Zklamat a už se nevrátit

Přeju si snít. Přeju si jít dál. Přeju si naplno žít. Přeju si…

„Zase si zklamala,“ řekl suše muž stojící v čele klanu Hyuuga.

Dívka sklopila hlavu k zemi. Nenáviděla se za to, že nic nedokáže. Že je tak slabá. A bezbranná. Vždycky jí srovnávali s jejími příbuznými. Vždy byla až ta poslední. Ta nejméně důležitá. Ta, na kterou není třeba brát žádný ohled. Větu, kterou pronesl před malou chvílí její otec slyšela už tolikrát. A pokaždé, když jí slyšela znovu na ní dopadala větší silou než dříve. Získávala na intenzitě, jak ten hlas pokaždé ztrácel více naděje na úspěch. Teď v něm po naději nebyla ani stopa. To bylo to co bolelo nejvíce. Překročila hranice. Teď už jí nikdo nebude říkat, aby to zkusila znovu. Teď už jen rodinný člen, který se nikdy nestane ninjou. Možná jí vydědí. Ale to nebolí tolik, jako to, že je konec. Konec snům, ve které doteď doufala.

„Můžeš odejít,“ pokynul jí otec a obrátil se na její učitelku „Myslím, že jsme skončili. Již vás nebudu potřebovat.“

Ta slova jí zasáhla více než čekala. Věděla, že to řekne. Připravila se nato. Ale bolelo to tolik. Chtěla plakat. Ale nemohla si dovolit slabost. Ne teď. Ne před ním. Možná až bude sama. Sama zvřená ve své pokoji. Na jediném místě, kde může sama sebou. Tam kde nemusí mlčky snášet vše co jí se řekne. Tam pláče, sní a někdy se i usmívá. Ale tomu bude teď konec. Pošlou jí někam na venkov a za příbuznými, kteří dostatečně nereprezentují rodinu. Až se na ní jednou někdo zeptá. Tak otec jen pokrčí rameny a zeptá se, kdo to je.

„Ahoj Hanabi,“ zaslechla najednou veselý hlas své starší sestry „Jdu trénovat, ale potom se za tebou stavím.“

Nepřítomně přikývla. Hinata ještě nevěděla o jejím dalším neúspěchu. Až se to doví, tak se jí to nebude líbit. Pokusí se postavit otci. Ten jí neposlechne. Pokusí se najít podporu u Nejiho. Ale ten řekne, že je to věc hlavní rodiny, do které nepatří. To bude Hinatu bolet. Možná to zkusí ještě jednou. Ale nevyhraje. Nakonec se podřídí a bude se za mnou koukat, až mě v tichosti pošlou pryč. A to bude brzy. Čím dříve, tím lépe. Pro klan.

„Sbohem,“ něčí ruka ji ovinula kolem pasu a něčí rty jí letmo políbili na tvář.

Roztřásla se. Ale až Neji zmizel za rohem. Nevěděla jak moc to bude bolet, až jí to někdo řekne přímo. Až bude vysloveno to co čeká. Padla na kolena a začala plakat. Slzy máčely dřevěnou verandu. Nevšimla si, že k ní přišla znovu Hinata. Nevšimla si, že jí objala a šeptá jí do ucha. Nevšimla si, že opodál stojí Neji a dívá se na ní s lítostí v očích. Nevšimla si, že vedle něj stojí její otec, který má v očích stejně tvrdý výraz jako předtím. Nevšimla si své sensei, tedy bývalé, která jí sledovala od vstupní brány. Jediné co vnímala byla skutečnost, že už se nikdy nevrátí. A co hůř. Že zklamala.