Žánr

„Raz… Dva… Tři!“
Lee neohroženě vkročil do černoty před sebou. Okamžitě ho obklopil vlhký, studený vzduch. V neprostupné tmě nebylo vidět na špičku nosu, ale on odhodlaně pokračoval dál. Ozvěna jeho kroků se mísila s tichým odkapáváním sražené vody. Chodba podle všeho nebyla moc široká, s rozpřaženýma rukama se mohl po obou stranách dotknout jejích mokrých stěn. Postupem času, navzdory svému počátečnímu přesvědčení, už ruku ze stěny ani nesundával. Cesta občas nečekaně v prudkém úhlu zatáčela a on se kvůli tomu už několikrát uhodil do nejrůznějších částí těla.

Kolem ní byla jen červená, nic jiného. Stála uprostřed velké rudé planiny, zem pod ní byla černá. Sehnula se, aby se jí dotkla. Neměla žádnou strukturu, připadala ji neskutečná. Byla uvězněna v genjutsu, takže její tělo leží někde uprostřed hotelové chodby.
„Kai,“ vykřikla, ale nic se nestalo.
„Nedostaneš se odsud, pokud já nebudu chtít,“ za ní se objevila černá postava, jen oči zářily.
„A kdy se vám bude asi tak přibližně chtít?“
„Za dva, tři dny.“
„Myslím, že nemám tolik času,“ odporovala Touazuki.

„Musíme vymyslet nějaký plán,“ řekl Sasuke a na stole rozložil kus papíru, „kde teď jsme?“
„Z místa, kde nás sledovali, jsme se přesunuli na sever,“ odpověděla.
„Jasně, takže my musíme na jih,“ zamyslel se na chvíli, „ani se nemůžeme vyhnout tomu místu, kde jsme byli naposledy.“
„To nezní dobře, nedá se to alespoň nějak obejít?“ zeptala se, i když předem věděla, že je to nesmysl.
„Sama víš, že Byakugan bychom museli obcházet strašně moc a tolik času postě nemáme,“ potvrdil její myšlenky.

S Mikoto se uvelebili na platanu. Je krásný letní večer. Tiše koukají na louku, jak se proměňuje. Květy se na noc zavřely, ale některé se rozvily až po západu slunce, aby mohly přilákat noční motýly. Noční zvířata ožila a vydala se na svou noční pouť.
Náhle Mikoto klesne hlava, což ji probere jen na tak dlouho, aby si našla pohodlnější polohu

Poslední dny se nesly v duchu práce a hlavně zmatků. Většina věděla, co má dělat, ale problém byl, že jim k tomu nikdo nedal příkaz. Nebo spíš nikdo nevěděl koho poslouchat. Každý se snažil prodrat do vedení, takže často byly vydány dva zcela protichůdné rozkazy. Jediný, kdo naštěstí dokázal pracovat samostatně a zcela nezávisle byla nemocnice. Pravda, oni také neměli jiný příkaz než léčit a málokdo ve vysokých funkcích měl nějaké lékařské vzdělání, takže se jim do toho nepletli.

Cítila som, ako sa mi z pľúc vytráca posledná zásoba kyslíka. Potom som len utekala, aby som sa čo najrýchlejšie dostala z dosahu hmly. Suché vetvičky stromov ma udierali do tváre. Nemala som čas sa im vyhýbať. Musela som sa odtiaľ okamžite dostať. Telo ma bolelo s každým nádychom. Mala som pocit, že strácam vedomie. Ešte zopár minút som bežala, kým som sa konečne zastavila, aby som sa mohla poriadne nadýchať. Inak by mi vážne hrozilo, že odpadnem. Po chvíli som konečne lapila dych. Bola som úplne vyčerpaná a neostala mi takmer žiadna čakra.

Shino se probudí brzo ráno. Zadívá se na Mikoto. Ženy, přemýšlí, tohle prostě nechal na broucích. Navíc ho nikdy žádná nezaujala, vlastně nejraději měl Hinatu. Byla taky jediná, co ho brala normálně. Někdy ho v rozjaření vzala kolem ramen Tenten, ale tu snad nebral ani jako ženu. Zato Ino se Sakurou chovaly sice přátelsky, ale nemohl si nevšimnout, že si od něj udržují odstup. Navíc ty jejich ukřičený povahy.

„Píp, píp," zapípal budík černovlasého chlapce.
„Áhh!" To už vážně začal další den? Chjo... Doufám, že aspoň dneska dostanem nějakou misi, vzdychl a protáhl se. Asi bych se měl začít chystat, řekl si a vstal. Přišel k oknu a podíval se na oblohu. Kéž bych mohl být mráček, který nemusí nic dělat a jen tak si plout oblohou... z přemýšlení ho vytrhlo zaťukání na okno. Za oknem seděla malá černá vrána. Chlapec otevřel okno a hleděl na malé opeřené stvoření. Pták mu pohled opětoval. Sakan si všiml ptákových očí. To je...sharingan? Po chvilce přilétaly další vrány a utvořily postavu, mužskou postavu. Ve chvíli, kdy se začal zobrazovat obličej muže, vtrhla do Sakanova pokoje jeho matka.

Zbavila se pronásledovatelů, ale neměla zaručeno, že se za ní pustí další. Nasadila si brýle a mikinu si uvázala kolem hlavy jako šátek. Schovala svoje dva nejvýraznější znaky. Rozhlédla se kolem, z několika míst se k obloze kroutil tmavý dým. Přemýšlela, co dál. Doufala, že se všichni dostali na určená místa a nepoškození, to by jí asi Kakashi neodpustil. Bála se zbytečně, před ní vyskočil Bull, její oblíbený velký nemotora.

Díl osmadvacátý - Mocná síla slova

„Fajn, takže... proč hledáš se mnou Itachiho hrob?“ sedla si pohodlněji a napila se čaje.
„Protože jsem jeho bratr,“ odpověděl, jako by to bylo samozřejmé.
„Takhle to nikam nepovede,“ zarazila ho hned na začátku, „prosím, pověz mi pravdu.“
Sasuke se mírně zavrtěl na židli, věčný ledový klid ho opouštěl. Přišlo mu bláznivé, svěřovat se náhodné dívce, kterou potkal, ale její slova ho vábila a co víc, slibovala odpuštění, po kterém teď toužil tak, jako předtím po pomstě.

Odrazu som zastala. Jedna zo zložiek patrila mužovi, ktorý pochádzal z listovej. Už som vedela kto bol ten muž, čo ma neustále prenasledoval. Uchiha Sasuke. Nemohla som prestať na tú fotku hľadieť. Bola som z toho zmätená. Prečo by sa niekto ako on zaujímal o mňa? Rozbolela ma hlava. Dúfala som však, že ho už viac neuvidím. A ak áno, presne som vedela čo urobím. Zabijem ho. Alebo on zabije mňa.

Kakashi s Touazuki vběhli mezi diváky. Před nimi se otevřelo dějiště probíhajícího boje. Pořád zápasil Sasuke s Gaarou. Připadalo jí, že byla pryč hodiny, ale uběhlo jen několik minut. Zmateně se rozhlédla. Všichni její kamarádi včetně Gaie se na ně otočili. I Naruto?. Snažila se vzpomenout, jestli tam byl než odešla nebo ne.

Shino to nechtěl použít, ale neměl rád zbytečné rozebírání věcí. Navíc by se mohlo zjistit, že jeho výpověď není pravdivá, a už tak bylo nepříjemné být bez brouků, což mu vlastně zavinila ona. Rád by šel s nimi do kavárny, rozhodně by pak napětí povolilo. Bude to těžké, uvědomí si. Ale takováhle příležitost by už nemusela přijít. Připadá si jako zloděj, ale má jasno, tohle se už nesmí opakovat. Počkal, až budou z dohledu a vlezl do jejího pokoje otevřeným oknem. Aspoň k něčemu to bylo, pomyslí si trpce.

Jiraiya byl zasažen Bijuudamou, což ho odhodilo pěkných pár metrů než jutsu explodovalo. Ovšem Jiraiya se tak snadno nedal. Použil Kawarimi. Věděl, že proti ní nemá šanci, bylo to stejné jako boj a trénink s Narutem. Zvolil proto taktický ústup. Dat měl habaděj a nechtěl za ně položit život. Snažil se dostat od lázní i od ní, co možná nejdál to šlo.

Pěkně si mě omotala kolem prstu. A stačilo jí na to pár vět. Kdyby jen nemluvila o Itachim, to bych jí snad ani neodpověděl. Od té doby, co jsem ho zabil, mám v sobě prázdno a každá zmínka mi rozechvěje vnitřnosti. Je to tak otravné, huh. Povzdechl si a odvrátil hlavu k oknu. Slunce pomalu zapadalo, mohl by to být docela dobře romantický večer – pro normální lidi, ne pro něho. Každý západ slunce mu připomínal prolitou krev lidí. Krev tisíce lidí, kterou někdo rozlil po obloze. Matně tušil, kde je hrob jeho bratra.

Večer před finálními zápasy byla s Narutem. Zašli na rámen a pak se poflakovali po vesnici a Touazuki se ho snažila zbavit nervozity. Snažil se nic nedat najevo, ale byl neobvykle tichý. Všude v ulicích se potloukalo plno lidí a začínalo jim to být nepříjemné, raději se vytratili pryč. Vylezli na hlavu Čtvrtému a sledovali dění pod sebou. Ve tmě pod nimi zářila světla a větvila se do stran jako žíly nebo možná kořeny obrovského stromu. V tuhle dobu by se všichni pomalu chystali spát, ale teď se bavili.

Shino se probudí ve své posteli a má zvláštní pocit, že něco není v pořádku, proto vstane a jde do koupelny. Ruce mu nepřirozeně plandají, tak je automaticky vsune do kapes u pyžama. Najednou mu to však dojde, brouci jsou pryč. Zkusí je přivolat a ono nic, ani jeden.