Romantika

Info: Každá část povídky je zaměřena na jinou postavu.

[center][b]Skoro už to vidím.
Ten sen co sním,
ale ty hlasy uvnitř mé hlavy říkají, nikdy toho nedosáhneš.
Každý krok, který udělám.
Každý pohyb mě dělá citlivější.
Ztracenost beze směru.

„Naruto?!“
Jako první se vzpamatovala Sakura. Zalapala po dechu. Tohle byl Naruto? Ten Naruto, který odešel? Ne, byl to dospělý muž, Vůdce silné organizace. Všichni jej poslouchali, všichni měli respekt. To ji udivovalo. Vyzařovalo z něj něco, co jí nedávalo chvilku klidu.
„Jak jsi…?“zašeptala udiveně. Sakura se protáhla mezi svými kolegy a chtěla se na Naruta vrhnout. Kakashi ji ale zadržel.
„Kakashi-sensei, proč to děláte?“
„A proč si ho chtěla praštit ty?“zeptal se jí s úsměvem.

Oba seděli už dvě hodiny před Tenshiiným pokojem a byli napjatí jako struny. Oba se neuvěřitelně báli, co se stane, jestli to jutsu nezapůsobí tak, jak by mělo.
Hypnotizovali pohledem dveře, které se najednou doširoka rozevřely a z nich vyletěla mladá dívka.
„Mládí vpřed!“ řvala modrovláska, když kolem nich proletěla tak rychle, že ji viděli jen jako velkou stříbrno-modrou šmouhu.
Po pár sekundách se z pokoje vynořili Hakano s Awayou a rozběhli se za ní. Po chvilce vyšli i Akito s Etsuko.

Vzduchem se rozlévala příjemná vůně nudlí, hovězího masa a koření. Malý lampionek osvětloval promoklé stěny stánku i časem políbený pult.
„Ayame, asi můžeš jít domů. Myslím, že už sem dneska nikdo nepřijde,“ řekl muž, na jehož tváři se již dávno vytvořily vrásky od vlídného smíchu. Dívka vykukující ven se probrala z jednotvárného zasnění – přemýšlela o budoucnosti.
„Prosím?“
„Holka nešťastná! Posloucháš mě vůbec někdy?“ Sepnul ruce.
„E... no...“
„Říkal jsem, že můžeš jít domů.“

Chvíli jsem tam jen stála a v hlavě si opakovala jeho slova. Když mi pak došel jejich význam, vykulila jsem oči. „To nemyslíte vážně, že ne?“
„Naprosto vážně,“ odvětil s klidem a začal se věnovat jakýmsi svitkům rozloženým na stole.
Zalapala jsem po dechu. „Ale já vám neuteču! Stejně nemám kam jít, navíc ani neznám polohu sídla -“

„Je to jako sen a já chci, abys to se mnou prošel každým snem, který se mi zdá, ale vím, že i když bys chtěl být někde jinde, tak se o to alespoň snaž. Možná, že když budeme sledovat soumrak dne, tak možná najdeme nějaké kouzlo, které nás dá konečně dohromady a ty si uvědomíš, že je to láska a to kouzlo ti jen pomůže si vše ujasnit.

Tak je tu jedenáctí díl mojí kolekce všem se omlouvám za čekání, ale jelikož jsem stále školou povinná na potomka mírně nezbýval čas, ale teď už je vše v pořádku tak jsi ho užijte.

Začínal krásný letní den. Slunce právě vycházelo a jeho první paprsky dopadaly na stále spící Konohu. Sluneční paprsky začaly lechtat ty spáče, kteří své spaní měli velmi lehké a začalo je nemilosrdně budit ze snění.

Noční tmou se mihl stín, proplétal se nočními ulice jako duch. Ještě naposledy se ohlédla za svou rodnou vesnicí. Ty vzpomínky ji málem zadrželi, aby tu zůstala, ale už bylo pozdě. Nešlo to vrátit zpátky. S neklidným srdcem pokračovala dál až za tím, kterého z celého srdce milovala. Možná se nakonec nebude moci vrátit, ale jakmile znovu spatří jeho usměvavou tvář, bude ji všechno jedno.
Před 5 dny

I když byl Minato spoután, tak dokázal vytvořit pečetě na vyvolání genjutsu a tím se zbavil jednoho problému, ale náhle nastal druhý, protože i Kushina padla do jeho genjutsu…
„To snad ne,“ zanaříkal a okamžitě ji z toho genjutsu dostal.
„Minato, ach ne…“ zanaříkala Kushina.
„Co pláčeš? Máš přece mě!“ ozvalo se jí za zády.
Kushina se s námahou a bez zvědavosti otočila a to, co spatřila ji doslova přikovalo na místo.
„Kdo jsi?“ zeptala se s nadějí v hlase.

Roko skákala po stromech, ještě teď jí při vzpomínce na opilou Tsunade naskakovala husí kůže.
Přišla do pracovny hokage. Ta si v pohodě vyspávala na stole. Rozkřikla se tedy: ,,Pátá.''
Ta se okamžitě probudila.
,, Cooooo, jeeeeeeeeeee?''
,,Pátá, přišla sem se zeptat jestli si nemůžu vzít na pár dní volno. Poslední dobou mě honíte jak nadmutou kozu, už sem opravdu vyčerpaná.''

Kolem dlouhého, obdelníkového stolu sedělo poklidně několik velice vysoce postavených mužů armády. Našla se tam směsice majorů až po generála. Všichni na něj zvědavě upírali oči. Byl to ještě poměrně mladý muž. Avšak ve svém vysokém postu byl velice zběhlý. Nebyl nikdo, kdo by se opovážil mu odmlouvat. Jeho tvář působila arogantně. Měřil si všechny své podřízené nečitelným výrazem.
„Povstání v Daimoře bude brzy potlačeno,“ promluvil konečně k sedícím. „Vesničané se postupně vzdávají.“

Tým Akatsuki – v novém složení Deidara a Tobi

Jenže, když dorazili na místo Deidarova posledního boje, tak místo zelo prázdnotou a nikde nebylo vidět živáčka…
„Kde jsou?“ zeptal se Tobi.
„Nevím, ale hodlám to zjistit, hmmm,“ zamyslel se Deidara.
„Už vím, kde jsou!“ vykřikl šťastně Tobi.
„A kde? Stejně to nevíš, hmm,“ opáčil Deidara.

Daisa sa otočila na svoju sestru.
„Myslíš, že to fungovalo?“
„Dúfam. Poďme dole zistiť ako sú na tom ostatný, poprípade môžeme niekomu pomôcť.“
Daisa jej len kývla na súhlas na čo obidve zliezli dole.
Prach bol všade naokolo, v žiadnom prípade nebolo možné cez neho vidieť.
„Mami? Oci? Haloooo. Kde ste všetci?“ volala Daisa ale nikde nikoho nevidela, nikto jej neodpovedal.
„Kam všetci zmizli?“ otočila sa na Rain, ktorú držala za ruku aby sa sebe navzájom nestratili.
„Netuším.“

Dnes se kupodivu probudil poněkud brzy, asi byl dost nedočkavý. Vůbec netušil, čím chce začít nebo proč se má snažit usilovat zrovna o Anko-chan, ale bylo to tak prostě jednodušší…

Láska s překážkou 08

Narutova nálada se docela zlepšila, když Jiraya ochotně přislíbil, že mu pomůže se Sasukem. Ale pořád ho něco tížilo. Nějaký balvan, který nešel setřást. Snažil se najít příčinu té tíhy, až se mu to konečně povedlo.
Pořád nemohl zapomenou na ten obrázek ve své hlavě, kdy viděl Sasukeho před sídlem klanu Hyuuga a hlavně na Hinatu, která se bez jediného slova otočila a zmizela. Potom už ji neviděl.
Rozhodl se, že takhle to rozhodně nemůže nechat a vydal se za ní.

Dům byl prádzný. Tak smutně a depresivně prázdný. Dříve by ji přivítal dětský smích a veselé obskakování. Ale kde byla teď? Ani jedna místnost nevykazovala sebemenší známky toho, že tady Nika byla. Jakoby to byl jen přelud, výplod Riziny fantazie. Jakoby nikdy žádnou mladší sestru neměla. Marui se zřejmě postaral o to, aby tady po ní nic nezůstalo.

Sasori vstoupil do svého pokoje. Místnost byla plná dodělaných i nedodělaných bojových loutek. Jejich otrávené hroty hrozivě trčely do prostoru, jakoby chtěly každou chvílí zaútočit. Kromě nich měl Sasori ještě postel a psací stůl. Ten byl pokryt schematickými nákresy a chemickými rovnicemi, které jistě souvisely s jedem na Loutkářových hračkách. Na kraji stolu ležela hromádka neotevřených dopisů, z nichž každý měl razítko Skryté Písečné. Sasori je neotevřel záměrně, aby si náhodou nevzpomněl na domov.

O dvacet čtyři hodin dříve…
„Doufám, že tentokrát nikomu nevadí čas naší schůze,“ zeptal se výhružným hlasem Hebimaru.
Na louce před jeskyní stály dvě postavy a tři astrální projekce. Jeden ze dvou fyzicky přítomných byl právě Hebimaru: vysoká postava v černém plášti, s vykreslenou lebkou na hrudi, mrtvolně bílým obličejem, dlouhými, černými vlasy, dvěma krvavě rudými křídly na zádech a stejnobarevnou malou kosou v bledých rukách.

Ten den jsem nemohla usnout. Přemýšlela jsem, co mi to Niela dala? Když jsem pomalu usínala... začalo mě hřát v bříšku. Hřálo to víc a víc, až jsem začala mít obavy. Potom jsem pevně zavřela oči a...
pečeť nikde. Uvědomila jsem si to, ale Černý se usmíval.
„Jsem rád, že si se s tou Nielou seznámila. Budu jí muset poděkovat.“ Pomalu jsem couvla. Naklonil se ke mně, až mi svým teplým dechem rozfoukal vlasy. Potom se ale znova odtáhl.

Takže věnované naší milé Zakofilce, Charlie a věřte, že sem si s tím
musela!!!xDDD dát DOST práce xDDD ...já vím není to moc velká romantika, ale já při tom poslouchala ost z Tristana a Isoldy, tak to tomu dalo trochu říz ...jinak to tmavé jsou myšlenky a taky v půlce narazíte na barevně psané, chtěla sem, aby to mělo efetk, tak se to psala do sebe, a aby se to rozlišilo použila se barevné písmo, takže hnědé je Zaki a zelené Dosu...

"Zaki, pospěš si!" Okřikl svého druha.
"Už nemůžu, běžíme už tak dlouho, potřebuju oddych Dosu!"