Poslední z klanu Akame XIII. - Cena vítězů

Zbavila se pronásledovatelů, ale neměla zaručeno, že se za ní pustí další. Nasadila si brýle a mikinu si uvázala kolem hlavy jako šátek. Schovala svoje dva nejvýraznější znaky. Rozhlédla se kolem, z několika míst se k obloze kroutil tmavý dým. Přemýšlela, co dál. Doufala, že se všichni dostali na určená místa a nepoškození, to by jí asi Kakashi neodpustil. Bála se zbytečně, před ní vyskočil Bull, její oblíbený velký nemotora.
„Jak to jde?“ odpovědí jí bylo jen hluboké štěknutí. Pak se otočil a začal ubíhat opačným směrem, než jakým měla původně namířeno.
„Dobře, můžeme jít i tudy.“ Po střechách ji dovedl až na ochoz nad informačním oddělením. Stálo tu několik osob, všichni v zelených vestách Listové. Nejvýraznější byl vysoký muž uprostřed jediný celý v tmavém.
„Nějak jste se od posledně zmenšil,“ řekla mu Touazuki a zůstala stát na zábradlí před ním. Bylo tu i všech ostatních šest Ninkenů. Sundala si brýle, aby ji poznal.
„A ty jsi se naučila mluvit,“ konstatoval bez zájmu.
„Prý jim teď rozkazuješ ty,“ ukázal na smečku.
„Tak trochu, Kakashi je na stadionu, má napilno.“
„Slyšel jsem. Stihli nás seznámit se situací, dost nám pomohli, ale potřebovali bychom od nich ještě něco.“
„Směle do toho,“
„Nepřátelské jednotky se valí do vesnice, zdržíme je a oni s přidělenými lidmi projdou vesnici, jestli nikdo nezůstal. V prázdných ulicích nebudeme muset brát ohled na případné civilní oběti.“
„Dobře, slyšeli jste, máte další úkol,“ pobídla je Tou.
„Skvělé, jdeme zpomalit vetřelce,“ Ibiki se chystal vyrazit.
„Počkejte, jestli budou ulice prázdné, tak můžu pomoct.“
„Jak?“ zarazil se. Nabídka ho zaujala.
„Trochu otravných plynů a nebezpečných sloučenin, mám jich doma plnou almaru,“ odpověděla nevinně.
„Dobře, Kenji, běž s ní.“ Mladík vystoupil z řady.

„Než otevřu tu skříň, tak mi slib, že za žádnou cenu neřekneš Kakashimu o věcech, co jsem měla schovaný. Mám zakázaný sem nosit něco nebezpečného.“
„Ty bydlíš s Sharingan–Kakashim?“ obdivně vzdychl mladík.
„Jo, jsem jeho nemanželský dítě, ale na veřejnosti se snaží dělat, že se neznáme a teď to slib,“ zatímco s ním mluvila, vyndávala ze skříně dřevěné krabičky.
„Dobře, nic mu neřeknu. Musíš ho hrozně obdivovat,“ zdá se, že Kakashi má novou fanynku.
„Těžko můžeš obdivovat někoho, kdo nosí trenky s nápisem Icha Icha je můj život. A teď to nech plavat, chci ti něco vysvětlit,“ postupně otevírala krabičky a vyndávala z nich barevné kapsle.
„Je to jednoduché. Tyhle vyvolají prudkou nevolnost, nesmíš se jich nadýchat a když ti zůstanou zbytky na oblečení, bude ti pěkně dlouho zle. Nervový plyn, omráčí nepřítele, ale asi jen na patnáct minut. Vidíš? To jsou ty modré. Pozor na poslední, mají v sobě prášek, který dráždí sliznice. Způsobují poleptání. Důležitý je směr větru, jestli to půjde proti tobě, jsi v háji. A koukej s nimi šetřit, dala jsem za ně majlant. Vlastně, když nad tím přemýšlím, vezmi si ty omračující. S nima může zacházet i amatér.“ Zadíval se na kapsle, které mu podala a nechápal, kde k tomu ta holka sakra přišla.

Touazuki se vyzbrojila, nechtěla se uprostřed boje oslepit nebo začít zvracet. Zakryla si ruce, na oči nasadila brýle a přes pusu upevnila šátek, který namočila ve vodě. Kakashiho psi jim podávali informace o vyklizených ulicích. Zároveň varovali jejich vlastní lidi, aby jim nevstoupili do cesty. Kenji a Tou šli každý jiným směrem. Přikrčila se na střeše a čekala, až se sem postoupí nepřátelští shinobi. Byla nervózní, neměla svoje látky ozkoušené a nebyla si jistá dávkou. Raději si nachystala víc kuliček do ruky. Jistota je jistota. Přiblížilo se několik postav. Zpozorněla. Musela vystihnout nejlepší okamžik, když budou co nejvíc u sebe. Nechtěla minout, přiklopila si na brýle neprůhledné záklopky. Teď se mohla soustředit, vnímala jen barvy. Ještě okamžik vyčkala a pak vhodila svoje kapsle. Uvnitř byla tekutina, která se po uvolnění odpařuje a vytváří zapáchající látku, která okamžitě začala nepříjemně pálit na kůži a v očích, pokud se člověk nadechl zažil teprve pravá muka. Při dobrém použití, vyřazení z boje jisté. Sledovala, jak se čtveřice snaží dostat pryč z dosahu. Třeli si oči i obličej, ale v tuhle chvíli to bylo zbytečné, možná by se jim povedlo jej smýt, ale z plic to půjde hůř. Budou potřebovat několik hodin na čerstvém vzduchu. Naštěstí použila napoprvé větší množství. Na volném prostranství se látka daleko rychleji rozptýlí a ztrácí účinek. Důležitý poznatek. Kdyby nic jiného, může si dnes ověřit svoje vynálezy. Všechno šlo dobře, vedlo se jí celkem obstojně čistit ulice a eliminovat nepřátele, ale její činnost nemohla uniknout pozornosti. Brzy se jí do cesty postavili tři shinobi. Chtěla je zlikvidovat stejně, hodit po nich dávivý aerosol a zbavit se jich. Znovu přiklopila brýle a zaměřila se na barvy. Jenže to neměla dělat. V ten moment přestala vidět všechno ostatní, zůstali jen barevné stíny plující ve tmě. Chtěla jen udělat krok dozadu, ale na střeše se táhl hromosvod, zavadila o něj nohou a ztratila rovnováhu. Povedlo se jí vyrovnat pád, ale stačila její malá nepozornost aby byli u ní. Příliš se nerozmýšlela, jen mrštila poslední zásobou, kterou měla o zem, rovnou pod svoje nohy. Doufala, že šátek zamezí, aby částečky vdechla. Muži kolem ní se začali motat, postupně padali na kolena a vydávali dávivé zvuky. Zvedl se jí žaludek, nebyla si jistá, jestli se přiotrávila nebo ji nakoply ty zvuky. Nepřemýšlela nad tím, znovu si odkryla výhled a prchala. Musela najít vodu. Proběhla několik ulic, než konečně našla sud, stojící pod okapem. Byl naplněný vodou. Vyrazila jedno prkno a posadila se pod proud vody. Čekala, dokud ji proud celou neopláchl. Sice teď byla úplně promočená, ale smyla všechno, než toho stihla inhalovat větší množství. Koneckonců má vyšší odolnost, něž ostatní, potřebuje tak i vyšší dávku jedu.
„Co se tu flákáš?“ musel na ni být směšný pohled seděla v kaluži, celá zmáchaná. Sundala si šátek a znaveně odfoukla.
„Došla mi munice,“ zvedla se a otočila se na něj.
„Co se ti stalo,“ vyjekla. Jeden rukáv mu prosakoval krví.
„Jen menší nehoda, nic to není,“ Touazuki došla až k němu. Vytáhla nouzový obvaz a ruku mu ovázala. Sice byl mokrý, alespoň stáhl ránu, aby tolik nekrvácela.
„Práce končí, naše jednotky už ovládly většinu vesnice.“
„Co stadion?“
„Je dobojováno.“
„Musím jít za Kakashim, dojdi si na ošetření,“ hlasitě zapískala a čekala, až ji najdou. Postupně všichni přiběhli.
„Skvělá práce, můžete jít.“
„Tak zase někdy, malá,“ řekl Shiba, než všichni zmizeli.

Když doběhla zpátky na místo, kde to celé začalo, byl klid. Nepříjemný a zlověstný klid. Viděla těla, která zůstala po bitvě. Pomalu se sem začali dostávat lékařští ninjové. Obcházeli raněné, některá nechávali ležet bez povšimnutí, jiné léčili. Kakashiho našla s ostatními na střeše, vyrostl tu nový les, trochu neuvěřitelné, ale pravdivé. Propletla se skupinkou postávajících lidí až do přední řady, kde stál Kakashi. Postavila se vedle něj a klepla ho do ruky, aby na sebe upoutala pozornost. Zvedl paži a chytil ji kolem ramen. Chtěla se zeptat, proč tu všichni tak postávají. Naštěstí to neudělala. Uprostřed ležel na zemi Třetí bez známek života. Pochopila, ale byla zmatená. Ne, necítila smutek nebo lítost, spíš překvapení. Útok na vesnici byla jedna věc, ale likvidace symbolu moci bylo něco jiného.

Nemohla spát, ale tentokrát Kakashiho nevyrušovala, vlastně ani nevěděla, jak by mu vysvětlila, co ji tíží. Připadalo jí to trapné a ubohé. Seděla u kuchyňského stolu a pila bylinnou směs na klidné spaní, ale zatím na sobě necítila jeho účinky. Schovala si nohy pod sebe, začala jí být zima. Neseděla tam dlouho, když se ozvaly kroky. Za chvilku k ní přišel Kakashi.
„Taky nemůžeš spát?“ zeptal se jí a posadil se ke stolu. Nalil si čaj z konvice.
„Nějak ne.“
„Nad čím přemýšlíš?“
„Tak různě,“ nechtěla mu říkat pravdu. Třeba by se jí vysmál a řekl, že se nehodí na to být shinobi. Dlouhou dobu tam seděli a mlčeli a nejspíš ani jeden z nich nevěděl, jak začít.
„Pamatuji si prvního muže, kterého jsem zabil,“ řekl znenadání.
„Tehdy jsem nad tím nepřemýšlel, ale teď si na to občas vzpomenu,“ podezřívavě se na něho podívala. Jak mohl vědět, co se jí honí hlavou?
„Myslím, že jsem ho nechtěla zabít,“ řekla smutně.
„On chtěl zabít tebe, napadli vesnici, měla jsi k tomu důvod.“
„To že existuje důvod mě nijak neospravedlňuje.“
„Asi je dobře, že pochybuješ. Já jsem to v tvém věku nedokázal, ale musíš si uvědomit, že někdy není zbytí. Nechci, aby si zabíjela zbytečně, často je dost jiných možností, ale taky si nepřeji abys někdy zaváhala a pak toho litovala. Pokud chceš ochránit sebe a svoje přátele, občas nebude vyhnutí. V takové situaci se nerozmýšlej dlouho. Je to naše břemeno, které musíme nést.“

Byl den pohřbu, Konoha sice vzešla jako vítěz, ale cena byla vysoká. Naruto byl v pořádku, trochu pomlácený, ale žil. Když za ním přišla hned, jak se věci uklidnili, moc se s ní nebavil. Smrt Hokageho ho trápila. Nejspíš mu rozuměla, považoval ho za vzor a ona mu nehodlala brát iluze. Překvapilo ji, když před obřadem za ní přišel. Šli, jako častokrát, na hlavy monumentů nad vesnicí. Pohled byl teď daleko depresivnější. Z části za to mohlo pochmurné počasí, ale hlavní vinnu nesly patrné stopy bojů. Poničené domy a pobourané zdi. Seděli nahoře a dívali se na celou zkázu. Naruto se chystal promluvit, ale nejspíš k tomu sbíral odvahu.
„Něco jsem ti chtěl říct,“ vypadal nervózně.
„Tak se vymáčkni.“
„Když se mnou potom nebudeš mluvit, tak se na tebe nebudu zlobit.“
„Proč bych s tebou měla přestat mluvit?“
„Jde o to, co mám v sobě.“
„Fuj, Naruto, co máš v sobě? Snad jsi nesnědl pavoučí vajíčka. To je hrozně nechutný. Měl by si s tím k doktorovi.“
„Ne, nesnědl jsem nic špatnýho, tentokrát. Víš, já mám v sobě liščího démona,“ podíval se na ni s obavami.
„Aha, tohle, já to už nějakou dobu vím. Lekla jsem se, že máš nějakýho parazita.“
„Víš to? Kdo ti to řekl? Tobě to nevadí?“ vychrlil najednou.
„Přišla jsem na to náhodou v archivu a ne, nevadí mi to. Vlastně mě vždycky zajímalo, jestli nás může slyšet.“
„Jo, myslím, že může. Taky jsem s ním už mluvil.“
„Fakt, to je super,“ rozzářila se Tou.
„No, není moc příjemnej.“
„Ahoj kámo, jak je tam vevnitř? Asi nic moc s Narutovými stravovacími návyky,“ naklonila se k jeho břichu a křičela.
„Tak co? Odpovídá?“
„Myslím, že to takhle nefunguje.
„Škoda, mohli jsme pokecat.“
„Asi by s tebou nechtěl mluvit.“
„Hmm, bude to mrzout,“ znovu se podívali na vesnici.
„Teď už to nebude stejné, když tady Stařík není,“ řekl smutně Naruto: „bude mi chybět.“
„Někdy umřít musel. Doufám, že nezačneš brečet.“
„Ne, už jsem brečel. Copak ty ne?“
„Já nikdy nebrečím a na ten pohřeb se mi nechce. Radši bych jejich památku uctila sama, po svém. Naruto, nepřipadá ti, že žijeme na dluh?“
„Jak to myslíš, já ti ty peníze někdy vrátím.“
„O tom nemluvím, jen nepřemýšlel jsi někdy nad tím, že tu jsme jen díky smrti jiných. Vlastně naše životy stavíme na mrtvolách. A my budeme muset položit naše životy, aby mohla další generace pokračovat a tak pořád dokola.“
„Máš divný myšlenky.“
„Asi jo. Nech to plavat, jen plácám nesmysly. Měli bychom jít, jinak přijdeme pozdě.“