Strach z bouřky

Byla tmavá noc a venku jako by se počasí zbláznilo, vítr vál jako by chtěl ze země strhat všechno kamení a blesky křižovali oblohu. Občas se dokonce kvůli nim zdálo jako by byl den, takové to bylo světlo a hřmot hromů připomínal ryk bojiště.
V jednom malém hostinci na křižovatce dvou nepříliš významných cest se v malém pokoji krčil v rohu postele mladík, třásl se strachy a při každém blesku se chtěl schovat ještě víc. Bál se, bál se skoro všeho. Vedle postele byly opřené dva meče, zbraně, které dokonce měli jméno, Hiramekarei a s kterými zacházel přímo mistrovsky, bál se i jich. Měl to v povaze. Přesto se však stal jedním s nejlepších shinoby. Znovu se zablesklo a v jeho očích se objevila nejdříve jedna slza strachu a další je brzy následovali, ležel a vzlykal. Nakonec když už bylo skoro ráno, tak usnul.

Probudilo ho až otevření dveří.
„Vstávej!“ zařval na něj Ao od dveří a vyděsil ho. Ao byl starší shinoby, vychovaný ještě za ideálů čtvrtého mizukageho. Tvrdý, nekompromisní muž, kterému se moc nelíbily nové uvolněné pořádky.
„Neschovávej se pod tu deku a vylez!“ ozval se znovu.
„Do…Dobře!“ odpověděl mu Chōjūrō.
“Když jsem byl mladší, tak jsme byli rády, když jsme spali hodinu. Takové to bylo!“ vyčílat mu Ao.
„Já budu za chvíli připravený,“ nesmělým hlasem slíbil Chōjūrō.
„Doufám, že na tebe nebudeme čekat!“ Ao bouchl dveřmi.
Balení mu netrvalo dlouho, ale cítil únavu kvůli probdělé noci. Ao už stál v hale, ale mizukage tam pořád nebyla. Chōjūrō se opřel o zeď a pozoroval mouchu, tančila před ním ve vzduchu. Takové chvíle měl rád, ničeho se nemusel bát, nikdo po něm nic nechtěl, jen stál a sledoval dění kolem sebe.
„Promiňte, nějak jsem se zdržela u zrcadla!“ omluvila se s širokým úsměvem a vůbec si nevšímala Aova nesouhlasného pohledu.
„D-Dobré ráno!“ pozdravil jí Chōjūrō.
„Ahoj! Vypadáš docela nevyspale,“ odpověděla mu a věnovala jeden ze svých zářivých úsměvů.
„Já…já se bál bouřky a nemohl jsem usnout,“ vysvětlil jí a začervenal se.
„To by se za mých mladých let nestalo!“
„Nech ho na pokoji Ao! Vyrazíme!“ zavelela mizukage.
„Ano paní!“ procedil skrze zuby Ao a ujal se vedení.

Chōjūrō se sotva vlekl, byl strašně unavený a na boty se mu nalepilo velké množství bláta takže je měl těžké, jako by byly z olova. Od Aoa a mizukage už ho dělila velká vzdálenost a cesty před sebou měli ještě hodně.
„Neflákej se tak vzadu. To za mých mladých let bych si nemohl dovolit zůstat takhle vzadu. I já takovej stařík jsem rychlejší než ty!“ zakřičel na něj Ao.
„My takový staří!“ zaječela mizukage. Její tuží obkroužené oči, se rozšířily vztekem.
„Já jsem řík…“ pokusil se něco namítnout.
„Mlč! Nebo tě zabiju!“ Její hlas se rozléhal celým údolím, ve kterém právě byli. „Odpočineme si, není kam spěchat, už jsme docela blízko a zbývají nám ještě dva dny.“
Pak vyskočila na nejbližší kámen a sedla si, Ao jí následoval, akorát jako správný služebník zůstal sedět níže než jeho paní.
„Chōjūrō támhle se strom a na něm rostou hezká jablka, co kdyby si nám nějaká natrhal,“ překvapivě mile ho požádal Ao.
„Alekdyž jsme za…“ nedořekla mizukage, Ao jí přerušil něčím čemu Chōjūrō nerozuměl.
„Jen jdi!“ řekl pak nahlas.
Chōjūrō se tedy vydal k malému neduživému stromku s pár plody na svých větvích. Byli v malém vysokohorském údolí, kterým protékal dravý potůček. Tiše šuměl, tam kde jeho voda narážela na kameny a burácel na místech, kde se pozvolné klesání změnilo na vodopád.
„Proč jste ho vzala sebou?“ zachytili jeho uši Aoův hlas, ne že by chtěl poslouchat, ale jeho zvědavost byla prostě silnější. „Když je naprosto neschopný!“
„Má pravdu, určitě má…“
Jeho myšlenky přerušila mizukagenina odpověď.
„Viděl si ho někdo bojovat? Ne, neviděl! Pak by ses na něj totiž díval jinak. Je silný, silnější než ty a asi i silnější než já! Sice je to roztomilý popleta, ale pokud se stane to nejhorší tak uvidíš, že bude bojovat!“
„Chrání mě! Já jí taky musím ochránit, musím chránit ten její úsměv, bylo by špatné, kdyby se na mě přestala smát. Navíc řekla, že jsem roztomilý! Budu jí chránit ať se děje co chce!“ řekl si rozhodně.
„Už máš ty jablka?“ zeptala se ho mizukage, trhnul sebou.
„A…Ano!“ zahuhlal odpověď a loudavě se vydal ke kameni, na kterém seděla.

Museli se ubytovat v dalším hostinci u cesty, protože znovu začalo pršet. Celá obloha se zatáhla těžkými černými mraky a nevypadalo, že by pršet někdy přestalo. Jen se najedli a rychle se rozešli do svých pokojů, cestování bylo náročné.
Chōjūrō se krčil v rohu postele, neměl rád bouřky, děsil se hromů i blesku. Nesnášel, jak kapky vody zběsile bubnují o střechu, bál se temné oblohy, která vypadala jako by měla každou chvíli spadnout na zem a rozmáčknout ho.
Někdo otevřel dveře a on se zavrtal ještě hlouběji do rohu.
„Můžu dál?“ zeptala se mizukage.
„A…ano!“ zakoktal.
Přešla pokoj se sedla si k němu na postel.
„Bojíš se, co?“ zeptala se ho.
Nesměle kývl hlavou, styděl se za to, už slyšel, jak mu Ao říká, že za jeho mladých let bylo všechno jinak.
„Není se za co stydět, každý se něčeho bojí.“ Její hlas mu přišel uklidňující, jako by ho hladila saténem a navíc ve tmě zahlédl její úsměv.
„Čeho se bojíš ty?“
„Já? Já se bojím toho, že se jednou probudím a nikomu se nebudu líbit,“ řekla mu se zvláštním tónem hlasu, jakoby věděla, že to jednou přijde.
Najednou věděl, co má říct: „Mě se budete líbit vždycky!“ vyhrkl.
Zasmála se tichým zvonivým smíchem.
„Hlupáčku!“ zašeptala a pak se k němu naklonila a políbila ho, jemně položila své rty na ty jeho.
Stuh a celý jeho obličej nabral červeň.
„Co to děláš?“ zeptal se zmateně.
„Políbila jsem tě. Líbilo?“
Nesměle pokýval hlavou. Políbila ho znovu, tentokrát to nebyl jen lehký dotek rtů. Její ruce se ho zkoušely dostat z oblečení.
"Mizukage, ale já..." pokusil se namítnou, ale přerušila ho,
"Neboj, bude se ti to líbit"
"Ale..." znovu se zkusil něco říct, ale ona ho nenechala.
"Mlč už!"
"Dobře!"
Nakonec se mu to líbilo.

„Vstávej ty mizer…“ zakřičel na celý pokoj Ao, ale uprostřed věty si všiml, že Chōjūrō nespí sám. Zbytek věty už dořekl šeptem: „…nej flákači!“
Otočil se a prásknul dveřmi.