Co jsem komu udělal

Chcete přimět někoho jako je Sai k zamyšlení? Pak mu dejte na starost čtyři neobyklé děti a uvidíte. Povidka přináší pouze pár hodin během jednoho večera, ale i tak to může být někdy zajímavé.

„Ty, Naoki, spíš?“ ozval se slabounký dětský hlásek tak tiše jak jen to bylo možné.

„Neee, jak bych mohl spát, když je kolem tolik zajímavostí,“ odpověděl mu stejně potichu dotázaný.

„Myslíš si, že se vůbec něco stane?“ zeptal se znovu první klučina.

„Nóóó, já ti nevím Morio,“ odpověděl mu pochybovačným tónem nazpátek ten druhý. „Když je tu s námi on, tak se asi k ničemu pořádnému nedostaneme.“

Oba dva se pak po očku a opatrně podívali na ninju, který seděl dva metry od nich. Opíral se zády o kmen stromu a spal. Tedy, přinejmenším to tak rozhodně z jejich pohledu vypadalo.

„Já ti nevím, Naoki, nekouká z toho nic dobrého,“ zabrumlal poněkud silnějším hláskem první chlapec. „Možná spí a možná i dost tvrdě, ale stejně je nám to k ničemu. Všude okolo nás totiž hlídají ty jeho inkoustový potvory. Jak pak máme vůbec něco zažít, když jsme jako v kleci.“

„Hele kluci, nechtěli byste tak náhodou sklapnout?“ ozvala se najednou blonďatá dívenka, která těm dvěma ležela kousek nad jejich hlavami. „Jestli se chceme vypařit, pak musíme mít jistotu, že doopravdy spí. No a já dost pochybuju, že bude spát, když tu vy dva furt melete pantem. Copak nevíte, co říkají o jeho dovednostech naši rodiče?“

„Já ti teď nějak nerozumím Minako,“ zapochyboval klučina s delšími vlasy.

„Bóže, jak ty můžeš být synem nejgeniálnějšího ninji z klanu Hyuuga, to vážně nechápu,“ pronesla dívenka pouze kysele.

Sai se v duchu pro sebe pousmál. V povaze této, zatím drobné a zdánlivě křehké dívenky, se přesně odrážely charakteristické rysy její matky. Už teď byla stejně inteligentní a neústupná jako ona. Jestli budou podobné i její schopnosti, napadlo Saie, tak se mám rozhodně na co těšit. Připadalo mu, jako by tu skutečně měl zmenšenou verzi Sakury. Pouze s tím rozdílem, že prozatím své týmové partnery nemlátila a barvu vlasů měla po svém otci.

„Mamka vždycky říkala, že je to zvláštní člověk a nevyzpytatelný bojovník,“ pokračovala v hovoru dívenka. „Nikdy nevíš, co od něj máš v příští vteřině očekávat. Pokud si vzpomínám, říkala, že jí dokázal pěkně vytáčet a to prý řekl jen jedno slovo.“

Sai se trochu zarazil. Nevzpomínal si, že by mu kdy Sakura něco podobného naznačila, ale co on mohl vědět. Trvalo mu dost dlouho, než dokázal aspoň přibližně pochopit lidské emoce v plné jejich šíři. Navíc to bylo v době, kdy byl teprve přiřazen jako nový člen týmu sedm. Sám musel poctivě přiznat, že tehdy byl doopravdy dost divný patron.

„Hm, tak to je v pytli,“ zahloubal Morio.

„Jen se neboj,“ odpověděla rychle dívenka. „Však se podíváme po okolí bez této naší chůvičky za zády. Pěkně sami a v klidu, to jsem zařídila.“
„Jóóó, a jak prosím tě?“ zajímal se druhý klučina.

Sai výrazně zpozorněl, ale dál se tvářil jakože spí. Samotného jej zajímalo, co mu dívenka provedla.

„Dala sem mu večer do čaje nějaké bylinky na spaní,“ zahihňala se s rukou před ústy holčička. „Mamka mě naučila, co které rostlinky umí a neumí už dávno.“

Sai zakoulel očima. Zatraceně! Sakuro, já vážně nevím, co jsem ti tak strašného udělal, že jsi jí musela učit zrovna tohle. Co jsem já vůbec komu udělal? Proč jsem zrovna já musel dostat na starost tyto čtyři malé příšerky? Pozoroval je už notnou chvíli, takže přesně věděl, kdo z nich spí, kdo ne a proč. Koneckonců v jejich chování se přeci jen odráželo dost z povah jejich rodičů. Byli sice jen čtyři, dvě dívky a dva chlapi, ale někdy vydali za deset. Moriko a Morio byli dvojčata a v obou dvou prozatím viděl spíš povahu a dovednosti jejich otce. Morio byl zřejmě stejně inteligentní jako Shikamaru a také ho bavilo hrát s ním shougi. Naproti tomu Moriko byla spíše lenoch a shougi ji nebavili skoro vůbec. Nejpravděpodobněji byste jí našli někde na louce nebo střeše domu, jak pozoruje mraky plující oblohou. Pouze když se snažila docílit něčeho, co se jí ne a ne podařit, projevila se u ní vzácně povaha její matky. V tu chvíli se jí totiž zmocnil vztek a dokázala být pěkně zákeřná a tvrdá, zrovna jako Temari.

Třetím do party byl Naoki, který byl synem Nejiho a Tenten. Sai se někdy domníval, že chlapec zdánlivě trpí tím, co koluje o jeho otci za historky. Geniální ninja z klanu Hyuuga, který ač patřil do vedlejší větve rodiny, dokázal se svoji vlastní pílí a talentem dopracovat k nevídaným schopnostem. Možná právě to byl ale kámen úrazu pro toto dítě. Sai u něho pozoroval začínající komplex méněcennosti a věděl moc dobře, že pokud se s ním nebude správně pracovat, pak nikdy nevyniknou plně jeho vlastní dovednosti a talent. A že jich hoch měl dost a dost. Koneckonců byl to Hyuuga, takže se nebylo čemu divit.

Posledním členem týmu byla Minako. Dcera Sakury a Naruta. Už jen jména obou jejích rodičů hovořili sami za sebe. Prozatím drobnější postava dívenky se zelenýma očima a výraznými blond vlasy budila u ostatních milné zdání křehkosti a slabosti. Pouze Sai moc dobře věděl, čeho všeho je již nyní schopná, pokud si něco umane. Byla inteligentní a tvrdá, když to bylo třeba. Již nyní dokázala velmi dobře kontrolovat a ovládat tok své chakry. Disponovala také notnou dávkou nepředstavitelné síly. Tohle vše zdědila po své matce. Po otci byla pak Minako neústupná a paličatá. Vždycky si šla za svým a zvládnout ji představovalo neskutečnou dávku trpělivosti a štěstí. Dohromady tvořila tato čtveřice neobvyklý tým. Schopnostmi, precizností, ale hlavně počtem členů. Nebylo totiž moc obvyklé, aby v týmu byli čtyři lidé. Jenže když se dříve pokoušeli rozdělit dvojčata, vždycky pak následoval kolaps jednoho nebo druhého z nich. Oni prostě patřili k sobě a jinak to nešlo. Každé z nich se pak výborně doplňovalo se zbývajícími dvěma členy týmu. Trvalo to sice nějaký čas, ale nakonec se Saiovi podařilo přemluvit Pátou Hokage, aby učinila výjimku a nechala tým přesně takový, jaký je nyní.

Musel jsem se tehdy zřejmě zbláznit, napadlo ho nyní. Přehodil si nohy, aby ulehčil pravé, která až doposud byla vespod. Začínal v ní totiž cítit mírné mravenčení, jak na ní tlačila plnou váhou jeho druhá noha. Ani jeden z prcků, kteří byli vzhůru, nezpozoroval tento drobný pohyb. Saie napadlo, že jej dneska čeká zajímavá noc a nebylo by od věci si trochu zdřímnout. Koneckonců jeho zvířata skutečně hlídala kolem a upozornila by ho na jakékoli nebezpečí v okolí, kdyby bylo třeba. O ta drobná nebezpečí uvnitř, totiž jeho studenty, se nebál. Věděl, že prozatím je plně schopný je zvládnout, ať si vymyslí cokoli. Zavřel oči a už už se chtěl poddat krátkému osvěžujícímu spánku, když ho ještě něco napadlo.

„Mí drazí studenti, kteří jste vzhůru,“ pronesl do ticha s odzbrojující sebejistotou tichým hlasem. „Zítra nás čeká náročný den a dlouhá cesta, takže bych vám vřele doporučoval zavřít oči a spát, protože na nikoho nečekáme.“

V příštím okamžiku všichni tři zmlkli jako jeden muž. Sai se opět samé pro sebe pousmál. Věděl, že přinejmenším další hodinku až dvě se mládež o nic nepokusí, a to mu plně k osvěžení bude stačit. Spokojeně zavřel oči a poddal se krátkému, ale osvěžujícímu spánku s naprosto klidnou tváří.