Tajemné

3. Minato Namikaze

Nebylo pochyb, že to je Minato. Měl stejné blonďaté vlasy i modré oči jako on. Vypadal úplně stejně, kromě teda věku. Ten rozdíl skoro dvaceti let byl poznat. V místnosti vládlo naprosté ticho. Všichni civěli na Minata a nebyli schopni slova. Až teprve po několika minutách ticha se vzpamatoval Naruto a stěží vykoktal:
„T-ta-tati?“
Teďka zase všichni kromě Kakashiho (kterej pořád zíral na Minata) zírali na Naruta a něvěřil tomu co řekl.
„Ale ty máš být mrtvý,“ pokračoval Naruto.

Pomalu jsem procházela lesem. Byla krásná vlahá noc a já se nedokázala přinutit ke spěchu. Věděla jsem, že záleží na každém dni, na každé hodině, ale v tu chvíli mi na tom nesešlo. Nezáleželo mi už na ničem. Zastavila jsem se a pohlédla na nebe. Měsíc byl vysoko na nebi a kolem něj jako by tančily malinké jiskřičky. Vždycky jsem milovala noční oblohu a snila o tom, že jednoho dne se stanu hvězdou. Ach, to už je dávno… Sklopila jsem oči a přinutila se k chůzi. Čeká mě ještě dlouhá cesta a už jsem se dost zpozdila.

Obzor tmavl, za zády náhle objevených ninjů zapadlo slunce. Avšak i když by to obvykle s potěšením sledovali, nyní nemohli. Pět ninjů z Konohy stálo proti pěti ninjům z Konohy. Navzájem neměli nejmenší ponětí, kdo kterýkoliv z druhé pětice je.

"C-co se tu děje? Proč tu jsou ti vojáci?" optala se mírně zaskočeně. Itachi se potměšile usmál.
"Začíná válka, Tatanari. Válka o tebe."

"O-o mě?" vykoktala ze sebe. Co podniknout v situaci, když vám někdo řekne, že válka, ve které se bojuje na život a na smrt, se děje kvůli vám?

Ospalé slunko pomalu šplhalo nad vrcholky stromů. Země se dosud třpytila ranním oparem způsobeným nočním mrholením. Celá Konoha se ještě topila v záplavě nejrůznějších lidských snů. Pouze tři osoby byly vzhůru.
Když dorazil Naruto k hlavní bráně, už se tam Aki opírala a čekala na ostatní.
„Zdar Aki!“ usmál s Naruto.
Aki pouze kývla hlavou.
„Kde je Kakashi? To má už zase zpoždění?“ zeptal se blonďáček a otáčel se dokola, aby měl lepší přehled.
„Támhle jde.“ Ukázala Aki.

„No jo ty jsi celej ty,‘‘ pohodil jen hlavou Naruto a začal po zemi hledat oblečení, které večer jen tak někam pohodil. Bydleli sami, takže nepořádek byl naprosto vysvětlitelný, tedy ne na Narutově polovině. Sasuke měl ještě tolik slušnosti a odpadky házel do koše.
Dneska bylo pondělí, což znamenalo, že po dlouhém nudném víkendu za vyrazit zase do ještě nudnější školy. Oba stejně nejevili nějaký velký zájem o učení, spíš jen tak chodili jen, aby nevzbuzovali pozornost.

City a Sasukeho rodina

A poté se ke mně malinko nahne a jemně a přitom vášnivě políbí. Jeho rty jsou tak sladké, tak měkké, že se mi pod jeho polibky, až motá hlava. Po té se musíme od sebe oddělit, protože nám došel vzduch a já se na něj usměju.
„Měli bychom jít spát zítra je opět škola.“ Řekne a poté mě popadne do náručí a odnese si mě k sobě do postele, kde si se mnou lehne a obejme mě kolem pasu a v objetí usneme.

A poté mi sjede rukou po zádech a přitiskne si mě k sobě ještě blíž a spojí svoje rty s mými. Jeho rty jsou tak měkké, tak sladké a tak jemné. Je to jako bych políbila anděla. Když oba ztrácíme dech tak se od sebe oddělíme.
„Promiň.“ Řekne a já ho malinko nechápu.
„Za co se mi omlouváš?“ Zeptám se a poté sklopím hlavu na zem.
„Neměl jsem to udělat, vždyť si mě ještě neviděla a co když se ta operace povede a já se ti pak nebudu líbit.“ Já se tomu pousměji a chytnu ho za plášť a přitáhnu si ho k sobě a opět ho políbím.

Všechno jsi to zkazil

Probudila jsem se a všude kolem mě bylo ticho. Chtěla jsem si sednout, ale bolest v podbřišku mi to nedovolila a já si opět musela lehnout. Zkusila jsem to znova a tentokrát jsem se, už dokázala stoupnout a vydala jsem se pomalu najít Sakuru. Našla jsem ji s Narutem u stolu jak popíjí čas.
„Shin, co to vyvádíš máš ležet a né se tady procházet.“ Řekne starostlivým hlasem a já jen zavrtím hlavu.
„Ne cítím se v pořádku půjdu do sídla.“ Řeknu rozhodným hlasem a pomalu se vydám pryč.

Velké dešťové kapky dopadaly na jejich obličeje. Čím více se přibližovali k velkému domu na konci dlouhé ulice, tím větší ticho mezi nimi panovalo. Erika bez váhání otevřela dveře a vstoupila dovnitř. Přívětivě pokynula hostům, aby vstoupili. Rizo ani Gaara nezaváhali a vešli do malé předsíňky. Jen Hiraku chvíli stál na deštivém počasí a pozoroval dům. Místo, kde vyrost, kde přebývala celá jeho rodina. Nakonec pomalu následoval ostatní. Prohodil hlavou, aby z vlasů setřásl přebytečnou vodu.

Hinata zavrávorala a padla přímo na Naruta. „Už nemůžu dál,“ vypravila ze sebe ztěžka. Uzumaki mlčel. Vůbec ho nenapadalo, co by měl v takové situaci říkat. Kankurou a Shino se zastavili. Loutkář krátce pohlédl na broučího mistra a vzdychl. „Tady se nemůžeme utábořit! Budeme příliš snadno na ráně! Musí to ještě vydržet.“ Stačil ale jediný pohled, aby zjistil, že je na pokraji vyčerpání. Vzdychl podruhé a přehodil si batoh jen přes jedno rameno. Shino mu pomohl vysadit modrovlásku na záda.

Akatsuki našli loutkáře v hlubokém bezvědomí. Nikdy by to nebyli zjistili, kdyby je Prtě neupozornila. Přiběhla za nimi s pláčem a zprávou, že se šla podívat za strýčkem a on jí neodpovídá. Hidan s Kisamem vynesli Sasoriho ven. Vypadal, jako by dostal pořádně po hlavě.
„Někdo přes nás proklouz,“ zavrčel bělovlasý, když bral loutkáře na záda. „Kisame, řekni to ostatním. Musíme toho šmejda najít a dát mu co proto!“ Žralok to uznal.

Deidaru to málem skolilo, když viděl Sasoriho bezvládné tělo. „Je mrtvej?“ kníkl.

Keď tvoja myseľ prepadne temnote, a začne napúšťať jedom i dušu, spomeň si, pre koho bojuješ...

Sanado musel zatínat pěsti, protože měl nutkání vyběhnout z tohoto brlohu a vydat se svým kamarádům na pomoc, ale věděl, že je daleko platnější zde než v boji. Vždyť byl přece lékař, ne žádný voják či zabiják.
Slyšel celou konverzaci mezi týmy.
„Neko, Smolaři, jak to vypadá?“ ozval se Sanado.
„No, mám na starosti pár drahoušků, kteří se nechtějí vzdát mé společnosti.“ Řekla Neko.
„Tak to rychle vyřeš a co ty Smolaři?“ přešel k Leemu.

„Tak se vrať zdravá, Naoki-neechan,“ objal Neji svou sestru, když se chystala k odjezdu do lázní, aby se tam vyléčila z nemoci.
„Neboj se, Neji-niisan,“ usmála se na něj klidně Naoki. Pak se objala s ním a nakonec i s ostatními a vydala se pryč z vesnice. Opět měla povolení.
Věděla kam zamířit. A zároveň si byla jistá, že Tsunade za ní nikoho neposlala, protože se o ni už tak bála.

V místnosti nastalo dlouhé, chvíli až nepříjemné ticho. Přerušovalo ho jen tiché vzlykání.
Po dlouhé minutě se konečně někdo z přítomných odhodlal prolomit tohle už nesmyslné ticho.
„Je mi to líto,‘‘ hlesl Itachi a čekal na reakci. Jeho jediné přání bylo, aby byla pozitivní, ale realita byla krutá. Stejně jako Naruto i Sakura překvapeně zvedla hlavu a s otevřenou hleděla na tmavovlasého muže. Nečekala, že i člověk jako on zná tahle slova. Musela se něco stát.

V té době Minato a Kushina opouštěli Sunu…
„Myslíš, že budou v pořádku?“ ujišťovala se Kushina.
„Myslím, neboj. Já je zachráním!“ Minatovi blesklo v očích, jak nikdy v životě.
„Proto tě miluji.“ Šeptla Kushina.
„Já tebe taky a ani nevíš jak.“ Pak se políbili.

Minato a Kushina poznali za hranicemi, že je někdo sleduje. Ovšem nebyl sám, kdo je sledoval. Zvíře po dostavení se do Suny opět svou oběť nenašel. Vydal se po pachové stopě, která byla zvláštní.

„Ještě před chvílí jsi říkala dvě stovky.“
„No tak promiň, nikdo není dokonalý...“
„To je sice fakt, ale dvě stě a tři sta je trošku rozdíl.“

Mitsuri vyšla z Nagatovy skrýše a znovu si přes hlavu přehodila kápi od pláště, i když v tom zmatku by těžko někdo odhalil, že rysy má stejné jako nějaký tehdejší Uchiha Madara. Nechtěla ale nic ponechat náhodě. Vydala se poklidným, neuspěchaným krokem zpátky ke Konoze, aby zkontrolovala dění.

[center]Většina lidí si pamatuje tváře osob, nebo vzhled věcí, které pro ně něco v životě znamenaly. Já ale ne. Nejsem jako všichni ostatní kolem mě, jsem něčím zvláštní. Něčím výjimečná nebo prokletá. Jedno z toho. Každý člověk si svou cestu může zvolit sám, ale já zřejmě ne. Od malička jsem měla zafixováno, že je mi předurčeno, co se má stát. Ale já, nechtěla. Měla jsem silnou touhu změnit svůj osud a také se to stalo. Jen jedinou věcí, kterou jsem nechtěla změnit, byla moje výjimečnost, zvláštnost.