Co dokáže láska?, část VI.: Nekonečný karneval

"C-co se tu děje? Proč tu jsou ti vojáci?" optala se mírně zaskočeně. Itachi se potměšile usmál.
"Začíná válka, Tatanari. Válka o tebe."

"O-o mě?" vykoktala ze sebe. Co podniknout v situaci, když vám někdo řekne, že válka, ve které se bojuje na život a na smrt, se děje kvůli vám?
"Ano. Ja říkám - všechno pochopíš." Itachi zatáhl závěsy a vyšel z místnosti. Tatanari si vyčerpáním sedla na postel. Rukama si zakryla obličej a přemýšlela. Pak se ale dostala ke klíčové myšlence - je v Itachiho ložnici! Rychle se postavila na nohy a přiskočila k nočnímu stolku u lůžka. Vytahala všechny zásuvky a pečlivě je zkoumala, avšak nic neupoutalo její pozornost. Až - zamknutý šuplík? Tatanari jej bez okolků vytrhla a prozkoumala ho.
Spisy - hodně spisů. Lékařské, útržky z novin i dopisy.
"Dne 14. července roku 1992 zemřela Shigashu z klanu Teichi na vzácnou japonskou chorobu 心臓爆発(Srdeční exploze). Budiž jí země lehká."
"Třetí případ choroby 心臓爆発! Obětí se stala mladičká Shigashu Teichi, prvotní dcera císaře Onivara Teichiho."
Počkat. Onivari Teichi.... Teichi.. Tatanari zamrazilo. Ona se jmenuje Tatanari Teichi! Vůbec to nedávalo smysl. Ona byla prvotní dcerou, ale podle všech spisů až druhá. A 14.července 1992... To se přece narodila! Roztržitě listovala spisy a nechápala vůbec nic. Její sestra zemřela v den, kdy se ona narodila. Ale byla to její sestra? Musela být. Co se tam stalo? Proč jí rodiče neřekli o její starší sestře? Tatanari se ohromeně posadila na postel. Jedině že by...
Před očima jí běhal obraz rodící matky a sestry ve vedlejším pokoji umírající na explozi srdce. Potřepala hlavou, aby jej vyhnala z hlavy, ale pořád viděla tu svíjící se dívku, která se co nevidět přestane hýbat. Navždy.
Ale co se stalo? Co zapříčinilo, že sestře vybouchlo srdce? Vzpomínala na jednu chvíli, kdy našla tu fotku....

...na které byla vysmátá hnědovlasá dívka třímající bílou květinu - růži. Na sobě měla pěkné šaty, no, vlastně byla celá taková nádherná. Měla ďolíky na tvářích a krásně zelené oči.
"Mamíí," křikla Tatanari tehdy, "kdo to je?" Fotka byla dost zaprášená a až vzadu v šuplíku. Matka přišla a prohlédla si fotku. Úsměv jí zmrzl na rtch a ze zelených očí se jí začaly řinout slzy. Hnědé vlasy jí spadly do obličeje.
"To jsi ty?" zeptala se. Císařovna zavrtěla hlavou.
"Ne." Manželka císaře si otřela slzy."Vysvětlím ti to, až budeš větší." Pohladila Tatanari po vláskách a usmála se, ale ještě měla slzy v očích.

Ale když byla větší, matka zemřela. Císař si chtěl vzít jinou ženu, ale ani jedna se ani v nejmenším nepodobala císařovně. Oba dva její smrt zlomila. Ale...na co vlastně císařovna zemřela? Císař Tatanari neřekl o matce nic. Po její smrti o ní nepadlo jediné slovo. A pokud ano, Onivari se rozplakal a nehodlal se s ní o tom bavit. V království se proslýchalo, že mu císařovna zemřela v rukách.
Od té doby se Tatanari o své rodině nic nedozvěděla. Ještě jednou si přečetla ty spisy a přemítala nad tím, proč je má Itachi v šuplíku. Pak i ale vzpoměla, že venku pochodují tisíce, statisíce vojáků z jejího království a chtějí zabít... Koho? Jí? Itachiho? Koho?
Přešla k oknu a vyhlédla ven. Proti jejím vojákům šlapali vojáci z Itachiho království. Její vojáci zjevně prohrávali.
To se nesmí stát! I přes svůj splín a rozepsané věty v podobě své sestry se náhle vzchopila. Bůh ví proč.
Venku narazila na Itachiho.
"Ale ale." řekl tiše."Jdeš jako na zavolanou." Usmál se a popadl ji za paži. Táhl ji směrem k místnosti, kde hrála muzika. Otevřel dveře a mrštil s ní tam. Tatanari se opřela o dveře a cedila mezi zuby:
"Co..." Ani nestačila doříct.
"Ženy přece do války nechodí." Ukázal na ni prstem a Tatanari se odmrštila dozadu. Hosté ji popadli a začali s ní tancovat na písničku, která právě hrála. Všichni měli masky. Byl to karneval.
"Ne! Pusťte mě! Ne! Prosím!" Bylo to k ničemu. Nedbali na ni a točili s ní dál.
"Venku je válka! Ach! Ne! Venku se válčí! Musím jít.." Natáhla ruku ke klice.
"Kampak?" ozval se za ní hlas, který nepoznávala. Otočil ji, ruku jí dal na pas, druhou chytil a začal s ní tancovat polku.
"Nechte mě! Jak se opovažujete? Nechte toho!" Snažila se mu vykroutit, ale tancoval příliš rychle. Něco ji nutilo tancovat také. Ten muž měl masku a přes ni byla vidět pouze čupřina krvavě rudých vlasů.
"Řeknu ti, co potřebuješ, ale tancuj." promluvil muž. Tatanari poslechla, přece jenom nebyl jako Itachi, víc se k ní lísal, jako by o ní snil už odmalička."Co potřebuješ vědět?" zeptal se jí, když natáhl ruku vzhůru, aby se mohla Tatanari otočit dokolečka.
"Něco o mé sestře," řekla Tatanari, když se otočila.
"Sestře?" zasmál se muž."Tak to nevím. Ale co vím, třeba něco o......Itachim." Než řekl poslední slovo, nahnul se k ní a skoro jí to pošeptal do ucha. Pak se zase odtáhl a tancovali dál. V Tatanari svitla naděje.
"Něco z dětství?" optala se.
"Ale jistě." usmál se muž."Tak povídej."
"Proč má Itachi spisy o mé sestře v zamčeném šuplíku?" Udělala piruetu. Muž se zamyslel.
"Je to dlouhá historie, ale jestli chceš, povím ti to." pokrčil pak rameny.
"Chci to slyšet." řekla odhodlaně Tatanari.
"No dobrá. Začneme tím, že tady na tom karnevalu nejsou normální lidé."
"Normální?" podivila se.
"Neskákej mi do řeči. Jak slyšíš, hudba zde nikdy nekončí. Je to pořád jedna a ta samá melodie. A hosté ji zde musí tancovat až do smrti."
"Takže.."
"Neskákej mi do řeči! Já tě odsud dostanu, ale teď mě poslouchej." Popadl ji v pasu, vyzdvihl do vzduchu a otočil se s ní. Byl opatrný a měl jemné ruce. Ne jako Itachi.
"Na tomhle karnevalu nejsou lidi normální, ale...jak to říct.....mrtví."
"Mrtví?" Tatanari se otřásla. Rozhlédla se, ale všichni vypadali normálně.
"Přesně tak. Možná bych měl říct: my všichni jsme tu mrtví."