Kytička má holku!? ep.08... Do týdne

„Cože?“ vyhrkla bílá půlka Kytičky.
„Sváčaaa!“ zaradovala se černá.
„Přetrhnu tě, černej blivajze!“
„To neuděláš!“
Sagi smutně pohlédla na zeleného ninju, kterého, ač si to nechtěla přiznat, měla ráda.
„Prosím. Zabij mě. Nechci ti působit problémy…“ vyhrkla a po tvářích se jí řinuly proudy slz.
Opravdu si přála zemřít…
…přestat působit problémy někomu, kdo ji zachránil.
Anebo si alespoň vzpomenout…
Zetsu k ní přistoupil a velice jemně jí uchopil za ramena.
„To nikdy neudělám. Nezabiju tě. Tebe ne…!“
Zelený úponek setřel slzu z dívčiny tváře. Lekla se. I když chtěla zemřít, pud sebezáchovy fungoval, lekl se masožravé rostliny. Uvědomila si ale, že se nemá čeho bát. Kytička… tedy vlastně Zetsu, by jí nikdy neublížil. Tím si byla jistá.
Netušila, jak těžký vnitřní boj zelený nyní svádí. Nikdy v životě neměl větší chuť někoho sníst a zároveň se tomu nikdy nemusel tak urputně bránit. Ale ublížit jí nechtěl.
„Kytičko…“ špitla a objala ho, čímž se nevědomky ocitla ve smrtelném nebezpečí.
To, co nyní Zetsu prožíval nebylo dílem schizofrenie, nýbrž citů. Moc ji chtěl takhle držet v náručí, ale zároveň věděl, že by se nemusel ovládnout a pak by ji mohl i sníst… na to nechtěl ani pomyslet. Proto ji raději od sebe odstrčil a otočil se k ní zády.
„Nezabiju tě. Nikdy. Pamatuj si to.“ Řekl chladný hlasem, jímž maskoval duševní zmatek a odešel.
Sagi ještě chvíli plakala a přemýšlela… a pak se vydala za ním.
Měla ho ráda, to teď už věděla.
Ale měla by ho ráda i kdyby si pamatovala vše, co se stalo, než ji našel…?
Zaplašila tyhle myšlenky a vydala se vařit večeři.

„Kde je?“ otázal se Orochimaru Kabuta.
“Kdo?“
„No přece Sagi…její tělo.“
„Jo ta…? Ona…“ Kabutovi se nechtělo ještě více zhoršit svému pánovi náladu, ale musel jí to říci.
Na jednu stranu se z toho radoval, ale na druhou mu bylo Orina opravdu líto.
„Co je s ní..?“ Orochi vyskočil na nohy a omylem si vytrhnul pramen vlasů, zamotaný do židle.
„Jauuuu! Tak co je s ní?!“
„Ona… není mrtvá. Žije, Orochimaru-sama.“ Kabuto sklopil oči.
„Žije? Tak proč tu není?“ bílý ninja se usmál.
„To je tak… víte…“
„Tak co je…?“ Hadí sannin zatřásl se svým služebníkem.
„Sagi… se přidala k Akatsuki.“ Dokončil brýlatý a raději se rychle klidil z dosahu Orochimarových pěstí.
Ze své vlastní zkušenosti věděl, že není radno se zdržovat poblíž jeho pána v době naštvanosti.
„To…není možné! Tys… s ní mluvil…?“ Oro znovu dosedl na židli, z níž před malou chvílí vstal.
„Byla s nějakým podivným černobílým ninjou obaleným v masožravce a říkala, že vás nezná…“
„Amnézie! Takže jenom zapomněla, to znamená…musíme jí nějak vrátit paměť.“
A tak se posadili oba dva a jali se přemýšlet o sto šest, jak jenom vrátí Sagi paměť…
O půlnoci se Sagi probudila bolestí. Jak zanedlouho zjistila, Tobi seděl na posteli a vyjeveně na ni poulil oko.
„Jsi v pořádku, Sagi-chan?“ zeptal se tiše.
„Jistěže…“ nedořekla větu a skácela se bolestí k zemi.
To divné tetování… Orochimarova značka… bolelo to tak, až se to nedalo vydržet.
„Sagi-chan!“ vyjekl mužíček a rozběhl se ke dveřím.
„Tobi přivede pomoc!“ vyběhl na chodbu.
„Tobi…ne…!“ křikla, ale už jí neslyšel.
Pak také přestala vnímat okolí a propadla se do podivného světa…iluze…snu…?!

„Slyšíš mě, Sagi-chan?“ nějaký slizký hlas zasyčel u jejího ucha.
„Kdo jste?“ zeptala se.
„Jsem tvoje minulost…“
„Moje co…?“
„JÁ jsem tvůj pán, ne oni.“ Hlas syčel dál a dál.
„Nerozumím vám, kdo jste…?“
„Přestaň si hrát na něco, čím nejsi. Vzpomeň si…“
„O…Orochimaru…?“
„Jsi pozorná, Sagi-chan.“
„Já…si nic nepamatuji… nevím…“
„Máš týden, aby sis vzpomněla. Pak si pro tebe přijde Kabuto.“
„Ten kluk, co dneska…?“
„Ano, ten. Do týdne si vzpomeň, nebo zemřeš.“
„Jak…? Zemřu…?“
„Jedině znovuobnovení vzpomínek může dostat jed z tvého těla.“
„Jed…? Ale jak jste mohl…?“
„Tahle značka má své výhody…“
„Proč mi tohle děláte…?“
Bolest se už nedala vydržet. Věděla, že za chvíli ztratí vědomí.
„Nezapomeň… do týdne…“
A pak svět potemněl.