Poslední z klanu Akame XIV. - Vidět rudě

Poslední dny se nesly v duchu práce a hlavně zmatků. Většina věděla, co má dělat, ale problém byl, že jim k tomu nikdo nedal příkaz. Nebo spíš nikdo nevěděl koho poslouchat. Každý se snažil prodrat do vedení, takže často byly vydány dva zcela protichůdné rozkazy. Jediný, kdo naštěstí dokázal pracovat samostatně a zcela nezávisle byla nemocnice. Pravda, oni také neměli jiný příkaz než léčit a málokdo ve vysokých funkcích měl nějaké lékařské vzdělání, takže se jim do toho nepletli. Obdivuhodná byla i snaha ostatních občanů, kteří se okamžitě pustili do oprav a likvidace škod. Všichni si pomáhali. Když nebyli shinobi mimo vesnici, ochotně pomáhali. Mise, to byly pravděpodobně největší katastrofy, protože nebyli schopni pokrýt veškeré požadavky a celkově organizace týmů šla do háje. Dalším problémem byl nedostatek materiálu. Nebyl nikdo, kdo by dokázal řešit situaci v celé její šíři a provázanosti, prostě chyběl jim Hokage a zatím to nevypadalo, že by se věci měly vyřešit. Touazuki nikdo nic nenařídil, nikdo se o ni nezajímal, takže si vlastně mohla dělat, co chtěla. Nabídla se zdravotníkům a sháněla jim byliny a léčivé přísady, byl jich teď nedostatek. Po čase ji dovolili míchat i jednodušší léky a pomáhat s převazy. Když nebyla v nemocnici, pracovala na podkladech. Nikoho zatím nenapadlo dočasně ustanovit nové týmy, protože se ani nezajímali o to, kolik ninjů zůstalo schopno aktivní služby. Takže podle záznamů vyřadila všechny, zesnulé, vážně zraněné a další neschopné boje. V archivu si dohledala informace a pokusila se utvořit návrhy pro nové týmy, případně schopné jedince, předala svoje výsledky radě, ale nevypadalo to, že se s nimi budou zabývat. Prováděla záznamy o škodách a spolu s Manabim vytvořili požadavky na materiál a finance. Nedělala si iluze, že by byl feudál ochoten poskytnout závratnou částku na obnovu vesnice, proto se rozhodla sepsat žádost o zapůjčení řemeslníků na opravy, tím by se vyřešila část problémů. Znalí svého řemesla by určitě odvedli lepší práci a navíc i rychleji a shinobi by byli uvolněni a mohli splnit víc misí, což znamená i víc peněz. Ale zřejmě nikdo neměl pravomoc o to zažádat, nebo spíš ona nebyla někdo, koho by mohli brát vážně. Nechtěli si nechat radit od dítěte. Dál dělala zbytečnou práci, protože doufala, že dřív nebo později ji někdo přeci jen využije. Alespoň v nemocnici jí pokaždé poděkovali a chovali se k ní mile. Byli vděční za každou pomocnou ruku. Uprostřed všeho zmatku za ní přišel Kenji ještě se dvěma dalšími, chtěli od ní koupit její bojové kapsle. Sice teď žádné neměla, ale slíbila jim, že jak bude mít čas, vyrobí je. Jen ty omračující, ostatní jí přišli příliš kruté a rozhodla se je vyřadit z používání.

Rychlým krokem si to mířila z nemocnice, pod paží nesla papíry s požadavky na nové rostliny a nový seznam propuštěných pacientů. Měla na spěch. Naruto se, jako vždy objevil v tu nejnevhodnější chvíli.
„Tou, pojď na oběd,“ rázoval za ní.
„Já teď nemám čas.“
„Prosím, aspoň na jednu porci. Bude to rychlé.“
„Dobře, pak mi můžeš pomoct něco nasbírat.“
„Možná že bych mohl.“

Seděl, kde jinde než u rámenu. Začala pochybovat, jestli Naruto někdy jedl něco jiného. Tou listovala papíry a v duchu si sestavovala seznam míst, která potřebuje projít, aby našla všechny položky ze seznamu. Naruto vedle ní neustále mluvil, vnímala ho jen napůl. Dřív než dostali svoje porce, objevila se v Ichiraku další osoba. Touazuki ho poznala okamžitě, jak by taky ne, když byl Kakashi jeho fanoušek číslo jedna. Drze si k nim přisedl a hned začal do Naruta drčet. Přesvědčoval ho, ať s ním někam jde. Nejdřív se mu nechtělo, ale nechal se úplně oblbnout a vůbec si nevšiml, že je s ním manipulováno. Tou nevěřícně zírala na scénu odehrávající se před ní. Vrcholem všeho bylo, když se ten poděs zvedl a uháněl pryč se slovy: „Musím si sbalit.“
„Co jste to udělal, myslíte si, že ho s vámi nechám jít?“ rozzuřila se na něho Tou.
„Neměj strach, dám na něho pozor,“ snažil se ji chlácholit.
„Vůbec si nejsem jistá, jestli jste dostatečně kvalifikovaný pro hlídání dětí.“
„Jsem legendární Sennin, dávám ti své slovo. Nic se mu nestane.“
„Mohla bych mu dovolit jít, ale musíte mi dávat informace o svém pobytu. V tom případě by to šlo. Kdyby bylo potřeba, tak si pro něho zase dojdu,“ odpověděla mu s naprosto vážnou tváří.
„Dobře s tím souhlasím,“ usmál se na ni Jiraiya. „Dáváš na něho pozor?“
„Někdo musí. A když už jsme se tu tak sešli, mám na vás pár otázek,“ vytáhla z kapsy svůj notes a začala v něm listovat.
„Ve svém románu Icha Icha na straně sto třicet dva popisujete....“
„Nejsi příliš malá na to, aby si četla moje knihy.“
„Ne, myslím, že Pravdivá historie Konohy, která je povinná četba na Akademii má daleko drtivější dopad na mravní výchovu dětí než vaše romány. Takže k té situaci, co tam popisujete, myslím si, že něco podobného lidská fyziologie neumožňuje. Hodně jsem o tom přemýšlela a nepřišla jsem na způsob, jak to udělat, takže mohl byste mi to vysvětlit?“ nevinně se na něho podívala. Jiraiya zrudl, pak se honem drápal ze svého místa a upaloval pryč z Ichiraku.
„Měl bych se jít podívat, jak je na tom Naruto s balením.“
„Počkejte, já půjdu s vámi, můžete mi všechno vysvětlit cestou,“ vyběhla za ním. Sennin se jí snažil ztratit, ale držela se ho jako klíště. Naštěstí jim do cesty vstoupil Naruto a všechny otázky byly rázem zapomenuty. Tou ho začala poučovat a udílet mu důležité rady. Neměla strach, když šel na misi s Kakashim, znala jeho schopnosti a věřila mu, ale i když byl legendou, měla pochybnosti. Šla je vyprovodit až k bráně, kde se s nimi rozloučila.
„Nebuď smutná, já se o něho postarám, dovedu ti ho zpátky úplně celého a bez újmy, přísahám,“ poplácal ji po hlavě a pak se otočili a vydali se na cestu. Čekala, dokud ji nezmizeli z očí. Má teď hodně věcí na práci, musí se k nim okamžitě vrátit, nejdřív odnést spisy do archivu. Narazila na Kakashiho.
„Co se tady flákáš?“ napomenula ho hned.
„Mám snad právo na oběd.“
„Dejme tomu. Nejdeš se mnou sbírat byliny? Naruto zase nemůže. Slibuju, že uvařím večeři.“
„Promiň, mám něco dohodnutého.“ Podezřívavě si ho přeměřila. Než se stihla zeptat, co má vlastně v plánu, ozvalo se jí za zády: „Něco si ode mě chtěl, Kakashi?“
Vrhla vzteklý pohled na nově příchozího.
„Tohle je ta tvoje práce? Radši budeš s tímhle skrčkem!“
„Přece by nezahazoval čas s někým, jako jsi ty,“ posměšně jí odpověděl.
„Zavři kušnu, Sasuke. Já odcházím.“
„Proč to oznamuješ. Myslíš, že to někoho zajímá.“
„Chcípni, Sasane. Kakashi, k večeři máme tempuru.“ Radši zmizela, musela se jít uklidnit do lesa. Ať si ti dva dělají, co chtějí.

Vztek ji naštěstí brzo přešel, venku byla daleko klidnější a čerstvý vzduch ji zvedl náladu, třeba nakonec uvaří něco jiného. I když by si asi zasloužil trochu pozlobit. Spokojeně odevzdala nasbírané byliny a rozhodla se pro dnešek všeho nechat a jít domů.
„Kakashi–san?“ řekla šokovaně jedna žena na recepci u příjmu pacientů. Strnula na místě.
„Ano, není na tom dobře. Odnesli ho domů, ale posílají k němu lékaře.“ Podívala se na dvě sestřičky. Kakashimu se přece nemohlo nic stát. S vytřeštěnýma očima a bušícím srdcem uháněla domů. Nemohlo se mu nic stát. Určitě je všechno omyl. Udýchaně vrazila do dveří, které prudce udeřily do stěny. Všichni se na ní zadívali. Stáli tu jeho přátelé, ani jeden nepromluvil. V posteli ležel Kakashi. Teprve teď jí celá hrůza došla. Někdo mu dokázal ublížit. Klopýtavě došla až k jeho posteli.
„Kakashi, co je s tebou?“ opatrně s ním zatřásla. Vypadal, jako když spí, ale nereagoval.
„Já jsem na tebe nechtěla být zlá, neuvařím ti tempuru, vážně,“ dál ležel bez pohnutí.
„Touazuki, všechno bude v pořádku,“ Gai jí položil ruku na rameno. Odstrčila ji pryč a zamračeně se na něj podívala.
„Co se stalo?“
„Nejdřív by ses měla trochu uklidnit,“ řekl jí Asuma.
„Chci okamžitě vědět, co se stalo,“ do hlasu se jí promítl vztek, odolala touze, aby při tom dupla vzdorovitě nohou.
„Pojď, půjdeme. Za chvíli přijdou lékaři, podívat se na něho. Určitě mu pomůžou.“
„Vy mi nic nehodláte říct,“ přeměřila si je. „Já vás nepotřebuju, dokážu si poradit bez vás,“ vyběhla ven, než ji stihl kdokoli zastavit. Jestli chce zjisti, co se stalo, musí na jediné místo. Do archivu určitě přišla červená složka, protože jestli někdo zaútočil ve vesnici, rozeběhne se mise.
„Manabi, přišla žádost o informace pro ANBU?“
„Před chvílí. Teprve jsem začal dávat dohromady hlášení,“ líně listoval složkou. Vyškubla mu ji z ruky a horečně pročítala řádky.
„Potyčka se dvěma muži, jeden identifikován jako Uchiha Itachi. Podle dostupných zdrojů byl cílem Naruto Uzumaki. Sakra, proč Naruto?“ pak zažila další šok. Jestli ho nenašli půjdou za ním. Musí je varovat, jestli porazili Kakashiho je ve vážném nebezpečí. Zahodila papíry a nechala nevěřícně zírajícího Manabiho za sebou.

Čekal ji další ostrý běh. Spolkla několik posilujících pilulí. Nechápala proč udělal něco takového. Přes všechno, co se o Itachim povídalo, myslela si, že ho dokáže vidět v jiném světle, nejspíš se spletla. Ještě, že věděla, kde Naruta hledat, což jí poskytovalo výhodu. Doufala, že jí stačí varovat úchylného spisovatele a on všechno vyřeší. Jenže, co když se věci pokazí. Nemá proti takovým soupeřům šanci. Pro záchranu kamaráda se musí alespoň pokusit. Navíc, slíbila pomstu každému, kdo Kakashimu ublíží.
Skutečnost, že ví v jakém městě Naruto je nic neznamenala, protože je ještě musela najít a jak se zdálo nejedná se o lehký úkol. Všude bylo narváno, ve městě bylo několik hotelů, jak ho může najít včas? Zbývala jí jen jedna možnost. Našla nejrušnější místo. Postavila se na stolek u pouličního bistra. Vysloužila si zhnusené pohledy a několik nadávek.
„Hej,“ zakřičela na celé kolo. Teď už upoutala pozornost většiny lidí v okolí. „Najde se mezi vámi někdo, kdo mi pomůže?“
„Holčičko, to jsi na špatném místě,“ lidé kolem se zasmáli. Vytáhla s kapsy několik bankovek a zamávala s nimi nad hlavou. Přestali se posmívat.
„Hledám jednoho kluka. Jestli mě k němu někdo zavede do půl hodiny, dám mu dvojnásobek,“ z peněženky vytáhla jejich společnou fotku z vyřazování na Akademii a ukázala ji přítomným. Teď nezbývalo než čekat. Netrvalo to ani dvacet minut a přišel za ní mladík. Prý viděl Naruta ještě s nějakým mužem, jak se ubytovávají v hotelu. Zavedl ji na místo. Jakmile se podívala na budovu nebylo pochyb, jsou tam. Ve stěně byla obrovská díra. Jde pozdě. Vrazila mu do ruky odměnu a řítila se v před. Neměla žádný plán a neřešila to. Nemohla. Musí se pokusit Naruta zachránit. Přivolala svůj luk a připravena na všechno, vyběhla po schodech. Copak tady nikdo není? Nejspíš všichni utekli, jakmile se začalo bojovat. Vběhla do chodby.
„Zdravím všechny,“ řekla nejistě.
„Tou, co tady děláš?“ Naruto se na ni otočil.
„Na chvíli tě pustím z očí a už jsi v průšvihu,“ vyčetla mu. Na druhé straně stála postava v černém plášti, vedle ní na zemi ležel Sasuke.
„Sakra, ten idiot je taky všude, ale jak to tak vypadá, uvolnilo se místo ve tvém týmu,“ nereagoval.
„Naruto, vidíš to co já? To snad není možný. Je naprosto úžasnej,“ začala se z ničeho nic rozplývat Touazuki.
„V životě jsem nic takového neviděla. Vy trpíte argyrií! Kolik toho jíte a jak často? Kdy jste začal takhle modrat?“ vychrlila na na Modrého muže. Veškerá její pozornost se upřela zcela jiným směrem.
„Co to ta holka mele?“ zeptal se Modrý muž.
„Vzpamatuj se, myslím, že se nám chystají ublížit,“ upozornil ji Naruto.
„Máš pravdu. Odložíme to na později. Potřebné informace získáme z pitvy.“
„Myslíš si, že se tě bojíme, malá. Co jsi vůbec zač? Kde se tady bereš?“
„Dívka, co vidí ve tmě, viď Fazole,“ odpověděl muž vzadu. Pomalu se přibližoval.
„Dobře, já si beru toho vzadu. Bude trpět za to, co udělal Kakashimu. Ty se postarej o Modrýho.“ Nasadila si brýle, jedině tak zabrání moci sharinganu. Vyšla kupředu, založila šíp. Zarazila se, aby zamířila, ale protivník se zastavil. Teď byla opravdu ve tmě a neviděla vůbec nic. Potřebovala, aby se pohnul. Nejspíš odhalil její tajemství, takže vyčkával. Usmála se. No, když to nepůjde jinak. Prudce se otočila, Modrý muž napřahoval meč. Měl zářivě žlutou barvu, celkem rozdíl oproti jeho běžnému zjevu. Soustředil se na Naruta, takže její šíp bezpečně našel cíl. Přišpendlil mu ruku ke stěně. Neměla v plánu zaútočit na Uchihu. Byla by bez šance, šlo ji jen o to zachránit Naruta.
„Utíkej,“ zakřičela na něho. Bylo to poslední, co stihla. Pak se po její levici objevila nafialovělá vlna. Ruka ji chytla za řemínek brýlí a trhla. Brýle jí stáhl z obličeje. Přepadla dozadu a zůstala ležet na zádech. Uhodila se do hlavy. Než stihla zareagovat, objevily se jí v zorném poli dvě rudé oči.