Žánr

Zakručelo mu v břiše.
„Yop, myslím, že je čas na jeden ramen.“
Zvedl se z křesla, uklidil poslední papíry a zamkl pracovnu. Jako hokage si teď našel chvíli na ramen jen málokdy.
Vzpomínky na doby, kdy neměl zodpovědnost za celou vesnici, mu připadaly jako v mlze.
Pomalu procházel večerní Konohou až ke stánku Ichiraku. Celou cestu přemýšlel o minulosti…
Tým 7 už byl dávná historie….

Milovala borovice.
Dokázala na ne hľadieť celé hodiny. Už od mala ju fascinovala mozaika hnedých tónov na hrubo popraskanej kôre. Tešila ju každá malá šiška, každý konárik, každý kúsok dreva, každučká časť ihličia. Rada sa vpíjala do jej jemnej, takmer neexistujúcej vône.
Cítila... sa tak zvláštne.

Jednoduchý, pozitívny pocit ju ovládal aj v tejto chvíli.
Strom šťastím vzdychol, objímajúc teplé telo dievčaťa s natiahnutými rukami okolo celého kmeňa.
Vždy...

[i]Kráčela bosa v bílé dlouhé košili po polní cestě. Šla zasněně, jako kdyby se ani nohama nedotýkala země. Dlouhé fialové vlasy vlály ve větru a v bledé tváři měla nepřítomný výraz. Na tvářích měla ještě nezaschnuté slzy.
"Jdi...jdi...dostaneš se tam, kam chceš....kamkoliv.." pobízel ji známý šeptavý hlas. Dřívě jí ten hlas naháněl hrůzu, ale teď...byla ochotna ho poslouchat.
"Půjdu...zaveď mě tam, kam chci..za Narutem." šeptala odříkaným hlasem a vyschlými rty sotvaže mluvila.

[b]Zrzavý boss jménem Pein seděl spokojeně ve své malé kanceláří, kterou si zřídil teprve nedávno, aby měl chvíli klidu na papírování. Zrzek se s úsměvem zaposlouchal do toho nesmírně uklidňujícího ticha, který už týdny neslyšel a hodil si nožky na stůl.

„Peine!!!!" zařval kdosi a vletěl do malého kanclíku. Pein nestačil zjistil kdo ho vyrušil, páč spadnul ze židle a zapadl za štosy papírů, které celou předešlou noc seřazoval podle abecedy, ale teď leželi všude na zemi.

Tak je tu moje prvný jednorázovka chtěla bych jí věnovat Amy-chan, protože ona Minata přímo zbožnuje a taky mi hodně pomáhá a já jí sem moc vděčná děkuju Amy jinak je tady sepsanej celej život Minata Namikaze, ale nenechte se zmás je to komplet můj vymysla, teda až na ten konec.

[i]Kdysi dávno se ve vesnici ukryté v listí narodil dlouho očekávaný syn slavného, ale skoro mrtvého klanu. V časech bojů a válek to byla radostná událost. Ten den se narodil Minato Namikaze.

Celé to bylo tvým plánem...

Lehké našlapování na špičky prozradily staré vrzající parkety. Nechtěla, aby byla spatřena, aby věděl, že se chce vypařit z jeho blízkosti.. Parkety vrzaly stále silněji a ona se bála pohlédnout na hromádku složenou na posteli, ani zdaleka nepřipomínající spícího člověka. Na okamžik se zastavila a prudce vdechla nasládlý vzduch převalující se místností. Něco bylo špatně, cítila to. Její původně pevné kroky se staly váhavými, kolena se jí klepala a dech zrychloval. Cítila ho.

Ten den nebylo ani teplo, ani zima. Slunečno nebo zataženo. Větrno nebo dusno. Bylo krásně. Jemný větřík si lehce pohrával s pramínky jeho vlasů. Nevěnoval pozornost dění okolo.

U Akatsuki bolo veselo. Slniečko príjemne hrialo (bolo 43°C) a preto celé členstvo šantilo vo vnútri. Vzduchom lietalo naozaj všetko: vankúše, perie, poháre, nábytok, fľaše saké, Konanin make-up, Deidarove umelecké skvosty, Tobi... po tom, čo alkoholický destilát udrel do hlavy každému prítomnému, toho bolo viac, oveľa viac.
Okrem iného sa gravitačnému zákonu vyhýbala nie veľmi hygienická záchodová misa či lesklá, čerstvo nabrúsené Hidanova kosa.

Venujem Dingo93 

Vonku prevládali slnečné horúčavy. Čiernovlasý ninja toho zvládne veľa, ale keď mu po čele stiekla ďalšia kvapka potu a teplota sa mu zvýšila neprirodzene rýchlo, nevydržal to a skríkol: ,,Tak, už mám toho akurát dosť! Toto horko sa nedá vydržať!“ skríkol tak nahlas, že práve spiaci Deidara na gauči spadol a z tváre sa mu zošmykli kocky ľadu.
,,Čo tak vrieskaš? Zobudil si ma…“ ozval sa ospalo Deidara.

Za obzorem se zablesklo. Vítr rozhýbal koruny stromů a na zem dopadly první kapky deště. Malý plamínek, který sotva hořel zaprskal a zhasl docela. Jeskyně potemněla. Ve vzduchu byl cítit strach a napětí. Někde v koutě začalo plakat dítě. V očích několika shinobi se zrcadlilo hluboké znepokojení, v očích obyvatel vesnice strach. Nějaká žena se zvedla aby ukonejšila plačící dítě. Bylo ticho. Klid před bouří. Shikamaru věděl, že tohle pro ně možná bude boj poslední a tak ještě pevněji sevřel svou ženu v náručí.

S tímhle to zní líp: Deb Lyons - Canta per me

........Vyprávěj mi příběh. Vyprávěj mi, jak jsem poprvé vykřikla do světa tu zprávu, že žiju. Když mi slunce pohladilo jemné chmýří na hlavičce a úsměvy šťastných rodičů se blýskaly jako hvězdy na tmavé hladině. Už tenkrát jsem měla dokázat tohle všechno?

Venku bylo slyšet cvrlikání ptáků a vlahý ranní vítr dosud třepetal lístky stromů, na kterých se třpytila čerstvá rosa. Trochu tohoto vánku se malým okénkem dostalo do temné světničky v hlavním úkrytu Akatsuki, kde dosud spal Deidara. O malou chvíli později se jeden z ranních paprsků prodral otvorem a zazářil Deidarovi přímo na zavřené oči. Tento procedil přes zuby několik nesrozumitelných nadávek a pootevřel oko, načež otočil hlavu stranou.
„Kdo mohl dát to okno takhle PITOMĚ? jediný paprsek a svítí mi do očí, to je pech, hm“

Už jako malý chlapec jsem přemýšlel nad tím proč. Proč se mi všechny ty hrozné věci děly? Neměl jsem nikoho, kdo by mi to mohlo zodpovědět. Jedinou možnou šancí byla záda ostatních, která by se však ke mně otočila stejně ochotně jako zbytek těla. Zůstal jsem sám a přemýšlel, proč já? Mohlo se to stát komukoli, kdokoli by mohl být považován za vyvrhele jenom kvůli prokletí, které nechtěl. Já se o něj taky neprosil a stejně mi ho dali. Ale proč?

Konoha

Nad Konohou už se začíná stmívat a všude se postupně začínají rozsvěcovat světla, v domech, podnicích, obchodech...
Už jen letmo se dají zahlédnout postavy, které se pomalu vydávají do svých domovů...
"Tak zas zítra," řekne Naruto který se loučí se svými přáteli, Saiem a Sakurou a kapitánem Yamatem.
Yamato jen mávne a už kamsi zmizí v obláčku dýmu, Sai se jen usměje a taky zmizí směrem ke svému domku.

Venujem mojej kamarátke Dingo93 a prajem príjemné čítanie, dúfam, že sa bude páčiť

Chcete přimět někoho jako je Sai k zamyšlení? Pak mu dejte na starost čtyři neobyklé děti a uvidíte. Povidka přináší pouze pár hodin během jednoho večera, ale i tak to může být někdy zajímavé.

„Ty, Naoki, spíš?“ ozval se slabounký dětský hlásek tak tiše jak jen to bylo možné.

„Neee, jak bych mohl spát, když je kolem tolik zajímavostí,“ odpověděl mu stejně potichu dotázaný.

„Myslíš si, že se vůbec něco stane?“ zeptal se znovu první klučina.

Byla tmavá noc a venku jako by se počasí zbláznilo, vítr vál jako by chtěl ze země strhat všechno kamení a blesky křižovali oblohu. Občas se dokonce kvůli nim zdálo jako by byl den, takové to bylo světlo a hřmot hromů připomínal ryk bojiště.