Kruhy – 2. Hrdina

„Raz… Dva… Tři!“
Lee neohroženě vkročil do černoty před sebou. Okamžitě ho obklopil vlhký, studený vzduch. V neprostupné tmě nebylo vidět na špičku nosu, ale on odhodlaně pokračoval dál. Ozvěna jeho kroků se mísila s tichým odkapáváním sražené vody. Chodba podle všeho nebyla moc široká, s rozpřaženýma rukama se mohl po obou stranách dotknout jejích mokrých stěn. Postupem času, navzdory svému počátečnímu přesvědčení, už ruku ze stěny ani nesundával. Cesta občas nečekaně v prudkém úhlu zatáčela a on se kvůli tomu už několikrát uhodil do nejrůznějších částí těla.
Přestože byl okolnostmi donucen zvolnit tempo, postupoval Lee vytrvale kupředu. Dobře si pamatoval dědečkovo varování, a tak nepřestával být na pozoru před možnými pastmi. Na druhou stranu se ovšem nemínil nechat zastrašit. Byl si jistý, že nemůže selhat. Labyrint nemohl přichystat nic, co by ho donutilo zůstat uvnitř a opustit tak mistra Gaie – jedinou osobu, která mu od samého začátku věřila a podporovala ho. Nikdy vám za to nepřestanu být vděčný, sensei!
Monotónnost padajících kapek a všepohlcující čerň ho pomalu připravily o jakýkoli pojem o čase. Vlhkost ze vzduchu mu zvolna prosakovala i do šatů a začínala mu být zima. Až po chvíli si Lee uvědomil, že chlad, co cítí, je způsoben částečně i slabým proudem čerstvého vzduchu, který vanul odněkud zepředu. Někde blízko to musí končit. Zvedl hlavu a zaostřil. V neurčité vzdálenosti před ním skutečně černá ztrácela na intenzitě a přecházela spíš trochu do modra.
Lee svěsil ruku a nadšeně zrychlil krok. Na posledních pár metrech, kde podlaha docela prudce stoupala, už běžel sprintem. V šílené rychlosti, jakou proletěl průchodem do navazujícího šerého prostoru, zakopl o vlastní nohu a prudce dopadl na všechny čtyři. Po chvilce zběsilého lapání po dechu se převalil na záda a zůstal ležet na zemi. Přivřel oči a zhluboka nabíral do plic vlahý vzduch.
Ani si neuvědomil, jak moc je unavený, dokud z něj všechno napětí nastřádané v chodbě neopadlo. Připadalo mu, jako by měl končetiny z olova. Jen pohnout rukou bylo najednou nesmírně vyčerpávající. Z posledních sil se ještě nějak dokázal přesunout k nedaleké zdi, ale když se o ni opřel zády, víčka mu samovolně klesla.

Probudilo ho zvláštní svědění. Lee otevřel oči. Všude okolo bylo plno světla. Slunce stálo vysoko na obloze a jeho měkké paprsky se lámaly o stébla trávy, která ho šimrala na krku. Vyskočil na nohy, aby se mohl pustit do ranní rozcvičky, když mu to najednou došlo. Slunce? Tráva?!
Byl si docela jistý, že včera usnul opřený o stěnu tmavé místnosti uvnitř Labyrintu. Zmateně se otočil. Pár kroků za sebou spatřil kamenný altán, zpola zapuštěný do země, který označoval ústí dlouhého podzemního tunelu. Vzdálenost i směr se shodovaly s ústím chodby, z níž předchozího dne tak překotně vyběhl ven. To, co včera mylně pokládal za stěnu místnosti, se ukázala být vysoká, bíle omítnutá zeď, táhnoucí se v plynulém oblouku daleko na obě strany. Všude okolo se zvedala temná hradba lesa.
Tohle je stejné místo, uvědomil si Lee. Nebylo tu šero, byla noc. Včera automaticky předpokládal, že se ocitl v další místnosti, protože mu to připadalo přirozené. Navíc v podstatě okamžitě usnul, takže se kolem nijak zvlášť pozorně nerozhlížel. To pak ale znamená… Jsem pořád uvnitř Labyrintu, ale jsem… venku?
Skutečný šok však přišel, až když urazil určitou vzdálenost podél zdi a znenadání se před ním otevřel výhled na třpytivou hladinu oceánu. Linie stromů, která doposud kopírovala pozvolný oblouk zdi, prudce uhnula doprava. Zůstala jen zvlněná rovina porostlá měkkou trávou, která po pár metrech náhle rozeklaně končila. Lee zastavil kus od okraje strmého srázu a pohlédl dolů. Pod ním se přímo uprostřed zpěněných vln hrdě tyčilo překrásné bílé město. Světlo poledního slunce se rozlévalo po zlatých kopulích a kličkovalo ve vysokých arkádách. Štíhlé věže pyšně čněly k nebesům a filigránské vzory na hladkém kameni jejich stěn se stříbřitě leskly. Lee odvrátil oči od vší té skvoucí nádhery dole zpátky ke zdi za sebou a spokojeně se usmál, když konečně spatřil to, na co doufal, že narazí v první řadě. Bránu.
Skrz tepané kovové mříže se mu naskytl pohled do rozlehlé zahrady, dokonale uzavřené monumentálním kruhem zdi. V mnohém mu připomínala kouzelný skleník z Atria. Štěrkové cestičky se vinuly mezi kvetoucími keři, vzrostlé stromy s kmeny obtočenými břečťanem pokorně klonily větve k zemi. Ve stínu jejich rozložitých korun stály náhodně rozmístěné altánky z bílého kamene a ozdobné vodotrysky.
„No teda,“ vydechl Lee nadšeně a sevřel ruce okolo mříže.
„Je krásná, že?“ ozval se melodický hlas jen kousek od jeho pravého ucha. Lee sebou zděšeně škubl. Z druhé strany brány ho sledovaly živé, zelené oči. S překvapením si uvědomil, že hledí do půvabné tváře mladé dívky. Byla přibližně stejně stará jako on.
„Krásná,“ potvrdil užasle. „Ehm, totiž… ta zahrada,“ dodal rychle. Doufal, že ve skutečnosti není tak červený, jak si připadá. Dívka na něj dál upřeně hleděla a natáčela si na prst pramínek světlých vlasů. Lee chvíli dumal nad tím, jestli by nemohla být pastí stvořenou Labyrintem a jestli tím pádem není riskantní s ní mluvit, ale nakonec myšlenku zavrhl. Nevypadala lstivě ani nebezpečně. Tak kdo to tedy je? Kde se tu vzala?
„Ehm, ty tu bydlíš?“ zeptal se nakonec nejistě.
Dívka na něj upřela zrak zpod dlouhých řas a tajemně se usmála. „Bydlela jsem dole ve městě, ale teď už žiju tady,“ odpověděla. Lee se neklidně ošil pod jejím zkoumavým pohledem. Takže není jako já. Nepřišla zvenku. Na zádech mu vyrazil pot při myšlence, že uvnitř Labyrintu možná žijí lidé.
„Myslíš, že bych mohl jít dál?“
„Přijde na to…“
Lee si nebyl ani pořádně jistý, proč se zeptal. Nemohl si dovolit ztrácet čas klábosením v zahradě, ať ho to dovnitř táhlo sebevíc. Musel najít ptáka Ohniváka a zatím neměl ani stopu.
„Neměl bys tu marnit čas. Nepřišel jsi přece za mnou, nebo ne?“ zeptala se dívka tiše. Zelené oči se jí zaleskly.
„No… já…“ zakoktal se Lee. Nakonec se můžu dost dobře zeptat i jí. Třeba bude něco vědět. „Přišel jsem pro ptáka Ohniváka. Někde tady musí být, jen–…“
Dívka zbledla a vyhrkla: „Musím jít!“
Prudce se otočila, až kolem ní bílé šaty zavířily, a zmizela mezi rozkvetlými keři.
Lee zůstal stát před bránou a nechápavě mrkal. Dívčina reakce absolutně nedávala smysl. Pokud ovšem… Nemohl uvěřit tomu, že by měl skutečně takové štěstí a dorazil rovnou do cíle.

Lee počkal, dokud se nad zahradou nerozprostřela tma, a přelezl bránu. Díky všemožným spirálám a kovovým listům to nebyl zase takový problém. Teď se opatrně kradl po jedné z upravených cestiček přímo do středu zahrady. Všude panovalo ticho a klid, jen pod větvemi stromů se rojily světlušky. Po dívce nebylo ani vidu ani slechu.
V samotném srdci zahrady rostla ohromná jabloň. Její mohutný, starý kmen byl podivně hrbolatý a tak tlustý, že by se vedle sebe muselo postavit několik lidí, aby ho zvládli obejmout. Koruna se jako otevřená náruč rozpínala daleko do stran. A na jedné z větví… Lee zavřel oči a obrátil tvář k nebi. Ach, Gai-sensei!
Ve zlaté kleci seděl nádherný pták. Hlavu na ladném, štíhlém krku měl skloněnou, hluboké černé oko se mu smutně lesklo. Celé jeho tělo ve tmě zářilo. Jemná, korunu připomínající chocholka na temeni žhnula temnou červení, zatímco dlouhá zatočená ocasní pera plála zlatě. „Ty jsi vážně Ohnivák,“ zašeptal Lee nadšeně. Nenápadně se rozhlédl, jestli někde poblíž nečíhá rozzuřená plavovláska, a pak se pomalu vydal blíž k jabloni. Už už se chystal natáhnout pro klec, když tu se náhle hrboly na kmeni pohnuly. Lee ztuhl a koutkem oka sledoval, jak se celá masa kmene dala do pohybu. Ne, došlo mu najednou. To se nehýbal kmen stromu, ale dlouhé tmavé tělo, které okolo něj bylo doteď ovinuté. Sevřelo ho nepříjemné tušení. Ó, prosím, ať to není… Přímo naproti němu se z větví jabloně spustila veliká plazí hlava a zamžourala na něj žlutým okem. Drak.
Lee uskočil stranou právě včas, aby mu dlouhé tesáky neukously ruku. Drak se na svou velikost pohyboval poměrně rychle. S děsivou přesností chňapal Leemu po nohou a nedovolil mu se ani na okamžik soustředit na cokoli jiného než vlastní obranu. Všechny pokusy dostat se ke kleci ho jen vyprovokovaly k větší zuřivosti. Lee na ptáka brzy docela zapomněl. Černé plazí tělo se vlnilo, útočilo ze všech stran a bránilo mu v přístupu ke stromu. Několikrát se mu sice podařilo přiblížit natolik, aby zasadil drakovi ránu, ale úder se vždy jen neškodně svezl stranou po tvrdých šupinách. Kdybych si tak uměl nabít dlaně čakrou! Nemůžu s ním bojovat holýma rukama. Nahlas vykřikl, když vzduch kus od jeho hlavy proťal doběla rozžhavený sloup ohně. Pak už na nic nečekal a vzal nohy na ramena. Celý udýchaný přelezl bránu a vyčerpaně se svezl podél zdi na druhé straně. Drak ho naštěstí nepronásledoval.

Probudil ho zvonivý hlas.
„Co tu ještě děláš? Běž pryč.“
Lee si protřel oči prstem a ospale se rozhlédl po okolí. Skrz mříže ho probodával vyčítavý zelený pohled.
„P-promiň, usnul jsem,“ vykoktal rychle, zatímco se snažil otřepat z oblečení hlínu a stébla suché trávy. Dívka stála za branou se založenýma rukama a tvářila se chladně.
„Omlouvám se, že jsem tě včera tak vyděsil,“ spustil Lee omluvně. „Nechci ti ublížit. Já jen nutně potřebuju toho ptáka.“
„Běž pryč!“ zopakovala dívka o něco razantněji.
Její tón se ho trochu dotkl. Nedělal přece nic zlého.
„Neměj strach, půjdu pryč hned, co dostanu Ohniváka. Snad se mi to podaří co nejdřív.“
Dívka se zaškaredila. „Měl bys být rád, že jsi to přežil. Toho ptáka nedostaneš.“
Lee chtěl odvětit, že klidně znovu nasadí vlastní život a že se bude snažit tak dlouho, dokud klec s ptákem nezíská, ale přerušil ho výtrysk stříbřitého smíchu odněkud ze zahrady. Kolem brány se prohnaly další dvě dívky oblečené ve stejných bílých šatech jako Leeho plavovláska. Jedna z nich se zastavila a něco zakřičela.
Plavovláska pohodila hlavou a rozběhla se za ní. „Zloději,“ stihla ještě na Leeho zasyčet přes rameno, než zmizela z jeho zorného pole. Lee pokrčil rameny a vydal se hledat něco, co by mu večer pomohlo při boji s drakem.

Znovu nemohl uvěřit svému štěstí, když našel jen po několika minutách chůze podél zdi na zemi ležet pohozený meč. Připadalo mu to dost zvláštní. Labyrint mu až doposud (kromě draka, pochopitelně) každý krok v podstatě usnadňoval. Leeho to vyvádělo z míry. Očekával, že po cestě narazí na množství pastí a překážek, které mu budou bránit v odchodu, ale zatím se zdálo, že cesta zpět je otevřená. I přes pochybnosti odhozený meč zvedl. Byl sice starý a napůl zrezivělý, ale pořád mu poskytoval lepší vyhlídky na vítězství než samotné taijutsu. Na druhou stranu Lee neměl tušení, jak ho použít. TenTen by si s ním určitě hravě poradila, ačkoli se vždycky soustředila spíš na vrhací zbraně než na katanu. Jenomže TenTen tu nebyla, takže si musel vystačit sám se sebou.
Rozhodl se zkusmo zasadit pár úderů, aby zjistil, jak mu meč sedí v ruce a co s ním dovede. Po několika máchnutích si připomněl, proč se zaměřil na boj tělo na tělo. Kdykoli se napřáhl, neměl tak docela ponětí, kam rána dopadne, a několikrát málem posekal sám sebe. Meč mu celkově spíš překážel, než pomáhal, neustále se mu pletl pod nohy a bránil mu ve správném používání i toho nejzákladnějšího taijutsu.
Po několika hodinách nepříliš koordinovaného mávání získal Lee alespoň přibližnou jistotu, že dokáže neublížit sám sobě. S tréninkem ale pokračoval dál. Do večera měl ještě čas, a dřív do zahrady jít nemohl. Ne, že by mu několik mladých dívek mohlo zabránit v získání kouzelného ptáka. Jen nechtěl bojovat s drakem v jejich blízkosti a vystavit je tak nebezpečí. Navíc, už takhle se na mě dívá jako na zločince.

Počkal, než padne tma a znovu přelezl bránu do zahrady. Naštěstí byla skutečně opuštěná. Tentokrát už skoro s jistotou trefil do jejího středu, kde stála rozložitá jabloň. Drak spal obtočený kolem jejího kmene, stejně jako předešlého dne. Lee se ještě jednou pokusil připlížit a odnést si klec bez boje, ale jakmile se dostal do určité vzdálenosti, dračí oko se otevřelo. Tělo se opět plynule dalo do pohybu. Teď už byl ale Lee připravený. Rozkročil se a pevně sevřel rukojeť meče. Dračí tesáky se mihly těsně okolo něj. Uskočil a vrhl se dopředu. Hodiny tréninku nakonec přece jen přinesly ovoce a meč zazvonil o tvrdé šupiny. Z drakova hrdla se vydralo temné zavrčení. Lee se zaradoval. Nelíbí se ti to, co? Stihl zasadit ještě jeden náhodně mířený úder, když okolní tmu prozářily šlehající plameny. Lee to tentokrát čekal a zvládl se odkulit stranou dřív, než ho ožehly. Něco se mu však zapletlo pod nohy a Lee skončil v krkolomné pozici na zemi. Meč, který byl příčinou všeho zla, mu vypadl z ruky a zůstal ležet opodál.
Lee se ještě zmateně sbíral ze země, a už se nad ním objevila dračí hlava. Horký dech mu načechral vlasy. Ne, ne, ne, ne, ne! Zmateně šátral okolo a zoufale se snažil nahmatat rukojeť meče. Drak nabral vzduch do plic a hrdlo mu začalo řeřavět. Zlaté oči posměšně zamrkaly. Lee konečně sevřel prsty kolem rukojeti, na nic nečekal a prudce se rozmáchl. Meč se zakousl do měkké kůže na dračím krku, právě v místech, kde ji žádné šupiny nechránily. Bezvládné tělo zadunělo o zem. Hlava dopadla jen o pár sekund později, oddělená od těla jediným čistým seknutím.
Lee se vyhrabal na nohy a prudce oddechoval. Na obličeji cítil kapky horké dračí krve. Roztřeseně udělal pár kroků a opřel se o kmen stromu. Kapky krve mu pomalu stékaly do očí. Mechanicky si otřel tvář hřbetem ruky. Dokázal to. Zabil draka. Teď si stačí jen vzít ptáka a zachránit mistra. Pomalu přešel k visící kleci a třesoucími se prsty ji začal uvolňovat. Pták na něj upřel veliké smutné oči, ale jinak nedal najevo žádné znepokojení.
Za zády se mu ozvalo podivné zašustění. Lee ztuhl. To přece… Jako zkamenělý se otočil. Na trávě ležela useknutá dračí hlava a mrtvý pohled obracela k nebi. Ve tmě za ní ale svítily další oči. Čtyři oči. Drak stál opět na nohou. Z odseknutého krku vyrostly dva nové, vztekle se vlnily a hlavy na jejich koncích zlostně syčely. Jedna z nich vypustila z nosu obláček kouře.
Lee nechal ptáka ptákem, popadl meč a pelášil k bráně, seč mu síly stačily. I tak mu ale jedna z hlav stačila sežehnout vlasy na temeni.

„Proč tu pořád jsi?“
Znovu stál u brány a znovu hleděl do páru zelených očí. Přál si, aby nevypadal tak potrhaný a odřený. Obvaz na levé ruce měl úplně roztrhaný a pod zbytky látky prosvítala hluboká rána. Lee doufal, že nějak nevyjde najevo, že si ji způsobil sám při nešikovném zakopnutí o meč.
„Potřebuju toho ptáka. Opravdu nutně.“
„Proč?“
„Já…“ Lee se zarazil. Neměl by jí to prozrazovat. Byla cizí, neznámá; chránila ptáka, nechtěla, aby si ho odnesl, a navíc žila v Labyrintu. „Musím zachránit svého mistra. Je očarovaný věčným spánkem a probudit ho může jenom zpěv ptáka Ohniváka.“ Tu druhou věc se rozhodl vynechat. „On… je pro mě moc důležitý. Nedovolím, aby takhle zůstal. Vždycky při mně stál. Pomůžu mu.“
Dívka na něj dál upírala hluboké oči. Lee si všiml, že takhle zblízka v nich ve slunečním světle hrají nazlátlé odstíny.
„Zapomeň na to. Toho draka nikdy nedokážeš porazit. Nejsi první, kdo to zkoušel.“
„Ale já musím. Budu se vracet, dokud to nedokážu.“
„Vždyť víš, co se stane. S každým tvým úspěchem bude silnější a silnější. Nikdy ho nepřemůžeš.“
„Tak budu pokaždé ještě silnější než on!“
Dívka zakroutila hlavou. „Nemůžeš toho ptáka odnést.“
„Ale já to dokážu!“
Ještě chvilku se na něj dívala, pak pohodila vlasy a zamířila pryč. Lee si povzdychl a začal se věnovat poraněné ruce. Odmotal zničený obvaz a hodil ho na zem. Původně ho chtěl zkusit trochu porovnat a zase namotat zpátky, ale byl rozdrásaný do té míry, že už se nedal použít. V podstatě se mu rozpadl v prstech. Chvíli přemýšlel, čím ho nahradí, když mu náhle někdo před obličej vrazil hrst bílé látky.
Lee nechápavě vzhlédl a překvapeně zamrkal, když zjistil, že paže prostrčená skrz mříž patří plavovlásce. „Ovaž si to tímhle.“
Váhavě od ní převzal jemnou látku. Okamžitě stáhla prázdnou ruku zpátky a než jí stihl poděkovat, byla pryč.

V noci se opět vkradl do zahrady a opět jen tak tak utekl. Boj se dvěma hlavami byl daleko horší než s jednou. Hlídaly se navzájem, věděly skoro o všem a dokonale se doplňovaly. Lee navíc zjistil, že meč nedokáže proniknout skrz šupinový krunýř na drakově těle, takže jediným zranitelným místem byly jeho krky. Věděl, že useknutí hlavy všechno jen zhorší, ale byla to jediná možnost, jak draka alespoň zdržet.
Jednu z hlav mu odsekl skoro omylem, když se ho pokoušel vší silou zasáhnout do hrudníku, ale špatně zamířil. Samozřejmě, než stihl useknout i tu druhou, aby získal čas na sundání klece, vyrostly na jejím místě dvě další. Vydržel o něco déle než předchozího dne, ale nakonec celý popálený a poškrábaný vyklidil bojiště.
Skoro celý následující den prospal. Probudil se až k večeru, zády opřený o mříž.
„Už tam nechoď,“ ozval se mu u ucha tichý hlas. Lee sebou škubl a prudce se otočil.
Seděla na druhé straně, kolena si objímala rukama. Všiml si, že jeden rukáv má utržený nad loktem.
„Proč s ním pořád bojuješ? Bolí to.“
„To nevadí. Vydržím to.“
„Vás oba.“
Chvíli bylo ticho. Leeho vůbec nenapadlo, že by mohl drakovi ubližovat. Dívka pokývala hlavou a asi poprvé se nedívala přímo na něj. „I kdybys vyhrál, ten pták nesmí opustit zahradu. Patří tam. Pro nás a pro lidi ve městě je… velmi důležitý.“
Lee zatnul čelist. „Rozumím. Jenomže já ho nemůžu nechat být. Ten kouzelný pták je to jediné, co zachrání mistra Gaie. Nemůžu bez něj odejít a taky bez něj neodejdu.“
Zelené oči znovu ulpěly na jeho tváři. Byly skoro… smutné.
„Rozmysli si to,“ zašeptala dívka a zvedla se k odchodu. „Prosím.“

Lee si to nemohl rozmyslet. A tak se každou noc znovu a znovu vracel do zahrady a každou noc znovu a znovu utíkal pryč. Z něj a draka se pomalu stávali staří známí.
Dívka už s ním od té doby nemluvila. Párkrát ji zahlédl opečovávat květiny v zahradě. Pokaždé mu věnovala dlouhý pohled, ale k bráně už nepřišla. Ani když ji Lee volal.
Nepřišel na žádný způsob, jak zamezit dorůstání hlav, ale zároveň nedokázal draka poranit na žádném jiném místě. Věděl, že ho nepotřebuje zabít, jen zdržet dost na to, aby stihl ukrást klec. Nic nefungovalo. Pokoušel se například hlavy neodsekávat úplně, ale on si je pak prostě odtrhl sám. Objevil jedinou výhodu – v určitý čas dokázala chrlit oheň pokaždé jen jedna hlava. Navyšující se počet hlav také podle všeho negativně ovlivňoval drakovu schopnost vnímání a soustředění, ale zároveň ho nesmírně posiloval. A i když se Lee s každým dnem také zlepšoval, nestačilo to. Drak ho přemáhal. Boje se stávaly stále nebezpečnějšími, několikrát málem nedokázal utéct. Přesto se řídil stejným heslem jako Naruto a nevzdával se. Odhodlání, jaké cítil na začátku, z něj však postupně vyprchávalo, nahrazováno pochybnostmi.

Lee letěl vzduchem. V ruce pořád třímal zbytek zlomeného meče. Dračí hlavy se jako hadi svíjely všude okolo a vztekle syčely. Bylo jich tolik, že už je nestíhal sledovat. Zády tvrdě narazil do kmene jabloně a svezl se na zem.
Lee nemohl popadnout dech, před očima mu vířily jiskry, ale věděl, že pokud se okamžitě nevzpamatuje, bude to jeho konec. Se supěním se vyhrabal na nohy a pokusil se odkulit z drakova dosahu. Příliš pomalu. Dlouhé tesáky se mu zabořily hluboko do masa na lýtku. Dračí hlava sebou trhla a znovu ho vyhodila do vzduchu. Musím být rychlejší, pomyslel si otupěle přes závoj bolesti. Už to nemůžu dál odkládat.
Nechtěl tu techniku použít. Přesvědčoval sám sebe, že si ji schovává jako poslední záchranu, ale ve skutečnosti měl prostě strach. Od chuuninských zkoušek se jejímu použití vyhýbal, jak jen mohl. „Zdravotní omezení“ mu posloužilo jako skvělá záminka, ale někde uvnitř mu bylo jasné, že za normálních okolností by se nad doporučeními z nemocnice ani nepozastavil. Jenomže teď bylo Osm bran jeho jedinou nadějí.
Drak se opět přibližoval, ohromný stín černější než okolní tma. Levý okraj jeho siluety věnčila zlatavá linka v místech, kde se od lesklých šupin odrážela záře vycházející z ptáka. Lee zavřel oči a vydechl. Poslouchal, jak se splašený tlukot jeho srdce pomalu uklidňuje. Pak začal postupně uvolňovat jednotlivé brány. Tělem se rozproudil adrenalin, krev mu bušila ve spáncích. Okamžitě ucítil příval síly. Všechno se zostřilo. Tohle musí stačit. Vyrazil proti drakovi. Rychleji než kdy dřív. Byl si jistý, že teď klec konečně získá. Nemilosrdně se prodral se skrz spleť hlav. Šupiny pro něj už nepředstavovaly překážku. Drak zaryčel.
Nestačilo to. Záda mu olízl proud ohně. Lee upadl na zem a zůstal ležet, neschopný se pohnout. Svět se utopil v oslepující bolesti. Pak všechno ztmavlo.

Probudilo ho zvláštní svědění. Lee otevřel oči. Všude okolo bylo plno světla. Slunce stálo vysoko na obloze a jeho měkké paprsky se lámaly o clonu zvlněných světlých vlasů, které ho šimraly na tváři. Skrz jednotlivé prameny prosvítala bílá omítka a kousky kroucené mříže.
„Co to…“ zachraptěl. Jak jsem se sem dostal?
„Jsi vzhůru! Díkybohu!“ Ten hlas znal. Vytrhl ho z přemýšlení a donutil obrátit zrak nahoru. Zaplavil ho zvláštní pocit štěstí. Vpíjel se do něžné zeleni známých očí, momentálně skryté za závojem slz. Uvědomil si, že její tvář nikdy neviděl takhle zblízka. Měla vždycky pihy?
Plavovláska se usmála a narovnala se. „Tak moc jsem se bála, že už se neprobudíš. Ale neměla jsem pochybovat, Ohnivákův zpěv vyléčí cokoli.“
Lee s překvapením zjistil, že všechna jeho zranění jsou skutečně pryč. Po popáleninách na zádech nezbylo kromě ztuhlé šíje ani stopy. Připadal si zdravější než kdy dřív. Všechna ta drobná omezení, která ho trápila celou dobu od zápasu s Gaarou, zmizela.
„Já… Děkuju ti. Zachránila jsi mě.“ Nejistě dodal: „Proč?“
Dívka sklopila zrak. Po tvářích se jí rozlil jemný ruměnec. „Myslím, že víš proč,“ zašeptala. „Už ti nedovolím s tím drakem bojovat. Nechci dál sledovat, jak si ubližujete. Skoro jste se zabili.“
„Ale já–…“
„Já vím, potřebuješ Ohniváka. Já…“ na chvíli se zarazila a neklidně poposedla. „Pomůžu ti.“
„Cože?“ vybreptl Lee udiveně.
„Pomůžu ti,“ zopakovala o něco jistěji. „Je tu jiná cesta. Nemusíš s drakem bojovat. Zná mě, starám se o něj každý den. Nechá mě projít ke stromu a neublíží mi. Můžu ti ptáka přinést.“ Složila ruce do klína a čekala.
Lee tomu nerozuměl. „Proč bys to dělala? Vždyť jsi říkala, že pták nesmí opustit zahradu.“
Dívka odvrátila hlavu, takže jí skrz záplavu vlasů neviděl do tváře. „Ano, to je pravidlo. Pták je náš, patří do zahrady. Ochraňuje město…“ Znovu se podívala přímo na něj. „Víš, ty jsi jiný než ostatní. Nikdo nevydržel tak dlouho. Sledovala jsem tě každou noc, jak pokračuješ v marném zápasu. A to všechno pro někoho, na kom ti záleží. Nechceš ptáka pro sebe, ale pro záchranu jiného. Nikdo takový tady nebyl. Já… nemyslím, že je správné schraňovat si Ohniváka jen pro sebe. Jsou tu další, kteří ho potřebují. Proč bychom měli mít právo na uzdravení jen my? Protože máme to štěstí? To pravidlo je špatné.“
Upřeně mu hleděla do očí, jak to dělávala, a Lee měl najednou velké potíže udržet myšlenky pohromadě. „Přinesu ti ho,“ pokračovala tiše. „Ale slib mi jedinou věc. Vezmeš mě s sebou.“
„Slibuju,“ vydechl, zatímco přemýšlel, odkud se bere ten hřejivý pocit v jeho nitru.

Lee nedočkavě přešlapoval před branou. Konečně se ze tmy mezi keři vynořila bílá postava a neslyšným krokem připlula po cestě směrem k němu. Kůže se jí v bledém svitu měsíce přízračně leskla.
Lee, neschopný potlačit nadšení, sevřel prsty okolo mříže a chystal se ji přelézt. Plavovláska ale zavrtěla hlavou: „Počkej tu na mně,“ zašeptala. „Já tu klec přinesu.“
„Chci jít s tebou.“
„To nejde. Drak by tě ucítil a probudil by se.“ Naléhavě pokračovala: „Slib mi, že počkáš tady. Za žádnou cenu nesmíš jít za mnou.“
Lee neochotně přikývl. Těsně předtím, než zmizela zpátky ve tmě zahrady, se dívčiny prsty se letmo dotkly jeho ruky, stále sevřené okolo mříže.
Čekal. Čas plynul, mrákotný měsíc bezcílně putoval skrz houfy temných mraků. V hlubokém tichu noci se mísilo zvědavé ševelení listů s šuměním mořského příboje. Dívka se nevracela. Lee znervózněl. Snad se jí něco nestalo? Vydržel čekat ještě chvíli, dokud ho sžíravé pochybnosti nepřemohly.
Potichu přelezl mříž a plížil se známou cestou. Všude byl klid. Třeba se přece jen nic nestalo. Okolo jabloně byl volný kruh, ověnčený menšími stromy. Lee se schoval za kmen jednoho z nich a nenápadně vykoukl.
Dívka seděla na zemi, klec s ptákem postavenou po boku. Skláněla se nad spící dračí hlavou, bílou rukou láskyplně hladila tvrdé šupiny.
„Ach, díkybohu,“ zašeptal Lee pro sebe. V ten okamžik se drak neklidně zavrtěl. Jedno po druhém se začaly ze tmy nořit mrkající žluté oči. Plavovláska vyděšeně vyskočila na nohy. Spatřila Leeho schovaného za kmenem a zornice se jí zděšeně rozšířily. Pokusila se zvedajícího se draka utišit. Marně. Drak jako by ji nepoznával. Hlavy měl vztyčené a se syčením pátral po okolí. Konečně mu pohled utkvěl na Leem.
„Utíkej!“ zakřičela dívka, popadla klec s ptákem a rozběhla se k němu. Lee s hrůzou sledoval, jak se jedna z hlav jako ve zpomaleném záběru natahuje, proplétá mezi ostatními a zabořuje dlouhé zuby zezadu do dívčina lýtka, stejně jako to udělala jemu. Na bílém hedvábí jejích šatů se okamžitě začal rozvíjet krvavý květ.
Noc prořízl výkřik. Drak, zřejmě vyděšený vlastním činem, na okamžik zastavil a uvolnil stisk. Dívka dopadla na kolena, klec jí vyklouzla z ruky a odkutálela se Leemu pod nohy. Pták uvnitř začal poplašeně bít křídly o mříže.
„Běž! Vezmi ho a běž!“ zakřičela na něj plavovláska znovu, hlas zastřený bolestí. Lee zvedl klec, ale místo aby utíkal pryč, překonal dvěma dlouhými skoky vzdálenost, která ho dělila od dívky. Rychle ji volnou rukou vytáhl na nohy a pevně ji chytil okolo pasu.
„Nenechám tě tu.“
Společně běželi k bráně. Rychle zmizeli mezi stromy a ztratili dosud překvapené zvíře z dohledu. Drak se vzpamatoval z počátečního šoku, a když si uvědomil, že klec s Ohnivákem zmizela, těžkopádně se rozběhl za nimi. Dunění jeho kroků se přibližovalo. Měli náskok a k východu ze zahrady to nebylo daleko, ale dívka ho strašlivě zpomalovala. Zranění ji vyčerpávalo, teď už ji skoro táhl za sebou. Na druhou stranu měli bránu skoro nadohled.
Lee si přitáhl plavovlásku blíž k tělu a pokusil se zrychlit. Dívka vykřikla bolestí.
„Nech mě tady,“ vzlykla. „Nestihneš to.“
„Ne,“ táhl ji s sebou dál. „Už jsem porušil jeden slib. Ten druhý dodržím.“
Vysmekla se mu a zůstala sedět na zemi. Vzhlédla k němu s uslzenou tváří. „Už dál nemůžu. Je skoro u nás, běž.“ Měla pravdu. Drak je doháněl. Země se otřásala pod jeho těžkými kroky. Koruna nedalekého stromu se vzňala oranžovým plamenem.
„Ale já nechci,“ hlesl Lee a poklekl vedle ní. „Stihneme to! Můžu ho zdržet.“
Zavrtěla hlavou. „Nestihneme.“ Položila mu ruku na tvář. „Máš, pro co jsi přišel. O mě se neboj, možná ho dokážu zase uspat, když tu nebudeš. Běž zachránit svého mistra.“
Kousek od nich vzplál další strom. Drak zuřil. Lee se naposled pokusil vytáhnout dívku na nohy, ale ta si ho místo toho přitáhla k sobě. Její vlasy ho opět zašimraly na tváři. V záři hořících stromů jí v měkkých vlnách padaly přes rameno jako řeka tekutého zlata. „Děkuju ti,“ zašeptala mu do ucha. Pak se přimknula těsně k němu a políbila ho.
Lee na okamžik zapomněl na všechno okolo. Když se konečně odtáhl, chtěl něco říct, ale všechna slova ho najednou opustila. Plavovláska mu položila prst na rty a se slzami v očích se usmála. V ten moment se zpoza ohybu cesty vynořila dračí hlava. Keře po jejich levici zasáhl proud ohně.
„Není čas. Běž.“
Popadnout klec a vstát byla snad ta nejtěžší věc na světě. Rozběhl se směrem k bráně, zatímco všechno uvnitř něj křičelo, ať se vrátí. Někde daleko, v matné mlze, ale visel obraz mistra Gaie, který ho nutil k pohybu. Jakmile přelezl přes mříž, rozlehl se zahradou vzteklý ryk. Drak ho za bránu nepronásledoval. Lee se krátce ohlédl přes rameno.
Seděla uprostřed zpustošené zahrady, ruce složené v klíně, a namáhavě oddechovala. Drak její přítomnost vůbec nebral na vědomí, hnán slepou zuřivostí ničil vše, co mu přišlo do cesty. Už se na něj nepodívala. Dál seděla uprostřed zkázy, hlavu sklopenou. Lee na ni chtěl zavolat, ale uvědomil si, že ani nezná její jméno.

Tunel zůstal na svém místě. Chladivá tma uvnitř postupně udusila dozvuky dračího řevu i praskání ohně. Pták mu matně svítil na cestu, takže už nemusel klopýtat poslepu.
Lee mechanicky kladl jednu nohu před druhou. V hlavě mu se zoufalou přesvědčivostí zněly dva protichůdné hlasy.
Nechal jsem ji tam, zraněnou, napospas drakovi. Musím se vrátit.
Nemůžu se vrátit. Jinak se Gai-sensei nikdy neprobudí.
Ale co když jí drak ublíží ještě víc? Teď už nemá ptáka, aby ji vyléčil.
Lee měl pocit, že ať si vybere cokoli, ani jedno nebude správně. Nemohl jít dál, ale nemohl se vrátit. Nakonec zastavil, sesul se podél zdi a složil hlavu do dlaní. Už se ani nesnažil potlačit slzy, co se mu řinuly po tvářích. Poprvé v životě netušil, co má dělat.
A tak zůstal sedět ve studené chodbě, zatímco jeho myšlenky divoce vířily, uzavřené v bludném kruhu.

Poznámky: 

Skrytý text

Omlouvám, se, že to trvalo tak dlouho. Píšu jako šnek. A taky očividně nemám vůbec žádnej odhad na rozsah. Je to zase šíleně dlouhý. Prosím, prosím, nezlobte se. Chtěla jsem, aby se ty kapitoly daly číst částečně i jako jednorázovky a nějak jsem nezvládla vyladit, jak moc dopodrobna chci jít.
Taky jsem si na sebe upletla bič, protože fakt neumím psát romantický pasáže. Jenomže tady nějak nebylo zbytí. Takže si je prosím upravte dle libosti tak, aby vám dávaly smysl.
Tematicky je to poněkud zvláštní, ale opodstatněně. Jednak jsou tu určitý klíčový pasáže k pokračování a jednak prostředí Labyrintu vychází částečně z podvědomí lidí uvnitř. Lee mi vždycky přišel hodně jako typ "hrdina bojující s překážkami", toužící po uznání (daleko víc než Naruto). Takže to tu funguje proti němu. Koukejte na ty věci spíš metaforicky.

Hrozně, hrozně, hrozně moc vám děkuju za minulý komentáře! Udělaly mi obrovskou radost. Snad vás tenhle díl moc nevyděsil. S Leem jako postavou si nevím moc rady.