Mise v Konoze, 4. díl - Brouci, včely, motýli

Shino se probudí brzo ráno. Zadívá se na Mikoto. Ženy, přemýšlí, tohle prostě nechal na broucích. Navíc ho nikdy žádná nezaujala, vlastně nejraději měl Hinatu. Byla taky jediná, co ho brala normálně. Někdy ho v rozjaření vzala kolem ramen Tenten, ale tu snad nebral ani jako ženu. Zato Ino se Sakurou chovaly sice přátelsky, ale nemohl si nevšimnout, že si od něj udržují odstup. Navíc ty jejich ukřičený povahy.
Opět se na ni zadívá, už večer ho zaujalo, jak spí, celá stočená do klubíčka. Ví, že lidé, co takhle spí, si tím navozují pocit bezpečí. Chvíli na ni koukal, pak nechá pár broučků kontrolovat okolí a jde se opláchnout k potoku. Broučkům v jeho těle se to nelíbí, jsou rozrušení, že ji opustil.
To bude dlouhý den, vzdychne si. Nejvíc ho děsí, že neví, co od ní očekávat.

Mikoto se pomalu probouzí, oči se jí ještě nechce otvírat. Zdál se jí sen a chce být ještě chvíli v něm. Vůně, vítr, prostě všechno, byl jak živý. Zavrtí se, uvědomí si, že je něčím přikrytá. Posadí se, to něco se z ní sesune. Vezme to do ruky a přivoní, cítí mužskou zemitou vůni, která ji provázela ve snu, vyvolá to v ní spoustu emocí a snaží se je potlačit, tím trošku zkřiví tvář. Kdo ví proč jí to připomnělo domov a jejího kamaráda Sumaru.
Shino už na ni nějakou dobu kouká. Měl bych ho vyprat, přizná si kriticky, když ji vidí, jak čuchá k jeho kabátu. Všimne si ho! Okamžitě jí zčervenají tváře, což zvýrazní její pihy. Sklopí oči k jeho kabátu. Shinovi brouci na to okamžitě zareagují.
Viděl mě? znejistí Mikoto
„Ty jsi…“ zvedne oči nejistě.
Nepoznala mě. Proč na mě lidi zapomínají? To ho dostane do té jeho nálady. Pak mu dojde, že se jí ještě nepředstavil, a taky že ho bez kabátu neviděla.
„Shino Aburame,“ představí se jí vlastně poprvé. Ona koukne na kabát, pak zas na jeho tvář a vlasy, protože je vidí poprvé. Má je hnědě. Na sobě má tričko a kraťasy přírodních barev. Vzpomene si na muže před Hokageho pracovnou... Asi jsem první, co ho takhle vidí. Proč se schovává, když je tak… pěkný. Trošku ji to zjištění zaskočí.
„Ehm… tohle je asi tvoje,“ přitom mu podává kabát. Shino si ho od ní bere. Ale nemá v plánu si ho oblíkat.
„Přikryl jsem tě, aby ti nebyla zima. Máš štěstí, že jsem zjistil, že jsi odešla z vesnice, vždyť jsi to ani nenahlásila. Nejspíš by tě našli a začali dost nepříjemně vyslýchat, za jakým účelem jsi svévolně opustila vesnici.“
Mikoto se kousne do rtů, měla v plánu se vrátit v čas, jenže už se jí to stalo zas.
„Nasnídáme se, tímhle směrem je potok a maliní,“ ukazuje směr. Pak pokračuje, „můj klan mě určil, abych tě měl na starosti, takže jsem tě sledoval,“ podívá se na ni zpříma. Zajímá ho její reakce.
„Dobře, nasnídáme se, opláchnu se a pak co?“ Bere to od něj jako rozkaz, další je připravená přijmout. Po včerejšku ví, že zbytečné rozebírání věcí nemá cenu. Navíc kdyby od něj chtěla vysvětlení, musela by vysvětlovat zas ona a to se jí nechtělo. Rychle vstala a oprášila se. Postavila se směrem, kterým ukazoval.
„Jdeme?“ Koukne na něj.
Shino spokojeně kývne hlavou. V tomhle prošla.

Mikoto se napila a opláchla ve studeném potoku. Nemá hřeben, proto si jen stáhla vlasy culíku. Potom se s chutí pustila do malin. Zatímco oba trhali maliny, pomalu začali probírat její problém s brouky ve sklenících.
„Takže,“ shrne to Shino, „hmyz, kterým jsi vytvořila jejich přirozené prostředí, se nerozmnožuje, ani rostlin si nevšímá.“
„Přesně tak,“ potvrdí mu Mikoto. „Zvláštní, ty druhy nejsou nijak náročný na chov.“ Přemýšlí, je si jistá že udělala vše správně. Co by mohla opomenout?
„Co takhle posun času, Písečná je dost na západ.“
„To budeme muset zakrývat celý skleník!“ zhrozí se. Je to tak jasné, každý tvor i rostlina má svůj denní biorytmus. Jestliže je přenesla na místo, kde svítá o půl hodiny déle…
Shino ji uklidňuje „Obvykle stačí týden nebo měsíc a zvyknou si, nebo počkat na další generaci, která bude ve skleníku jako doma. Mohl bych tě naučit, jak vyrobit speciální vodičku, která jejich rozmnožování podpoří.“ Přemýšlí nad tím a začne si mezitím oblékat kabát. Aby ji tolik neznervózňoval.
Jeho pohyb přiláká Mikotin pohled, a tak ho dívka začne pozorovat. Proč si ho oblíká? Je teplo.
Shino při oblékání ucítí parfém v jeho kapse a dojde mu to, chce se mu smát, ale jen se letmo usměje. Pokud se voní do práce tímhle, tak hmyz vnímá jen ji. Jak jí to mám říct?
Mikoto si jeho úsměvu všimne, něco se v ní přitom zahoupalo, proto rychle odvrátí zrak. Do teď na něj moc nekoukala, znervózňoval ji, navíc vždycky si něčeho všimla. Broučci od něj odlítali a zase přilítali. Jednou dokonce viděla broučka, který proběhl přes jeho tělo a schoval se úplně jinam. Taky se hýbal tak opatrně, aby žádnému hmyzu neublížil. Vlastně se jí ulevilo, že má na sobě ten kabát. Jako by předtím viděla něco, co není určeno pro její oči. Možná pro ničí, uvědomí si.

Po snídani vyrazili, šli pomalu a zastavovali se u všech druhů hmyzu, co potkali. Mikoto všechny poznala. Občas jí řekl nějakou zajímavost a pak pokračovali v cestě. Po čase došli na místo, kde to bzučelo.
„Včely,“ zašeptá Mikoto a vyskočí do koruny stromu. Shino to tu zná dobře, ví, že tam je úl velkých divokých včel. Vydá se za ní po kmeni stromu nahoru.
Med, přemýšlí, byl by to dobrý oběd. Kdybych měl svůj batoh, mám v něm všechno potřebné, včely by nebyl problém vykouřit. Vzpomene si na ráno, kdy zjistil, že jsou brouci pryč. Taky na to, jak si jí brouci poprvé všimli. Na její dotyk, něco se v něm zachvěje, ale nebyli to jenom brouci. Předtím byla tak jiná, bez okolků mu vyhrnula rukáv. Něco tak smělého by teď nejspíš neudělala. Jaká by asi byla, kdybych jí nepohrozil?
Najednou uslyší podivný zvuk, a tak zrychlí krok. Nahoře se zhrozí. Co to vyvádí!
Mikoto má ruku v úlu a soustředěně v něm něco hledá. Když ji s vítězoslavným výrazem vytáhne, drží v ní pořádný kus plástve s medem. Její ruka je obalená zelenou léčivou čakrou (Shousen no Jutsu), která ovšem slabounce jiskří, což vydává ten slabounký zvuk. S úsměvem mu podává kousek a dá se do vysvětlování.
„To mě napadlo, když jsem viděla jednoho nočního motýla vykrádat včelí úl. Vydával přitom podobný zvuk. A Shousen no jutsu přidávám, protože ochrání mě i je.“
Shino pořád celý zkoprnělý nemůže uvěřit, že někdo na základě tak jednoduché úvahy strčí ruku do úlu. Bere si od Mikoto kousek plástve. „Radši se přemístíme, až se probudí z omráčení, mohly by být naštvané.“

O několik stromů dál si v koruně starého dubu poklidně pochutnávají na medu.
„Ráda pozoruješ hmyz?“ zajímá ho. Líbí se mu, že mají něco společného.
„Myslím, že to začalo, když jsem dostala za úkol rozšířit skleníky. Několik měsíců jsem strávila v jednom pralese. Původně jsem měla zkoumat jen rostliny, které mají zvláštní účinky. Jenže nějak mi přišlo, že rostliny a hmyz by se neměli rozdělovat. Tak jsem se začala o hmyz zajímat víc a po válce se rozhodla, že přenesu hmyz do našich skleníků. Možná mi pomohlo i to, že jsem se starala o vaše brouky,“ podívá se na něj. Pak pokračuje, „trvalo to, než se skleník připravil. Upravovali jsme vlhkost, teplotu i cirkulaci vzduchu. Rostliny a hlínu, aby odpovídaly a mnoho jiné. Zbývalo už je jenom najít a přenést je. Měli to být jen dva měsíce, ale našli mě po dalších třech… Pak se ukázalo že to bylo zbytečné, další mise mi zakázali. Nakonec mě poslali sem k vám.“
Shino přemýšlí o jejím příběhu a zadívá se na oblohu, slunce už se snižuje, je dost po poledni, ale on ji chce vzít ještě na jedno místo. Měli by si pospíšit. Zvedne se, Mikoto si rychle olíže prsty a vstane také.
Tázavě na něj koukne. „Vrátíme se?“
Shino zavrtí hlavou „Pojď.“
Skáčou ze stromu na strom a Mikoto už přestává vnímat cestu, cestu zpět by nenašla. Spoléhá na svého průvodce. Kam ji vede?
Asi po hodině zvolní tempo, okolí se změnilo, už nejsou v lese, ale na rozkvetlé louce, která se začne svahovat kamsi dolu. Už neběží, jdou volným krokem, před nimi je jen jeden rozvětvený platan. Mikoto je jasné, že ji vede k němu. Shino ji nenápadně pozoruje, jak se rozhlíží po květinách.
Líbí se jí tu a to ještě není všechno, pomyslí si. V nestřeženém okamžiku použije svoji přivolávací techniku, v tu ránu k nim přilétnou motýli všech druhů a velikostí. Shino na ně však nekouká, kouká na ni.
Mikoto je unešená, neví, kam se má koukat dřív, je to nádherné, taková rozmanitost. Jeho pohled obdaří šťastným úsměvem.
Konečně vypadá šťastně, usmívá se spokojený Shino.