, aby to jeho studenti byť jen vycítili.

„Co budeme dělat, senseii?“ zeptala se rozechvěle Rin.
„Dnes si prověřím vaše schopnosti a vaši týmovou spolupráci,“ pronesl a rukou zalovil v kapse. Vytáhl dvě rolničky na krátkých červených šňůrkách. „Vidíte je? Do poledne máte čas mi je sebrat. Je jedno jakou strategii použijete, ale jakmile zazvoní tenhle budík,“ ukázal rukou na budík postavený u památníku padlých hrdinů, „musíte mít tyhle rolničky.“
„Vždyť jsou jen dvě,“ vyhrkl černovlasý chlapec.
„O to jde. Jeden z vás ji nezíská. Ten skončí přivázaný támhle u kůlu a bez oběda,“ odvětil Minato, zatímco rolničky přivazoval k opasku, aby se volně houpaly a jeho studenti je tak měli šanci získat.
„A pokud neuspějeme?“ zeptala se Rin.
„Tak pomažete zpátky na akademii,“ odvětil blonďák a přejel trojici studeným pohledem.

Dobře si všiml nejistoty i záchvěvu strachu u Rin a Obita. Nedivil se jim. Sám na tom kdysi nebyl jinak. Za to Kakashiho reakce na jeho slova jej překvapila. Poslední z trojice se tvářil znuděně, ale v očích měl sebejistý výraz.

„Až řeknu teď, máte minutu na to zmizet. Pak nastane hon na rolničky,“ pronesl. „A ještě jedna věc. Jděte po mně, jako kdybyste mě chtěli zabít. Jinak rolničky nezískáte.“
„Ale senseii,…“ snažila se protestovat dívka, když ji přerušilo Minatovo: „Teď!“

Ještě než doznělo jeho poslední slovo, trojice bleskově zmizela. Chvíli stál na mýtině, která tvořila cvičiště, a hledal své studenty. Očima je sice neviděl, ale šestým smyslem cítil jejich přítomnost. Pousmál se. Dám jim ještě chvilku a pak začne zábava. Ještě dvě minuty počkal a pak pomalu vyrazil do lesa.

Zrovna přeskakoval z větve na větev, když mu po těle přejel zvláštní pocit, který jej varoval před nebezpečím. Tasil kunai a rozhlédl se. Akorát včas, aby spatřil několik shurikenů.

Přeskočil je a při dopadu se odrazil stranou od směru, ze kterého hvězdice vylétly. Okolím vzápětí zazněl hukot a praskání. Spatřil obří ohnivou kouli, která se na něj řítila. Základní uchihovské jutsu. Hezké. Je vidět, že alespoň dva spolupracují.

Odrazil se, ve vzduchu udělal salto a pomocí chakry se přilepil ke kmeni stromu. Vzápětí se na něj vyhrnula další ohnivá koule. Přeskakoval mezi stromy, aby unikl vražednému žáru. Ještě, že včera v noci pršelo. Jinak by byl už celý les v plamenech. I tak si ale všiml, že místy již začíná lesní podrost doutnat.

Zastavil se, odněkud vyčaroval své vlastní hvězdice a vrhl je směrem, odkud vylétla ohnivá koule. Vražedná ocel se prosekávala listím a drobnými větvičkami. Uslyšel několik tupých úderů, jak se shurikeny zasekávaly do dřeva a překvapený výkřik. Vzápětí i dopad něčeho těžkého na zem a jadrné zaklení. Chudák Obito.

Minato potřásl hlavou a šel se podívat na svého studenta. Mladý Uchiha se zvedal na nohy a třel si natlučený zadek. Blonďák by se byl i rozesmál, ale nechtěl svého studenta výsměchem shodit.

„To nebyla zrovna ideální reakce, Obito,“ poznamenal.

Obito na něj pohlédl a zavrčel. V lese se něco pohnulo. Minato zbystřil. V korunách stromů spatřil mihnout se stín a zaslechl praskání větví. Vzápětí spatřil obrovskou kládu zavěšenou na lanech, která se na něj řítila. Rychle opustil větev, na níž stál. Dobrá strategie. Přilákat mě sem a pak použít past. Náraz byl strašlivý. Zavěšená kláda hnaná svojí vahou a setrvačností urazila za ohlušujícího praskotu větev, na které před okamžikem stál.

Sotva stanul na svém novém stanovišti, už se na něj řítila nová ohnivá koule. Blízko. Nebezpečně blízko. Tak tohle bylo vaší strategií celou dobu! Byli chytří. Spolupracovali a tlačili na něj. Použil svůj kunai a teleportoval se pryč.

„Jo! Dostali jsme ho!“ Zaslechl radostné výkřiky Obita a Rin. Pousmál se. Radujete se předčasně. Neslyšně seskočil na zem a za jejich zády zacinkal rolničkami.

Oba studenti se s překvapenými výkřiky otočili a při pohledu na svého senseie ztuhli. Minato se málem rozesmál výrazům v jejich obličejích. Litoval, že si je nemůže vyfotit. Ty nechápavé obličeje, jak jeho studenti nedokázali vstřebat, kde se tu tak rychle vzal. Máte se ještě moc, co učit. Nejsou špatní a mají zajímavou týmovou spolupráci.

„Teď abychom začali znova,“ povzdychnul si těžce Obito.
„Získat rolničky není snadné,“ odvětil Minato. „Ale…“

Vybroušené instinkty jej varovaly právě včas, aby stihl odrazit letící kunai. Vržená zbraň ještě nestihla dopadnout na zem, když se objevil Kakashi s dlouhou dýkou v ruce. Minata před zraněním uchránila jen jeho rychlost. Mladý Hatake to s dýkou uměl. Minato uhýbal a jen občas použil svůj kunai k odvrácení či zablokování některého výpadu. Je dobrý. Je zatraceně dobrý, ale pořád to nestačí.

Vykryl bodnutí jdoucí mu na krk, udělal půl obrat a sám zaútočil. Jeho protivník se prudkému kopu snadno vyhnul, odskočil do strany a provedl dlouhý výpad nožem. Minato se otočil na patě, odrazil se a Kakashiho záda použil jako odrazový můstek. Zároveň na nich zanechal svoji značku Hiraishinu. Následoval jej však šedovlasým mladíkem vržený kunai. Na poslední chvíli si všiml výbušného lístku. Co to do… Odrazil se a skočil. Tlaková vlna výbuchu mu pomohla dostat se výš a přetočila jej. Nezraněný začal padat hlavou dolů, když si všiml mnoha výbušných lístků nastražených na místě, kam by dopadl.

„Mám vás,“ hlesl Kakashi a vyslal chakru na odpálení náloží.

Minato se objevil daleko od centra výbuchu a vydechl úlevou. Svůj speciální kunai vrhl právě včas. Uznale přikývl hlavou. Zatímco jsem bojoval s těma dvěma, Kakashi připravil důmyslnou past a pak mě do ní vmanévroval. V duchu složil hold Kakashiho otci, jak dobře připravil svého syna do krutého světa ninjů.

Na dlouhé přemýšlení však neměl čas, neboť jeho student mu nehodlal dopřát oddechu. Přiřítil se jako bouře a zaútočil sérií kopů a úderů, které Minato snadno zablokoval nebo odvrátil stranou. Chvíli nechal chlapce útočit, než se sám pustil do ofenzivy. I teď si získal jeho student uznání. Kakashiho obrana byla dobrá.

Minato do toho nedával vše, tak jak by učinil v případě boje na život a na smrt, ale nebyl toho daleko. Pár let a ten kluk mě možná překoná. Ale zatím ještě ne. Švihl pravačkou v krátkém direktu, Kakashi úder svedl stranou a z výskoku vykopl. Blonďákovu ruku použil jako osu otočení. Minato se hluboce zaklonil, aby kopu unikl. Rotace a setrvačnost útoku Kakashiho obrátila vzhůru nohama. Jen kousek od něj visely rolničky. Natáhl se po nich a jedné z nich se dotknul.

To už se ale Minato srovnal po hlubokém záklonu a tvrdým kopem do břicha odrazil svého studenta. Kakashi hlasitě hekl, jak mu z plic vyletěl vzduch a za tichého puf se změnil v kus klády. Kawarimi no jutsu? Myslím, že je čas to ukončit.

Kakashi stál ve skrytu s připravenými shurikeny a hleděl na vysokého blonďáka. Vyčkával na správnou chvíli, když k jeho překvapení sensei zmizel a jeho krku se dotklo ledově chladné ostří.

„Je konec, Kakashi. Dneska jsi nevyhrál.“
„Tak šílená rychlost,“ svěsil hlavu chlapec. Tolik věřil sobě a svým schopnostem. Dokonce se dotknul jedné rolničky, což bylo víc, než čeho dosáhli jeho dva týmoví kolegové.

Rin s Obitem k nim přiběhli, uchvácení divokostí boje, který se tu právě odehrál.

„To bylo úžasné, Kakashi,“ vydechla Rin obdivně, zatímco Obito se tvářil, že by to on zvládl lépe, kdyby měl příležitost.
„Tak pro dnešek balíme,“ pronesl Minato.
„Cože?“ vyhrkla unisono trojice. „Vždyť ještě není poledne!“
„Říkám, pro dnešek balíme. I když jste nezískali rolničky, viděl jsem co ve vás je. Hokagemu nahlásím, že vás přijímám jako oficiální tým pod mým velením. A teď sypte domů na oběd. Pro dnešek máte volno,“ zarazil je dřív, než mohli propuknout v jásot.

Přesto slyšel jejich nadšené výkřiky a smích, když utíkali z cvičiště. Hlavně slyšel rozjařeného Obita. Kakashi se netvářil příliš nadšeně, spíše zklamaně. Minato za nimi hleděl, dokud mu nezmizeli z dohledu. Nechal vítr ať mu ovívá tvář. Stál tam dlouho, než nakonec vykročil zpět do vesnice, aby podal hlášení.

Od mise v zemi Sněhu již uplynuly dva měsíce a za tu dobu Kushina Minata neviděla ani jednou. Týden volna, který dostali, prožila jako v mrákotách. Trvalo dlouho, než se smířila s tím, co se stalo a co se dověděla.

Bylo divné jít na misi jen s Jiraiyou-senseiem a Takashim. Neustále se ohlížela, zda její bývalý týmový kolega jde za ní a chrání tak celému týmu záda. Jenže nikdo za ní nebyl. Minato už nebyl součástí týmu 13. Je to moje vina.

Vzpomínala na jejich hádky, i vzácné chvíle plné veselí, kdy se s ostatními z týmu něčemu smáli. Častokrát jí ve vzpomínkách vytanulo, jak ji Minato během mise několikrát zachránil nebo jak se líbali na náměstí během festivalu. Jenže po tom, co předvedla, kdy vypustila démona z řetězu a ohrozila všechny ve svém týmu, věděla, že s ní Minato už nebude chtít mít něco společného.

Věděla, že Minato vede vlastní tým a nemá tolik času, ale říkala si, že by ji mohl aspoň někdy navštívit. Vždyť nebydlela zase tak daleko. Byla si však jistá, že blonďák za ní nikdy nepřijde. To, co mu tehdy řekla, mezi nimi vytvořilo nepřekonatelnou zeď. Věděla, že Minato jí půjde z cesty, tak jak to udělal, když spolu bojovali u řeky.

Postupně se propadla do melancholické nálady. Ploužila se jako tělo bez duše a nic ji nedokázalo vyprovokovat k nějaké aktivitě. V Konoze se cítila sama i přes hřejivé přátelství Takashiho, který se ji neustále snažil rozveselit.

Uplynuly již tři měsíce od první a poslední společné mise, když se vracela se svým týmem do Konohy. Plnili nenáročnou misi nedaleko odsud. Jen několik kroků za konožskou bránou se zarazila tak prudce, až do ní Takashi kráčející za ní, vrazil.

„Kushino, proč tak prudce zastavuješ?“ vyčetl jí.
„Je támhle,“ hlesla téměř neslyšně a hleděla k malému pekařství. Krve by se v ní nedořezal. Viděla Minata, oblečeného v modrém s chuuninskou vestou, obklopeného dvěma chlapci a dívkou, jak se společně něčemu smějí. Vypadal tak uvolněně a vesele. Tak tohle je jeho tým.

„Hej, brácho! Tady,“ zvolal vesele Takashi a zamával na svého nejlepšího přítele. Co to dělá?! To nesmí! Necítila se na to stanout blonďákovi tváří v tvář.

Minato, vyrušený tím výkřikem zvedl hlavu a rozhlédl se. Když spatřil Takashiho, široce se usmál. Všimla si, že když jeho pohled padl na ni, trochu znejistěl. Raději se odvrátila a utekla.

„Jsem husa pitomá,“ vyčetla si za rohem. „Neměla jsem utíkat. Ale…“ nedokončila myšlenku.

Neměla na nic náladu. Trhána na kusy zpola láskou a zpola nenávistí, jíž k němu cítila, za to co udělal, se cítila mizerně. Dlouho do noci bloumala ulicemi jen se svými myšlenkami a pocity. Nedávajíc pozor vyšla pomalu za brány Konohy, které v období míru zůstávaly otevřené po celou noc. Obklopená lesní zelení se trochu uvolnila. Tady, kde cítila jen les, pryskyřici, vodu a vůni tlející hrabanky se uvolnila. V jejím nitru sváděla láska s nenávistí zuřivou válku o nadvládu a ona potřebovala veškerou pomoc, aby nezešílela.

Nakonec blonďákovi odpustila a trochu se jí ulevilo. Nevzdá se. Zkusí to. Vyhledá Minata a pokusí se s ním promluvit. Určitě jí dá ještě jednu šanci. Po dlouhé době se její tvář projasnila lehkým úsměvem.

Již se obracela k odchodu, když pocítila záchvěv pocitu nebezpečí. Uslyšela zašustění látky na listí. Hmátla rukou k pouzdru se zbraněmi, když ji někdo udeřil do hlavy tak tvrdě, až ztratila vědomí.