Nečekaná návštěva

Zakručelo mu v břiše.
„Yop, myslím, že je čas na jeden ramen.“
Zvedl se z křesla, uklidil poslední papíry a zamkl pracovnu. Jako hokage si teď našel chvíli na ramen jen málokdy.
Vzpomínky na doby, kdy neměl zodpovědnost za celou vesnici, mu připadaly jako v mlze.
Pomalu procházel večerní Konohou až ke stánku Ichiraku. Celou cestu přemýšlel o minulosti…
Tým 7 už byl dávná historie….
Sasuke byl mrtvý a Sakura už před lety z vesnice odešla…
Jediný Kakashi zůstával.
„Jeden ramen s extra porcí vepřového Ayame-chan. Onegai.“
„Jistě hokage-sama.“
Pořád si na to ještě nezvykl, ale vždy ho to potěšilo.
Celý večer se mu vracely vzpomínky na ty dávno překonané útrapy. A cítil v tom něco víc. Jako by to byla předtucha. Jak před ním stála miska s ramenem, jeho nostalgická nálada ho na chvíli přemohla a on si opřel hlavu čelem o pult, připraven začít s ní bouchat. Jenže jeho chystaný výlev přerušila něčí jemná ruka, která ho pohladila po vlasech. „No tak, je to jen ramen, nemusíš to tak prožívat,“ řekla. Byl jí vděčný, že ho našla. Dnes už nechtěl být sám. „Díky Hin. Zase si mě zachránila.“ Bylo to už pár let, co spolu chodili, a on ji stejně miloval čím dál víc. Byl jí vděčný za její podporu. Věnovala mu jeden z jejích nejhezčích úsměvů, ale stejně jí viděl v očích stín starostí. Jen koutkem oka zahlédl, jak neslyšně vyslovila: „Miluju tě“ a sedla si k němu. Potichu zašeptal: „Neboj se.. já to zvládám.“ Po chvíli ticha začali debatovat o připravovaném festivalu. Zrovna řešili organizaci sportovního dne, když je vyrušil nějaký hluk. Okamžitě vyskočil na nohy. Byl to už reflex. Pokřikovaly na sebe stráže u severní brány.
„Promiň Hin, jen to zajdu zkontrolovat.“ Stačila chvilka a byl u brány. „Co se tu děje?“ zeptal se.
„Víte.. nejsme si jisti hokage-sama. Shiro tvrdí, že viděl, že se vrátila.. Haruno Sakura-san,“ odpověděl strážný.
Ne...
„Ne. To není možné. Okamžitě tu osobu najděte a vyprovoďte ji z vesnice. Najdete mě v Ichiraku, až budete něco mít.“
„Ále, to je k vzteku. Ten ramen už je studenej.“ Byl rozladěný.
Jestli to vážně byla ona... Jak se vůbec opovažuje sem lézt.. Po tom, co z vesnice odešel Sasuke, mu to měla za zlé, pak odešla také, a má stejnou troufalost jako on, se sem ještě vrátit?
„Jen aby nedopadla stejně jak on,“ zašeptal si pro sebe navztekaně. Hinata ho objala a on se trochu uklidnil.
Jestli hodlá dělat problémy, vyřeším to rychle. Nikdo cizí nemá v Konoze co pohledávat.
Náhle se objevil Shiro. „Hokage-sama.. Zadrželi jsme ji. Čeká u brány.“ Na chvíli se jakoby zasekl a pak pokračoval s nejistým výrazem. „Opravdu vypadá jako Sakura-san pane.“
„Jdu tam.“ A v mžiku byl pryč. Vůbec nevěděl, co udělá, až jí pohlédne do tváře. Po takové době.
Nevěděl, jestli mu cesta trvá příliš dlouho nebo příliš krátce. Konečně se blížil k bráně a uviděl strážného, jak stojí kousek od osoby v plášti. Už zdálky viděl, že to je ona. Vlasy v culíku, bez ochranné čelenky a dospělejší tvář, ale stále ona. Objevil se před ní a pohlédl jí zpříma do očí. Než stačil spustit svou řeč, jakoby zkameněl. Ten její pohled byl… jiný. Stál takhle asi pět vteřin, jí se mezitím stáhly rty do zlomyslného úšklebku. Ani ona, ani strážný nestačili ani mrknout a on už stál za ní s kunaiem na jejím krku.
To.. není ona.
„Kdo jsi?“ zavrčel. Strážný překvapeně zamrkal.
„Hmm.. Prohlédl jsi to rychle. Myslela jsem, že mi to vydrží dýl.“ Ozvalo se tlumené bouchnutí, jak zrušila své povedené henge no jutsu. Oblak zmizel a před ním stála Karin.
Vytřeštil oči. „Ty ještě žiješ?“ usykl znechuceně a usmál se nad její troufalostí. „Myslel sem, že po tom co si zdrhla od Sasukeho, když tu umíral, si tě už někdo podá, když jsme tě nechytili my.“
„A vidíš. Nikdo to neudělal. A já mohla v klidu připravit svojí pomstu,“ odpověděla klidně.
V duchu se v něm praly dva názory. Jeden se chtěl smát a poslat ji pryč s rychlým výpraskem, druhý byl naštvaný nad tou troufalostí a chtěl ji dát zavřít. Po krátkém přemýšlení se rozhodl ke kompromisu. S úsměvem ji rychle porazí a pošle do vězení.
„Nechám tě zavřít Karin,“ pronesl výhružně. „Kage bunshin no jutsu!“ Odrazila jeho první útoky a odskočila dál, aby mohla udělat pečetě na své jutsu.
„Tohle je za Sasukeho. Suiton: Kaihoudan!“
Ksak..!!
Sestřelil ho obří proud vody. „Fuuton: Juuha shou!“
Ještě štěstí, že to byl klon..
Zezadu odrazil vodní vlnu, valící se na vesnici, prudkým větrem a voda se teď obrátila zpět na Karin, spojená s jeho vlastním útokem. Její vyděšený pohled smetla vlna. Za chvíli jen viděl, jak ji z proudu vytahuje pár jeho klonů. Nechápavě se zadíval do jejího vítězoslavného výrazu.
„Raduješ se, že se ti povedlo jedno jutsu?“ Jak to dořekl, pochopil. Z hladiny, na které stál, se vynořila pravá Karin. Jenže než stačila cokoliv udělat, srazil ji zezadu jeho klon, druhý už nad ní stál s kunaiem a poslední se blížil s připraveným provazem. Pravý hokage stál nad ní s mírně pobaveným výrazem.
„Víš, Karin, seš vážně naivní. Myslel sem, že ty máš být ta chytrá, ale přijít sem s tímhle útokem? A to je celej tvůj plán?“
Jak to tu odříkával, nesedělo mu to čím dál víc.
„Já ta chytrá jsem,“ ozvalo se ze stromů opodál. Podíval se tím směrem. Už ho to přestávalo bavit. „Tak co chceš?“
„Chci pomstu,“ odpověděla zamyšleně.
A já myslel, že tohle jsme už překonali..
„Tak to se omlouvám, ale máš smůlu,“ odsekl. Ve vteřině byl před ní a v ruce za zády se mu už roztáčel Rasengan. Jeho klon prorazil ze země a chytil ji za nohy. Byl připraven udeřit.
„Já.. já chtěla být silnější,“ řekla se smutným výrazem. Nezastavilo ho to a zaútočil. Odlétla padesát metrů daleko a tam ji hned začaly svazovat klony. On mezitím klesl na kolena. Nemohl pohnout rukama ani nohama…
„Ty mrcho, cos..?“ zařval na ni. Pak mu to najednou secvaklo.
Nebránila se útoku, protože se mě potřebovala dotknout… Píchla mi nějaký svinstvo..
„Co to je Karin? Jed?“ Už se mu i těžko mluvilo.
„Hadí jed. Od Sasukeho. Za chvíli bude po tobě,“ pronesla arogantním, výsměšným tónem.
S vypětím sil sáhl do kapsy a vytáhl ampulku. Asi čtyřikrát mu vyklouzla, jak měl znecitlivělou ruku. Nakonec si dokázal dostat protijed do těla. Jednu injekci nosil vždycky sebou. Pomalu se mu vracela pohyblivost. Když se těžce sbíral ze země, Karin jen vyděšeně zírala. Došel až k ní, vytáhl kunai, a klekl si za ní. Chytil ji za bradu a pošeptal: „Sbohem Karin. Už nepotřebuju nic, co by mi připomínalo minulost. Teď je můj život takový, jaký sem si přál.“ Pousmál se. „Pozdravuj tam Sasukeho.“ Udělal jeden rychlý pohyb rukou a ozvalo se žuchnutí těla o zem.

Tak.. O dalšího míň...