Hanae, kapitola 3.

„Fajn, takže... proč hledáš se mnou Itachiho hrob?“ sedla si pohodlněji a napila se čaje.
„Protože jsem jeho bratr,“ odpověděl, jako by to bylo samozřejmé.
„Takhle to nikam nepovede,“ zarazila ho hned na začátku, „prosím, pověz mi pravdu.“
Sasuke se mírně zavrtěl na židli, věčný ledový klid ho opouštěl. Přišlo mu bláznivé, svěřovat se náhodné dívce, kterou potkal, ale její slova ho vábila a co víc, slibovala odpuštění, po kterém teď toužil tak, jako předtím po pomstě.
„Máš pravdu,“ řekl neochotně, „ale já... není to pro mě jednoduché.“
„Co se dá dělat, jestli mi to nemůžeš říct...“ bezradně seděla s nohama pod složenýma pod sebou a přemýšlela, jak to vyřešit.
„Řekni mi, co o mě víš,“ ozval se Sasuke.
„Popravdě, moc toho nevím,“ řekla stále zamyšleně, „říká se, že Itachi vyvraždil celý klan až na tebe. Potom se z něho stal nukenin a přidal se k Akatsuki. A pak se názory trochu rozcházejí, ale mírně převažuje přesvědčení, žes´ ho zabil.“
„Víš to, co všichni ostatní. Dobrá, ukážu ti celý příběh a ty mi pak povíš ten tvůj,“ řekl rozvážně a vzal ji do světa sharinganu. Udělal to ze dvou důvodů, bylo pro něj snazší nechat vyprávět příběh jako film a taky se chtěl pojistit, aby mu Hanae neutekla. Aby neměla jinou možnost a musela mu povědět svůj příběh. Jen si neuvědomil, že ona je jiná, než ostatní ninjové a její schopnosti jsou naprosto unikátní. Hanae na jeho hru přistoupila. Neviděla jinou možnost, jak se posunout vpřed. Potřebovala ho a potřebovala získat jeho důvěru. Koneckonců, kdo ví, jak bude vypadat rituál, kvůli kterému hledá Itachiho.

Sasuke jí „odvyprávěl“ celý příběh. Po jeho skončení stále setrvávali v jeho oční technice. Nechal ji chvilku vstřebat, co se dozvěděla. Byla první člověk, komu se přiznal snad úplně ke všemu. Sám sobě však přísahal, že kdyby mělo hrozit nebezpečí, že něco vyzradí, okamžitě ji zabije. Chtěl toho říct mnohem méně, ale přesto, že byli v jeho světě, něco ho ovlivňovalo a on najednou zneklidněl. Zato Hanae seděla zcela klidná, i když jí příběh vyrazil dech. Na její tváři se nezračilo nic z toho, co prožívala vnitřně a snažila se utřídit si myšlenky. Když se jí to jakž takž povedlo, usmála se na Sasukeho a dala se do vyprávění.

„Říkala jsem, že se jmenuji Hyuuga Hanae. To jméno mi dala moje matka, ale je po otci. Otec pochází z hlavní rodiny tohoto klanu. Když byl mladý, spolu s mojí matkou se do sebe zamilovali. Nebyla z jeho klanu. Dovedeš si představit, jaký to byl problém, ale mladá láska nevidí překážky. Asi po třech utajených letech vztahu Hiashimu oznámili že mu vybrali vhodnou dívku a bude se ženit.
Ten den mohl být obyčejný. Mírně foukal vítr, svítilo slunce, bylo jaro. Květiny pomalu rozkvétaly, snad jakoby se ještě styděly. Ranní rosa už oschla a slunce stoupalo po obloze. Kaiyo seděla pod stromem a tiše si zpívala. V ruce držela pár stébel trávy a dívala se nepřítomně před sebe. Celá šťastná se těšila na svého miláčka, se kterým se měla setkat. Nečekala na něj ve vesnici, takové setkání by tam bylo příliš nápadné. Mimo ni měli své tajné místo. Byla zvyklá, že občas přišel později, přebíral stále více povinností coby dědic klanu. Křoví se hnulo a před ní se objevil Hiashi. Jeho zarudlé oči prozrazovaly, že něco není v pořádku, ale nebrečel. Pozdravili se, celý vyčerpaný ji objal a pak se posadil vedle ní. Kaiyo mu chtěla něco říct, ale když ho viděla, nechtěla ho ještě víc rozrušovat. Spokojila se tedy s tím, že ho držela za ruku a letmo ho po ní hladila. Nikdy na sebe neměli dostatek času. Občas si pro sebe ukradli chvilku a pak se z ní těšili mnohonásobně déle, než trvala ona sama.
„Počkej tu na mě zítra, prosím,“ řekl Hiashi, když se blížila chvíle, kdy se měli rozejít ke svým povinnostem.
„Zítra?“ podivila se Kaiyo, protože obvykle trvalo nejméně týden, než se sešli. Občas dokonce našla jen malý papírek ve skrýši s pár něžnými slovy a s omluvou.
„Ano, zítra,“ nechtěl to Hiashi dál rozvádět, doufal, že ho napadne, jak vyřešit neřešitelnou situaci.
„Stalo se něco?“ nesměle se zeptala jeho dívka a doufala, že nic.
„Jenom jsem trochu unavený a zítra mám trochu času navíc,“ zalhal jí a snažil se, aby se mu při tom nezadrhl hlas.

Domů přišel bez nálady, celý skleslý. Trochu počítal s tím, že se tohle může stát, ale vždy si říkal, že je na to ještě moc mladý a třeba se s Kaiyo rozejdou. Ale nestalo se, původní rozptýlení a zpestření života bylo najednou mnohem vážnější. Mísily se v něm dva pocity, touha po něčem novém, po vzbouření se proti pravidlům a zároveň smysl pro rodinnou povinnost a fakt, že byl dědicem klanu. Sám sobě nadával, že se dostal do takové situace, ale co mohl dělat.
„Za měsíc budeš mít svatbu,“ oznámil mu jeho otec bez obalu. Předchozí den mu sdělil, že pro něj vybral vhodnou nevěstu a dnes byl domluvit svatbu.
„Ale otče, to je tak narychlo,“ nesměle namítl, protože jeho otci se neodporovalo.
„Dívka potřebuje čas na přípravu, ne ty. Jestli jí stačí měsíc, tobě stačí také,“ usadil ho Hyuuga starší.
„Ano, otče,“ Hiashi jenom smutně sklopil hlavu. Nedokázal mu odporovat tváří v tvář. Šokovalo ho zjištění, že v jeho přítomnosti se vždy podvolí.
„Totiž otče,“ pokusil se ještě jednou hájit sebe, „co kdybych si dívku vybral sám?“ Ta slova ho stála hodně odvahy a během nich se mu neodvážil podívat do očí.
„Hiashi, jsi dědicem klanu, nemůžeš brát svůj sňatek na lehkou váhu! Ale to už jsem ti říkal tolikrát. Nejde o tebe, jde o blaho celého klanu. Copak jsem vychoval sobeckého sebestředného syna? Ne! Zítra seženeš zásnubní dárek a pozítří ji půjdeš požádat o ruku,“ kupodivu se tentokrát vyhnul dlouhému proslovu, o to větší důraz však kladl na to, co řekl.
„A neopovažuj se něco namítat,“ dodal pro jistotu, „vlastně... jestli někoho máš, tak se s ní okamžitě rozejdi nebo to udělám za tebe.“ Otočil se k odchodu a když Hiashiho míjel, zlověstně zašeptal: „Vím o vás. Jestli ti jde o její dobro, tak se s ní zítra rozejdeš!“

Stále otřesený Hiashi došel na smluvené místo. Ani se nesnažil se nějak skrývat. Vyčítal si, že selhal. Jak ho jen mohlo napadnout, že jeho otci by mohlo něco uniknout. Celou noc probrečel a kruhy pod očima jen dotvářely jeho už tak strhaný výraz. Kaiyo se ho skoro lekla, když ho spatřila. Objala ho a zajela mu rukou do vlasů. On však jen nehybně stál. V noci se rozhodl pro povinnost a teď se s ní musel rozejít.
„Kaiyo,“ začal, „co znamená tvé jméno?“ zeptal se, přestože to dobře věděl.
„Odpuštění,“ a když viděla jeho tvář, dodala, „odpustím ti všechno na světě.“ Ukončila jejich vztah, aniž by to věděla.
„Odpustíš mi tedy, když se s tebou rozejdu?“ zeptal se.
„Ale... co tě to napadá? Ty mě jenom zkoušíš viď?“ usmála se. Značně znejistěla, když jí neodpověděl a ticho mezi nimi se prodlužovalo.
„Řekni, že je to vtip. Hodně blbý vtip, ale nemyslíš to doopravdy,“ zaprosila. Podíval se na ni a pomalu zavrtěl hlavou.
„Promiň,“ bylo jediné, co dokázal říct, aniž by se rozbrečel. Potom se prostě otočil a odešel, ani se neohlédl. Nechtěl loučení prodlužovat a doufal, že to Kaiyo nějak přijme.
„Kaiyo, tvoje jméno znamená odpuštění, odpusť mi tedy. Odpusť mi, že jsem tě nemiloval natolik, abych byl schopný tě obhájit před otcem. Odpusť mi, že jsem ti neřekl dřív, že tohle může nastat. Odpusť mi, že jsem tě okouzlil,“ šeptal tiše, když odcházel.
„Mé jméno znamená odpuštění, ale odpustit ti nedokážu. Neodpustím ani tobě, ani tvému klanu. Dítě, které se mi narodí, tvoje dcera nebo tvůj syn, jednou přijdou a zabijí tě. Oni vykonají mou pomstu, pro kterou obětuji svůj život. Odpustím ti, až se znovu setkáme, ale nebude to na tomto světě. Tak přísahám,“ šeptala stejně tiše ona.

Matka pak odešla z vesnice, protože se nemohla dívat, jak se Hiashi připravuje ke svatbě. A také se jí to zdálo bezpečnější vzhledem k jejímu ještě nenarozenému dítěti – tedy mě. Útočiště našla u starého poustevníka, který žil tady, kde se nacházíme teď. Naučila se od něj všelijaké moudrosti včetně pečetících technik. Část dne vždycky trávila na lovu a mě svěřila na hlídání poustevníkovi. Byl slepý, velmi starý a moje matka si s ním víc a víc povídala, až mu jednoho dne svěřila svůj příběh. Když se dalšího večera vrátila, zaskočilo ji hrobové ticho. Pospíchala ke mě a strnula hrůzou, když viděla tu spoušť. Poustevník byl členem klanu Hyuuga. Odešel do hor, aby sbíral moudrost. Když zjistil, že moje matka usiluje o pomstu, zapečetil mě tak, abych nemohla nikdy zabít nikoho z klanu. Byla to jedna z nejnáročnějších pečetí. Přestože jsem tehdy byla malé dítě, bránila jsem se, jak jsem mohla. Bolelo to. Na ochranu klanu obětoval svůj život, což mojí matku rozčílilo ještě víc. Snažila se mě té pečetě zbavit, ale dokázala ji pouze zmenšit a trochu potlačit, ale ne moc. Celé dny pak ležela v knihách a objevovala svoji vlastní pečeť, která by měla opačný účinek. Tedy to, že budu muset zabít někoho z klanu. Trvalo jí patnáct let, než na to přišla. A pak, když jsem to nečekala, to udělala. Zapečetila mě svým životem, silou mnohem větší, než měl poustevník, protože z něj už život vyprchával. Přes jeho pečeť položila svou a moje bolest od té doby nikdy nepřestala. Jen se mění její intenzita. Moje matka teď žije v pečeti na mém těle. Nechala mi pár pokynů, co mám dělat a jak se můžu pečetě, vlastně obou, zbavit. Další dny jsem se učila o sebe starat a žít s bolestí. Ta, jak mi matka psala, mě má dohnat k pomstě a čím víc s ní budu otálet, tím víc mě to bude bolet. A pak ta věc s Itachim, jen on mi prý může pomoci s mojí jedinečnou technikou. Zanechala mi základy mých technik s tím, že si je mám přizpůsobit a dokončit je. Zbylých pět let jsem putovala a sháněla informace o Itachim, přemýšlela nad instrukcemi, informacemi a radami, které mi matka dala a zároveň zlepšovala svá jutsu. Pak jsem narazila na tebe.“

Sasuke zrušil sharingan.
„Promiň, že jsem ti nevěřil. Jdeš za pomstou, tomu rozumím. Já sám jsem za ní taky šel, ale rozmysli se, aby tě to pak nemrzelo,“ na Sasukeho to byla nesmírně vyspělá řeč.
„Věděla jsem o tom. I o tobě jsem toho věděla víc, než jsem ti řekla, ale teď už si snad věříme,“ ušklíbla se Hanae, ale hned pokračovala, „rozdíl je v tom, že tys´ od začátku chtěl pomstu, ale já ji nechci. Nechci se mstít, chci to jen zastavit. A doufám, že mi Itachi pomůže.“
„Aha,“ řekl poněkud zklamaně. Líbila se mu představa, že nebude špatný jen on sám. Bylo to něco, za co se teď styděl, i když se tvářil pořád stejně tvrdě.
„To moje matka se chtěla mstít a nezapomeň, tebe v tom podporoval tvůj bratr, aby ses mstil,“ snažila se ho povzbudit Hanae, která uhodla, kterým směrem se ubírají jeho myšlenky.
„To je fakt, on s tím začal,“ řekl typicky sourozeneckou větu, ale o poznání přívětivěji.
„Řekli jsme si svou minulost, ale pořád jsi neodpověděl na moji otázku,“ nezapomněla Hanae, na co se ptala.
„Mám pocit, jako kdybych mohl tímto částečně odčinit to, co jsem udělal. Třeba znovu ožije,“ zadoufal.
„To beru,“ byla spokojená s odpovědí, „tak pojďme vymyslet plán. Protože jsem si skoro jistá, že se mě bude chtít můj otec zbavit a já bych mu ráda vysvětlila, jak se věci mají.“