Co je to OSUD? Minulost,přítomnost, budoucnost … II. | 12. |

„Víš …“ začala dívka. Usedla na zábradlí a odfrkla si. Kiba čekal, co z ní vypadne a upřeně jí pozoroval. Zadívala se na nebe. Potom opět pohlédla Kibovi hluboce do očí.
„Chtěla bych …………………………………………………………..“

12. Opět nerozluční přátelé!;Tvrdý trénink potomků Uzumaki začíná!

„Chtěla bych se ti omluvit za své chování …v předchozích dnech…“ sklopila hlavu.
„Víš ono to je prostě pořád bolí … Když jsem byla pryč s Jiraiyou tak jsem pomalu zapomínala, ale jakmile se jsem se vrátila zpátky, tak to přišlo i s tím. Nedokážu prostě přežít to,co se stalo … představ si, že by umřel člověk, kterého by si hluboce miloval zrovna, když se chcete udobřit … je to tak-“ stekla jí po tváři slza. Setřela si slzu z oka a když chtěla dát ruku zpátky tak jí to uklouzlo … Vyděsila se , ale chytla jí Kibova ruka a vytáhla jí. Kdyby to nestihl … spadla by ze skály. Prudce jí objal.
„Nano!Takhle už mě neděs!“ svíral jí v náručí.
„Pr-romiň uklouzlo m-mi to …“ vydala ze sebe. Opřela se mu o hruď …
„Nano …“ zvedl jí bradu tak, aby se mu dívala do obličeje.
„Rogen by nechtěl, aby si se takhle trápila … nesnaž se zapomenout, protože to nepůjde, ale žij dál. Neobviňuj se za jeho smrt. Obětoval se pro tebe … aby si ty mohla žít. Tak dokaž, že neopustil tento svět zbytečně…“ zašeptal.
Hleděla mu do očí. Utřel jí slzy tekoucí po jejích tvářích.
„Máš pravdu …“ lehce se pousmála a odstoupila od Kibi.
Sedli si pod strom a rozpovídali se. Jako dřív …
Kiba pohlédl na dívku. Hlava jí spadla na mladíkovo rameno. Měla zavřené oči a pravidelně oddechovala.
/Usnula …/ usmál se mladík. Uchopil jí do náručí a vydal se s ni pryč z vyhlídky na Konohu.

Probouzela se, ale ještě nechtěla … přetočila se na bok.
/Hmmm ta vůně …/
Pomalu otevírala oči.
/Vůně ???/
Posadila se a pozorovala, kde to je. Když přejela po místnosti spatřila Kibo naproti ní sedícího na židli a pozoroval jí.
„Dobré ráno,“ usmál se na dívku.
„Ahoj … kde to jsem ???“
„U mě doma …“
„Jak-?“ chtěla začít, ale Kiba jí přerušil : „…Nemám klíč od tvého a tak jsem tě vzal k sobě. Usnula si víš?“
„Ach tak…“ pomalu se zvedla z postele. Mladík tu měl krásně útulno. Všude ve svém pokoji mu po stěnách visely obrázky nebo plakáty. Měl tu útulno a krásně uklizeno. Něco velkého chlupatého se zvedlo z rohu místnosti pod oknem a vydalo se směrem k dívce.
Akamaru jí olízl dlaň a zavrtěl šťastně ocáskem.
„Ahojky chlupáči!“ sehla se k němu a pořádně ho podrbala za ušima.
Kiba je zkoumavě sledoval. Pozoroval dívku, jak se opět směje a dovádí.
/Vypadá tak … /
„…nádherně…“ poslední slovo vyslovil nahlas aniž by si to uvědomoval.
„Hm co?“ zvedla k němu své zelenohnědá očka.
„Jé ale nic …“ usmál se na ní a podrbal se za hlavou.
/Hernajs … musím si dávat pozor na pusu./
Dívka se po usilovných pokusech konečně zvedla ze země.
„Tak jo … měla bych jít, ať tu pořád neoxiduji…“
„Mě to nevadí … nejsi tu pořád. Vlastně si tu poprvé,“ zářivě se na ní zaculil Kiba.
„A no jo … to máš jedno!“ začala se smát.
„Půjdu kousek s tebou … najdu zbytek mého týmu.“
Tak se tedy oba vydali z Kibova domu ven, do ulic Konohy.
„Ještě se uvidíme!!!“ zamával na ní hnědovlasý mladík po boku velkého bílého psa. Zamířil na opačnou stranu než Nano.
/Konečně …/ pomyslela si a mířila k tréninkovému palouku. Žralo jí to, že nedokázala pomoci svému bratrovi.
/Slíbila jsem mu, že mu pomůžu a nic jsem nedokázala …/ posmutněla.
Mrzelo to dívku daleko víc, když viděla Narutův zklíčený obličej.
Vzhlédla k čistě modrému nebi …
/ … proto musím hodně cvičit, abych slib splnila … i když celkem pochybuji, že Sasuke se vrátí zpátky …. Jeho slova, výraz, ten tón hlasu … je hodně zmanipulovaný temnou stranou. Bude to ještě dosti těžké …./

***

Naruto ležel v trávě pod vysokým velkým stromem a díval se do jeho listnaté koruny.
/Sasuke … proč? Proč jsem tak slabí? Zase jsem nic nedokázal …/ zavřel smutně oči.
Zatnul hořce zubu a nehty zaryl do země pod sebou.
Užíralo ho to, že to opět nedokázal …
/Tak blízko …/
Zase se mu to nepovedlo …
„Jsem k ničemu …“ vzdychl.
„To si nemyslím …“ ozvalo se nad ním. To Naruta donutilo otevřít své modré oči. Spatřil nad sebou sklánějící se osobu se stříbrnými vlasy, knížkou v levé ruce a páskou přes oko.
Naruto se posadil a zadíval se na muže.
„Vstávej,“ vybídl Naruta. Mladík se zkroušeně zvedl ze země.
„Vy možná ne…“ hleděl někam mimo vedle sebe.
„Nikdo si to nemyslí … nakopak. Všichni vědí, jak si silný…“
„Tak proč jsem ho nepřivedl zpátky?!“ dal ruku v pěst.
„Dřel jsem jako mezek !!! A co z toho???!“ křičel.
Promáchl rukou a praštil do stromu.
„NIC!! ZASE UNIKL!!! Je silný až moc …“ zaryl nehty do kůry.
„Už si se uklidnil?“ Kakashi založil knihu a hleděl upřeně na chlapce.
Mladík svěsil ruce podél těla a hleděl do země.
„Tak teď mě poslouchej. Dlouho jsem přemýšlel nad tím, jak bys mohl v krátké době zesílit,“ to upoutalo Narutovu pozornost.
„Ode dneška tě opět trénuji. Zaměříš se na svou podstatu chakry. Zítra ráno začneme. Sejdeme se na cvičném palouku,“ po těchto slovech se otočil k odchodu.
„Děkuji Kakashi-sensei. Od teď budu trénovat jako nikdy dřív! To přísahám, že se NARUTO UZUMAKI JMENUJI!!!“ dal ruku v pěst. Jounin se pousmál a mizel pryč.

***

„Jsi připraven Kabuto?“ ozval se Orochimaru ze svého křesla.
Mladík s brýlemi kývl na souhlas.
„Nechť náššš plán začne …“ zasyčelo tajemně stvoření s hadím jazykem.
Kabuto se otočil a vyšel z místnosti již nového úkrytu.

„Nechápu proč s ní ztrácíte čas. Místo toho byste mně měl víc trénovat,“ ozval se drze mladý Uchiha.
Orochimaru se ušklíbl : „Neboj se Sasuke, tvůj trénink nezanedbávám.
Mladíkovi se zablýskly ve tmě oči.
„Ona je totiž velice zajímavá …“ /A mohla by se hodit …/ hleděl na dveře, ve kterých před chvílí zmizel Kabuto.

***

Nikdo tam naštěstí nebyl. Nano vstoupila na cvičební palouk a rozhlédla se kolem.
Nějakou dobu přemýšlela až si nakonec stoupla do bojové pozice.
„Je na čase pokročit v tréninku !!!“ řekla pevně rozhodnutá.
/Pomůžu bratrovi …./
„Toho kluka přivedu zpátky …“ zhluboka se nadechla.
„Zesílím …“ vydechla a v očích jí zaplály plamínky.
„Ochráním mé přátele i kdyby mě to mělo stát život!!!!“ zaťala ruce v pěst tak tvrdě až jí klouby zbělaly.
/Protože já patřím do klanu UZUMAKI!!!/
Ladně vytáhla svou katanu z pouzdra. Meč zdvihla do výše očí až se na jeho ostří odrazili paprsky slunce. Zavřela oči a pocítila chvění chakry uvnitř sebe. Soustředila se a pak prudce otevřela zavřené oči.
„Jde se na TOOOOOOOOO !!!!“