Kruhy – 1. Vůně heřmánku a leštěnky na nábytek

Kakashi stál uprostřed opuštěné čajovny. Bylo tam teplo a dusno. Vzduch prostupovala zvláštní směs vůně heřmánku a vyčichlé leštěnky na nábytek. Úzkými štěrbinami v zavřených okenicích dovnitř pronikaly proužky slunečního světla, v nichž divoce tančila zrníčka prachu. Jejich stíny měnily v určitých místech dřevěnou podlahu na fantastickou vířivou mozaiku. Ospalé ticho rušilo jen občasné zavrzání prken.
Kakashi se otočil zpátky ke svému doprovodu. Naruto rozpačitě přešlapoval na místě a škrábal se na hlavě. Ino si tiskla prsty ke spánkům a mhouřila oči. Sai se tvářil o něco víc kamenně než obvykle a zapomněl mrkat. Všichni tři to cítili. Tu zvláštní auru. Jako by se vzduchem proplétala tenká chapadla podivna, drobnými háčky se zachytávala za předivo reality a nesměle za něj tahala.
Kakashi se nemohl zbavit pocitu, že tohle místo je jen kamufláž, plochá maska. Že za vůní heřmánku a leštěnky se skrývá ještě jedna, starší a nekonečně složitější. Vůně dálky a tajemství, známá a neznámá, taková, ze které se točí hlava. Vůně vycházející zpod poprvé zdviženého ozdobného víka krabičky, nalezené pod hromadami oblečení ve skříni po prababičce. Vůně dávno ztraceného a znovu nalezeného rukopisu, otevřeného poprvé po stovkách let. Byl si skoro jistý, že ticho obaluje pradávnou melodii. Tklivou, svíravou a rozechvělou a zoufale nádhernou. Melodii znějící od počátku věků a navěky. Melodii, zbytky jejíchž zbytků přetrvaly v nejkrásnějších ukolébavkách, v křišťálových tónech flétny, v teskném naříkání hoboje, ve zvuku kapky vody tříštící se o vyprahlou zem, ve slavičím zpěvu, v tlukotu milujícího srdce, v nejhlubších strunách violoncella.
Ze slunečného dne venku vstoupil skrz otevřené dveře Neji. Prohlédl si potemnělou místnost a zavrtěl hlavou. „Nerozumím tomu, proč vypadá tak opuštěně. Byli jsme tu včera…“
Kakashi zprvu Nejiho zvláštnímu tvrzení nechtěl uvěřit, ale od okamžiku, kdy vstoupil do čajovny a na vlastní kůži pocítil její zvláštní atmosféru, se mu už nezdálo tak nepravděpodobné. „Říkáš, že prostě zmizeli?“
Neji přitakal. „Vraceli jsme se z mise a zastavili tady. Objednali jsme si čaj. Varoval jsem je, že se mi na tom místě něco nezdá, ale neposlouchali. Obsloužil nás takový zvláštní starý muž. Měl divné oči. Pak poprosil mistra Gaie s Leem, jestli by mu nepomohli připravit náš čaj. Odešli s ním dozadu,“ ukázal korálkový závěs zakrývající průchod v zadní části místnosti. „Nějakou dobu jsme seděli u stolu. Když se ti dva dlouho nevraceli, TenTen se zvedla a šla se po nich podívat. Čekal jsem deset minut. Pak jsem se šel podívat sám. Odrhnul jsem závěs a nahlédl do kuchyně. Nebyli tam.“ Neji nechápavě rozhodil rukama. „Rozumějte – žádné známky boje, žádné stopy čakry. Žádný východ. Nedává to smysl. Oni prostě…“
„…zmizeli,“ doplnil Kakashi. Když tenhle příběh slyšel od Tsunade poprvé, jen chvíli poté, co Neji přiběhl do vesnice, chtěl se jí vysmát. Lidé nemohli jen tak zmizet. Teď byl donucen uznat, že tahle záhada ztraceného mládí skutečně má něco do sebe. Opatrně se propletl mezi několika kulatými stolky a zamířil k průchodu do kuchyně. Natáhl ruku a dech se mu zadrhl v hrudi. Z tenkých chapadel se na okamžik stala řvoucí řeka, jejíž proud strhl veškerou skutečnost pryč. Po nejkratší myslitelnou chvíli ticho prořízly tóny tajemné melodie v krystalické čistotě. Kakashi s bušícím srdcem odhrnul závěs. Chapadla se stáhla, melodie umlkla. Nebylo tam nic.
Kakashi stál a díval se do úplně obyčejné kuchyně, s úplně obyčejným nábytkem, vonící úplně obyčejnou směsí heřmánku a staré leštěnky. Nevedly odtud dveře, dokonce ani okno.
„Říkám, že to nedává smysl,“ ozval se potichu Neji.
„Není tam tajný průchod?“
Neji se zatvářil pochybovačně. „Toho bych si všiml.“
„No… to brzo zjistíme,“ ušklíbl se pod maskou Kakashi a překročil práh.

Inin mozek nechápal, co se právě stalo. A tak ji nechal několik vteřin stát a zírat, zatímco jí z koutku úst pomalu vytékala slina. Přišla k sobě až v okamžiku, kdy si uvědomila, že se tváří stejně jako Naruto, a rychle nasadila důstojnější výraz. Naruto sám ještě chvíli s otevřenou pusou zmateně ukazoval na průchod a vydával jakýsi neartikulovaný zvuk. Pak se mu do očí vrátilo světlo, začal ukazovat s o něco větší razancí a nahlas vyjekl: „On zmizel!“ Neji, který s vytřeštěnýma očima a samovolně aktivovaným byakuganem vypadal dost děsivě, nepřítomně přikývl. Sai se tvářil jako vždycky, ale i na takovou dálku bylo jasně vidět, jak se mu třesou ruce.
Ino by to, co udělal Kakashi, nenazvala přímo zmizením. Ano, rozhodně tam v jednu chvíli byl a v další už ne, ale mezi těmi dvěma stavy chyběl kousek skládačky, který její mozek prostě nedokázal zpracovat, a tak ho odsunul stranou. Vypadalo to, jako by Kakashi normálně prošel do další místnosti, jen ta další místnost byla prostě úplně jiná než ta, která se za průchodem objektivně nacházela.
„Tak jdeme?“ zeptal se Sai tiše a narovnal se. Ino neuteklo, jak sepjal ruce za zády, aby zakryl třas.
„Ehm, cože?“ zamrkala.
Sai se zatvářil skoro ublíženě a zopakoval: „No, ptám se, jestli už půjdeme. Zadání mise bylo přivést je zpátky, ne zjistit, proč zmizeli.“
No jo vlastně, uvědomila si v duchu Ino. Naruto vedle ní se podrbal na nose a zamumlal něco velmi podobného. Ino ho sjela pohledem, který jasně dokazoval, že ona na to tedy rozhodně nikdy nezapomněla, a obrátila se zpátky k Saiovi. „To je pravda. Ale vždyť vůbec nevíme, kam to vede. Měli bychom se vrátit do vesnice a nahlásit to hokage.“ Neji se na její návrh tvářil velmi ochotně. Celá záležitost s průchodem do jiné dimenze ho očividně vyváděla z míry víc než ostatní.
„To ano. A protože je někdo stejně bude muset přivést, pošle nás hned zpět, jelikož ostatní nemají čas. Nezapomínej, že přesně z toho důvodu jsi tu místo Sakury.“
Místo Sakury?! Takže Ino je prostě náhražka, kterou s sebou vzali jen proto, že jiná kunoichi nemá čas? Na okamžik uvažovala o tom, že by Saiovi vmetla do tváře, že on sám je tu místo Sasukeho, ale kdo ví, co by to udělalo s Narutem. Nakonec spolkla vztek (Sai bude mít ještě spoustu příležitostí pochopit, že Ino rozhodně není místo někoho) a uznala, že má v zásadě pravdu.
„To… je fakt.“
„No, tak já jdu,“ zakřenil se Naruto a vydal se k průchodu.
Ino ho rychle chytila za rukáv a stáhla zpátky.
„Haaa?“
„Počkej! To pořád nic nemění na tom, že nevíme, kam to povede. Jestli půjdeme, tak spolu.“ Udělala dva dlouhé kroky doleva, aniž by pustila Narutovu bundu, a popadla Saie za ruku. Při pohledu na jeho nervózní výraz se musela pro sebe usmát. Dobře ti tak. „Takhle nás to snad nerozdělí.“
Neji, bílý jako stěna, přistoupil k Narutovi a chystal se ho chytit za druhý rukáv. „Víš, vlastně by bylo dobře, kdyby tu jeden z nás počkal,“ navrhla mu Ino. „Pokud se nevrátíme do večera, vrať se do vesnice a řekni to hokage.“
„Rozumím,“ vydechl Neji a viditelně se mu ulevilo. Ino se usmála a zamířila k závěsu. Přes zvuk odhrnovaných šňůrek korálků zaslechla Saie, jak říká: „Ty nejsi tak hloupá, jak vypadáš.“ A pak se svět složil.

Naruto zíral na naleštěnou parketovou podlahu a snažil se popadnout dech. Ino klečela ohnutá vedle něj a pořád ještě ho křečovitě svírala za rukáv. Do těla se mu pomalu vracel cit, ale stále si připadal, jako by ho někdo zavřel do pračky a nechal ji běžet na nejvyšší otáčky. Teda, jestli skrz tu věc bude muset jít ještě zpátky… Co to vůbec bylo?
Opatrně se narovnal a ohlédl se. Napůl čekal, že průchod s korálkovým závěsem někam zmizí, ale k jeho překvapení tam pořád byl. Stál kousek za Narutem a skrz korálky bylo vidět světlem pruhovanou podlahu čajovny. Průchod stál uprostřed prostoru v podobě velkého rámu. Když ho Naruto obešel a podíval se zezadu, spatřil pouze Ino a Saie, jak funí a sbírají se z podlahy. Divný. Zapátral pohledem po Kakashim, což ho přimělo poprvé si pořádně prohlédnout, kde se to vlastně nachází.
Byl uprostřed ohromné síně, mnohonásobně větší, než si kdy uměl představit. Měla kulatý půdorys a vysokánské stěny. Podlahu pokrývaly hladké lakované parkety vyčištěné do vysokého lesku. Kusy dřeva měly různou barvu a tvořily jakýsi nepravidelný vzor. Teprve po chvíli si uvědomil, že tím vzorem je obrovská, dopodrobna vyvedená mapa neznámého světa. Nebo to možná byla jen mapa světa, která právě odhalila Narutovy slabiny v zeměpisu.
Všude po místnosti byly náhodně rozmístěné artefakty a umělecká díla. Nádherné obrazy nejrůznějších rozměrů, vytvořené všemi myslitelnými technikami, mramorová sousoší známých i neznámých božstev, obrovské hvězdářské dalekohledy, stojící kyvadlové hodiny, hudební nástroje, složité soustavy baněk a zkumavek a další předměty, které Naruto nedokázal identifikovat. A knihy. Úplně všude.
Stěny byly obložené policemi plnými knih všech představitelných barev a velikostí. Byly jich tisíce. Stovky tisíc. Táhly se po zdech kam až oko dohlédlo. Desítky metrů vysoko. Některé byly prosté, vázané v tmavé kůži, s nepopsanými hřbety; na jiných, často potažených drahými barevnými plátny, se skvěly nápisy ve zlatě vyvedené fantastickými písmeny, další nesly tituly vytištěné černým inkoustem a jejich měkké, papírové, narychlo sešívané desky vypadaly vedle okolních nicotně a uboze. Část sotva držela pohromadě, část zářila novotou. Naruto neměl knihy rád. Pro většinu lidí představovaly jen další prostředek, jak se vyhnout rozhovoru s ním. Tyhle knihy mu ale vyrazily dech.
Čas od času se police v různých výškách rozestoupily, aby utvořily elegantní oblouk, jímž se dalo projít do další síně. Některé oblouky byly otočené ve zvláštním úhlu. Ke každému z nich vedlo schodiště, zahnuté odpovídajícím způsobem. Naruta při pohledu na ně rozbolela hlava. Až po chvíli mu došlo, že ty úhly nejsou jen zvláštní, ale zkrátka nemožné. Některá schodiště vedoucí od průchodů byla otočená hlavou dolů a ústila na spodní straně jiných. Další viditelně stoupala, ale když se Naruto zadíval pozorněji, zjistil, že spojují oblouky ve stejné výšce. Celé to bylo na pohled nepopsatelně znepokojivé, a zároveň krásné. [1]
Naruto zaklonil hlavu a podíval se přímo nad sebe. Velice, velice vysoko se zdi obložené knihami změnily v klenutý strop vyzdobený malbou, kterou na tu dálku nerozeznával. Skrz prosklený střed kopule dopadal do místnosti mohutný kužel slunečního světla. Uvnitř něj se vysoko nad podlahou pomalu vznášel obrovský globus a několik složitých modelů planetárních systémů. Koule bez jakékoli opory nebo upevnění zvolna obeplouvaly jedna druhou a ignorovaly tak veškeré zákony přitažlivosti.
„Co je tohle za místo?“ vydechl užasle.
„Má mnoho jmen,“ ozval se za Narutovými zády klidný hlas. Naruto se otočil a spatřil starého muže s bílým plnovousem, oblečeného v dlouhém zlatavém rouchu. „Záleží jen na vás, které si zvolíte. Knihovna, Multiversum, Imaginarium. Osobně mu říkám Labyrint,“ usmál se. „V útrobách tohoto místa je uloženo každé tajemství, každá vědomost, každé umělecké dílo. Všechny odpovědi na světě jsou ukryty zde.“
„Všechny?“ zeptal se Sai pochybovačně.
„Naprosto. Pochopitelně že ne ke všem z nich existují otázky. Stejně jako k mnoha otázkám neexistuje odpověď. Navíc je tu ten věčný rozpor mezi tím, co si člověk myslí, že hledá, a co skutečně hledá. Častokrát je pak odpovědí překvapen. Každopádně ale platí, že ať už hledáte cokoli, tady to najdete.“
„Úplně cokoli?“ Inin hlas zněl váhavě, ale oči jí fascinovaně zářily.
„To, po čem vaše srdce prahne, vaše nejniternější přání. Ano, najdete je tu. Ale musím vás varovat. Cena za prozření je vysoká. Labyrint se samovolně snaží utajit svou existenci. Jakmile vstoupíte, nebude vás chtít propustit. Bude vás svádět a lákat, klást vám pasti a zastrašovat vás, poskytne vám cokoli, jen aby vás udržel uvnitř. Málokdo se skutečně dokáže vrátit.“
Narutovi přejel mráz po zádech. Tohle ne. To nejde.
„Ale nemějte strach,“ usmál se blahosklonně muž. Jeho oči přitom zůstaly ledově chladné. „Tohle místo je jen Atrium. Odtud můžete vstoupit do samotného Labyrintu. Nebo odejít zpět do svého světa a vše zapomenout,“ pokynul rukou směrem k závěsu ze zelených korálků. „Samozřejmě, i Atrium má svá úskalí. O čemž se zrovna přesvědčil váš mistr.“
„Kakashi-sensei!“ Ino v ten moment zněla úplně stejně jako Sakura.
Narutovi chvíli trvalo, než si ho všiml. Kakashi stál zády k nim u bytelného zlatého stojanu se sloupkem vytesaným do podoby ptačího spáru a skláněl se nad ohromnou, tlustou knihou s vykládanými deskami a okovanými rohy.
„Ach, Kakashi-sensei, to jsem ráda, že jsme vás tu našli. Ten průchod díkybohu zůstal na svém místě a můžeme klidně projít zase zpátky, takže teď zbývá jenom najít…“ Ino brebentila dál, ale Naruto ji přestal poslouchat. Kakashi jedinkrát nezvedl oči od knihy, ani žádným jiným způsobem nenaznačil, že poslouchá. Naruto z toho měl nepříjemný pocit.
„Ehm, Ino?“ přerušil ji Naruto opatrně. „Myslím, že tě nevnímá.“
Ino se zarazila. „Sensei?“ váhavě zamávala Kakashimu rukou před obličejem. Žádná reakce. Dál bez mrknutí upíral oči na stránky knihy.
„Sensei!“ Ino zvýšila hlas a šťouchla do Kakashiho prstem. Nic.
Naruto usoudil, že došlo k nejhoršímu a zhluboka se nadechl. Napřáhl ruku, připravený omámeného mistra profackovat.
„Zadrž,“ zastavil ho klidným hlasem muž. „To by nepomohlo.“
„Ale on je nějak omámený tou knihou.“
„To nepopírám. Říkal jsem, že Atrium má svá úskalí. Přílišná zvědavost je jednou z cest, jak na ně brzy narazit.“
„Ale co máme dělat?!“
„Nic. Počkejte, až dočte.“
Narutovi při pohledu na tloušťku knihy vyrazil na čele pot. „Co to vůbec čte?“
„Moc pěknou věcičku!“ promnul si stařec ruce. „Je to výsledek takové hry. Představte si, že kdesi daleko už od počátku věků sedí v kroužku tři slepé stařeny a náhodně za sebe skládají písmena. Čas od času se jim takhle podaří složit slovo. Když budou hrát týdny, složí třeba i větu. Když budou hrát stovky a stovky let, objeví se jednoho dne se mezi změtí písmen krátký příběh. A teď si představte, že takhle budou hrát věčnost, nekonečné množství času. Nakonec napíšou každý příběh na světě. Všechny do jednoho.“ [2]
„Chcete mi říct,“ Ino začínala znít nebezpečně, „že máme počkat, než Kakashi přečte všechny příběhy na světě?! To bude trvat věčnost!!!“
Muž se k ní otočil s potutelným úsměvem. „Víte, tohle místo je zvláštní. Čas a prostor tu fungují jinak, než jste zvyklí. Co se jednomu jeví jako věčnost, může pro jiného trvat pár sekund. Realita a iluze se mísí dohromady. Nikdy nevíte, co je skutečné. Možná všechno, možná nic. A možná vůbec nemá cenu to odlišovat. Pro něj dozajista bude trvat velice dlouho, než se pročte na konec knihy. Pro vás možná roky, možná týden, možná pár minut. A pro ty venku? Kdo ví… Tím bych považoval tuto záležitost za vyřízenou.“
Ino se začala nadechovat, ale stařec ji nepustil ke slovu. „Velmi rád jsem si s vámi popovídal. A teď se, pokud mne omluvíte, půjdu věnovat zase jiným záležitostem. Chovejte se jako doma.“ Na to spojil dlaně na hrudi ve zvláštním gestu, a zmizel.
„Eeeh, dědečku?“
„No, bezva!“
„Půjdeme se zatím projít?“

Šli se projít. Na to, jak divně Saiovy návrhy zněly, se nakonec vždycky ukázaly být překvapivě racionální. Ino to nutilo přemýšlet nad tím, jestli jeho „citová zaostalost“ není jen perfektně promyšlená hra, a jestli náhodou není Sai celou tu dobu daleko uvědomělejší než oni a prostě se jen rozhodl při většině reakcí ty nepodstatné emoční fáze přeskočit. Pak si vzpomněla, že s sebou v batohu nosí knihu s titulem Jak se chovat, aby vás lidé měli rádi aneb Naučte se číst emoce z očí a že před chvílí z těch Narutových vyčetl „jistou úzkost“, a tak mu nabídl přátelskou podporu.
V praxi to vypadalo tak, že se na něj zničehonic vrhl a začal ho objímat. Naruto zaječel, vyletěl asi dvacet centimetrů do vzduchu, praštil Saie do hrudníku a vyrazil mu dech. Pak ho zřejmě popadly výčitky svědomí a poslední dvě hodiny se pokoušel udržovat s ním jakýs takýs rozhovor, kteréžto pokusy Sai zdařile mařil. Ino měla silné tušení, že to dělá schválně.
„Ty, Saii, co myslíš, že to je?“ ukazoval zrovna Naruto na monumentální sochu sedící ženy. Byla oblečená v úzkém, volném rouchu z jakési zvrásněné látky. Její tělo se od pasu níž plynule měnilo v kmen stromu a místo nohou měla kořeny. Mezi nataženýma rukama jí levitovala obrovská průhledná koule plná chaoticky vířící opalizující energie. Koule byla jediným zdrojem světla v jinak temné místnosti a díky její svíjející se duhové záři se vše uvnitř zvláštně vlnilo a mihotalo. Ino se z toho ježily chloupky na rukou.
„Socha,“ odpověděl nevzrušeně Sai a pokračoval směrem k tlumenému nazlátlému svitu vycházejícímu z otvoru v protější stěně. Jo, rozhodně schválně.
„Ale ne. Ta věc, co drží. Vypadá skoro jako… Rasengan? He, Saii? Kam jsi šel?“
„Naruto…“ vydechla Ino. „Pojď.“
Společně vstoupili do další místnosti a Ino spadla brada. Byla živá. Od shora dolů plná zeleně. Rostliny zaplňovaly každý volný prostor. Vzduch byl vlhký, teplý a voňavý. Odněkud se ozývalo slabé zurčení vody. Po všech stěnách se táhla změť nejrůznějších popínavých rostlin, mezi jejichž tmavě zelenými listy občas prosvitl svazek paprsků. Shora se snášelo měkké zlaté světlo a zaplétalo se do sítě lián a květináčů visících ze stropu. Ino se procházela mezi úhlednými záhony a dlouhými dřevěnými stoly plnými truhlíků a okouzleně vzdychala. Rostliny jako by cítily její přítomnost. Komíhaly se, natahovaly, ucukávaly, chňapaly po ní. Čím hlouběji do skleníku se nořili, tím krásnější a podivnější se květiny kolem zdály.
Ino minula rostlinu s několika dlouhými liánovitými stonky, které se v její přítomnosti okamžitě vztyčily, a ze zářivě rudých kapslí na jejich koncích se začalo ozývat výhružné syčení. Na klenutém dřevěném mostku přes zahradní jezírko konečně narazili na Saie. Zrovna vytahoval z batohu štětce a chystal se zachytit lekníny plovoucí na jeho hladině. Ino by se bývala zastavila a fascinovaně hleděla na stříbřitou záři vycházející ze středu ohromných bílých květů, kdyby ve vzduchu náhle neucítila tenký pramínek vůně. Šlo jen o lehký závan, prchavý a sotva rozeznatelný, ale nebylo pochyb…
„To je…“ zašeptal Sai.
„Ta vůně z čajovny,“ doplnil ho Naruto.
Ta nádherná, jasná a nekonečně složitá vůně, tak blízká a známá, a přitom tak nedosažitelná. Vůně teplého letního rána, prozářeného slunečními paprsky. Vůně první sněženky rozkvetlé po nekonečně dlouhé zimě. Vůně větru prohánějícího se šumícím listím prastarých vrb, jejichž koruny se tiše sklání nad nehybnou hladinou tajemných lesních tůní.
„Takže jste ji taky cítili,“ konstatovala Ino. Naruto přisvědčil s široce rozevřenýma očima. Pak sebou trhl a rychle se vydal směrem, odkud vůně přicházela. Sai chvatně nacpal věci do batohu a pospíchal za ním. Ino mu byla v patách.
Vůně sice s každým krokem sílila, ale když Naruto konečně zastavil, pořád se jednalo jen o stěží znatelný nádech. „Co blbneš? Jdi dál!“ vyštěkla na něj Ino.
„Ale tohle je určitě ono. Stačí jenom tadyto zvednout,“ zamumlal napůl nepřítomně Naruto a odstoupil kousek stranou, aby ostatním ukázal, o čem mluví.
Na dřevěném stolku tam stál květináč s růží. Měla několik bohatých, indigově modrých květů, jejichž barva směrem ke středu plynule přecházela do temně rudé. Celá rostlina byla zavřená pod velkým skleněným poklopem, který držel většinu vůně uvnitř.
Naruto se natáhl a chystal se poklop zvednout. Ino nedočkavě zatajila dech.
„Proboha, ne!“ zarazil ho dívčí výkřik. Odněkud se přiřítila TenTen a popadla Naruta za nataženou ruku. „Ať tě to ani nenapadne! Ta kytka je zakletá!“
„Cože?“ vyhrkla Ino.
„Je to na ní dokonce napsaný!“
Teprve teď si Ino všimla kovového štítku připevněného k poklopu čtyřmi šroubky v rozích. Drobným písmem do něj bylo vyryto:

„Teda, díky TenTen, ještě že jsi to stihla včas,“ oddechl si Naruto vděčně. „Mimochodem, je fajn, že jsme vás našli.“
„Jo, to mi povídej,“ funěla TenTen, která se ještě pořád snažila popadnout dech. „Běžela jsem za váma, hned co jsem vás zahlídla na tom mostě. Jsem fakt ráda, že tu jste. Pojďte, dovedu vás ke zbytku.“
Znovu se vydali do spleti uliček. Ino nechtěla ani myslet na to, co by se stalo, kdyby TenTen nebyla tak pohotová. Vlastně až moc pohotová. Jak ty věci vůbec věděla?!
„Ty, TenTen… kdo z těch dvou si k tomu přivoněl?“
Odpověď přišla sama v okamžiku, kdy ulička vyústila v menší otevřené prostranství s kamennou fontánkou uprostřed. Na bíle natřené lavičce tam ležel mistr Gai, klidně oddechoval a na tváři mu zářil slastný úsměv. Vedle něj klečel Lee, držel ho za ruku a z očí mu kanuly slzy. „Gai-sensei, jste ještě příliš mladý!“ vykřikoval srdceryvným hlasem. Když zaslechl blížící se kroky, zvedl hlavu a tvář se mu rozzářila.
„Naruto! Saii! Saku–…“ zarazil se uprostřed slova a jeho nadšení o trochu opadlo. „Ino?“ zeptal se nevěřícně. Zničehonic se mu ale rozšířily oči, jako by si uvědomil něco zásadního, a zvolal: „Ino! Ty jsi tady! To je takové štěstí!“
Ino se cítila zároveň polichocena a zároveň vyvedena z míry. Lee se k ní rozběhl, popadl ji za ruku a s prosebným výrazem jí oznámil: „Musíš políbit mistra Gaie!“
Ino se zatmělo před očima. „COŽE?!“ zařvala. „Jsi normální?!“
„Lee!“ zděsila se TenTen. „Nemůžeš po dívce chtít, aby takhle zničehonic líbala cizí muže. Navíc, ona ho nemiluje. Že ne?“
Ino chvilku přemýšlela nad tím, jestli si náhodou nepřivoněla k začarované růži, když se snažila rozluštit nápis na štítku, a nedostala se nějakým omylem do noční můry. Zmohla se pouze na chabé: „Cože?“
„Ale ne! Lee tím nemyslí nic špatného. Abyste rozuměli, chvilku poté, co Gai-sensei usnul, se tu objevil takový dědeček–…“
„Jo, toho jsme taky potkali. Vysvětlil nám, jak to tu funguje,“ skočil do věty Naruto.
„Nám taky. A pak říkal, že se nemáme snažit mistra probudit. Že to stejně nezabere. Ale že se nemusíme bát, protože existuje způsob, jak to zakletí zlomit.“
„Polibek z pravé lásky od zlatovlasé krásky,“ doplnil ji Lee. „Jenomže když Ino nechce a jinou zlatovlasou krásku tu asi těžko najdeme, musíme nakonec stejně přejít k tomu druhému způsobu.“
„A to je?“
„Zpěv ptáka Ohniváka.“
Ino už poněkolikáté v jeden den spadla brada. Naruto se zatvářil, jako by u Ichiraku došel rámen. A Sai vyslovil nahlas to, co si oba mysleli: „Ale ten neexistuje.“
„My to víme,“ ohradila se TenTen. „Ale zamysli se nad tím, kde jsme.“
Ino začínala tušit, kam tím míří, a neměla z toho ani trochu dobrý pocit.
„No jasně! Ať už hledáte cokoli, tady to najdete,“ uvědomil si Naruto. „Vy chcete jít do Labyrintu?“
„Možná–…“ řekla TenTen.
„Ano–…“ řekl Lee.
„Ale uvědomte si, jak je to nebezpečné! Co když tam uvíznete? Nedělejte to.“ Ino vložila do hlasu veškerou naléhavost, které byla schopna.
„A co máme podle tebe dělat?“ Tmavovláska měla slzy na krajíčku. „Máme ho tu nechat ležet a spokojeně se vrátit do vesnice? Možná je to blázen, ale pořád je to náš mistr a záleží nám na něm!“
Ino se zastyděla. Představila si, že na lavičce leží Asuma, a okamžitě věděla, že by udělala vše v jejích silách, aby mu pomohla. Labyrint ale pořád představoval obrovské nebezpečí s malou nadějí na úspěch. Setkala se pohledem s Narutovýma modrýma očima a oba se tiše shodli.
„Pomůžeme vám.“

Naruto stál a hleděl na velký kamenný oblouk označující vstup do labyrintu. Veliký průchod vedl přímo z knihovny, kam před chvílí odtáhli spícího Gaie a uložili ho po bok zamrzlého Kakashiho. Za branou pokračovala kamenná chodba, jejíž konec se ztrácel v šeru.
„Někdo by tu měl počkat, kdyby se něco stalo nebo kdyby se Kakashi probral,“ navrhla Ino. Naruto s ní souhlasil, ale nelíbila se mu představa, že někdo z nich zůstane sám. Měli dost šancí se přesvědčit, že i Atrium je nebezpečné.
„Já tu počkám,“ přihlásil se Sai. Naruto chtěl protestovat, ale Sai ho okamžitě přerušil. „Já… nemám tak silná pouta se světem venku. Nevím, co bych našel tam uvnitř, ale nemyslím si, že bych se vrátil,“ pronesl vážně.
„Ale to–…“ Inin hlas utichl. Dívala se na Saie se zvláštním, smutným výrazem, jaký u ní Naruto ještě neviděl. Po chvilce dodala: „Děkujeme.“
Sai jen přikývl, otočil se a zamířil zpátky k oběma mistrům.
„No, tak my asi taky jdeme,“ vydechl Naruto.
Společně prošli bránou a vnořili se do šera kamenné chodby. Asi pět minut se nic nedělo, ale pak chodba vyústila do kruhové místnosti, ozářené světlem zeleně planoucích pochodní. Podlahu zdobil veliký obraz hada zakusujícího se do vlastního ocasu. V protější stěně zely čtyři obdélníkové otvory. Nad nimi se drolil hranatý nápis: ČAS NA VÝBĚR.
„Ještě pořád se můžeme vrátit,“ zašeptala Ino. „Tsunade-sama by je třeba dokázala nějak vyléčit.“
„Ne, to je moc riskantní. Navíc venku si nebudeme pamatovat, co se stalo.“
Nastalé ticho rušil jen praskot zeleného ohně. Narutovi se zdálo, že v jeho záři všichni vypadají bledí a vyděšení. Znovu přejel pohledem čtyři brány a nahlas polkl.
„Takže co teď? Rozdělíme se?“
Lee se tvářil odhodlaně. „Já vím, že se vám to nelíbí. Ale… když se rozdělíme, najdeme ptáka rychleji!“ Pokračoval dřív, než Ino stačila otevřít pusu. „Myslím, že by nás to stejně časem rozdělilo i tak. Navíc, jsme ninjové! Zvládneme to! Prostě se jen nenecháme svést z cesty!“
Naruto pochyboval, že to bude tak jednoduché, ale pak mu dal za pravdu. Nevzdám se nějakýmu hloupýmu labyrintu! Ino s TenTen chvíli váhaly, ale nakonec obě přikývly.
Každý z nich se tedy postavil před jednu bránu. Z hluboké černi před nimi vycházel divný chlad.
„Tak na tři?“
„Raz… Dva… Tři!“

***

Suigetsu stál v kulaté místnosti z šedého kamene, ozářené modře planoucími pochodněmi, díval se na tři úzké brány před sebou a srdce mu bušilo strachy.
„Buďte rychlý,“ pronesl Sasuke úsečně, a bez ohlédnutí zmizel v prostředním otvoru. Karin zaječela jeho jméno a zaplula do vedlejšího.
Suigetsu si chvilku pohrával s myšlenkou, že by je prostě nechal být a odešel, ale jako vždycky ho něco nepochopitelného přimělo zůstat. Koneckonců, ten dědeček říkal něco o splnění nejtajnějších přání. Ve výsledku by z toho mohlo i něco kápnout.
Zhluboka se nadechl a vkročil do tmy posledního otvoru.

***

„Nagato, prosím, rozmysli si to,“ požádala Konan naposledy. Dvě temné chodby ležící před nimi jí naháněly hrůzu. Tendo Pein jí položil studenou ruku na rameno. Jeho tvář v rudém světle pochodní vypadala prázdně a bezcitně.
„Rád bych,“ splynula mu z úst Nagatova slova, „ale co když je tam uvnitř řešení, na které tak dlouho čekáme? Nemůžeme si nechat takovou příležitost utéct.“
„Rozumím,“ svěsila hlavu.
Pein přikývl. Tlak z jejího ramene zmizel. „Neboj se.“
Studené prsty bez života se propletly s jejími. Konan si tiše povzdechla a nechala se vést. Společně vstoupili do levého průchodu a všechno se vnořilo do tmy.

Poznámky:
[1] Podívejte se radši na obrazy M. C. Eschera, můj popis za nimi výrazně pokulhává.
[2] Je to myšlenka z Nekonečnýho příběhu, připadá mi hrozně zajímavá, i přes to, že si myslím, že to nemůže takhle fungovat. Kapitola se tuším jmenovala Město malých císařů.
[3] Morfeus je řecký bůh snů. Takže motivace názvu je jasná.

Všem, kteří přežili až do konce děkuju za přečtení. Příště už to bude kratší. A konzistentnější.