Poslední z klanu Akame XI. - Před bouří

Večer před finálními zápasy byla s Narutem. Zašli na rámen a pak se poflakovali po vesnici a Touazuki se ho snažila zbavit nervozity. Snažil se nic nedat najevo, ale byl neobvykle tichý. Všude v ulicích se potloukalo plno lidí a začínalo jim to být nepříjemné, raději se vytratili pryč. Vylezli na hlavu Čtvrtému a sledovali dění pod sebou. Ve tmě pod nimi zářila světla a větvila se do stran jako žíly nebo možná kořeny obrovského stromu. V tuhle dobu by se všichni pomalu chystali spát, ale teď se bavili. Půjde to tak až do rána, takže většina, která původně chtěla jít na zápasy, bude zaspávat opilecké opojení. Oba mlčky pozorovali život pod sebou, každý ztracený ve svých vlastních myšlenkách.
„Hej, nad čím tak dumáš? Ty zítra nemáš žádné zápasy,“ prolomil ticho jako první.
„Přemýšlím nad tím, co všechno bych byla ochotná obětovat, abych zachránila ty lidi dole,“ zamračeně se na ni podíval, nad něčím přemýšlel.
„A na co jsi přišla?“
„Že to nevím a doufám, že to nebudu muset nikdy zjistit.“
„Máš dnes divné řeči.“
„Za dobu, co jsme se neviděli, jsem došla k obrovskému duševnímu prozření,“ odpověděla naprosto vážně.
„A co jsi objevila?“
„To ti říct nemůžu, protože každý musí prozřít sám, i když pochybuji, že se tobě se to někdy povede. A teď bychom měli jít, protože se musíš na zítra vyspat.“

Sama ale spát nemohla, převalovala se na posteli a hlavou se jí honily neodbytné myšlenky. Začínala mít strach o Naruta, nechtěla, aby mu ublížili. Sama věděla, jakou sílu mají jeho údery. Někdo přeci musel zápas zastavit, kdyby šlo do tuhého? Nebo ne! Třeba nebudou moci zasáhnout včas. Jestli by něco hrozilo, bude muset zasáhnout sama. Má svůj luk, když bude potřeba, prostě vystřelí na toho, o kom se nemluví. Nemusí ho přeci zabít. Prostřelená noha úplně stačí. Nedokázala déle ležet, rozhodla se jít si zastřílet. Rozhoupala terč na cvičišti, díky tomu mohla jeho pohyb sledovat i ve tmě. Šlo jí to dobře, doufala, že ho nebude muset použít.

Hned, jak vylezl ze dveří, na něm bylo vidět nevyspání.
„Spal jsi?“ zeptala se podezřívavě.
„Trochu jo,“ Touazuki se na něho zamyšleně podívala, potom se rozpřáhla a z každé strany mu vlepila jednu facku.
„Aaaauuu, sakra, co vyvádíš!?“ chytil se za tváře.
„Chtěla jsem tě trochu probrat a vehnat ti do tváří zdravější barvu. Hned vypadáš daleko líp,“ spokojeně se na něho podívala.
„Hejbni, musíme vyrazit. Doufám, že sis přečetl všechno, co jsem ti dala. Vypsala jsem všechny informace o klanu Hyuuga.“
„Nojo, prolítnul jsem to.“
Zvolna mířili ke stadionu. Čím mu byli blíže, tím víc se museli tlačit skrz dav.
„Koukej se pořádně snažit, vsadila jsem na tebe balík.“
„Proč sis na mě sázela? Jsem snad nějakej kůň?“
„Ne, ale byl výhodný kurz, jestli vyhraješ, tak je ze mě boháč. Neboj, pozvu tě na rámen, ať z toho taky něco máš.“
Doléhaly k nim hlasy ostatních, nebylo možné přeslechnout, kdo je favoritem zápasu.
„Nemáš chuť zase vypustit prasata z farmy? Víš, co by to bylo za ródeo, kdyby vběhla mezi všechny ty lidi?“ snažila se ho přivést na jiné myšlenky.
„Jo, to by byla sranda. Posledně z toho byl pěknej průšvih. Teď na to není čas.“
„Tak příště.“
Došli před vchod, tady musel jít každý svou cestou, Tou nahoru do hlediště a Naruto do arény. Dlouze ho objala a pak dodala: „je jedno jestli vyhraješ nebo prohraješ, hlavně to přežij,“ pak se rozdělili.

S TenTen se dohodla, že během zápasu budou sedět daleko od sebe, protože každá fandila někomu jinému a nechtěly se kvůli tomu hádat. Tou se rozhlížela a v davu hledala Kakashiho, přece tady někde musel být. Marně, nakonec ji našla Ino a Sakura a posadily se k ní, přidal se dokonce i Chouji a jeho pytlík brambůrků. Sevřela si ruce mezi koleny, aby zabránila nervózním gestům. Zadívala se na skupinku postupujících. Rozhodčí k nim promlouval. Pak se nadešel obávaný a z její strany dlouho očekávaný zápas. Stačilo vidět prvních několik vteřin zápasu: „On si nepřečetl ani řádek! Dělá všechno špatně. Sakra! Vždyť si ho má držet od těla!“ vztekala se a Ino se Sakurou na ni jen překvapeně koukaly. Vstala a sevřela ruce v pěst. Právě dostával pěknou nakládačku. Nechápala, že to může vydržet. Sama přece nebyla schopná se pohnout a přitom schytala jenom jednu ránu.
„Vzpamatuj se, koukej se do toho opřít a tomu šmejdovi namlať hubu, jinak tam budu muset vlítnout a ukázat ti, jak se to dělá,“ zařvala na něho z plných plic, lidé se po ní začali ohlížet. Nejspíš se její výhrůžka dostala až dolů, protože Naruto vztyčil palec jejím směrem. Spokojeně se usmála, rozhodně nehodlal nic zabalit. Přesto zůstala dál stát a napjatě sledovala zápas. Všichni ho podceňovali, ale ona věděla o jeho síle.
„Chouji, dej mi taky, jsem hrozně nervózní,“ neochotně jí nabídl z téměř prázdného sáčku. V okamžiku, kdy se změnila jeho chakra, věděla, že má zápas vyhraný. Spokojeně se usmála a sledovala finální triumf.
Naruto se postaral o pořádné pozdvižení a jí přibylo dost peněz v kapse. Nemohla si stěžovat. Připojil se k ostatním soutěžícím a čekal na dalšího soupeře.
„Sasuke ještě nepřišel a má nastoupit v dalším zápase,“ strachovala se Ino.
„Myslím, že ani nepřijde. Mám takový dojem, že ho Kakashi zabil, zakopal a pak se zdejchnul z vesnice, aby nemohl být potrestán,“ klidně pronesla Touazuki.
„Myslíš že se to stalo?“ ptala se Sakura vyděšeně.
„Spíš ne, ale pořád v to můžu doufat.“
Teď, když se přestala soustředit na zápas, začal se jí do mysli vkrádat neodbytný pocit. Něco bylo špatně a ona nemohla přijít na to co. Rozhlédla se kolem, ale ve změti obličejů a postav, které obklopovala změť barevného víření nebyla schopná nic rozeznat. Sasukeho zápas byl odložen.
Nechápala, proč mu pořád někdo nadržuje.
„Jdu se projít,“ poznamenala a ignorovala nechápavé pohledy svých kamarádů. Vyšla ven. Ulice byly o dost liduprázdnější. Udělala několik kroků vpřed, ale pak se zase vrátila. Nevěděla, co má dělat. Chtěla, aby tu byl Kakashi a řekl jí 'to nic, jen si něco představuješ', ale nebyl. Zalezla si do stínu a posadila se tam. Pořád k ní doléhal vzruch ze zápasů. Nejspíš byla paranoidní. Znovu si prošla všechny lahvičky, které měla schované v opasku. Vyndala kunaie a zase je schovala. Prohlédla si svitek od TenTen. Všechno to byla zbytečná gesta, ale pomáhala jí se uklidnit. Obešla celý stadion i boční ulice, ale nic.
„Seš pitomá,“ rozhodla se vrátit. Došourala se zpět na sedačku.
„Prošvihla si dva zápasy,“ vyčinila ji Ino. V aréně právě dobojoval Shino s nějakým pomalovaným šaškem.
„Zdravím vy dva,“ dostavil se i Gai s Leem.
„Moc vydařený zápas,“ pochvaloval si Gai.
Zbýval poslední souboj prvního kola a zdálo se, že to hvězda dne nakonec prošvihne. Tou v to doufala. Její naděje vzala rychle za své. Nakonec to stihl, a dokonce s doprovodem, což jí pokazilo náladu ještě víc. Kakashi nechal svého svěřence osudu a připojil se k nim.
„Zdravím vás, jak to jde, Touazuki?“
„Vůbec na mě nemluv,“ odpověděla, aniž se na něj podívala.
„Doufám, že ho ten prcek rozmázne o stěnu,“ zavrčela. Jenže ani teď nemělo být její přání vyslyšeno. Sasuke se zatraceně zlepšil, jeho barvy se změnily, byly černé a ostré. Mimo její vnímání. Zdálo se, že se zápas se blíží ke svému konci. Sasuke se chystal použít finální techniku.
„Děláš si legraci, vážně jsi ho to naučil?“ nevěřícně se otočila na Kakashiho.
„Věděla jsi to.“
„Řekla jsem, ať na mě nemluvíš.“
„Ptala ses mě.“
„Touazuki Akame, volá si tě k sobě Hokage.“
„Zavři zobák,“ vedle nich se objevili dva členové ANBU. Oba se zarazili, nejspíš nečekali na nějaký odpor. Teprve v ten moment si Touazuki uvědomila na koho se obořila a navíc, co jí říkali.
„Proč by si mě volal uprostřed zkoušek?“
„Nevíme, jen nás pro tebe poslal.“
„Měla bys jít,“ řekl ji Kakashi. Znejistěla, copak neviděl, že něco zatraceně nehraje. Nejistě udělala první krok. Když míjela Kakashiho, kývl na ni. Vedli ji schodištěm za hledištěm. Jeden šel před ní a druhý se zařadil za ní. Teprve teď se ujistila o vážnosti situace, ať se pod maskami skrýval kdokoli, nebyl členem z Konohy. Chovali se, jako by byla jejich rukojmí a ne někdo koho má odvést k Hokagemu. Celé to bylo průhledné, jako Kakashiho výmluvy. Nejdřív se musí postarat o chlapa za sebou.
„Nepamatuju se. Co říkal Hokage, když vás posílal?“
„Jen ať tě přivedeme,“ posunula si ruce před sebe. Pokračovali dál. Uklidnila se, aby mohla shromáždit dost chakry v břiše. Všechno kolem se snažila potlačit. Teď přišla její chvíle, zacházeli za roh. Rychle složila potřebné pečetě, otočila se a klekla na jedno koleno. Nad hlavou ji proletěl shuriken s modrým chvostem. Vypustila potlačovanou energii ven. Proud vody smetl útočníka na zem. Otočila se zpátky, aby čelila druhému nepříteli, dalšímu útoku se vyhnula spíš štěstím. Udělala krok vzad a zakopla o nohy ležícího chlápka a zcela neelegantně padla na zadek. Červená vlna ji minula jen těsně. Nechtěli ji zabít, jinak by proti ní šli tvrději. Chtěla se postavit a znovu zaútočit, ale její vodní proud nebyl dostatečně účinný. Chytil ji zezadu za ruce v pevném stisku. Nemohla s nimi pohnout. Začal ji zvedat ze země. Využila toho momentu a vzepřela se nohama, znovu jej povalila. Zavrčel nadávku, ale ona se nehodlala jen tak vzdát. Nadzvedla hlavu a prudce s ní hodila dozadu. Zuby jí cvakly a svět zadrnčel, když narazila zátylkem do jeho obličeje. Zavřískl. Zopakovala to ještě jednou se vší silou. Ozvalo se nepříjemné lupnutí a stisk povolil. Stihla se jen převalit z nehybného těla na kolena, když ji druhý popadl za vlasy a zvedl. Zbytečně sebou zacloumala. Táhl ji za sebou. Všimla si ho v posledním okamžiku, jak se přiřítil, zahalený v černé. Jednou ranou srazil jejího věznitele, stisk povolil a ona se podruhé ocitla v nedůstojné pozici. S námahou se zvedla a udělala několik vratkých kroků, chodba se několikrát zavlnila, než zůstala na svém místě.
„Jsi v pořádku?“ Kakashi se postavil vedle ní.
„Myslím, že jo.“
„Máš na hlavě krev,“ zmateně si sáhla na zátylek a překvapeně se podívala na červeně zbarvenou ruku.
„Není moje.“
„Jdeme, myslím, že se schyluje k velkému průšvihu.“