Mise v konoze, 5. - Díl V Lese

S Mikoto se uvelebili na platanu. Je krásný letní večer. Tiše koukají na louku, jak se proměňuje. Květy se na noc zavřely, ale některé se rozvily až po západu slunce, aby mohly přilákat noční motýly. Noční zvířata ožila a vydala se na svou noční pouť.
Náhle Mikoto klesne hlava, což ji probere jen na tak dlouho, aby si našla pohodlnější polohu
„Kdyby ti byla zima, přikryj se mým kabátem,“ nabídne jí Shino, svleče si kabát a položí ho vedle ní. Mikoto kývne a spí dál. Shino na ni zamyšleně kouká. Tak takové to je. Přemýšlí o ostatních, jak popisovali hmyzí lásku: „hmyzímu opojení se neubráníš“ nebo „Je to nádherné, člověk si přeje, aby to nikdy neskončilo.“ Vlastně všichni popisovali to samé, jen jinými slovy. Mají pravdu, od té doby co se tomu poddal, se takhle šťastný nikdy necítil. Ale je to opravdové? Dneska poprvé nedokázal oddělit broučí pocity od těch svých. Broučí touhy vnímal tak moc, až se v nich úplně ztrácel. Byly to jeho pocity nebo jen broučí? Ale co ona? Cítí to taky tak?
Podívá se na její ochranou čelenku, Písečná, nikdy tam nebyl. Zamrzí ho stará rána, že ho nevzali s sebou při záchraně Gaary. Kdyby byla jako on, věděl by, že brouci v jejím těle to cítí stejně. Jenže není… Vždycky měl pocit, že jeho brouci stojí při něm. Teď si tím nebyl zcela jistý, co když ona jejich pocity nevyslyší? To budou celý život toužit jen po Mikoto? Něco v něm tuší, že asi ano a brouci v něm to ví stoprocentně.
Vzpomene si na Hinatu a Sakuru. Hinatinu věčnou lásku celkem chápal, patřilo to k její povaze. Hlavně ji nesoudil tak tvrdě, byla přeci jen členka jeho týmu. Ale Sakura mu potvrzovala to, že nechat vše na broucích je jediný nejlepší způsob, jak si najít partnera. Její touhu po Sasukem prostě bral jako její rozmar a zatvrzelost. Která jí ještě ke všemu škodí. To, co u nich považoval za dětskou nevyzrálost, vidí teď jinak. Už tenkrát je potkalo to, co jeho dnes. Vlastně se ta jejich láska neliší od té mojí, uvědomí si. Může potkat každého a když se to stane, je jedno v jakém věku, vždy je stála a trvalá. Opravdu k nim cítí to, co já k ní?
Vzpomene si na hrozný pocit, když ji viděl s rukou v úle, představa, že by jí ublížily, byla děsivá. Cítila Hinata to samé? Viděla Naruta tolikrát v tak hrozném stavu. Polkne při představě, že by měl někdy takhle vidět Mikoto. Jak to mohla ona s tou její povahou vydržet. Nebo Sakura, když Sasuke odešel z vesnice úplně.
Jeho brouci sebou trhnou jako jeden, což s ním mírně cukne. Zadívá se dlouze na její čelenku. Ten symbol značí, jak jsou si vzdálení. Má tam kamarády, rodinu a její práci, kvůli které byla tak dlouho v odloučení od toho všeho. Opustil by on Konohu kvůli ní? Život jinde, bez kamarádů a bez klanu si neumí představit. Polkne, udělala by to ona kvůli němu? Zamyslí se, za celý den u ní neviděl jediný náznak, jen ráno, kdy se červenala, tolik jí to slušelo. A pak na louce, hřeje ho vzpomínka na její šťastný úsměv. Ale to ani nevěděla, že jsem o to přičinil já. Mikoto sebou zavrtí a cosi řekne ve spánku. Shino se napřímí, bylo to jméno nebo se mu to zdálo?
Co když už miluje někoho jiného? znepokojí se nad tím. Přikryje Mikoto a uvelebí k spánku, předtím dá ještě broukům příkaz, aby kontrolovali okolí, ale aby ho vzbudili jen při krajním nebezpečí.

Ráno se Mikoto probudí, opět se z ní sesune jeho kabát, a tak se usměje. Jak milé. Postaví se na větev, na které spala a protáhne se. Padne jí pohled na spícího Shina. Vlastně ho nevidí, je celý pokrytý svými brouky. Lekne se, ale po chvíli údivu se jí chce smát, přijde jí to legrační takhle ho vidět. Podívá se na rozkvetlou louku. Taková nádhera. Nechá Shina spát a seskočí na zem. Vydá se přímo rovně k lesu. Jak předpokládala, hned na kraji lesa rostlo ostružiní. Začne přemýšlet o potůčku, který po cestě míjeli, snad tudy taky vede. Kouká po lese. Najednou se za ní něco šustne, proto se rychle otočí, ale je to jen Shino, jeho brouci ho probudili, když odešla.
„Dobrý ráno,“ usměje se na něj Mikoto, „neboj, neutekla jsem, jen jsem šla najít něco ke snídani,“ žertuje. „Jak ses vyspal?“
„Dobře,“ zalže Shino, nevyspal se skoro vůbec, trápily ho totiž pochybnosti. „Dneska se vrátíme do Konohy,“ rozhodne. Mikoto jen kývne na souhlas. Ale vůbec se jí nechce. Dojdou k potůčku, kde se Mikoto začne oplachovat, je opět teplý den, i když jsou před sluncem schovaní v lese, je ráda, že se může osvěžit.
„To ti není horko v tom kabátu?“
Shina to rozruší. Chce abych ho sundal? Předtím si ho neoblíkl, protože ji zkoušel, brouci ho ještě neměli omotaného ve své pasti. Ale teď mu to přijde zvláštní, poprvé za život se stydí. Nakonec si ho pomalu sundá.
Mikoto ho změří pohledem plného zadostiučinění: „no není to tak lepší.“ Shino na to nic neřekne a skloní se k potoku, aby se napil.
„To jsi měl v noci pěknou tepelnou izolaci,“ slyší smějící se Mikoto.
„Cože? zakucká se. „O čem to mluvíš?“ utírá si pusu.
„O tvých broučcích přeci.“
Ztuhne, ona mě viděla! Posmívá se mi? lehce se zamračí. Je nevyspalý a na žertíky nemá náladu. Jeho brouci ho uklidňují, že si z něj Mikoto může dělat legraci, kdy jen bude chtít. Což mu na náladě nepřidá, poddal se příliš brzo, napadne ho. Bylo to strach o ni a pak ta její mise, co se protáhla na pět měsíců, víc o tom neřekla. Přesto ho to zasáhlo, představoval si, co musela zažít. Něco v hloubi v něm toužilo zažít to, co ona, splynout s přírodou, dát větší volnost svým broukům. Zachvěje se při té představě. Dokázal bych se vrátit po takové době?
Jdou sem! dostane varovný signál svých brouků. Dnes vyhověl broukům, kteří se nechtěli vzdálit od Mikoto. Proto je nechal hlídat jen nejbližší okolí.
Než zvedne hlavu, slyší slabě vykřiknout Mikoto. Na druhé straně potůčku stojí divoce působící žena, je spoře oděná, bosá a její tělo není skoro vidět, jak je obsypáno broučky. Vedle ní stojí mrak broučků, který se různě mění na nic neříkající tvary. Shino se ochranářsky se postaví vedle Mikoto. Brouci mezi nimi začnou okamžitě komunikovat a měřit své síly. Nakonec žena kývne a zmizí i se zvláštně se pohybujícím mrakem.
„Ona je jako ty,“ zmůže se na jednoduchou větu Mikoto. Stále je ochromená tou hrozivou atmosférou.
„Oni,“ opraví ji Shino.
„Ten mrak byl člověk?“ řekne užasle.
„Ano, byla to žena.“
„To jsou ženy vašeho klanu takovýhle?!“ vykulí oči Mikoto.
Shino zavrtí hlavou, „nejsou, oni patří k našemu klanu, ale nežijí ve vesnici. Lidem se převážně vyhýbají.“
„Tak proč přišli k nám?“ ptá se Mikoto.
„Přišli se napít k potoku, v tomhle místě je nejpřístupnější,“ odpověděl jí Shino, přesto nad tím přemýšlel. Objevili se, zrovna když jsem myslel na ně. Byla to náhoda? Její parfém! Je ještě trochu cítit z jejího oblečení. Už ho nevnímá, jeho brouci si na něj zvykli, navíc je pořád s ní. Takovéhle vůně by neměli prodávat, zakleje si pro sebe.
„Takže patří pod listovou, ale žijí divoce,“ zašeptá si pro sebe Mikoto. Cítí pochopení vůči těm dvěma. I ona tak chvilku žila. Vzpomene si na svou poslední misi v divočině, nejdřív se zabývala prací, pak nepříznivé počasí všechny vzorky zničilo. Musela začít od začátku, začal ji trápit nezdar a samota. A pak jednoho dne, ani neví kdy ta změna přišla, se od všeho oprostila a prostě jen žila. Bylo to krásně osvobozující. Asi jsem taky působila divoce, když mě shinobi z Písečné našli. Shino ji vidí celou zamračenou od přemýšlení dá se tedy do vysvětlování.
„Vlastně kdysi náš klan žil jako oni. Převážně samotářsky a v harmonii s přírodou. Časem se i k nám doneslo o tajné Listové vesnici, kde několik klanů spolu žijí v míru a poklidu. Nakonec se v Motýlím údolí několik rodin rozhodlo připojit k vesnici a žít stejně jako ostatní lidé.“
„V Motýlím údolí?“
„Tam se jednou za dva roky se všichni scházíme. Tisíce motýlů se tam vykuklí, aby se spářili, trvá to většinou týden, nakonec všichni jako na povel odletí roznést potomky po celém kraji. Jejich děti Motýlí údolí nikdy nenavštíví, přiletí až jejich potomstvo. Tím se celý koloběh uzavře.“
Mikoto je ohromená, „chtěli jste žít jako ostatní lidé a opustili svůj dosavadní život. Já byla v divočině jen pár měsíců a návrat do vesnice byl pro mne těžký!“ neudrží se a rozkřičí se. Shina její reakce nepřekvapí potvrdila mu jeho domněnku. „Spousta lidí mě děsila, jídlo mi nechutnalo, do teď se nevyspím na posteli a to není všechno.“
Klepe se rozčílením nad tím, jaké to pro ně muselo být hrozně těžké. Shino trpělivě čeká, až se zklidní. Mikoto se kousne do rtu, nechala se unést, jeho klidné chování ji nakonec uklidní. Stydí se a zčervená, proto radši kouká jinam. Po čase řekne zamyšleně: „Nedivím se vám, že jste se přidali zrovna k Listové.“ Porovnává krajinu s Písečnou a vůbec s krajinami, v kterých pobývala.
Shino na ni koukne. „Co máš na mysli?“ zeptá se.
„Příroda tu je taková příznivá lidem i hmyzu,“ usměje se na něj.
Její pochopení ho ohromilo. Potom, co viděla a slyšela, řekne tohle a ještě se usmívá! Tím se všechny jeho pochybnosti vytratily. Miluje ji.