Suna Kurai: kapitola 14 : Život a smrt

Velké dešťové kapky dopadaly na jejich obličeje. Čím více se přibližovali k velkému domu na konci dlouhé ulice, tím větší ticho mezi nimi panovalo. Erika bez váhání otevřela dveře a vstoupila dovnitř. Přívětivě pokynula hostům, aby vstoupili. Rizo ani Gaara nezaváhali a vešli do malé předsíňky. Jen Hiraku chvíli stál na deštivém počasí a pozoroval dům. Místo, kde vyrost, kde přebývala celá jeho rodina. Nakonec pomalu následoval ostatní. Prohodil hlavou, aby z vlasů setřásl přebytečnou vodu. Postavil se vedle Rizo a přehodil přes ní bavlněnou deku, která ležela na stolku v obývacím pokoji. Vděčně se na něj usmála.
Žena, která vstoupila do místnosti byla poměrně mladá, ale její tvář zanechávala stopy po každodenních starostech.
„Hiraku!“ vydechla a radostně se k němu rozeběhla. V jejích šedých očích se zaleskly slzy, když syna mačkala v pevném obětí. „Jsem tak ráda, že tě vidím.“
Pohladil ji lehce po černých vlasech, stáhnutých do pevného drdolu. Jeho tvář ale byla vážná a strnulá. Během malé chvilky se do pokoje nahrnulo hned několik lidí. Mladík o něco starší než Hiraku, dva mladší chlapci a dvě dívky. Podobnost v jejich vzhledu napovídala, že jsou to nejspíš sourozenci.
„Onii-cháán,“ křičeli nejmladší sourozenci a nahrnuli se k bratrovi.
Jeho matka se vřele usmála i na dva hosty a podala Rize ruku.
„Jmenuji se Asai, vítám vás u nás.“ Byla milá, stejně jako Erika.
Posadili se na pohovku a všichni tři spokojeně posrkávali čaj. Jen skupinka dětí se zvědavě pozorovala. Hiraku jim představil oba své přátele. Od teď byli v domě vítanými hosty.
„Kde je Usui?“ pronesl Hiraku tu otázku do veselé nálady, která v místnosti panovala.
Matka k němu vyslala podivný pohled. Trochu zoufalý a smutný, zároveň chápající.
„Spí,“ odpověděla tiše.
Všechny ostatní děti zmlkly. Úzkostlivě si prohlédli matku i svého staršího bratra.
„Kdes byl celou tu dobu, aby ses o něj postaral, hm?“ Nejstarší z dětí, opřený o futra dveří na něj zlostně hleděl.
„Byl jsem-,“ chtěl odpovědět, ale z pravé strany na jeho tvář dopadla tvrdá pěst.
Zapotácel se a chytl se za tvář. V očích měl naprosté pochopení pro tohle gesto, ale přesto vztekle oddechoval.
„Zavři zobák!“ vyjel po starším bratrovi Hiraku.
Další rána pěstí, o něco bolestivější znovu přistála na jeho obličeji.
„Tak dost!“ Rizo se mezi ně vrhla ve chvíli, kdy se oba určitě chystali k zápasu. Stačili si jen vyhrnout rukávy košile. Natáhla ruce, aby mezi sebou udrželi dostatečný odstup.
„Nevím o co se tady jedná,“ promluvila tiše. „ale -,“ Nestačila větu doříct, protože mladík se kolem ní provlekl a uhodil jí tvrdě do tváře.
Překvapeně se zapotácela a chytila si bolavé místo. Chvíli šokovaně hleděla do země. Ostatní zatajili dech, než si opravdu uvědomili co se stalo. Zvedla k němu svůj pohled a nechala ruku, kterou se držela, aby se sesunula volně podél těla.
„Jestli máš chuť, tak si klidně bouchni ještě jednou. Tahle bolest pro mě nic neznamená. Můžeš do mě tlouct jestli se ti uleví.“
Ty slova ho rozhněvaly ještě víc. Zkřivil obličej a natáhl ruku k dalšímu úderu, ale cizí ruka ho chytla za zápěstí. Fialové oči se střetly s pastelově zelenými, které vzbuzovaly respekt.
„Zkus to ještě jednou,“ zašeptal Gaara. „ a neručím za sebe.“
Vysmekl se z jeho sevření a otočil se ke všem zády. „Gomenasai okaa-san,“ promluvil ke své matce a zamířil pryč.
„Moc se omlouvám,“ vrhla se k nim okamžitě Asai. „Je toho na něj poslední dobou trochu moc, ale tohle byla poslední kapka.“
Chvíli všichni mlčeli a dívali se směrem, kterým chlapec odešel.
„V pořádku,“ přikývla pomalu Rizo.
Znovu se posadila na měkkou pohovku a přetáhla přes sebe ručník, který spadl na zem.
Sotva si uvědomovala, že se jí kazekage zastal. Poslední dobou nad ním moc nepřemýšlela. Že je s ní si uvědomovala jen vzdáleně. Jako nějaký kouřový opar. Jako přízrak. Mnohem silnější pro ní byla Hirakova přítomnost. Člověka, který jí vždycky jen pomohl, na kterého neměla žádnou špatnou vzpomínku tak jako na Gaaru. Byla unavená, potřebovala si odpočinout a myšlenky jí energii vysávaly ještě víc. Naklonila hlavu na stranu. Myslela si, že jen na chvíli zavře oči, aby si odpočinuly. Za chvíli se ale okolní realita ztrácela, vzdalovala se až nakonec zmizela úplně.

Probudil jí až hlasitý dupot nohou několika lidí. Otevřela oči a chvíli mrkala, aby si uvědomila kde je a co tady dělá. Ležela v posteli, v teplé a měkké.
Napřímila se a zjišťovala odkud kroky pocházejí. Na chodbě se ozývaly i hlasy. Vstala a otevřela dveře pokoje.
„Co se děje?“ zeptala se unaveně jednoho z menších dětí.
„Usui- oniichan,“ plakala malá holčička s dvěma černými copánky.
Chytila Rizo zoufale za lem kalhot a prosebně táhla k jinému pokoji. Nechápala co se stalo, ale nechala se dívkou vést.
Konečně došli k místnosti, kde byla shromážděna většina rodiny i s kazekagem.
Uprostřed stála postel, kde ležel sotva dvanáctiletý chlapec s obkladem na hlavě. Byl bledý a zpocený. Oči měl pootevřené jen mírně, aby byl schopný rozeznat kdo u něj stojí. Hiraku si ho se zamyšleným pohledem prohlížel. Ohmatával mu čelo a hruď. Spánky mu přitom zběsile pulzovaly. Pevně semknul rty do úzké čárky když svěsil ruce podél těla.
„Pusť tě mě tam,“ zaprosila Rizo a prodrala se k posteli chlapce.
„Rizo,“ zamumlal překvapeně Hiraku.
„Proč jsi mě nevzbudil?“ zeptala se podrážděně.
„Byla jsi unavená,“ odpověděl a mírně odvrátil hlavu.
„To nic nemění na faktu, že ten chlapec umírá,“ zašeptala při prohlížení jednoho z bratrů.
Pokojem se rozezněl dětský pláč a popotahování Asai, která stála hned vedle postele a hladila svého syna po čele.
„Je nemocný už moc dlouho,“ zavzlykala. „Žádný ze zdejších doktorů si s ním nevěděl rady a tak mu dávali jen léky, které by mu mohli případně pomoci.“
„Podívám se na to.“ Rizo svraštila obočí a znovu se nahnula k chlapci. „A teď všichni ven z pokoje.“ Přikázala.
Asai děti vyhnala na chodbu. Zůstali jen Hiraku, kazekage a nejstarší ze sourozenců.
„Vy dva taky,“ ukázala na ně. „Tebe budu potřebovat Hiraku.“
Prkenně přikývl. Kazekage se s velkou nelibostí odporoučel stejně jako mladík.
Kysele si změřil oba, kteří zůstali a natáhl se po klice od dveří, aby zavřel.
„Nikdo mu ještě nedokázal pomoct, tak proč byste zrovna vy dva měli.“
„Ujišťuji tě,“ křikla ještě, když zavíral. Pohyb dveří se zastavil. „Že ten kluk rozhodně neumře. Ne, když jsem tady já.“