Madara je kunoichi - "Už mi nebudeš stát v cestě" = 2.díl

Mitsuri vyšla z Nagatovy skrýše a znovu si přes hlavu přehodila kápi od pláště, i když v tom zmatku by těžko někdo odhalil, že rysy má stejné jako nějaký tehdejší Uchiha Madara. Nechtěla ale nic ponechat náhodě. Vydala se poklidným, neuspěchaným krokem zpátky ke Konoze, aby zkontrolovala dění.
Byla už jen kousek od Konohy, když uslyšela hluk. Vyskočila na nejbližší vysoký strom a rozhlédla se. Pár set metrů od ní viděla nějaké obrovské zvíře, v němž rozeznávala lišku s osmi ocasy. Pousmála se pro sebe a v duchu si pomyslela, jak geniálně umí využít lidi.
„Už jen jeden ocas, dobře, Nagato,“ šeptla, aby ji nikdo neslyšel. Jako by stromy měly uši.
Ozvala se další hlasitá rána. Obrovská tlaková vlna ji ze stromu málem smetla. Musela se přidržet větve a jen taktak vyvažovala.
Země se začala zvedat a Mitsuri si pomyslela, že je nejvyšší čas zmizet. Ještě naposledy se podívala na Peina, jeho protivníka a stále se zvětšující Chibaku Tensei, ušklíbla se a seskočila ze stromu dolů.
Doběhla do vesnice, pokud se tak ještě daly hromady kamení nazývat. Zahlédla, jak se všichni živí hromadí na jednom místě a zamyšleně se o něčem baví.
Přeskákala přes trosky až k jejich stanu a schovala se za něj. Vyndala kunai z kapsičky na stehně. Pevně ho uchopila a vedla rovný řez stěnou stanu. Tudy vešla dovnitř. Na zemi ležela pátá hokage, jak si ji Mitsuri nepamatovala. Všude po těle měla vrásky, její kůže byla zmačkaná a vypadala na sto let.
Mitsuri si klekla vedle ní a jemně pošeptala: „Škoda, že mě teď nevnímáš Tsunade-hime. Aspoň bychom se setkaly bez jakýchkoliv převleků.“
Mitsuri nad Tsunadin hrudník natáhla ruku a zavřela oči. Druhou rukou udělala jednoruční pečetě a ruce se jí rozzářila. Po chvíli ruku zas odtáhla a uspokojivě se usmála.
„Teď si mohu být jistá, že mi nebudeš stát v cestě. Najdou se i lidi, kteří lehce přistoupí ke mně. Ty rozhodně nejsi jedna z nich,“ šeptla ji do ucha a zvedla se ze země.
Pomalými kroky se přesunula k přednímu vchodu do stanu a sledovala skupinu přeživších. Letmo přelétla všechny pohledem.
„Nikdo koho bych se měla bát. Kromě tohohle.“ Zastavila se pohledem na Shikamarovi a vybavila si, kde ho viděla. Ze záznamů z Konohy, které získala pomocí svých zdrojů, zjistila, že má obrovskou inteligenci a sám odrovnal Hidana.
„Možná mi zabere trochu víc času, ale není silnější než já,“ řekla si na závěr a vyšla ven otvorem, který si vytvořila.
Když okolo sebe zahlédla ty stovky mrtvol, naplnil ji zvláštní pocit. Takový pocit vítězství. Začala mezi mrtvolami kličkovat. Procházela se odtud tam, zase na druhou stranu a koukala na všechny tváře, až narazila na jednu. Sedla si do dřepu, aby viděla tu tvář zblízka.
„Hatake Kakashi,“ zamumlala. Tu jeho tvář si pamatovala. Jeho popis dlouho a důkladně studovala. Silný, obratný, mladý. Prošacovala ho a v jedné kapse našla knížku, do které nakoukla. „A perverzní,“ dodala potichu. Tenhle chlapík by ji dal zabrat, kdyby už nebyl mrtvý. Knížku si dala do svého sáčku na shurikeny, kde ji zbylo místo a zvedla se.
„Škoda, mohli jsme si třeba i zabojovat.“ Mitsuri pokrčila rameny a potom se hrubě zasmála. „Ale bohužel. Ty jsi mrtvý a já teď právě odcházím.“
Mitsuri se rozeběhla ke své skrýši, ukryté v lese. Těšila se na dlouhý odpočinek, a doufala, že až vyjde ven, svět bude patřit jen jí. Sundala ze sebe plášť a pověsila ho na háček. Zvedla ze země židli, kterou shodila při odchodu a sedla si ke stolu. Začala lehce bubnovat prsty do stolu a přemýšlela, jaké to bude, až se budou muset všichni podřídit.
Zakručelo ji v břiše. „Měla bych se najíst,“ konstatovala. Otevřela dveře od komory a vzala první, co jí padlo do ruky. Očichala, jestli to není zkažené a s chutí se pustila do jídla.
Po jídle se natáhla na pohovku a zavřela oči. Aniž by chtěla, tak za chvíli usnula.

Otevřela oči a vyskočila z pohovky.
„Kolik je hodin?“ zeptala se sama, jak to měla ve zvyku. Podívala se na hodinky, když v tom uslyšela hlas za ní. Mitsuri se zasekla a zůstala stát na místě. Pomalu otočila hlavu dozadu.
„Takže jsi žena, Madaro?“ uchechtla se modrovlasá žena.
„Ano, Konan. Jmenuji se Mitsuri. Co tady sakra děláš?!“
„Nagato zemřel vyčerpáním. Všechny, které zabil, když útočil na Konohu, znovu oživil. Já jdu žít jinam, nic s tím nenaděláš. Ale stejně děkuji.“ Konan vstala ze židle a z ruky jí vykvetla papírová růže. Přišla k zaskočené Mitsuri. „Dárek,“ usmála se a vsadila Mitsuri květ růže do vlasů. Potom se v jeskyni zatočil silný vítr a Konan, jako papír odvál pryč.