Tobiho tajemství

„Deidei!“ ozval se svůdně milý hlas. Deidara otevřel oči, ležel na louce plné květin. Nechápal to, kde je? Naposled usínal v jeskyni s Tobim
„Deidaro!“ ozval se znovu ten hlas. Blonďák se usmál. Ten hlas znal! Mírně přivřel oči a zamyslel se. Třeba si vzpomene.
„No táák Deidei!“ ucítil lehké chvění země a zaslechl šustění trávy. Ten někdo k němu běžel.
Deidara se chtěl otočit, ale nešlo to. Něco mu v tom bránilo. Tak tedy čekal až přiběhne. Zahleděl se po louce. Poznával modré chrpy a čekanky, červené máky, žluté vysoké divizny, pryskyřníky a podběly, růžové řeřišnice, bílé sedmikrásky, kopretiny a sasanky. Jasné modré nebe bez mráčků a hřejivé slunce ho rozpalovali ještě víc. Kdo asi je to děvče, které na něj volá?
Ne, už to nevydrží, vzepře se té síle a chce se otočit. Snaží se, ale pořád to nejde. A … kroky jako by se ani nepohybovaly, co se to děje? Dostal strach.
„Deidaro!!!“ ozval se hlas, tentokrát zoufale a prosíc o pomoc. „Deidei!!! Deidaro!!! NE!“

Deidara se trhnutím probudil. Zamžoural do tmy a vyděsil se podruhé. Těsně nad ním se skláněl Tobi s odhalenou spodní části obličeje.
„Tobi, co to blbneš???“ vykvikl a schodil ho ze sebe. Dal mu takovou ránu, že narazil do protější zdi. Tobi se zničeně zvedl.
„Měl jste nějáký sen Deidaro-senpai a šíleně jste sebou házel!“ z jeho hlasu bylo znát zklamání.
„Jo a proto sis sundal kus masky a nakláněl se nademnou, co?“ prsknul Deidara a vyšel ven. Bylo už tak akorát na to, aby vyrazili.
„Ale já…“ blonďák ho přerušil hlasitým mlasknutím a vytvořil dva ptáky. Vyskočil na jednoho a naznačil Tobimu, ať si zabere druhého. Deidara ho už ani nechce u sebe. Zklamaně poslechl.

***

„Uff, konečně!“ zasténal Deidara. Během dne je na ptácích napadli ninjové z oblačné a tak byl nevyhnutelný boj. Tobi byl dnes nějáký jiný, třikrát mu zachránil život a při tom se dost zranil. Naštěstí se rychle vyléčil a tak když dorazili k další jeskyni na přespání, byl naprosto zdráv. A Deidara jako by na ráno úplně zapomněl.
„Jdeš se koupat?“ zeptal se blonďák a kromě trenek si sundal všechno oblečení. „Tady za lesem je vodopád a jezírko.“
„Já…“ zadrhnul se Tobi. „Ne…já půjdu až po vás, moje maska by se ve vodě rozbila a... a… bez ní nejdu!“ Koktal. Deidara pokrčil rameny.
„Jak chceš.“ A zmizel v otvoru.

Voda byla příjemná. Deidara už stál po lýtka ve vodě a užíval si jak příjemně chladí jeho rozpálené tělo. Přemýšlel, jestli si má nechat trenky nebo jít bez nich. Nakonec se rozhodl, že když tu nikdo není, proč ne. Hodil je na travnaté pobřeží a skočil šipku do větší hlubiny. Zmocnil se ho uklidňující chlad. Vynořil se kousek od vodopádu a doplaval pod něj. Tam, kde voda dopadala, byl ohlazený kámen. Obkročmo si na něj sedl a užíval si příjemnou masáž vody, padající z pěti metrů. Tma a měsíc v úplňku místu dodávali své kouzlo.
Už mi jenom schází nějáká ženská, který bych dal pusu… pomyslel si Deidara. Zvedl hlavu a nechal dopadat vodu na svou tvář. Užíval si to. Hrozně moc.
V křoví nejbližšího břehu cosi zašustilo a pak se ozval řev medvěda. Deidara se rozesmál. Tobi ho určitě pozoroval a narazil na místního medvěda, který nemá rád cizince. Musel si připustit, že toho chlapce má rád, ať je jakýkoliv.
Zvedl se a doplaval ke břehu. Osušil se o náhradní triko, nandal nutné oblečení a vyrazil k jeskyni. Po cestě zahlédl medvěda s v kaluži krve, chtěl se rozesmát znovu, když si všiml, že ta krev není z něj. Vyděsil se, ale hned se uklidnil, ta krev patřila divočákovi, který ležel vedle něj rozervaný na kusy. Že by to nebyl Tobi, kdo rozčílil medvěda? Pokrčil rameny a zalezl do jeskyně. Tobi už spokojeně chrupkal. Tak se zamotal do svého kabátu a usnul.

Vodopád lámal měsíční světlo a třpytil se. Pod jeho dopadající vodou seděla dívka a tiše, smutně zpívala. Šumění stromů a hluk vodopádu jí dělal doprovod. Stromy tiše naslouchaly a vítr píseň roznesl celému lesu. Donesla se až do jeskyně, ke spícímu Deidarovi. Trhnutím se probudil. Smutná melodie mu připomněla sen ze včerejška. Čím víc tu píseň poslouchal, tím víc si byl jistý, že ten hlas je stejný jako dívka ze snu. Zkontroloval jak je na tom Tobi. Jeho kabát byl naducaný, takže nejspíš ho to neprobudilo. Neváhal a oblečený tak, jak usnul se plížil k jezeru. Doufal že nenarazí na medvěda. Na břehu nejblíž vodopádu se krčil v křoví a vykukoval skrz větve. Dlouhé černé vlasy jí kryly křivky před pohledem někoho jiného a v očích se leskl…Sharingan! Přepadl ho pocit, že tu holku odněkud zná. Ano, potkali se! Mlžné vzpomínky se derou na povrch a zaostřují se. Postavil se a zašeptal: „Madaro!“
Tichá melodie umlkla, jen ozvěna z lesů ještě doznívala.
„Deidaro?“ zamumlala překvapeně. Blonďák na nic nečekal a sundal všechno oblečení. Skočil do vody a připlaval k překvapené dívce.
„Deidaro, ty si mě pamatuješ?“ vyslovila překvapeně a on ji chytl za ruku. „tolikrát jsem v tvé paměti hledala ty vzpomínky pomocí sharinganu a nikdy jsem nenašla nic!“ blaženě se usmála.
„Včera ten sen, slyšel jsem tvůj hlas a teď když jsem tě viděl, všechno se mi vrátilo!“ usmál se spokojeně i on.

Potkali se na jedné jeho misi. Jeho tým měl za úkol prohledat jednu vypálenou vesnici a popřípadě zjistit co se stalo. Její tým tou vesnicí zrovna procházel, když oni spouštěli vyšetřování. Listová a Kamenná spolu tenkrát bojovali a tak se po setkání dvou nepřátelských týmů strhl boj. Deidarovi společníci se rozprchli se svými protivníky a tak na louce plné květin zůstal jen on a nějaký chlapec. Jako nepřátelé se do sebe pustili, ale ani jeden nemohl tomu druhému nijak ublížit. Kluk se sharinganem a blonďák s vybuchujícím jílem. Nakonec se jako první probudil Deidara a zaútočil opravdu tvrdě. Kluk to nečekal a stonožka mu vybuchla omotaná okolo těla. Pak přišlo dvojí překvapení. První bylo, že kluk tak blízký výbuch přežil. Druhé, o dost větší překvapení bylo, že pro rozptýlení prachu našel místo kluka nahou holku ležící na zemi v bezvědomí. Okamžitě se do ní zamiloval a tak ji nedokázal zabít ani kdyby ho obvinili za zradu vesnice. Zabalil ji do svého pláště a schoval se s ní do stromu. Za necelou hodinu se probudila a chtěla se začít bránit, ale když spatřila vedle hlavy kalíšek s vodou, uloveného zajíce a cizí plášť přes sebe, raději se zahleděla do tváře neznámého cizince. Taktéž láska na první pohled. Strávili spolu v lese nakonec dva dny, ani jednomu se nechtělo pryč, věděli, že je rozdělí. Mezitím se mu Madara svěřila se svým příběhem. Narodila se jako děvče, ale klan potřeboval muže, tak ho tedy z Madary udělali. Chovala se jako kluk, pomocí henge vypadala jako kluk a dostávala výcvik pro chlapce. Nikdo kromě jejích rodičů nevěděl, že Madara je ta a ne ten. Až Deidara.
Bohužel jim štěstí nepřálo, třetí den ráno, když se Deidara vydal pro něco k jídlu a nechal Madaru spát ve stromě, ninjové z kamenné ho našli a odvedli do vesnice. Madaru našli ještě před ním a prý jim těžce zraněná utekla. Od té doby ji neviděl a časem zapoměl. Ovšem jen na dívku, cit zůstal v srdci jako řezavé uhlíky, které chtělo jen rozfoukat a přiložit plamenům lásky nějaké to polínko.

Obroušený balvan pod proudem vody snad ještě nikdy nezažil tolik vášně jako teď. Dvě těla se do sebe vpíjela, ruce už nevěděli, kam by ještě zajely, které místečko by ještě polaskaly, srdce bilo rychleji než po zápase a rty se proměnily v míhající se čmouhy. Oba byli tak rozpálení, že voda je stíhala jen tak tak ochlazovat. Tentokrát se lesem nenesla píseň smutného děvčete, nýbrž slova plná lásky a štěstí. Atmosféru naplňoval pach vzrušení a měsíc se schoval za mrak. Nebudeme přece ty dva rušit…