ケシ 01

Svítá. Už zase. Zase další den bez něj...Povzdychla jsem si. Už uběhlo mnoho dní od...od toho dne, kdy jsem ho poprvé spatřila. Mnoho dní od okamžiku, kdy mi poprvé donesl kytici růží...mnoho dní od té doby, co jsem ho viděla naposledy...od jeho smrti...

„Mamí, Shikamaru-sensei mě zase porazil v Shougi...“ ozval se za mnou nespokojený dětský hlásek. Usmála jsem se. Asuka je tak umíněná...Usmyslela si, že Shikamara jednou porazí. Vím, že s tím nepřestane, dokud se jí to nepovede.

„Mamí,“ zatahala mě naléhavě za rukáv. „Jak to sensei dělá?“ Pohladila jsem ji po tmavých vlasech.
Vypadá přesně jako on...
“Já nevím zlatíčko,“ usmála jsem se na ni. Zatvářila se úplně stejně, jako Asuma, když jsem mu vyčítala, že moc kouří. „To je asi tím, že je moc chytrý.“
„Ale já jsem taky chytrá.“ zamračila se na mě.
„Ale to já přece vím,“ pravila jsem zvesela. Zase se tak podivně zatvářila, až se jí jemné vrásky na čele spojily v jednu jedinou dlouho čáru. Vyčítavě na mě upřela černé oči...ty černé oči, které jsem tak milovala a které jsou nenávratně pryč.
„Nekoukej se tak na mě,“ odhrnula jsem jí vlasy z obličeje, abych zakryla svůj smutek. Nechtěla jsem, aby poznala, že jsem zase smutná. I když jí bylo teprve pět, byla neobyčejně chytré a vnímavé dítě.

„Zase myslíš na tátu?“ zeptala se mě po chvíli. Přikývla jsem. Měla jsem co dělat, abych nedala najevo jak moc to bolí. Uvědomila jsem si, že s tím musím okamžitě přestat. Věděla jsem, že čím víc na něj budu myslet, tím víc budu propadat depresi a dělat starosti Asuce. A to jsem nechtěla. Znovu propadnout bezradnosti a zoufalství... Ne, to jsem opravdu nechtěla. Musím se sebrat, nejspíš je načase, stát se znovu schopnou kunoichi.

Z mých úvah mě Asuka vyrušila. Pohladila mě po ruce a vypískla: „Jdu za Konohamarem-sempai, slíbil, že mě naučí novou techniku.“ Vrhla na mě povzbudivý pohled a odběhla. Dívala jsem se za ní a přemýšlela jaké by to bylo, kdyby se tenkrát Asuma vrátil...

„Dost už!“ okřikla jsem sama sebe v duchu. Asuma se už nevrátí, s tím nic nenadělám. Měla bych se raději lépe starat o to, co mi tu po sobě zanechal. Vzpoměla jsem si na mák na mém okně. Už dlouho jsem ho nezalila... Bodlo mě u srdce. Ty první máky, od Asumy sice už dávno odkvetly, ale před pěti lety jsem si usmyslela, že je budu pěstovat každý rok. Hryzaly mě výčitky svědomí, už pár týdnů jsem se o ně nestarala...
Kdoví, jestli to vůbec přežily. S obavami jsem otevřela dveře do své ložnice a nervózně pohlédla na parapet za oknem. Máky byly žalostně zanedbané, o květináč se dělily s trsem plevelu a bylo znát, že jim chybí voda. Ještě že posledních pár týdnů často pršelo, jinak by asi definitivně uvadly.

Otočila jsem se a zamířila do koupelny, pro konvičku na zalévání.
Otevřela jsem skříňku pod umyvadlem a začala se v ní přehrabovat. Ale ať jsem hledala sebeusilovněji, stále nic. Dohrabala jsem se až ke dnu skříňky a pohled mi padl na papírovou krabici. Vyndala jsem ji ze skříňky, položila si ji na klín a trhnutím ji otevřela. Konvice tam nebyla. Ale krabice obsahovala něco, co mi vyrazilo dech.

Koupelna se se mnou zatočila, když jsem si uvědomila, že v rukou držím Asumovu šerpu Dvanácti strážných ninjů. Do srdce mě bodalo tisíce nožů, v krku se mi udělal obrovský knedlík. Nemohla jsem dýchat. Slzy, které mi jedna za druhou stékaly po tvářích mi pomalu dopadaly do klína a na podlahu. Z úst mi unikl tichý vlzyk. Nevydržela jsem to. Tiché vzlykání se změnilo na hlasitý nářek. Tvář se mi zkřivila do bolestného šklebu. Chytla jsem se rukama za hlavu a začala si v zoufalství rvát vlasy. To už jsem dávno klečela na zemi. Krabice se mi svezla z klína a rozsypala se po podlaze. Po celé koupelně se válely vzpomínky na něj. Jeho ochranná čelenka, jeho nože... Můj zoufalý křik musel být slyšet po celé Konoze, ale v tu chvíli jsem si to neuvědomovala. Tohle se mi už dlouho nestalo. Vlastně od té doby co zemřel. Takhle sem se cítila jen jednou-když jsem si plně uvědomila, že už není. Že jsem zůstala sama.

Stejně jako před pěti lety, ani teď jsem nevěděla jak se jmenuju. Vnímala jsem jen tu ochromující bolest. Bolest, která cupovala zbytky mého srdce na miniaturní kousíčky. Hlava se mi točila, přes slzy jsem skoro neviděla. Chtěla jsem se nadechnout, ale nešlo to... Myslela jsem, že se roztrhnu. Před očima se mi zatmělo a já cítila, jak padám.