Romantika

Vzpomínka

„To je nemožné zvíře," posteskl si Naruto. „Člověk je mu úplně lhostejný." Procházel se po lesní cestě, která klikatě vedla až k malé vesničce na úpatí kopce Nui-Pek. Je to legendární hora. Podle pověstí se právě zde odehrál souboj mezi Kyuubim a Yamata no Orochi. Vesnice jako taková není moc velká. Vlastně je to spíš jen pár domků postavených podél řeky, která se tudy vinula jako velký modrý had. „Spíš žlutý," pokračoval Naruto ve své rozmrzelé náladě.

Nadšení, boj a ten jeho smutný výraz. Ach ta mladistvá rozjařelost, člověk si myslí, že dokáže všechno na světě. Vrhá se do všeho po hlavě a zapomíná na rizika. No a co, že je to člen Akatsuki, vždyť já jsem ve svých patnácti letech zabila Bijuu! Naivita, sobectví... Ne, prostě a jednoduše- mládí. O kolik jsem zestrála, že to vím? Já už nestárnu... Nebo snad se v záhrobí počítá čas stejně jako v životě? Jsem mrtvá, vůbec nezáleží na tom, jak dlouho, ale mám pocit, že to je jenom krátký čas.

Nastalo přímo mrtvolné ticho, nebýt mých zostřených smyslů, neslyšela bych ani Deidarův dech. Oba jsme zarytě mlčeli, stále ještě šokovaní tím zjištěním, že v Bingo knize byla má fotografie. A ke všemu na první stránce!
Po velice dlouhé chvíli najednou Deidara popadl svazek a téměř doslova do něj zabodl nos. „No to si snad děláte srandu...!“ vyšlo z něj nevěřícně.
Hlasitě jsem zalapala po dechu. „Modlím se za to.“
Vzhlédl na trhl ke mně hlavou. „Cos provedla, kruciš?“

Kushina se po noci plné vášně odebrala do svých pokojů, aby si vzala již připravené slavnostní kimono, které mělo barvu letní noci, na které zářily tisíce hvězd…
Pro Kushinu přišla její služebná a řekla, že poprava začne za půl hodiny a ženich je skoro na místě.
„Děkuji, Sayu, a můžeš jít,“ Kushina ji zdvořile řekla, že ji už nebude potřebovat. Sayu odešla a plánovala co řekne Velectěné a hlavně svému „manželovi“.
Jenže nepočítala, že ji zdrží kapitán Crusaderů a bude se jí tázat na osobní otázky!

Po pár dnech se Sasukeho stav začal přívětivě lepšit, ale ne jen to i Sakuru teď vnímal jinak. Už to pro něj nebyla ta otravná holka. Teď pro něj znamenala něco víc, začali si být bližší a bližší, ale stále před nim byla překážka jménem chřipka.

Pomalu posunul svoje ruce z jejich zad na boky, trochu se zalekla, ale stále jen doufala, že ji jen objímá. Chtěla i víc, ale svědomí jí to zakazovalo. Nemohla jen tak zradit Naruta, nemohla mu to udělat. Její svědomí, však bylo poraženo. Odmotala ruce kolem jeho krku a víc se k němu přisunula. Začala po něm toužit, chtěla aby se ji dotýkal víc a víc.
Povalil ji na postel, než se stačila nadchnout, všechno oblečení co měla na sobě z ní strhnul. Políbil ji, aby nemohla protestovat, což taky chtěla, ale její touha byla moc velká.

Všechno se změnilo, když do Akademie nastoupila Tenshi. Během dvou měsíců byla nejoblíbenější holka ze třídy, protože byla hezká, hrozně milá, chytrá a talentovaná kunoichi a všichni se s ní chtěli kamarádit. Měla dlouhé zlaté vlasy, jejichž část si vždycky vyčesávala nahoru do culíku a zbytek si nechávala volně splývat na zádech a taky měla ty nejzelenější oči, jaké kdy svět viděl. Byly smaragdové, zářivé a plné nezdolného optimismu. Kdokoliv se do nich podíval, cítil, že na světě je někdo, kdo mu nikdy neublíží.

Skryté nebezpečí
Bylo brzké ráno. I přes to se ale v kanceláři hokage nacházeli dva jounini.
„ Sakra, kde je ten Kakashi,“ vztekal se jakýsi modrooký blondýn v černo oranžovém oblečení. Růžovovlasá kunoichy vedle něj se také tvářila velice rozladěně.
„ Nemůžeme jít sami?“ ptala se své hokage.
„ To nebude dobrý nápad, Sakuro,“ zamítla rozhodným hlasem.

Omlouvám se, že dlouho nic nevyšlo, ale nemohl jsem najít inspiraci, přeji příjemné čtení a snad přiště nebudete tak čekat.
PS:Tento díl bych chtěl věnovat Kaia-chan, protože me konečně rozhoupala, abych něco napsal.

Zek stále tupě zíral před sebe. Myslel stále na tu dívku, se kterou se před chvíli setkal.
„Ani mi neřekla své jméno...“ přemýšlel.
„Zeku, jsi v pořádku?!“ ozval se Abaku.
„Jo, nic mi není.“ řekl Zek, když k němu Abaku doběhl.
„Kdo to byl?“ zeptal se Zeka.

Kdykoliv se na mě někdo podíval, slyšel jsem pořád to samé. Špitali si to i křičeli nahlas, kamkoliv jsem šel a co jsem dělal. Tyhle řeči se za mnou táhly jako plíživý stín, který stále dává najevo svou přítomnost.
„Nevšímej si ho.“
„Vyhýbej se mu. Nebav se s ním. Radši na něj vůbec nemluv.“
„Viděla jsi jeho ruce? Je to zrůda.“
„Co je s nimi?“
„Má na nich další ústa.“
„A prý má i jedny na prsou!“
„Myslím, že právě proto nemá rodiče. Kdo by se chtěl starat o příšeru?“

Všechno se seběhlo moc rychle. Krátce po Zetsuově „přátelském pozdravu“ se kolem mě mihly postavy, aniž bych to postřehla. Byla jsem příliš dezorientovaná.
Sasuke s Madarou se bez váhání vrhli na Danza a ty dva papaláše. Zetsuovi se během chvilky povedlo omráčit jednoho z Rootu, boj se zbylýma dvěma mi však zakryla papírová stěna, kterou vytvořila Konan svým jutsu. Uvěznila do ní jednoho z ninjů, kteří chránili papaláše.

Po poušti se pohybovaly dvě zahalené postavy. Horký písek se jim drolil pod nohama, Občas některá z osob upadla, ale hned zase vstala a pokračovala. Za celou cestu spolu prohodily jen pár slovíček. Nebyla to ta nevhodnější chvíle k mluvení. Obě už byly dlouhou cestou značně vyčerpané. Docházela jim voda i fyzické a duševní síly. Najednou se jedna z dívek zastavila a pohlédla do dálky. Prudký vítr nadzvedával zrníčka písku, ale i přesto spatřila v dálce něco zeleného.
„Fata morgana?“zašeptala Den nevěřícně.

11. Kyuubi

Tsunade šla nemocniční halou a chystala sa přezkoumat zprávu z dnešního dne.

„Tak to jsi ty, o kom my vyprávěla…“zaznělo tichem.
„Cože? Ona ti o mně povídala?“ vyhrkl ze sebe nadšeně Naruto. Kushiro jen sklopil své tmavé uhrančivé oči a pozorujíce tančící plameny před sebou, začal mluvit.
„Když mi to tenkrát říkala, nikoho nejmenovala, ale podle toho jak dotyčnýho popsala, jsem tě poznal.“
„A co říkala?“
Černovlasý muž si poposedl, a pokračoval ve vyprávění.

Modrovlasá kunoichi ležela na posteli ve svém pokoji a přemýšlela o tom, co se před několika minutami stalo před hradní bránou, když v tom kdosi bez zaklepání otevřel dveře. Hinata se tím směrem podívala, jediný, koho však spatřila, byla její malá svěřenkyně, Melody.
„Melody-chan,“ pokusila se Hinata o úsměv, Melody si však sedla vedle ní na postel a zakroutila hlavou.
„Nemusíš se kvůli mně přetvařovat, Hinato-san. Viděla jsem to z okna…“
Hinata se na krátký okamžik zatvářila překvapeně, rychle se však znovu usmála.

Ráno Hinata vstala a protřela si oči. Se zíváním vylezla chtě nechtě z postele a šla si opláchnout obličej. Otevřela dveře koupelny a pustila v umyvadle vodu. Opláchla se, osvěžila a na utření sáhla po ručníku. Pořádně si usušila obličej a koukla do zrcadla. Co uviděla s ní málem šlehlo.
„Áááááááááá!!!!“

Suigetsu i Juugo spokojeně spali ve svém společném pokoji, dokud je nevyrušil Hinatin výkřik. Oba sebou okamžitě trhli tak, že Juugo spadl z palandy, přesně před Suigestuovu postel.

Mladý pár seděl tiše v koruně obrovské Sakury. Slunce už dávno zapadlo a znatelně se ochladilo. Deina si protřela paže. I přes hrubou mikinu í stále byla zima. Naruto si svlékl bundu a přehodil ji dívce přes ramena.
„A co ty?“zeptala se trošku naštvaně. Naruto se na ni jenom usmál a mával rukou. Dál následovalo ticho. Každý se zabýval vlastními myšlenkami. Nakonec mlčení přerušila Deina.
„Teď se tě na něco zeptám já, jo?“řekla a sledovala Narutovu tvář. Neodpověděl nahlas, jen souhlasně pokýval hlavou.

Doufala jsem, že touhle dobou bude už Naruto vzhůru, protože jsem ho chtěla obdarovat svou pozorností - strávit s ním den, udělat mu něco dobrého k jídlu, vzít ho ven, to bylo to nejlepší, na co jsem dokázala přijít.
Z druhé strany dveří se ozvalo reptání a já ucítila, jak se mi rozbušilo srdce. Nemohla jsem uvěřit, jaké množství adrenalinu se prohnalo mým tělem, dokonce ani strach u mě nevyvolával takovýhle intenzivní pocit. Jednou rukou jsem si začala drtit tu druhou, doufaje, že to zabrání mému rozrušení.
Zaklepala jsem znovu.