Poslední z klanu Akame XV. - Znovu na začátku

Kolem ní byla jen červená, nic jiného. Stála uprostřed velké rudé planiny, zem pod ní byla černá. Sehnula se, aby se jí dotkla. Neměla žádnou strukturu, připadala ji neskutečná. Byla uvězněna v genjutsu, takže její tělo leží někde uprostřed hotelové chodby.
„Kai,“ vykřikla, ale nic se nestalo.
„Nedostaneš se odsud, pokud já nebudu chtít,“ za ní se objevila černá postava, jen oči zářily.
„A kdy se vám bude asi tak přibližně chtít?“
„Za dva, tři dny.“
„Myslím, že nemám tolik času,“ odporovala Touazuki.
„Neměj strach, mimo moje genjutsu neuplyne ani vteřina.“
„To je docela výhodné, když něco nestíháte, co?“
Neodpověděl na její otázku. Kolem ní se začala zvedat zem, až vytvořila okolo vysoké, černé hřebeny hor. Místo jedné postavy jich tu stály tisíce. Rozhlédla se kolem dokola.
„Používáš zajímavou zbraň.“ Všem kolem se objevily v rukou luky. Mířili na ní, stála úplně dole a neměla kam utéct, nikdo nemohl minout. Zavřela oči: „Je to jen genjutsu, nic není skutečné.“
„Pleteš se, bolest, kterou ucítíš, bude skutečná,“ jako důkaz jeho slov vystřelil šíp. Bylo to tolik odlišné od reality. Letící šíp neměl žádnou barvu. V genjutsu nikdy žádně neviděla. Bleskově letěl jejím směrem a vydával svištivý zvuk. Všechno vypadalo tak realisticky. Bez možnosti úniku, jen čekala. Ostrá bolest se jí zaryla do ramene. Překvapeně se podívala na opeřený konec, který jí trčel kousek pod klíční kostí. Bolelo to? Přemýšlela nad tím. Nebylo to o nic horší než rány, které schytala při soubojích. Všechno bylo zastřené a otupělé. Trochu se jí třásla ruka, když chytla dřík a vytrhla ho ven, chvěla se jí ruka. Udělal tohle Kakashimu? Jak asi cítí ostatní v tomhle genjutsu? Je to mučení. Nenáviděla mučení.
Teď nevyletěl jeden, ale několik najednou. Trefily ji všechny. Znovu je začala vytahovat, ale než se dostala k poslednímu, přibyly nové. A znovu. Pořád dokola. Vypadala jako jehelníček. Nepřestávala vyndávat jeden za druhým.
„Tohle bych mohla dělat věčně,“ zakřičela k postavám kolem. Místo odpovědi přišla další salva. Nevěděla, kolik času uplynulo. Postupně ji přemohla nekonečná únava. Když otevřela oči, viděla pod sebou prošlapaný koberec. Nasála prach a rozkašlala se. Byla úplně mokrá od potu. Ztěžka se posadila.
„Vrať mi brýle,“ napřáhla k němu ruku. Teď neviděla červené oči, byly černé.
„Máš být v bezvědomí,“ řekl jí klidně.
„Bolest pro mě ztratila význam.“
„Možná něco jiného neztratilo.“
Znovu všechno zmizelo. Byla tma. Ucítila známou vůni. Skoro na ni zapomněla. Zhluboka ji nasála. Teprve potom k ní dolehly další vjemy. Hlasy. Blízko u sebe cítila pravidelný rytmus. Buch buch. Někdo jí pevně držel v náručí. Trochu se vyprostila z kamenného sevření. Byla to máma. Měla paže omotané kolem ní, snažila se jí chránit. Otočila se, naproti seděl otec a kolem stáli cizí, hroziví muži. Tohle se přeci už stalo. Kruté, pohrávat si s ní tímto způsobem. Plešatý chlápek se právě skláněl u jejího otce. Mluvil na něho. Bylo to nemožné. Všechno je jen představa. Nutí ji dívat se na ten den znovu. Zvedla ruku a zakmitala prsty před obličejem. Měla je malé. Byla dítě? Když teď něco udělá, změní běh událostí? Blbost. To je nesmysl, jen ji promítá v hlavě představy. Přitiskla se k matce. Má možnost znovu ucítit její přítomnost.
„Mami, hrozně se mi stýskalo,“ řekla jí. Nejspíš ji neslyšela. Pak se všichni otočili k nim. Věci se dějí přesně jako tehdy. Nemohla nic změnit pouze se nechat unášet dál. Mohla věci udělat jinak tehdy, před lety? Kdyby začala kousat a škrábat, událo by se to jinak? Chytli ji ruce a táhly pryč. Matka křičela. Nezmohla se na nic. Byla příliš malá, jako by ty roky neuplynuly. Vytrhli ji z bezpečného objetí. Viděla černou lahvičku. Plešoun ji odzátkoval a nalil její obsah matce do pusy. Zacpal ji ústa a nos a čekal, až polkne. Otočila se na otce. V očích měl zoufalství. Sklonil hlavu na prsa. Pozorovala ho. Vzdal to. Všechno vzdal, protože věděl, že jeho žena zemře. Copak na ní nepomyslel? Nepokusil se alespoň udělat něco pro dceru.
„Je to skutečné, stalo se to tak?“ zakřičela. Nepamatovala si na to. Neviděla tehdy, co otec udělal. Všechno ustrnulo v pohybu. Ostatní kolem zůstali stát jako sochy, vypadali jako kulisy nějakého krutého divadla.
„Co tím myslíš?“ Vyprostila se ze sevření a otočila se. Stál za ní a sledoval výjev před sebou. Doběhla k němu. Díval se někam pryč, jako by ji záměrně ignoroval. Chytla ho za plášť a zatáhla za něho. Bylo to komické, protože byla menší než on. Ještě menší než normálně. A nenašla jiný způsob, jak ho přimět, aby si jí všiml. Líně sklonil hlavu.
„Tohle, co se tu děje. Stalo se to tak nebo je to všechno tvoje iluze?“
„Ne, tvoje podvědomí. Sharingan dokáže vyvolat vzpomínky s velkým emocionálním zážitkem. Často negativní. Všechno, co jsi viděla, se stalo, jen jsi to možná zapomněla.“
Zdrceně se podívala dolů. Plášť se jí začal mezi prsty rozpouštět, až svírala jen několik černých pírek.
„Proč jsi z toho tak smutná?“ ozvalo se za ní.
„Doufala jsem, že otce jen odvedli a on přežil a třeba si pro mě jednou přijde. Teď když jsem to viděla. Mám jistotu, že je mrtvý,“ promluvila k pírkům ve své ruce.
„Zajímavé, ale teď bychom měli pokračovat v našem představení.“
Opět byla znehybněna. Plešoun se nad ní skláněl s šíleným výrazem ve tváři. Měl odporně tlusté tváře. Dostala neodolatelnou chuť vrazit mu do nich kunai, třeba by se vyfoukly. Takové myšlenky ji tehdy nenapadly.
„Pro tebe mám něco speciálního. Nádherný mučící prostředek vyvinutý tvým otcem. Představ si, že byl tak tvrdohlavý a chtěl nám utajit jeho tajemství. A my se od té doby marně snažíme přijít na to, jak funguje. Moc se nám nevede. Teď máš tu čest být součástí tohoto velkého experimentu.“
Nejdřív ji do krku nalil tekutinu z lahvičky. Byla sladká, příjemně. Převalovala ji v ústech než ji spolkla. Pak ji injekcí vpravil látku do několika míst na těle. Pustili ji. Nejdřív se nedělo nic. Cítila jen štiplavou bolest po vpichu. Postupně přišlo mravenčení. Začala sebou nervózně šít. Mravenčení narůstalo, dokud se nezměnilo v ostrou řezavou bolest. Křičela a válela se po zemi. Myslela si, že nic horšího už být nemůže. Spletla se. Intenzita bolesti dál rostla. Nedala se vydržet, jako by ji celé dělo hořelo, řezaly jí čepele a bodaly do ní hroty. Nic podobného nezažila. Chtěla to hned ukončit. Rozbít si hlavu o kamennou podlahu. Ale nemohla se hnout. Tohle ale nebyl konec. Muka dál rostla, až nabrala bílé a jiskřivé barvy, která ji celou zahalila.
Tentokrát sledovala odlupující se omítku na stropě. Namáhavě se převalila na břicho. Musela být chvíli mimo. Situace se změnila. Byl tu Jiraiya, takže jsou nejspíš zachráněni. Jenže Itachi ji hrozně namíchnul. Nejspíš je to opravdu Sasukeho bratr. Chtěl projít kolem ní, směrem k ostatním. Natáhla ruku a chytla ho za lem pláště, pevně ho sevřela v rukou.
„Seš zlej!“ vyčetla mu.
„Jsi vzhůru,“ odpověděl jí trochu překvapeně.
„Já si myslela, že jsi ve skutečnosti hodnej, ale spletla jsem se. Ublížil si Kakashimu a navíc si mi vzal brýle. Vrať je!“ zakřičela na něho. Nehodlal se jí zabývat. Vykročil vpřed, myslel si, že se pustí. Ale Tou ho držela pevně, táhl ji za sebou.
„Slyšíš? Dej mi ty brýle. Jsou moje,“ vztekala se zcela zbytečně. A pak udělala první věc, která ji napadla. Vší silou se zakousla do jeho lýtka v místě, kde mu končila bota. Stiskla čelisti, až ucítila lupnutí a v puse měla nechutnou lepkavou pachuť. Itachi byl překvapený. Určitě nepředvídal útok podobného druhu. Čekala úder, myslela si, že jí kopne nebo jednu vrazí, aby se pustila, ale neudělal to. Prudce škubl nohou a jedním rázným pohybem se vymanil z jejího sevření. Když ztratila oporu, hlava ji klesla a ona se o podlahu uhodila do brady, až ji zcvakly zuby. Pak ji přemohla únava. Genjutsu si vybralo svoji daň. Víčka ji ztěžkla a ona upadla do nevědomí. Může si to přeci dovolit. Teď když je přišel Jiraiya zachránit.
„Tou, slyšíš mě? Hej Tou?“ PLESK. Rána ji probrala natolik, že se okamžitě posadila a srazila se hlavou s Narutem.
„Co to, sakra, vyvádíš, dal jsi mi facku,“ rozkřikla se na něho a přitom si mnula čelo a tvář.
„Dělá se to lidem v bezvědomí, ale na Sasukeho to nefungovalo.“ Tou se podívala vedle. Ležel tam Uchiha a konečně získal trochu zdravou barvu v obličeji.
„Fuj, mám hubu plnou uchihoviny,“ začala kolem sebe plivat.
„Guy, co tu děláš?“ Podával jí sklenici vody.
„Musím na tebe dávat pozor, dokud to nezvládá Kakashi,“ věnoval ji jeden ze svých zářivých úsměvů.
„Kde jsou ti dva?“
„Zmizeli,“ odpověděl ji Jiraiya
„Achjo, i ten modrej. Chtěla jsem alespoň vzorek,“ zklamaně prohlásila Tou.
„Teď máme jiné starosti, musíme Sasukeho a tebe dostat zpět do vesnice.“
„Sasukeho tu můžeme nechat, ať si ho vezme, kdo chce, a dělá si s ním, co chce. A já půjdu dál s Narutem.“
„A co Kakashi? Přeci ho nenecháš samotného. On se o tebe stará.“ Touazuki byla zmatená. Má se rozhodnout mezi Kakashim a Narutem. To přeci nejde.
„Neboj se Tou, já se o všechno postarám. Přivedu někoho, kdo dokáže Kakashimu pomoct. Na mě se můžeš spolehnout.“
Chtěla říct, že mu pomůže a můžou jít společně, ale nešlo to. Věděla to. Tohle je úkol pro Naruta a ona se musí vrátit do vesnice.