Provinění 11

Když Hin otočila hlavu za hlasem, viděla jen šero. Nakonec jí došlo, že její protivník používá nějakou formu genjutsu, proto dokáže zmizet.
„Není to žádné genjutsu…“řekl z ničehož nic útočník stále skryt jako by slyšel její myšlenky.
„Kekei-genkai, ha?“šeptla zřetelně Hin a snažila se nedívat na zrůdu, která jí držela ve vzduchu půl metru nad zemí.
„Dobrý postřeh,“uznal nepřítel, „ale o tom teď není řeč. Podle čelenky jsem poznal, že jsi také z vesnice našim nepřátel. Přijde mi, že jsem tě už viděl.“
„N-ne.“
„Ne? Pravda, kdyby ano, zřejmě bys byla již mrtvá,“konstatoval suše oponent.
„Ale i tak, jsi hrozně někomu podobná, někomu, koho jsem nedávno viděl.“

Hm, o čem to pořád mluví, pomyslela si Hin a usilovně se snažila přijít na to, s kým si ji plete.
„Měla dlouhé vlasy…“

Hinata sebou škubla, až v přízrakově kosti zakřupalo, a šeptla:
„Hanabi…“
„Znáš ji tedy?“
„Eh, no, ne.“
„Měla stejné oči.“
„Ne, nikdy jsem ji neviděla,“snažila se lhát.
„Nikdy si ji neviděla, ale znáš její jméno? Nezahrávej si se mnou, neumíš lhát.“

Hinata ztichla. Hlavou jí bloumala představa, že je její sestra mrtvá. Snažila se uklidnit, ale nešlo to.
„J-je naživu?“zeptala se po chvíli křečovitě.
„Takže ji přeci jen znáš?“
„A-ano,“přitakala, „j-je tedy na-naživu?“
„Možná, to není důležité, ale jak to tak vidím, ty brzy nebudeš.“

Přízrak se opět pohnul. Dlouhým táhlým pohybem se napřáhl, v ruce se mu zjevil krátký tenký meč tmavé barvy a Stín ho sevřel v kostnaté dlani.
„Máš poslední možnost! Proč si přišla?! Možná tě i nechám žít, byla by škoda zabít někoho tak… ,“nepřítel se zjevil pár centimetrů od ní a svou dlaň přiložil na její tvář, „…nevinně roztomilého.“

Hin se i přes svou zapeklitou situaci usmála a mírně zrudla. I když byla právě poměrně mimo sebe, snažila se usilovně vymyslet nějaký plán na záchranu.
„D-dobře, řeknu t-ti všechno,“ řekla a nevinně se usmála.

Přízrak ji pomalu položil na zem a zmizel.
„Věděl jsem, že jsi rozumná mladá kunoichi.“

Hinata se usmála, za zády udělala pár pečetí a v očích se jí okamžitě aktivoval byakugan. Následoval její výpad vpřed přímo na dosud dezorientovaného nepřítele. Ten ještě před jejím výpadem mířeným na životně důležitý orgán stihl uhnout a posléze zmizet.

Žádný Stín se ovšem neobjevil. Hin zaplavila prázdnota. Okolo ní byla jen tmavá chodba. Tvrdý kámen. Pomalu se otáčela v naději, že její oči vše prohlédnou. Nic ovšem neviděla, žádný záchvěv chakry, nic.
„Já tě nechci zabít,“řekl, ukryt ve tmě.

Hinata zaváhala. Chce jí jen pokořit nebo jen čeká na vhodnou chvíli, kdy se přestane soustředit. Chvíli nad tím plně dumala, pak si ovšem uvědomila, že tudy cesta nevede. Sevřela v dlani kunai, který získala při útoku slabšího ninjy před několika minutami a přemýšlela, kde by se neznámý mohl nacházet.
„N-nechceš?“pípla Hin natolik přesvědčivě, že by si každý myslel, že se za chvíli rozbrečí.
„No nechci,“řekl hlas.

Ozýval se odněkud za ní, nenápadně se otočila a nastražila všechny smysly. Jediná chyba a byl by konec.
„Op-opravdu?“šeptla skoro neslyšně.
„Ano, ale obávám se, že ostatní by nebyli tak velkorysí, takže vezmi nohy na ramena a běž.“

Odhadla, že stojí někde u zdi, pravděpodobně se i vznáší.
„Já, já nemůžu,“zajíkla se Hin a na chvilku přestala dávat pozor.
„Ale já ano!“

To byla ta chyba. Hinata přestala vnímat a začala přemýšlet, zda by mohl přece jen být mezi těmi hodnějšími nepřáteli. Naneštěstí pro něj i tak přibližně věděla, kde vězí a hodila po něm přesně kunai. Nůž proletěl vzduchem, už si pomyslela, že minula, nebo že protivník není hmotný. Ze tmy se mezitím zhmotnil opět přízrak a mířil si to rychle k ní, až do té doby, než se kunai zasekl ve vzduchu. Stín v tom okamžiku zmizel a tam, kde se kunai zůstal viset, jakoby někdo pozastavil čas, se pomalu zjevila postava. Z boku neidentifikovatelné postavy začala vytékat proudem krev. Postava obemkla rukojeť kunaie a silou ho vyrvala z rány.
„Mrcho,“sykl, když konečně získal svou podobu.