Když má srdce svoji hlavu 28

Díl osmadvacátý - Mocná síla slova

S přemáháním jsem vyprostila ruce z Narutových po pomerančích vonících načechraných vlasů, pro podporu vší tou blažeností rozbředlým dolním končetinám jsem je umístila na jeho rozložitá ramena a velmi neochotně se postavila. Okamžitě se mi zastesklo po tom naplňujícím horku, a nebyla jsem jediná. Naše náhlé oddělení bylo doprovázené nesouhlasným zaskučením, masochista jeden, navzdory bolesti sužující v nepohodlné pozici setrvávající svalstvo se mě evidentně vzdával nerad. Mladíkovy protichůdné projevy však z neznámého důvodu rázně utichly.
Podívala jsem se na něho zrovna v momentě, kdy notně hladovým pohledem doopravdy pečlivě sklouzl po mých dlouhých obnažených nohách. Nasucho polkl a v lehce vytřeštěných očích se na zlomek vteřiny mihl hotový mišmaš emocí, dominoval jim nefalšovaný obdiv, hrdost a také syrový, nepotlačitelný chtíč, jenž onu blankytnou modř ztmavil do námořnického odstínu.
Jakmile jsem se vzpamatovala z té fascinující podívané, zbrkle jsem si vykasanou sukni stáhla na své místo a téměř pedantsky si ji upravovala, zatímco jsem nabírala sytě rudou barvu.
Dřív bych ho za takové okatě chlípné slintání bez zaváhání poslala dobře mířeným pravým hákem na poznávací zájezd po krásách Konohy, nýbrž teď to bylo jiné. Ona hypnotizující žádostivost zračící se v blonďákově upřeném výrazu, věnující mé na fleku přimrzlé osobě veškerou pozornost, automaticky vyhnala tepovou frekvenci na maximum, oslabila nejistá kolena a celkovou motoriku podrobila zátěžovému testu. Pod intenzitou Narutových rozšířených černých zorniček, které se do mě propalovaly, jsem si připadala neskutečně žensky… svůdně. Cítila jsem se žádoucí jako ještě nikdy.
Nepochybně jsme oba dospěli.
Trvalo jen chviličku, než si všiml, že byl přistižen, spěšně ucukl pohledem a neohrabaně se začal sbírat ze země. Solidárně, neboť jsem na tom nesla část viny, jsem mu nabídla pomocnou ruku. Trochu překvapeně ji přijal a nechal se vytáhnout na odumřelé nohy.
„Měls něco říct,“ napomenula jsem ho spíš soucitně než káravě cestou do obýváku, kam se mě pajdavou chůzí, při níž jsem ho lehce podpírala, snažil nasměrovat.
„Ani náhodou, tohle je malá cena,“ mrkl na mě ze strany šibalsky. Očividně se mu vrátila ta typická neudolatelná živelnost, za což jsem byla neskutečně ráda. Vidět ho smutného mě strašně ubíjelo, drásalo mi to srdce, zvlášť když jsem takovýchto stavů byla příčinou. O to víc mě mrzelo, že mu budu muset nově nabytou dobrou náladu překazit. Ano, za to kavalírské, nesobecké gesto a převzetí iniciativy, když jsem se nedokázala vyžvýknout, jsem Narutovi byla vděčná, jenže mi to nehorázně usnadnil. Přehodit řečnění na něho a akorát si slíznout sladkou smetánku nebylo fér. Chtěla jsem mu vysvětlit spoustu věcí, aby mezi námi dál nevisely, zbavit se strašáků ve skříni a plnými doušky si užívat jenom to hezké.
„Posaď se,“ poukázal na gauč, jež svou původní pastelově hnědou barvu ztratil už hodně dávno.
„Em, mám tady trochu bordel,“ omluvil se, drbaje se roztomile na zátylku. Zjevně se rozhodl, že své lajdáctví ihned napraví, protože se jal z podlahy zvedat roztroušené oblečení, špinavé kelímky od zkonzumovaného jídla a k mému zděšení i zbraně vykutálené z pohozeného pouzdra.
Zabrala jsem si místo u levé postranní opěrky a rozhlédla se. Nevybavovala jsem si, kdy jsem v bytě týmového kolegy byla naposledy, každopádně se toho zde od té návštěvy moc nezměnilo. Pokoj, sestávající pouze z pohovky, stolku, staré televize a komicky rozklížené komody, byl malý, takže navzdory nedostatku zařízení nepůsobil chudě. Rozpracovaností a chaosem svědčící o zabydlenosti byl vlastně docela útulný, s chladně se jevící Sasukeho ubytovnou se to nedalo vůbec srovnávat.
Zaměřila jsem se na majitele skromného apartmánu, právě odklízejícího použité misky od rámenu ze čtvercového konferenčáku s jednou vyvrácenou nohou, a hlubokým nádechem si dodala odvahu k nadcházejícímu rozhovoru.
„Naruto, já…“ oslovila jsem ho naléhavě, jakmile se po odnesení vachrlatě na sebe naskládaného nádobí vrátil z kuchyně.
„Um?“
„Děkuju za to předtím… Jsem děsná, přijdu tě požádat o odpuštění a totálně se sesypu,“ následovala krátká odmlka, využitá na navlhčení oschlých rtů. „Mohla bych to zkusit teď?“ zeptala jsem se skoro nešťastně, nervózně si přitom pravačkou drtíc kloubky její sestry.
Má vážnost ho odradila od jakýchkoli protestů, pochopil, že je to pro mě důležité, s přikývnutím ze stolku odsunul rozházenou poštu s Konožským zpravodajem navrchu, brožurou obsahující nejnovější události z vesnice, na opačný konec a neohroženě se na něj usadil, čímž se ocitl přesně naproti mně.
V očekávání nejhoršího jsem zatajila dech, tomu kusu nábytku bych nevěřila ani se svými kily. Kolize se naštěstí nekonala.
„Promiň, že jsem nebyla upřímná a tolik ti ublížila, doopravdy mě to mrzí. Já… byla jsem nezlomně přesvědčená, že překážím v postupu k titulu Hokage, nechtěla jsem tě o tu jedinečnou šanci připravit.“ Pozvedla jsem zrak od odrbaného koberce, na nějž jsem dosud zbaběle civěla, a s obavami jím zakotvila na Narutově nepatrně napjatém obličeji.
„A to radikální rozhodnutí na vlastní pěst ti přišlo jako správný řešení?“ otázal se s mírně povytaženým obočím. Dotaz zprostředkoval zvláštně utvrzovacím tónem, značícím odlišný názor.
Provinile jsem se kousla zevnitř do skráně, mluvit o těch odporných dopisech pro mě bylo stále velice ponižující.
„Mělas mi o těch urážlivých psaních povědět,“ pronesl znenadání. On mi snad čte myšlenky.
Když postřehl, jak jsem při zmínce o nich strnula, jeho lehce vyčítavý pohled okamžitě zjihl, naklonil se dopředu a téměř rozmáčknutou ruku uvěznil mezi svými zdrsnělými.
„A co bys udělal, chodil od domu k domu, pátral po anonymních autorech a snažil se je přesvědčit, že jsem pro tebe ta nejlepší?“ vyhrkla jsem s nemalou dávkou sarkasmu, nešlo to zastavit. Ke všemu mě v koutkách opakovaně zaštípaly staré známé. Odvrátila jsem se a prsty volné paže si bezradně vjela do vlasů.
„Nevím, třeba,“ pokrčil neurčitě rameny. „Na něco bych už přišel, umím bejt docela vynalézavej.“ Čert ví, proč jsem se při těch nevinně vyřčených slovech, obohacených o andělský úsměv, začervenala. Pravděpodobně studem za svou umíněnost.
„Rozhodně bych tě v tom nenechal samotnou,“ dodal s opět vážnou fasádou. Zavřela jsem oči a v duchu si znovu položila tu tisíckrát omílanou otázku: Čím jsem si ho zasloužila?
„Jo, asi máš pravdu,“ uznala jsem po objektivním posouzení situace Narutův postoj uvážlivě. Tiše jsem popotáhla a zamrkala, abych zaplašila ty zpropadené slzy.
„Dělat tajnosti a dusit to v sobě byla blbost, ale… Bála jsem se, že by to mohlo narušit tvůj kladný vztah k vesničanům. Vím, že to pro tebe hodně znamená,“ špitla jsem své odůvodnění kamsi k Jinchuurikiho kolenům, zatímco jsem mu nehty na dlani nevědomky jemně vykreslovala nepravidelné kroužky.
„Sakuro-chan,“ vydechl dojatě, načež se přesunul vedle na gauč, se sotva slyšitelným ´pojď sem´ si tu křehkou skořápku, v kterou jsem se proměnila, přivinul na hruď a po letmém polibku na spánek mi zabořil nos do růžových kadeří.
„Proto tě tolik miluju, vždycky myslíš především na druhý,“ zahuhlal nesrozumitelně, hladíc mě pozvolna na nadloktí. Radši jsem to nekomentovala, namísto toho jsem se schoulila do té vřelé náruče a mocně nasála slastnou vůni domova.
„Ukážeš mi je někdy?“
„Hm?“ zamručela jsem tázavě.
„Ty dopisy.“
„NE! Ne, nezlob se,“ zmírnila jsem svou unáhlenou první reakci a přitulila se ještě víc. Zatím to bylo příliš živé.
„V pořádku,“ odpověděl klidně, netlačil. Tahle jeho vypilovaná trpělivost se mi zamlouvala, zároveň mě pořád nepřestávala udivovat.
„Chyběl jsi mi, Naruto. Často jsem si nás takhle představovala,“ prozradila jsem po nekonečném čase stráveném na mužných prsou a zaklonila hlavu, abych viděla odezvu. Kupodivu se rozverně ušklíbl.
„Tuhle soutěž nevyhraješ. Ani omylem,“ zapředl s přivřenýma, štěstím zářícíma očima, nato se sklonil a odvážně uvěznil mé rty ve smyslně dravém polibku. Nadšeně jsem mu vyšla vstříc.
Pustil levačku, kterou ochranářsky držel i po stěhovacím procesu, a nyní osvobozenou rukou zatápal na odlehlejší šíji. Bříšky prstů pomalu vystoupal k čelisti, tam a zpátky přejel po její kontuře a trasou těsně pod ušním lalůčkem postupoval do vlasů, kam ji požitkářsky vnořil.
Ještěže jsem seděla, jinak by mě nastupující malátnost dozajista obrala o balanc. Objala jsem ho kolem pasu a roztouženě mu vzdychla do úst. Tuhle činnost si s radostí přidám na vrchol žebříčku každodenních aktivit. A to si ještě netroufl na nic intimnějšího. Z pouhého pomyšlení na tu možnost se mi nahrnula krev do tváří.
A pak, kdo je tady perverzní. Pokrytče! Popíchlo mě vnitřní já pomstychtivě.
Odtáhla jsem se a zadýchaně si opřela čelo o jeho klíční kost, stoprocentně by si mě dobíral, kdyby z na hony blyštícího ruměnce vydedukoval, na co myslím.
„Slib, že se se mnou příště podělíš o všechno, co tě trápí,“ zaškemral trochu ochraptěle s bradou zapíchnutou v mém temeni.
„Slibuju,“ odvětila jsem pokorně. Nelhala jsem, ona bujará fantazie zase až takový problém nebyl. Prozatím.
Jen se nedělej, seš průhlednější než Saiova kůže ve slunečním světle.
Sklapni už! Vyjela jsem na ni frustrovaně. Co se má co plést do naší romantické chvilky?!
Zmizení váhy z horní části lebky mě uvrhlo zpět do reality, zakrátko jsem zaznamenala pohyb kolem spánku a poté i u ucha.
„Smím tě pozvat na rande?“ vydechl a přitom se rty letmo otřel o citlivý ušní boltec. Pohovka se udeřící zemdleností zhoupla a žaludek vystřihl trojité salto nazad.
Musím se vzchopit, nebo to bude podezřelé.
Rádoby pochybovačně jsem se na Naruta podívala.
„Doufám, že ne na rámen,“ škádlila jsem ho, ve skutečnosti by mi to nevadilo.
„Hej, Sakuro-chan, za co mě máš?“ ohradil se dotčeně. Chytil se do léčky a nabyl dojmu, že ho podceňuji.
„Za toho nejúžasnějšího přítele, jakýho jsem si mohla přát,“ vykolejila jsem ho nenadálým obratem diskuze.
„Hmm, pokračuj,“ vybídl mě po probrání z šoku spokojeně. Jak jsem plánovala, naletěl na vlastní samolibost.
„Toho nejtvrdohlavějšího, nejnepořádnějšího, nejukřičenějšího, nej…“
„Dobře. Dobře, chápu to,“ přerušil mě s legračně ublíženě našpulenou pusou.
Kousla jsem se do jazyku, abych se nerozesmála na celé kolo, utahovat si z něho nebylo úplně košer, jenže… šlo to tak jednoduše. Jeho přirozenost a přímost k tomu vyloženě nabádaly. Nicméně, usmířit si ho bylo ještě jednodušší.
Vzala jsem toho trudomyslnce za ruku, která nyní bezúčelně ležela v klíně, a v úrovni srdce pomalu propletla naše prsty, zatímco jsem se spalujícím pohledem na bezchybné pleti snažila vyhloubit kráter. Evidentně jsem taky měla tu moc, protože se okamžitě naladil na stejnou, magickou vlnu a beze stop po ukřivděnosti se vpil do mých hypnotizujících očí.
Předními zuby jsem si decentně stiskla spodní ret a s potěchou sledovala, jak tam jeho úchvatné safíry neprodleně přistály. Vychutnávala jsem si nově objevenou schopnost vábení. Vytáhla jsem se z krku a ovanula mu pokožku pod koutkem horkým dechem. Rozechvěle zamrkal a pak v očekávání slastně zavřel oči.
Lehoučce jsem Narutovi zafoukala na pootevřená ústa, přičemž jsem ho bedlivě pozorovala; neodolatelně zalapal po dechu. Bylo to sexy. Nevydržela jsem blonďáka dál trápit, odbourala jsem zbývající vzdálenost a lačně ho políbila, což mi nezůstal dlužen. Absolutně jsem neměla ponětí, jak dlouho jsme si užívali vzájemnou blízkost, vlastně jsem ani nevěděla, kolik je hodin. Venku byla už hluboká tma.
S povzdechem jsem se vymanila z těsného objetí, ačkoli bych tak nejradši setrvala navěky.
„Měla bych jít,“ řekla jsem lítostivě do mladíkovy hrudi.
„Ne, nikam tě nepustím,“ odpověděl se svou dětinskou zapáleností a demonstrativně mě zmáčkl v kosti drtícím sevření. Potrefeně jsem se zachichotala.
„Je pozdě, vážně už musím běžet,“ pronesla jsem přesvědčivěji a donutila protestující tělo vstát. Zmučeně zaskuhral.
„Doprovodím tě,“ nabídl se a akčně vyskočil na nohy.
„Ne, děkuju. Zvládnu to.“ Potřebuju vychladnout, dodala jsem v duchu.
„Uvidíme se zítra?“ ujišťovala jsem se cestou do úzké chodbičky, kam mě hned za patami následoval.
„Vyhovuje ti to ve tři? Dopoledne jsem domluvený s Konohamaru.“
„Jasně, žádný problém,“ uklidnila jsem ho po zaslechnutí onoho omluvného tónu. Nechtěla jsem, aby kvůli mně měnil rozvrh.
„Budu čekat. Takže ve tři,“ stvrdila jsem přes rameno naši schůzku, ruku na klice. Užuž jsem se ji chystala stisknout, když mě chytil za nadloktí a s dychtivým ´počkej´ otočil k sobě, aby mě mnohem horlivěji políbil na rozloučenou.

Když jsem byla malá holka, milovala jsem neděle. Důvodů bylo hned několik – mohla jsem si přispat, v televizi dávali kreslené pohádky, mamka připravovala sváteční, bohaté snídaně a především, taťka nemusel do práce a věnoval se mi. Za šeredného počasí jsme hráli různé hry, pokud bylo hezky, blbli jsme venku nebo jsme celá rodina šli na procházku.
Na akademii jsme se tu tradici pokoušeli udržet, ale s příchodem misí, často zahrnujících víkendy trávené mimo ves, to jaksi upadlo.
Částečně z nostalgie, částečně ze strategických pohnutek jsem byla první na nohou a s úmyslem obměkčit půdu před neodkladným rozhovorem jsem se s vervou pustila do kuchtění nejdůležitějšího jídla dne.
„Co to tak nádherně voní?“ strčil do kuchyně nos taťka, jenž byl aromem smaženého pokrmu cestou do koupelny zlákán od ranní hygieny.
„Vajíčka,“ odpověděla jsem od plotny přidušená potlačovaným smíchem nad jeho stále rozespalým vzhledem.
„A jestlipak tohle není moje oblíbené natto?“ zařičel nadšeně po důkladnější inspekci prostřeného stolu, přičemž se chystal těmi svými nenechavými prsty drze zneuctít mé kulinářské dílo.
„Jedeš!“ Jen taktak se mi plácnutím toho nenažrance přes ruku podařilo zachránit nebohou fazolovou kaši před vizuální újmou.
„Nejdřív umýt,“ připomněla jsem mu se škodolibým zadostiučiněním rodičovsky. „Dáš si kafe, nebo čaj?“
„Kafe,“ překřičel tekoucí proud vody.
Naplnila jsem hrníčky černým, kouřícím nápojem, nandala na talíř opečený toustový chléb a s pocitem dobře odvedené práce si tu nádheru naposledy prohlédla, tušila jsem totiž, že už ji dlouho neubráním.
Přestože můj plovoucí žaludek dělal drahoty a odmítal cokoli pozřít, naservírovala jsem si porci vajec a snažila se ji do sebe natlačit. No jo, byla jsem trémistka.
„No ne, co se stalo? Dobré ráno,“ pozdravila nás mamka ve futrech, načež se zabalená v županu usadila na svou židli. Jí jsem si před snídaní netroufla poslat zkulturnit. Za normálních okolností možní, ba ne teď.
„Dcera nám očividně přes noc prodělala jakousi záhadnou obrodu,“ odpověděl taťka s plnou pusou.
„Potřebuješ si tím něco vyžehlit?“ zeptala se bez okolků, slastně usrkávaje překapávanou kávu. Prokoukla mě rychle.
Ignorovala jsem bolest, způsobenou spolknutím ne zcela rozžvýkaného sousta, a nejistě si zastrčila vlasy za ucho.
„Chci vám něco říct, než se to dozvíte odjinud,“ přiznala jsem vážně. Z mamčina výrazu jsem hned poznala, že má podezření, odkud vítr vane. Odložila jsem hůlky, odhodlaně se napřímila a opakováním předem vymyšlené mantry se obrnila proti jakýmkoli námitkám.
„Naruto a já… jsme zase spolu. Miluju ho a chci s ním být,“ řekla jsem rovnou, aby bylo jasno. Přísahala bych, že v nastoleném tichu mé hlučně tlukoucí srdce přehlušilo tikot letitých kukaček pověšených na zdi.
„To je skvělé!“ vykřikl živitel rodiny rozradostněně, cuchaje mi načesanou pěšinku. „Věděl jsem, že to tak dopadne. Trápit se a odpírat si lásku nikomu nesvědčí.“
Vděčně jsem se na něho usmála a obrátila svou pozornost na mamku, jež se s dlaní, zakrývající ústa, mračila na prázdný talíř.
„Přemýšlela jsem nad tím opravdu dlouho, rozebírala to ze všech úhlů, přesvědčovala se, že to přebolí, ale… když jsem s ním, je to jako bych měla křídla, dokázala vše, co si zamanu, zapadla přesně tam, kam patřím. Těžko se to vysvětluje. Já… mám něco našetřeno, pomůžu s těmi dluhy, aby nás ten hnusák Daimyo už nevydíral.“ Pod stolem jsem si nervózně hrála s rukama, zatímco jsem bedlivě pozorovala svéráznějšího a vždy sdílnějšího z rodičů. Nevěděla jsem, proč mi na jejím mínění tolik záleží, prostě jsem prahla po požehnání, schválení, jakékoli pozitivní reakci. Přece se po přežití války nerozdělíme kvůli nějakým neopodstatněným předsudkům.
„S tím si nelam hlavu, zlato. S lordem Daimyo je to srovnané. Ten už nám nic nařizovat nebude,“ ubezpečil mě vehementně taťka.
Zamýšlela jsem se otázat, jak k takovému pokroku došlo, leč byla jsem přerušena.
„Vždyť tady o peníze vůbec nejde.“ Zmateně jsem se na ni otočila, unaveně a poněkud rezignovaně si promnula kořen nosu, ať šlo o cokoli, bylo to důležité.
„Tak o co? Jak to mám chápat, když přede mnou patně něco tajíš?“ obořila jsem se netrpělivě. Sotva se můžu hájit, když pořádně nevím proti čemu. Deprimovalo mě to.
„O tvoje zdraví,“ odrovnala mě suchým konstatováním.
„Mebuki…“
„Ty tomu možná nevěříš, ale já ano!“ utrhla se na manžela rozlíceně. Přejela jsem očima z jednoho na druhého a zase zpět, tohle bylo víc než obyčejná výměna názorů. Navzdory mamčině výbušné povaze se hádali zřídkakdy, taťka to pokaždé nějak pořídil ustát, zahrát do autu či proměnit v žert.
„Ženy z mé strany měly po desetiletí takový zvyk, v dospívání navštěvovaly kartářku sídlící v horách, byla to blízká přítelkyně mé prababičky, a nechávaly si vykládat budoucnost,“ rozpovídala se pozvolna s očima upřenýma na kávovou sedlinu na dně hrnku, kterým nyní lenivě kroužila ve vzduchu.
„Po svatbě jsme se s tvým otcem rozhodli, že k ní nepůjdu. Nelákalo nás objevit celý život během deseti minut, chtěli jsme si dopřát nějaké to překvapení. Všechno bylo v pořádku, dokud jsem nepotratila. Matka to považovala za trest, že jsem starou věštkyni obešla. Bála jsem se otěhotnět znovu, měla jsem strach, že se to bude opakovat, proto jsem se nakonec vydala do té špatně přístupné chatrče.“ Odmlčela se, daruje mi čas na zpracování nových informací.
„Byla to jen infantilní šarlatánka,“ sdělil nán mezitím své mínění mužský člen Harunovic rodu.
„Ty jsi… Kdy?“ vykoktala jsem po odeznění údivu.
Mohla jsem mít sourozence! Ségru, která by mě určitě odmítala hlídat, či staršího ochranářského brášku.
„Dva roky před tebou. Nebyla žádná šarlatánka, veškeré předzvěsti se do puntíku vyplnily,“ reagovala tvrdošíjně na taťkův nelichotivý příspěvek.
„Prosím tě, napadení vesnice a příchod další války mohl z jednání zemí a hlavních přestavitelů klanů toužících po moci prorokovat kdokoli. Zbytek byla obyčejná náhoda.“
„A jak mohla vědět, že se nám narodí děvče?“
„Obě tvý sestry měly holky.“
„Seš proti ní zaujatý!“
„Dávám přednost zdravému rozumu.“
Mno, po ohlédnutí do minulosti jsem musela uznat, že mamka vždy tíhla k obdobným věcem, četla horoskopy, zajímala se o postavení planet, vypočítávala nám magická čísla z data narození a všímala si všemožných osudových znamení. Co to ale, sakra, mělo společnýho se mnou?!
„Jo jo, to tvý racionální myšlení znám! Jak si na něco nemůžeš sáhnout, neexistuje to!“ Pře pokračovala a já byla stále znepokojenější.
„Pardon! Mohli bychom se, prosím, vrátit k původnímu tématu? Jsem jako na trní… Jestli jsem byla předmětem nějaký věštby, ráda bych slyšela její obsah,“ utnula jsem jejich nekončící dohadování.
Po napomenutí utichli, taťka se jal dokončit nabourané hodování, kdežto jeho drahá polovička si přitáhla cípy županu těsněji ke krku a ztrápeně si povzdechla.
„Řekla, že se zamiluješ do člověka, který se mění v monstrum.“ S pootevřenou pusou jsem na ni nechápavě hleděla. I když jsem věděla, že tyhle typy lidí své řeči zaobalují do tajemna, ohánějí se biblickými termíny a mnohdy přirovnávají osoby z klientova okolí k mýtickým postavám, podle původního dramatu jsem čekala obšírnější příběh.
„Předpověděla, že tě ta divoká nestvůra v něm připraví o život,“ dodala s chvějícími se rty smrtelně vážně.
Šlo tedy o Kyuubiho. Konečně to do sebe začínalo zapadat. Mlčky jsem zavrtěla hlavou, poposedla si na kraj židle a konejšivě jí stiskla pravačku.
„To se nestane, mami. Naruto má Kuramu plně pod kontrolou, nikdy by mi neublížil. Ani nikomu jinému. Uzavřeli příměří,“ ujišťovala jsem ji skálopevně.
„Ne, musíš mi věřit a držet se od něho dál. Mám předtuchu, že se přihodí něco strašného,“ najednou mluvila překotně, stylem psychopata při skupinovém sezení. Téměř fanaticky poulila oči a bolestivě mi drtila ruku. Vyděsilo mě to. Rozhozeně jsem se podívala na taťku, který pouze bezradně pokrčil rameny.
„Promiň, ale to neudělám. V tomhle musíš věřit ty mně, mým instinktům... Ten pitomec by za mě i dýchal, kdyby mohl,“ snažila jsem se trochou humoru odlehčit vyhrocenou situaci, jenže mamka se akorát nepříjemně zavrtěla. Takhle jsem ji nepoznávala, vždy bývala silná a vyrovnaná.
„Přísahám, že mi nehrozí žádné nebezpečí, budu v pořádku. Čestně, mě se jen tak nezbavíte,“ dušovala jsem se s úsměvem. Zdálo se, že ji to kapičku uklidnilo. Úsměv mi oplatila.
„Dobře. Dobře, Sakuro.“ S hlubokým nádechem si setřela slzy, mateřsky mě pohladila po vlasech a pomalu se odebrala do koupelny.
„To. Bylo. Divný,“ ulevila jsem si, když jsem si dlaní promnula obličej.
„Neměj jí to za zlé. Od prvního dne, co jsi vykoukla na tenhle svět, se o tebe úzkostlivě starala, upnula se k myšlence tě před Narutem chránit a vaše postupné sbližování jí nedávalo spát. Časem se to zlepší, uvidíš. Promluvím s ní.“
Jakmile jsem osaměla, přehrála jsem si proběhnutou debatu, nemohla jsem se rozhodnout, zda se mám smát, nebo brečet. Útok Kyuubiho byl totální nesmysl, obzvlášť teď. Mamka však vypadala tak důvěřivě. Celé mi to přišlo vykonstruované a přehnané. Představila jsem si, jak se v noci Naruto transformuje v upíra a s vytrčenými tesáky mě, lačnící po panenské krvi, honí po ulicích.
To by bylo.
Jaksi pokřiveně jsem se ušklíbla a pustila se do sklízení nádobí.