Kytička má holku!? ep.14...Mei

Nevěřila svým uším. To, co jí Kabuto povídal…snad ani neznělo skutečně. Ale přesto to do sebe všechno zapadalo. Speciální genjutsu takové síly, že bez jakýchkoliv problémů ovládne i Zetsua… proč ne? Orochimaru je přeci schopný všeho. A ona…Kytičkovi křivdila. Vždyť si myslel, že ona není ona!
Otřela slzu ze své tváře.
“Díky, Kabuto. Cením si toho..“ pípla, „ale teď už je stejně pozdě. Už tu musím zůstat…“
“A proč, prosím tě?“ divil se brýlatý.
Sklopila pohled, na chvíli se ponořila do zarytého myšlení a přehrála si scénu před jejím odchodem.
“Už mne nenávidí,“ zašeptala, „a navíc patřím sem. Navždy.“

Černovláska seděla na židli, proti ní celá organizace Akatsuki, včetně už notně zakulacené Konan.
“Tak mluv. Kdo jsi a proč jsi tady,“ přikázal Pein.
“Ani mě nenapadne, šroťáku,“ odsekla a vyplázla na Vůdce jazyk.
“Ty jedna malá,“ napřáhl se a jednu jí vlepil.
Udělaly se jí mžitky před očima a div že neomdlela. Než se vzpamatovala, už naproti ní seděl Itachi a upíral na ni Mangekyou Sharingan. Nečekala to a tak snadno upadla do iluze.
“Teď už to bude jednoduché,“ ušklíbl se černovlasý a plně se zasoustředil na průběh výslechu.

Dívka se ocitla ve velmi zvláštní dimenzi, přivázaná za ruce a za nohy ke kůlu, nemohla se ani pohnout.
“Co to má znamenat?“ křikla do tmy. Jako odpověď se ozval smích a chladný hlas.
“Tohle je tvůj výslech, zlato,“ řekl ten hlas a znovu se zasmál.
“Ukaž mi svou tvář, ať vím, s kým mám tu čest!“ začala se černovláska zmítat na kůlu.
“Jak si přeješ…“ s těmito slovy vystoupil ze tmy pohledný tmavovlasý muž s rudýma očima.
“Uchiha…Itachi…“ zašeptala.
Jen jeho ne, prosila v duchu. On se jí totiž jako jediný z nepřátel skutečně líbil, hned od začátku na ni měl hypnotický vliv.

Itachi hned ze začátku pochopil, jak na ni. Vždyť se na něj dívala takovým pohledem, že to bylo úplně jasné. A pro něj, pro něj to bude o to příjemnější, z ní všechno vytáhnout. Jen trochu litoval, že je to pouhá iluze, vytvořená jím samým.
“Vnímavá,“ usmál se a uchopil pramen jejích vlasů mezi prsty.
„A tvé jméno?“ přejel jí prstem po tváři, „docela rád bych ho znal, víš…?“
Bylo až komické, jak se při jeho dotyku zachvěla. V tu chvíli jí i litoval, jelikož věděl, že tenhle výslech ji bude moc bolet. Nebo alespoň to, že ji pak nejspíš zabijí. Ale co, však ono se to přežije, a úplně v pohodě.
“Mé jméno je Mei,“ zašeptala roztřeseně.

Nadávala si za to, že po tom nepříteli touží. Co by tomu řekl její stvořitel? Ale nemohla si pomoci, přála si, aby pro něj taky něco znamenala.
Nechtěla mu nic říkat, chtěla být silná. Ale věděla, že nakonec mu poví úplně všechno.
“Milá Mei,“ usmál se na ni a nepřestával se prstem dotýkat její tváře, „musím ti oznámit, že ačkoliv jsi nyní mým nepřítelem, mě velmi přitahuješ.“
Jako by se s ní svět protočil vzhůru nohama. Tenhle Uchiha uměl být tak okouzlující, až ji samotnou bolelo, že nemá svobodnou vůli strany.
“Zapomeňme na chvíli na naše nepřátelství, ano?“ zašeptal jí do ucha.
Tak ráda by souhlasila, tak ráda by zapomněla na nepřátelství, navždy. Ale nemohla.
“To…nejde…“ hlas se jí zlomil, „otec mě zabije, když ho zradím…“
“A kdo říká, že se pak musíš stát jednou z nás?“ šeptal medovým hlasem.
“Já…bych chtěla. Všechno, cokoliv…“ raději zmlkla, nedořekla tu část pro tebe.
“Nebudu tě asi vyslýchat, jak jsem plánoval. Raději teď na všechno zapomeňme, ano?“

Zelený ninja si to rázoval po výslechové místnosti a při každé otočce vyhrkl:“Co mu to tak trvá?“
Když tuhle větu řekl aspoň po dvacáté, Hidan to už nevydržel a vybuchl.
“Ku*va tak si to s ní chtěl rozdat, ne? Co je na tom k nepochopení, ty jedna ignorantská masožravko? Jashine, daruj mu místo dvou osobností jeden jedinej mozek!“ popadl kosu a začal s ní mávat nebohé Kytičce před obličejem.
“A jestli ještě jednou cekneš, tak ti useknu výhonky, rostlino!“ dodal.

„Kabuto, myslíš že se Mei ještě vrátí, nebo jí tam zabijou?“ otázal se Orochimaru svého služebníka.
“Nechci malovat čerty na zeď, ale myslím, že nepřežije,“ brýlatý sklopil oči.
“Čekal jsem to,“ povzdechl si hadí sannin, „ale ona je mi fuk. Hlavně, že mám Sagi zpátky.“
Ten je teda bezcitný, napadne Kabuta, zdalipak by obětoval i mě?

Už dávno nebyla přivázaná ke kůlu. Ležela v Itachiho náruči a byla šťastná. Skoro dokonale. Až na to, že se skutečně nechtěla vrátit ke svému „otci“. Přemýšlela, jak se mohla takhle rychle zamilovat. Ale nedokázala na to přijít.
“Mei?“ oslovil ji.
“Ano…?“ její hlas zněl najednou smutně.
“Je to všechno jen iluze, víš?“
“Já vím…“
Bylo mu jí líto, litoval i sebe. Jak zvláštně se ten výslech zvrtl. Ona byla nepřítel. A přesto ji má nejspíš rád. Jak ironické…
“Jaká škoda,“ povzdechl si, „že se nepřidáš na naši stranu.“
“Škoda,“ přisvědčila, „všechno by bylo jednodušší.“
“Nechceš mi něco povědět?“ hladil dívku jemně po vlasech, „cokoliv…“
Jen kývla a po chvilce mučivého ticha začala vyprávět svůj příběh.
Mlčel a pozorně naslouchal.

„Kdo jste?“ černovláska se zvedla ze zvláštního stolu a pohlédla na bledého muže, který na ni nevěřícně valil hadí oči.
“Ona žije! Kabuto, pokus se konečně povedl!“ vykřikl nadšeně a někam odběhl.
Po chvíli se vrátil, přistoupil k ní a promluvil na ni.
“Já jsem lord Orochimaru, tvůj stvořitel, pán a vládce. Tvé jméno je Mei a jsi pouhá loutka pod mým velením, která zemře, jestliže mě zradí.“ Jeho hlas zněl jako syčení.
“Jak mě zabijete?“ otázala se dívka.
“To nemusíš vědět, důležitá je ta smrt.“ Po jeho tváři přeběhl úšklebek.
“Lorde Orochimaru, oběd!“ ozvalo se odkudsi zpoza dveří..
“Už jdu, Sagi-chan!“ křikl hadí muž a směrem k Mei ještě zasyčel: „Jestli opustíš tuto místnost bez povolení, zemřeš!“ a pak zabouchl dveře.
Dívka ještě chvíli seděla na „posteli“ a zírala na ty dveře, než začala plakat nad svým osudem.

„Od první chvíle jsem Sagi nenáviděla,“ vzpomínala černovláska, tisknouc se k Uchihovi, „Náš společný stvořitel ji mněl mnohem raději než mne, já byla jen odpad, nepovedený pokus.“
to bylo poprvé, co s někým tak otevřeně mluvila o své minulosti. A nelitovala toho. Nejspíš už stejně nebude mít před smrtí možnost to říci někomu jinému a Itachiho má ráda.

Oslnilo ji neobvyklé světlo. Zamhouřila oči a připravila se na bolest. Určitě ji zase přišli potrestat za něco, co udělala. Snědla z dané porce jídla o zrníčko rýže víc, než měla? Zapomněla při tvrdém tréninku udělat jeden klik? Seděla na záchodě o vteřinu déle, než směla?
“Mei, jsi vzhůru?“ ne, tohle nebyl Orochimarův hlas.
“Kabuto! To jsi ty?“ oddechla si. Brýlatý na ni byl mnohem hodnější než ten slizoun, někdy jí dokonce i přinesl nějaké jídlo navíc.
“Ano, jsem to já, nemusíš se bát. Tohle si obleč.“ Beze slova jí podal nové, čisté oblečení, „ale nejprve se pojď vysprchovat.“
“Jak to? Vždyť je to teprve týden od mé poslední sprchy!“ divila se dívka.
“Lord Orochimaru tě pošle na misi.“
Byla tak ráda, že se konečně dostane ven. A těšila se, že tam třeba někde zemře a už se nebude muset vrátit zpět.
“A jaká je to mise?“ otázala se.
“Pronikneš do sídla Akatsuki a zařídíš to tak, aby se Sagi vrátila. Pomocí své speciální techniky omámíš toho divného zeleného ninju, aby si vás dvě prohodil v hlavě. Ano?“
“Rozumím,“ zašeptala.
“A ještě něco,“ zašeptal Kabuto, když stáli u dveří do Oroušovy pracovny, „nevracej se sem, i kdybys měla zemřít. Pro své vlastní dobro.“
“Já vím, cokoliv je lepší než tohle. I smrt…“
Pak společně vešli do místnosti. Brýlatý mladík doufal, že se jí povede nějakým zázrakem přežít. Teprve teď si uvědomil, že má černovlásku rád jako vlastní sestru.

To už plakala.
“Neplač,“ konejšil ji Itachi, „už se tam nikdy nevrátíš, slibuju. A nezemřeš, určitě jen vyhrožoval.“
“Ale ostatní…“ začala, ale přerušil ji.
“Oni ti neublíží, to zařídím. Už ti nikdo neublíží, miláčku…“
Mei se šťastně schoulila v jeho náručí a užívala si poslední chvilky téhle mimořádně nádherné iluze.
Pak, když ji Itachi zrušil, vyprávěla svůj příběh i ostatním. S Uchihovou přímluvou se stala novou uklízečkou v Akatsuki. Věřila jim všem. A Itachiho měla ráda. Těšila se na novou lepší budoucnost, která ji čeká. A usmyslela si, že Zetsuovi pomůže získat Sagi zpět, protože každý má právo na lásku. Jakmile mu o tom pověděla, snad ho i přešla veškerá chuť ji použít jako večeři…