Mise v Konoze, 3. díl - Hříčka přírody

Shino to nechtěl použít, ale neměl rád zbytečné rozebírání věcí. Navíc by se mohlo zjistit, že jeho výpověď není pravdivá, a už tak bylo nepříjemné být bez brouků, což mu vlastně zavinila ona. Rád by šel s nimi do kavárny, rozhodně by pak napětí povolilo. Bude to těžké, uvědomí si. Ale takováhle příležitost by už nemusela přijít. Připadá si jako zloděj, ale má jasno, tohle se už nesmí opakovat. Počkal, až budou z dohledu a vlezl do jejího pokoje otevřeným oknem. Aspoň k něčemu to bylo, pomyslí si trpce. Najednou ho obklopí její vůně těžkých suchých písků s vůní divokých květů, jeho brouci ho až začali lechtat vzrušením. Což ho překvapilo, v pokoji parfém nepoužila a nebylo tu ani její oblečení. Uvědomil si, že to nebyl parfém, nýbrž její přirozená vůně, která brouky přitahovala. Což si nechtěl přiznat ani když ho brouci opustili. Jak je možné, že něco tak jasného mu nedošlo?!

Mikoto je nesvá a nervózně se pohupuje na židli, vždyť už dlouho nebyla mezi tolika lidmi. Objedná si horkou vodu, všímá si udiveného výrazu servírky, ale to ji nezajímá. Už všechny zná. Ino, Sai, Hinata a ta s růžovými vlasy je Sakura, opakuje si pro sebe, aby si to zapamatovala.
„Proč tě hledal?“ Na otázku Hinaty neodpověděla hned, nedošlo jí, že se ptá jí.
„No, jeho otec mě chce poznat.“ Mikoto si připadá hloupě, ale tohle bylo jediné, co jí vlastně řekl. Hinata se na ni udiveně podívá. Co ví, tak jeho rodina je hodně uzavřená, jen tak někoho mezi sebe nevezmou. Stýkají se výhradně s členy jejich klanu. Ani o sobě by neřekla, že by tam chodila na přátelskou návštěvu.
Ino rázně prohlásí, že by k nim nešla, oni jsou tak... Neví, jak to říct.
„Děsiví,“ dokončí větu. A nechutní, pomyslí si pro sebe.
„To jsou takoví?“ Zamrazí ji při vzpomínce na jeho pohled. Servírka jim mezitím přinesla pití. Vytáhne krabičku se sušenou šalvějí a dává si ji do vody.
„Neměj strach, když tě chtějí poznat, tak určitě né proto, aby tě děsili,“ dodá logické vysvětlení Sakura, ale přesto se jí neulevilo.
Učit se od Aburame jí už nepřijde jako úžasný nápad. Sumaru, do jaké situace jsem se dostala? povídá si pro sebe.
„Shino je hodný, i jeho rodina. Mají své způsoby, to ano, ale nejsou zlí,“ snaží se zachránit situaci Hinata, které se takové řeči nelíbí. Zamyslí se. Určitě s Mikoto budou trávit hodně času, když bude pod ochranou jeho rodiny. Je za Shina ráda, ví, že její tým se pomalu rozpadá a je to i její vina. Náhle ji napadne, že by třeba ona mohla vyplnit prázdné místo, které podle ní má každý, i když u Shina si tím jistá nebyla. On rozhodně má prázdných míst míň než kdokoliv jiný. Má brouky.

Shino nikdy nepochyboval o tom, že se jednou ožení s někým z jeho klanu. Rodinná tradice se tím zachová a předá dál. Zachmuřil se. Ale ona? Není si jistý, jak je to možný. Brouci u ní narazili, neměli koho přilákat.
Věděl, jak to chodí v jeho klanu. Slyšel to několikrát. Stane se to většině. Někdo na to ani nečeká a vybere si podle svého, pak se stane, že se vztah rozpadne, když brouky začne lákat někdo jiný. Nebo naopak brouci začnou šílet až potom, co si vybrali. Někdo to ani nemusí zažít. Ale obvyklé je, že samičky začnou produkovat feromony a samečci z jiného těla je cítí na neuvěřitelnou vzdálenost. V tu dobu bývají brouci málo ovladatelní a neklidní, dokud nedosáhnou svého. Brouky ovlivnění jedinci nedokáží broučí touze dlouho vzdorovat a zamilují se. Takto vzniklá láska je v jejich klanu považována za nejideálnější a nejstabilnější.
U ostatních lidí to je stejné, feromony taky pracují, jenže osobní úsudek dělá feromony zbytečné. Vzpomene si na Naruta a jeho nepochopitelnou náklonnost k Sakuře, která ovšem obdivuje Saskeho. Také Hinatu, dědičku klanu, dlouho nemohl pochopit. Co vidí na Narutovi? Dokázal zhatit lehkou misi jediným prdem. A když se snažil Hinatě pomoc a dát mu najevo, co k němu Hinata cítí, nepochopil to.
Nezapadalo to do zákonů přírody, kdy samice si vybere toho nejsilnějšího pro zachování silného rodu. Nakonec uznal, že i v tomhle případě příroda nezklamala.
Koukne na rozházenou peřinu a polštář. Spala na zemi, uvědomí si. Dojde ke skříni, sehne se a vytáhne malý kulatý flakónek. Ví, že to je zbytečné, ale přesto ho pro jistotu schová do své kapsy.

V kavárně se skulil hovor úplně jinam.
„Jak pokračují přípravy na svatbu?“ ptá se Ino Hinaty.
„Taky jsem mohla být vdaná,“ pomyslí si Mikoto, ale neuvědomí si, že to řekla nahlas. Pozornost se zase strhne na ni. Ino nechce uvěřit tomu, že by zrovna Mikoto někdo požádal o ruku.
„Povídej, jak to udělal,“ ptá se zvědavě. Mikoto na Ino nechápavě koukne a kousne se do rtů, protože řekla něco, co vůbec nechtěla.
„Klekl si na koleno, dal ti růži,“ rozplývá se Ino nad takovou romantikou. Sai začne horlivě psát do svého deníku a spokojeně kývá hlavou.
„No, na to nebyl čas,“ odmlčí se Mikoto. „Myslím, že ho k tomu dohnala tíživost situace,“ dodá zamyšleně.
„Co se stalo?“ zeptá se Sakura, kterou to začalo zajímat.
„Sumaru a já jsme byli sousedé a hlavně kamarádi,“ začne od začátku. „Všechno jsme dělali spolu, nejraději jsme sjížděli písečné duny,“ usměje se nad minulostí. „Rozdělila nás až studia, on studoval na ninju a já na medika. Pak, při útoku Akatsuki, jedna z prvních bomb dopadla do naší ulice. Ztráta rodiny mě hodně změnila. Měla jsem totiž jen jeho a práci. Když se Gaara-sama vrátil živý, dal mi za úkol rozšířit naše skleníky, jelikož to považoval za velice důležité. Domov už jsem neměla, byt, co mi přidělili, byl tak cizí. Proto jsem celé dny trávila ve sklenících. On byl jediný, kdo mě vytáhl ven. Pak přišla válka,“ zachmuří se ještě víc. Všechny zamrazí.
„Ze začátku byl Sumaru plný elánu a vtipu,“ vybaví se jí vzpomínka. Do jejího stanu jí někdo z klanu Aburame přinesl brouky, kteří přepisovali zprávy.
Když odešel, Sumaru provokativně spustil: „Ten se brouky jenom hemží, to by byl studijní materiál, měla by sis ho probádat.“
Mikoto zesmutní. Neměla jsem být na něj tak hrubá. Napije se a pokračuje.
„Pak začaly boje. Zásoby ještě byly, tak jsem ošetřovala první zraněné a najednou se tam objevil, měl pár škrábanců. Stál tam a koukal, jak pracuju. Pak se mě s vážnou tváří zeptal: 'Když to přežijeme, vezmeš si mě?' A pak někde něco spadlo, tak se rychle běžel podívat, co se stalo.“
„Nestihla jsi odpovědět!“ vydechly Hinata i Ino zároveň.
„Popravdě v situaci, kdy na vztah nemáte ani pomyšlení, od člověka od kterého to nečekáte... Prostě jsem na něj koukala a nevěděla, co říct.“ Hinatě to připomnělo její celoživotní noční můru. Vyzná lásku Narutovi a ten na ni nechápavě kouká, až mu to dojde, zčervená a uteče. Teď se nad tím už jen šťastně pousměje.
„Co se stalo pak?“ ptá se Sakura
„Zranění přibývali a léky ubývaly, pak jsem jen míchala mastě a léky. Jednoho dne za mnou přišli, ať jdu identifikovat tělo. Jak jsem říkala, nebýt války, asi by mě nepožádal, ale přesto,“ zlomí se jí hlas.
Ino ji chytí za ruku a dopoví to za ni. „Ztráta přítele bolí,“ všichni si tak teskně vzpomenou na Nejiho.
Mikoto přikývne a přitom se jí rozkutálí slzy po tváři, nebyla jediná, co plakala.
Dopije svůj hrnek a rozloučí se. Nemá chuť se s nikým bavit. Už tak řekla skoro všechno, už dlouho si s nikým takhle nepopovídala, slova zní padala sama. Potřebuje být sama, je zvyklá být sama. Zrychlí krok. Potřebuji ven z vesnice, je tak omezující. Na kraji Konohy se naobědvá a pak ji opustí. Jde, kam ji nohy vedou, až dojde do lesa, kde úplně ožije. Je to tady takové zelené, připomíná jí to mise v divočině a s nadšením začne všechno zkoumat, na všechno zapomene, i na čas. Překvapí ji až stmívání, je čas jít spát, schoulí se proto k patě stromu a usne.

Shino chodí po Konoze bez cíle skoro celý den. Kulatý flakónek má pořád v kapse, nedokázal ho vyhodit. Na oběd domů ani nešel, určitě by poznali, že se s ním něco děje. Zrovna přemýšlel, proč si s ním příroda takhle zahrává, když si všimne brány Konohy. Zarazí se, brouci cítí, že tu byla několik hodin před ním. Uvědomí si, že šel za ní, cestou byli brouci v klidu, když šel špatně, začali být nervózní a tím ho přiměli změnit směr. Nevěnoval tomu pozornost, bylo mu jedno, kam dojde.
Odešla z Konohy, uvědomí si zaraženě. Šla na procházku? říká si pro sebe, ale brána se na noc zavírá, když se nevrátí, budou ji hledat. Budou z toho akorát další problémy. Vybaví se mu její ustrašený výraz. Byla smutná, uvědomí si, dostala strach a utekla, napadne ho, až se v něm něco sevře.
„Musím ji najít.“ Na bráně pro jistotu nahlásí, že společně s Mikoto budou několik dní pryč za účelem pozorování hmyzu. Pošle zprávu domů. A vyrazí po její stopě. Po několika hodinách ji s úlevou najde, už spí. Cítí, že jeho brouci jsou klidní a spokojení. Já se o ni bojím, aby se jí nic nestalo a ona spí. Svleče si kabát a přikryje ji, je sice teplý večer, ale přesto rána jsou chladná. Opře se o strom, nechá své brouky, aby ho pro jistotu hřáli a usne.