Poslání: Speciální schvalovací FanFiction jednotka Konohy

Upozornění pro útlocitné osoby: Následující text obsahuje samolibost!
Jakákoliv podobnost s osobami žijícími nebo z Konohy známými je opravdu jen náhodná. Fakt.

****************

Klíč cvakl v zámku.
Dveře se rozletěly dokořán, až bouchly klikou o zeď – to majitelka nohy v kevlarem vyztuženém střevíčku nechtěla čekat na běžné otevření dveří. Přeci jen, být o další půlsekundu blíž k vysněnému cíli se počítá...
Postava asi pětadvacetileté mladé ženy v černém overalu se mihla předsíní.
Z kuchyně se kdosi vynořil.
„Hele, Hani, tak jsem ti tam oteEGHhhh...“
Střevíček vyztužený kevlarem se pohodlně zabořil do břicha asi čtyřicetileté ženy, která se postavě zjevně nechtěně připletla do cesty.
Síla kopu ji odhodila ke zdi. Napůl bezvládné tělo se svezlo k zemi.
„Nikdy nestůj mezi mnou a počítačem,“ zasyčela na ní dívka a pospíchala dál.
„Egh... nggg... jsem ti chtěla... ughhhh... říct, že jsem... ti tam... otevřela Mozillu... s Konohou...“ lapala po dechu pomalu se sbírající žena. V dřívějších dobách jí ona násilná dívka láskyplně oslovovala „mami“, nyní již jen "Reiko".
„Jééé, díky! To jsi mohla říct,“ zazněl z obýváku hlas nevděčné dcery.
„Tak příště.“ Reiko se ještě několikrát zhluboka nadechla a odešla zpět do kuchyně.
„Taky by se s tou Anko nemusela tak ztotožňovat,“ pomyslela si.
Násilná dívka, v okruhu svých internetových přátel nazývaná také hAnko, mezitím datlovala odpovědi na soukromé zprávy svých patolízalů, psala hanlivé komentáře k fanartům a promazávala bezvýznamné tlachy svých odpůrců. Na vylepšení své nálady rozdala i pár BANů.
Pomohlo to.
Na její kruté tváři se usídlil spokojený úsměv. Po další chvíli dívka dospěla k názoru, že by se mohla věnovat nejrizikovější práci, kterou měla ve svém portfoliu bezpečnostní pracovnice na Konoze.
Schvalovat fanfikce.
Její štíhlé prsty s implantovanými, vysouvacími, jako žiletka ostrými čepelemi pod nehty se několikrát propletly v prstových znacích ninjutsu zvanými kuji-kiri.
Zavřela oči, očistila svou mysl, načerpala sílu z astrálních sfér a připravila se na boj.
Pak opět otevřela oči a uchopila do ruky myš.
Zhluboka se nadechla a klikla na první povídku na schválení.

„Píšu tuhle poweedku, protože strašně lowíčkuju Kakašíčka.
Takže Kakaši jednou šel lesema v tom najednou po něm s okolních stromů sezkákaly ninjové a skusily ho zabít. Samej jounin, a všichni v rukách kunaje. A některý i meče.
Je zle, řek si kakaši, ale zvládnu to, semnejsilnější ninja na světě. A začal se s nima prát. Začal handsealovat hrozně silné jutsu...“

Před oči se jí opět vrátila realita.
hAnko ležela naznak na tvrdém povrchu parket. Hlava jí pulsovala bolestí, z bolavého, zjevně zlomeného nosu stékal po tváři teplý čůrek krve.
„Dobrý?“ zeptal se ustaraně ženský hlas kdesi vedle ní a někdo ji vzal starostlivě za ruku.
„Jo, do-dobrý,“ odpověděla roztřeseně a pokusila se zvednout.
„Měla jsi říct, že jdeš schvalovat fanfikce,“ kárala ji matka, když jí pomáhala na nohy. „Byla bych bývala ve střehu.“
„Promiň. Co jsem dělala tentokrát?“
„No, přečetla jsi pár řádků, pak jsi začala křičet, vyskočila jsi a rozběhla ses někam naslepo. Chvíli jsi narážela do zdí a pak ses zamotala do šňůry vysavače. Radši ho hned odnesu.“
„Jo, to by odpovídalo zraněním. No nic,“ hAnko se zvedla, „tuhle strašlivost smažu a jdu schvalovat další.“
Reiko vzdychla. „Je mi tě líto. Já vím, že tuhle strašlivou rasovinu mohou dělat jen ti nejlepší, ale stejně...
Chceš donýst bandáž na ten nos?“
„Jo, dík.“ hAnko již opět seděla u počítače.
Další povídka.

„Naruto seděl v ramenový hospodě, s ním Sasík a Sakura a Hinata. Naruto už měl v sobě šestý pivo a zapálil si jointa.
'Naruto-kun', řekla Hinata a kopla do sebe dalšího panáka a chtěla mu říct jak ho hrozně myluje a že si s nim dá pyko, ale přerušil jí vožralej Sasí xD, kterej začačal šahat na prsa Sakuře. Tamu samozdřejmě dala dělo (to mu patří že jo xD), až vyletěl ven z hospody a Naruto...“

Realita se vracela již méně ochotně. Zorné pole se zaostřilo. Opět na sobě ucítila starostlivou ruku své matky.
Uvědomila si, že má mokrou horní polovinu těla a leží v kaluži vody. Cosi se jí pohybovalo v ústech a hluboko v nose. Černý overal z kevlaru podobné hmotě kolem síťky z titanových vláken (téměř neprobodnutelný, téměř neproříznutelný a částečně neprůstřelný) byl nasáklý vodou.
„Fo fe vvavo?“ zeptala se.
„Chvíli jsi zoufale křičela a nepřítomně zírala nevidoucíma očima do prázdna, pak ses zvedla, rozběhla ses do koupelny, pustila vodu z kohoutku a začala jí vdechovat. Když se ti to nepovedlo, pokusila ses utopit v akváriu,“ řekla Reiko trochu vyčítavě a zabloudila pohledem na svou čtyřsetlitrovou skleněnou chloubu v koutě.
Obyvatelé skleněného Reičina ráje, vytržení ze svého poklidného plutí a konzumace potravy, stáli u skla a vytřeštěně hleděli ven na mokrou, ležící elitní příslušnici bezpečnostního sboru serveru Konoha.cz a na její matku, klečící u jejího bezvládného těla.
„Vo by vofvovívavo,“ odvětila hAnko a vyplivla vzhůru Reičina oblíbeného mramorového skalára Osvalda. Osvobozená rybka se po dopadu na zem začala čile mrskat v kaluži kolem hAnčina těla.
Reiko jej uchopila něžnýma, pečujícíma rukama a odnesla ho zpět do akvária.
Osvald, sotva se ocitl zpět ve svém rodném živlu, zajel za vzduchový filtr a několik dalších dní odmítal vystrčit byť jen špičku hřbetní ploutve.
Reiko ještě zkontrolovala osazenstvo akvária. Pak se ohlédla.
„Ještě chybí Keitaro,“ sdělila hAnce.
Oslovená již klečela na všech čtyřech, prudce škubala hlavou a hlasitě funěla nosem, to jak se snažila dostat ze svých nosních dutin samečka mečovky.
Po chvíli se jí to podařilo. Oranžová rybka se vyděšeně mrskala na parketách tak dlouho, dokud nebyla opět přenesena do svého skleněného vodního světa.
hAnko se potácivým krokem vydala opět k počítači. Zhroutila se do židle a opět popadla myš.
Nechtělo se jí do další povídky.
Nechtělo.
Jenže to měla v náplni práce.
„O tu kaluž po sobě se nemusíš tak zuřivě starat,“ zazněl jí za zády ironický hlas její matky, „já to vytřu.“
„Hm, jo, promiň, dík,“ zabrblala dcera nepřítomně, s očima opět upřenýma na monitor.
Utrápené vzdychnutí jí bylo odpovědí.

„LOL, řek Naruto když sundal sakuře podprdu. WTF? Zařvala na něj sakura a dala mu megapěst až odletěl. Stiděla se za to, ž emaá malý kozy. Soráč, woe, řek naruto a vrátil se zase za ní na postel, porazyl jí a vrazyl jí ho tam. Sakura začala strašně řvát rozkoší a...“

Pod jejíma nohama nebylo nic. Prázdno. Bezedná hloubka, která bývá za oknem paneláku ve vysokých patrech. A k tomu intenzivní bolest pravé ruky, trčící kamsi vzhůru a napínané k prasknutí...
Hanko se probrala úplně. Panika ji zaplavila jako tsunami. Začala se zmítat.
„Přestaň sebou házet a polez nahoru,“ zasyčel nad ní hlas.
Hlas, cezený skrz zaťaté zuby v téměř nadlidské námaze.
Hlas člověka, který je na kraji svých sil.
Hlas člověka, který se snaží někoho udržet.
„Aha. Promiň. Dík.“
Zachytit se za římsu, vyšvihnutí se vzhůru a následné protažení se rozbitým oknem bylo otázkou vteřiny.
„Dík,“ řekla znovu hAnko a myslela to vážně. Vděk, který cítila ke své zachránkyni byl dokonce tak silný, že ji donutil překonat lenost a pomáhat při uklízení rozbitého skla.
„Nech mě hádat. Začala jsem zoufale křičet a pak jsem proskočila oknem?“
„Přesně tak,“ nasypala Reiko lopatku střepů do přineseného odpadkového koše. „Tak mě napadá, nechceš si chvíli odpočinout? Dneska tě to nějak zmáhá...“
hAnko ustala v práci a zamyslela se. „Ne,“ řekla po chvíli. „Musím to dodělat. Jsem za to placená lordem Prasátkem.“
„Samozřejmě, kapitalistou špinavým,“ zabručela Reiko potichu a dál smetala střepy.
„Ticho, mami! Nemluv takhle!“ Hanko měla náhle v očích výraz strachu, rozeznatelný i přes duhové, neprůstřelné implantáty. „Nevíš, že tu máme odposlechy? Nepamatuješ se, co se stalo San Inuzuce jen za to, když se zmínila, že postřílet pětitisícovou demonstraci proti zlovůli moderátora Hatakeho do posledního člověka bylo zbytečné krveprolití?“
„Pamatuju,“ zachvěl se klečící Reiko smetáček v ruce. „Promiň. Jen tak mi to uklouzlo.“ Nasypala poslední lopatku střepů mezi ostatní sklo do koše. Pak pohlédla na svou dceru.
„Zaplaťpámbu za ten tvůj overal, díky němu se teď z tebe neloupe kůže jak z pomeranče. Ty střepy jsou hrozná věc...
Hele, už běž zase schvalovat, já tady ještě vysaju drobný střípky. Jo, zatím tu nechám kýbl se střepama, tak do něj kdyžtak nešlápni.“
„Jojo, neboj. A dík.“
Dívka se vyčerpaně zhroutila do židle u počítače. Tentokrát již ruku, chvějící se strachem, položila na myš jen jakoby nerada.
Ale byla to její povinnost.
Klik...

„Sakura hleděla do očí svému milému.
'Ach, Sasuke, já jsem doufala, že mi to někdy řekneš. Tolik jsem doufala...' Zaplavil ji pocit téměř dokonalého štěstí. Její láska k Sasukemu byla opětovaná!
'Styděl jsem se,' usmál se láskyplně Sasuke a přitiskl k sobě svýma silnýma pažema její pružné, ale pevné tělo. Náhlé vzrušení jí projelo jako blesk. Slunce nad oceánem zapadalo do krvavě zbarvených mraků a nohy jim omýval tiše šumící příboj.
'Vždycky jsem tě miloval, ale nechtěl jsem zranit Naruta. Ale teď, když si vzal Hinatu, už to nemusíme skrývat. Budeme spolu šťastní až do konce života a budeme mít spolu spoustu dětí a...'“

„Nééééééé! SasuSaku už nééé! Navíc takhle přeslazený!“
V Reiko se zastavilo srdce. Stála ve dveřích, v ruce vysavač.
Bezmocně se dívala, jak její dcera vyskočila od počítače, hrábla rukou do koše, popadla ten největší, špičatý střep...
...a vrazila si jej...
… přímo do hrudi...
hAnčiny ruce měly sílu, kterou dává jen zoufalství. Ostrý, špičatý střep probodl overal, prořízl titanová vlákna. Mladá žena pomalu klesla na kolena, s udiveným výrazem ve tváři se podívala na střep, trčící z jejího hrudníku, pomalu se ho dotkla, jak si teprve teď uvědomila, co vlastně udělala...
… a bezvládně se zhroutila naznak. Hlava zaduněla o zem, černé vlasy kolem na podlaze jako temná svatozář...
Reiko stála jako přimrazená, neschopná pohybu. Tragédie celé situace jí pomalu začala docházet.
„Uhněte, prosím, ať mohu projít,“ zaznělo jí za zády.
Reiko se prudce ohlédla.
Kdosi ji odstrčil, vběhl do pokoje, klekl si k mrtvé strážkyni...
Jeden šok ještě neodezněl, takže druhý už neměl takový účinek. Reiko zírala na...
„Eh... Sakuro???“
Růžovovlasá dívka neodpověděla. Jednou rukou vytáhla střep, zpod druhé okamžitě vyrazil pulzující zelený oblak.
„Sakuro? Ty... ty jsi...“
„Co je?“ Obličej nedůtklivé dívky se na ní obrátil. „To jsi ještě nikdy neviděla živou, kreslenou postavu z anime?“
Místnost ozařovalo zelené světlo, Sakura zjevně nešetřila chakrou.
„No... ne, neviděla.“ Reiko polkla. „Já... já myslela, že...“
„Ano, normálně sem nepatřím. Ale hAnko nesmí zemřít. Proto tu jsem.“
Reiko si teprve teď uvědomila, co se stalo její dceři.
„Takže bude žít?“
„Ano, bude, pokud mě necháte dělat svojí práci.“
Reiko se ze všech sil snažila srovnat si v hlavě to, co právě viděla. Její dcera ležela na zemi po úspěšně provedené sebevraždě, a zachraňuje ji nakreslená postava z anime.
Jsou chvíle, kdy člověk nevěří svým očím.
„Díkybohu.“
Sedla si vedle Sakury a dívala se na pulzující zelený oblak.
Po chvíli to ale nevydržela.
„Ehm... Sakuro, a jak ses sem vlastně...“
„Přes zlo a zoufalství,“ odpověděla jí s povzdechem Sakura. Pak pohlédla do Reičiny tváře se zřetelně vepsaným nechápavým výrazem a dodala: „Fanfikce. Většina je natolik tragická a obsahuje tolik chyb, pravopisných, věcných, logických i slohových, že to pokřivuje matérii reality. Už kvůli tomu zaniklo pár vesmírů. A hAnko je jedna z bytostí, která je třídí a ty příliš strašidelné maže, a tím brání zhroucení samotného přediva času.“
„Eh... no... ale to neodpovídá...“
„Jestliže nakumulovaná strašlivost fanfiction dosáhne nadkritického množství,“ přerušila ji netrpělivě Sakura, „můžeme přecházet do vašeho světa. A kdyby hAnko zemřela, promítne se to samozřejmě i v čase, takže v budoucnu bude překročena nadkritická bariéra a zhroutí se čas. A odtud jsem přišla já, přímo sem, do tohoto okamžiku, abych tomu zabránila.“
Reiko na ni zírala.
„Ty její barvy docela ostře konstrastují s realitou,“ pomyslela si mimoděk.
„Ale všechny fanfiction nejsou přece úplně špatné... Těch vyloženě příšerných přece nemůže být tolik...“
„Ano, ty dobré a ucházející pomáhají díru v materii zacelovat. Jenže jich je málo.
No, “ vstala a zelený oblak zmizel, „teď už to zvládne sama.“
Kývla hlavou k počítači. „Podívej se na další povídku. Neboj, nekousne tě to.“
Pak se ještě naposledy závistivě podívala na hrudník ležící hAnko, usmála se na Reiko a...
... a najednou tam nebyla.
Reiko ještě chvíli zírala na místo, kde stála Sakura, pak pohledem zkontrolovala svou dceru, která již začala dýchat a jevit známky života.
Vzpomněla si na Sakuřinu radu. Zamířila k počítači.
Současnou povídku rychle odrolovala dolů a klikla na Smazat.
Pak, plna obav, klikla na odkaz Další...
Ale to je přece...
Oči se rozběhly po řádcích.
Za ní se ozvalo vzdychnutí. Ohlédla se.
Její dcera seděla, nechápavě zírala na zkrvavený střep, na díru ve svém overalu...
Pak nevěřícně odtáhla okraj černé látky a pohlédla do svého dekoltu.
Znovu se podívala na svou matku.
„Mám takovou čerstvou, růžovou jizvu přímo na...“
„No tak tě do něj ten tvůj nebude nějakou dobu kousat a bude se mírnit,“ přerušila ji matka.
„To je fakt, mám přece ještě jedno.“ hAnko se pomalu zvedla.
„Nechceš mi říct, co se stalo?“
Reiko se usmála, oči opět upřené na monitor. „Tomu bys nevěřila. A co ty? Nechceš si přečíst další fanfiction?“
„Ty chceš, abych...“ V hAnčiných očích se objevilo zděšení. „Vždyť, jestli jsem to dobře pochopila, tak mě ta poslední málem zabila a...“
„Tahle tě nezabije, naopak.“ Reiko odlepila oči od monitoru a usmála se na dceru. „Xaint vydal další díl Ona jediná. Ale nejdřív si to dočtu já, pak tě k tomu teprve pustím!“