Budeš prosit o smrt, Sakuro I

Poklekneš, ať chceš, nebo ne. Správně, budeš klečet a škemrat o rychlou smrt, zahodíš svou hrdost shinobiho a budeš prosit, i když teď si nic z toho nepřipouštíš. Nepřipouštíš si nic, jen tu tak sedíš a čekáš, co bude.
Hodiny odbíjí půlnoc a tím začínají tvá muka, Sakuro. Od teď až do rána nevydechneš, nedovolím ti to, budeš tady a budeš trpět. Tvé růžové vlasy smáčí krev a zelené oči pobydou lesk života, končetiny ochřadnou a vůle, tvá velká ohnivá vůle, se rozpadne jako domečke za karet, do kterého fouknu. Jako zrcadlo, které nechám dopadnout na zem a roztříští se na miliony malých střepů, které už nikdo nedokáže posbírat a ucelit v původní originál. Zničím tvou duši i tvé sebevědomí, ale začnu základem. První se postarám o tvou psychiku.
"Sakuro... Ty víš proč tu jsi, že? Tak si pojď popovídat, řekni mi, jak se ti líbili tví umírající přátelé? Řekni mi jak ses cítila, když jsi přišla pozdě a našla jen jejich umírající těla? Když jsi jim hleděla do vyhasínajících očí prosících o pomoc, kterou u tebe hledali? Když jsi nemohla nic dělat? Když si se nedokázala pomstít, když jsi mě našla, protože jsi příliš slabá?" Ponurým temnem, jež protínala jen poblikující žárovka, která byla z části prasklá a vrhala na stěny pokryté plísní nejasné bílé světlo, se roznesl můj pološílený smích nad jejím výrazem už mrtvého člověka. Protl celé to ticho jako ostrá katana, nepatřil sem, do toho hrobového ticha narušující pouze skapávání vody z rozbitého potrubí.
"Proč neprosíš o smrt? Vidíš kde jsi?" Poukázal jsem na zbytek místnosti, který se halil ve tmě, protože tam nedosvítilo skomírající světlo žárovky.
"Nevidíš." Rozsvítil jsem jasnější, ostřejší světlo i v druhé části místnosti, kde špinavé a vlhké stěny, na kterých visely dlouhé pavučiny, zdobily bílé upatlané kachličky zašpiněné prachem a zaschlou krví.
Na snad nikdy nemyté podlaze stál plechový rozviklaný stůl, na němž se cosi zalesklo. Sakuřiny zornice se děsem rozšířily, když zaostřila a spatřila, co se leskne. Její hrudník se začal zvedat rychleji a její přerývaný dech byl slyšet celou místností. Po čele jí stekla kapka potu. Začínala projevovat známky paniky, zatínala zuby aby nekřičela hrůzou a ruce měla zaťaté v pěsti.
Na stole ležela řada zrezivělých chirurgických nástrojů.
"Bojíš se? Víš, k čemu to je? Myslím, že to zjistíš ještě dnes." Spoutaná Sakura sedící na kovové studené podlaze se snažila vyhlížet stejně důstojně, jako každý hrdý shinobi. Ale viděl jsem její roztřesené ruce, její třesoucí se ret. Byla bezmocná a slabá, vědoma si nadcházejícího utrpení. V duchu prosila boha ať jí pomůže, prosila a vyzývala všechny svaté, ale jí není pomoci. Nesmiluji se nad někým, kdo ukončil jeho život a dovolil si žít stejně jako dřív, nad někým, kdo nezpytoval své svědomí! Ale na lítost nad svým činem bude mít celou noc, může rozmýšlet a v duchu si přát smrt, která nepřijde.
Ach Sakuro, kdyby jsi jen věděla, jaká muka zažiješ! O takových se ti nesnilo ani v nejhorších snech, nic horšího nikdy nikdo nezažil, ale ty budeš mít tu čest. Tu čest se mnou, šíleným Deidarou, protože to, co jsem si naplánoval, by nenapadlo nejhoršího vraha a násilníka pod sluncem na tomto širém světě.
"Začneme?" Předklonil jsem se k ní a jemně ji pohladil po vlasech, jeden růžový pramen jsem jí odhrnul z očí. "Ale můžeš se omluvit a přežiejš. Přemýšlej, tví přátelé zemřeli aby jsi žila." Roztřeseně se na mě dívala svým zmučeným výrazem.
"O-omlouvám se! Go-gomene! Ušetři mě! Prosím!" Slyšel jsem nervy drásající křik stíhaný pláčem jedné malé, zlomené dívky. Dřív bych ji odvázal, pustil, protože jsem byl až příliš měkký. Dnes si to jen vychutnám, jako hladovějící vychutnává ty nejlahodnější sousta.
"Nemyslela sis, že ti to pomůže, že ne?" Řečnická otázka. Zvedl jsem se a pomalu vyšel vstříc stolku. Zvuk mých botou dorážejících na mokrou podlahu se nesl vzduchem a s jejím vzlykotem vytvářel umělecké duo, píseň, jež pohladí po duši.
Poněkolikáte jsem zapochyboval a snažil se z mysli vylovit, jestli by to tak Sasori chtěl. Jestli by chtěl, aby zemřela umučením, v mých rukou. Jestli by chtěl, abych se změnil. Zešílel.
A znovu jsem se přesvědčil o správnosti mých kroků. Jsem přesvědčen, že on stojí za pomstu.
"Omluvila jsem se!" doprovázelo mne se na cestě ke stolku. Vážil jsem každý krok, s rozmyslem jsem přešel vzdálenost, jež mě oddělovala od korozí pošpiněných nástrojů, jež se v ostrém světle nenávistně blýskaly a jasně dávaly znát svou nebezpečnost.
Tak Sakuro, s čím začneme?