Gingakei Shinobi II.- Sougishiki

Co jsem čekala? Nevím, já jsem nečekala nic. A pokud ano, nevěděla jsem o tom. Já jsem totiž nevěděla o ničem. První, na co si vzpomínám, je, že mě zaslepily sluneční paprsky. Hned potom tu máme lehké zaječení, které jsem díky oslepení nemohla identifikovat.
,,Probrala se, Aida se probrala!!' zaslechla jsem po chvíli z chodby. Vzápětí jsem uslyšela dupot, který se zastavil až u mě.
,,Pššt, nechej ji si zvyknout na světlo.'' zašeptala dívka, která před chvíli křičela z chodby, podle hlasu jsem v ní poznala Sakuru. A když jsem si zvykla na světlo v pokoji, otevřela jsem oči. Ležela jsem v nemocničním pokoji a nade mnou se skláněla rozesmátá tvář plná žlutých vlasů.
,,Konečně jsi se probudila!!'' rozesmál se Naruto ještě víc a přátelsky mě plácnul po ruce. Tiše jsem zaúpěla, čehož si Sakura všimla a hned Naruta praštila.
,,Naruto ty blbe, je zraněná na celém povrchu těla!'' Až s jejími slovy jsem si uvědomila, že poslední, co si pamatuju, je, jak jsem útočila na toho z Akatsuki.
,,Co se stalo?''
,,Utrpěla jsi vážná zranění v boji s tím mužem z Akatsuki,'' vysvětlovala Sakura, ,,Ochromil celé tvé tělo, jako by z něj vysál čakru. Spala jsi týden a za tu dobu se nejvážnější zranění stihla vyléčit.'' Napůl jsem si oddechla a napůl se zděsila.
,,A co Shino a Hinata?''
,,Ty jsou taky v pořádku, neporazili Hoshigaki Kisameho, ale přežili jen s malými škrábanci.'' To mě uklidnilo. Napadla mě ovšem další věc.
,,Jak skončil ten chlápek, jak jsem s ním bojovala?'' Mezitím, co mi Sakura odpovídala, chodila po pokoji a nosila různé léky a podobně.
,,Je mrtvý, právě teď probíhá pitva.''
,,Musel to být úžasný boj, Ai,'' vmísil se do rozhovoru Naruto, který celou dobu mlčky seděl vedle postele, ,,Ten chlapík byl určitě strašně silnej, že tě tak zřídil, ale ty jsi ho stejně přemohla! Jak probíhal boj?''
,,No... Já nevím.'' Naruto se na mě nechápavě podíval.
,,Nejspíš ztráta paměti, to se stává,'' podotkla Sakura, když si sedala vedle Naruta, ,,Ale často to bývá jenom dočasné, takže se nemusíš bát.'' Ona i Naruto měli na tváři milý úsměv, který mě těšil. V hlavě jsem měla celkem prázdno, byla jsem zmatená z toho, že si nic nepamatuju. A do toho prázdna chvíli od chvíle padla otázka.
,,Za jak dlouho budu zase moct chodit na mise?'' Sakuřin úsměv pobledl, když si to uvědomila, chtěla ho opět rozzářit, ale dobře jsem viděla, jak přetvařuje smutek. To doopravdy nebylo dobré znamení.
,,Je pravda, že tvá regenerace jde doopravdy dobře, ale... Tvůj protivník tě málem zabil. Vysál z tebe čakru až na hranici tvých možností a je zázrak, že jsi vůbec přežila. Tvoje rehabilitace bude dlouhá a ani hned po ní nebudeš moct bojovat...''
,,Aha...'' vyhrkla jsem tiše. To bylo špatné, hodně špatné. Co proboha budu dělat? Jak dlouho to bude trvat, měsíce? Nebo dokonce roky? Můj život ninji byl odložen na dost dlouhou dobu.
,,No co, nějak se s tím musím srovnat.'' Usmála jsem se, aby viděli, že mě to tolik netrápí. Popravdě, trápilo mě to mnohem víc, než jsem si dokázala uvědomit. Mise a boj vyplňovaly můj život, co budu dělat teď, sázet kytičky? Nebylo to o tom, jak se s tím smířím, to by bylo ještě dobré, ale co budu vůbec dělat... Nejde jenom o nudu, ale hlavně o životní cíl. Co bylo předtím mím cílem? Zarazila jsem se, jelikož jsem nevěděla. Najít rodiče? Ano, ale tomu jsem se tolik nevěnovala. Dobře, rozhodla jsem se, teď budu hledat rodiče a vše, co souvisí s mojí minulostí! Bylo to náhlé rozhodnutí, ale kupodivu docela dobré. Pátrat po své minulosti... To zní jako dobrý důvod, proč žít.
Jak jsem tak koukala do té zdi, cítila jsem se dobře. Bylo moc povzbuzující, že jsem hned po chvilce našla tak hezkou motivaci. Byla jsem šťastná, moje z prvu bezútěšná situace najednou dostala směr a odhodlání. Budoucnost bude nádherná. Budu já a... A Kakashi? Ano, Kakashi? Ale, zarazila jsem se, proč tu teď není?
Zmateně jsem se koukla k Narutovi a Sakuře a zeptala se: ,,Proč tu není Kakashi?'' V očích se mi zatřpytily slzy. Proč tu není, když jsem málem umřela? Nestalo se mu něco...
,,Je jenom na misi.'' usmála se Sakura a ze mě spadl těžký kámen. Nejspíš ani neví, že se mi něco stalo. A je to tak lepší, jenom by se zbytečně trápil. Až se vrátí tak mu všechno řeknu.
,,Je to tak lepší.'' Po vyslovení věty se ozvalo zaťukání. Do místnosti vkročila dívka s černými vlasy a bílýma očima. Byla to Hinata.
,,A-Aido-san, přišla jsem se zeptat, jak ti je.'' Pomalými krůčky kráčela k mé posteli v ruce košík ovoce. Musela jsem se pousmát. Přítomnost Naruta nečekala, znervóznila ji natolik, že se začervenala.
,,Ahoj Hinato.'' pozdravil ji vesele Naruto.
Hinata zrudla ještě víc a tichým a nejistým hláskem mu odpověděla na pozdrav: ,,A-Ahoj N-Naruto-kun.'' Položila mi košík ovoce na postel, zamumlala něco o tom, ať se brzy uzdravím a odešla. Často jsem během její krátké přítomnosti koukla na Sakuru, abych si s ní vyměnila pobavený pohled. Bylo vtipné sledovat rozpačitou Hinatu a nic nechápajícího Naruta.
,,Yosh, myslím, že už taky půjdu.'' řekl Naruto, energicky se zvedl ze židle a vypálil z místnosti. Jak nám zmizel z pohledu, Sakura se rozesmála.
,,Myslíš na to stejné, co já?'' mrkla na mě spiklenecky. Teď už jsem se i já musela smát.
,,Jo, pokud myslíš tamto, tak jo.''
,,Už jsem si myslela, že Naruto to nikdy nepochopí.''
,,Možná to pořád nechápe,'' uvažovala jsem, ,,a začala se mu líbit z ničeho nic.''
,,Možná...'' Na Sakuřině tváři bylo vidět něco smutného. Dělaly jsme si z toho jenom srandu, ale ona začala přemýšlet o tom, jaké by to bylo, kdyby to byla pravda. Nedívala jsem se jí do mysli, ale byla jsem si jistá, že svoje myšlenky ukončila větou ,,Hlavně, že bude Naruto šťastný.''
,,No, Sakuro,'' přerušila jsem proud jejích myšlenek, ,,za jak dlouho mě pustíte domů?''
,,No...'' přemýšlela, ,,Myslím, že ještě dva týdny si tu pobudeš.'' Dva týdny? Bože, tak dlouhá doba. Kéž bych zase upadla do spánku a všechno to prospala, aspoň by to uteklo rychleji.
,,Nešlo by mě pustit dřív? Byla bych na sebe opatrná!''
,,Tak to ne! Žádné V.I.P. výhody nebudou, takhle by to chtěl každý!'' zavelela generálsky, řekla, že musí zkontrolovat ještě pár pacientů a odešla. Ocitla jsem se sama v pustém nemocničním pokoji. U postele byly dvě židle a stolek. Pak také malá skříňka na osobní věci a okno. Strašně ráda bych se z toho okna podívala ven, ale, jak už jsem sama zjistila, moje tělo bylo natolik poškozené, že jakýkoliv větší pohyb byla nesnesitelná bolest. Nadávala jsem si, že jsem neřekla Sakuře, ať mi dá košík od Hinaty blíž, takhle byl na druhém konci postele, kam jsem nedosáhla, a mě zžírala chuť na čerstvá jablka.
Po chvíli jsem se smířila s nedosažitelností ovoce i dvěmi týdny v nemocnici. Co mi také zbývá, že. Vánek z venku oknem proudil až ke mě. Cítila jsem, jak mi lehce hladí tvář. Už teď mi chyběl čerství vzduch. A tak jsem zavřela oči a snila o tom, jak jsem běhávala tam někde venku.