Karmínový plášť smrti

Stál jsi tam, strnule jako živá socha. U toho, který s tebou byl celý život, prožil silná utrpení. Dopad všech katastrof se u vás obou ovšem značně lišil.
Viděls jej. Skrze nekonečný prostor obklopující schránku tvé duše. Jeho uhelné vlasy, něžné rty, bledou tvář. V tu chvíli jsi byl šelma, která přes všechny překážky lapila svou kořist. Tu křehkou a ušlechtilou bytost. Gepard, držíc vzpírající se antilopu ve svých ostrých drápech, tlama trhající její tělo na cáry, se nemohl dočkat své odměny. Po tvářích ti stékaly kapičky potu. Tvé vzrušení se mísilo s mírnou agónií, a kvůli ní jsi na chvíli uvolnil sebe sama z vězení svého života, ale hned ses navrátil s ještě větší touhou dokončit své dílo. Oči se ti začínají rozšiřovat, až tvoří brány tvého života udržující osud. Toto pohnutí tě ovládlo, chtělo propuknout, vyrvat se na povrch jako žhnoucí láva čekající na sopečnou erupci. Třes v tvých rukách udával pravidelnou melodii každé části tvého těla. Stroje projíždějící kolem jeho pokoje utvářely svojí září taneční sál a hudba chtíče tě strhla do vířícího rytmu. Tvůj tanečník uchopil tvé ruce a položil je jemně k sobě. Kolemjdoucí by prohlásil, že modlitba nikoho nezabije, ale tvá touha ovládla tvé ruce a držela je nad tělem, ke kterému jsi choval ty nejsilnější city. Srdce se přizpůsobilo třesu tvého těla a společně utvořily nevšední pár na půlnočním plese. Málem jsi v onu magickou chvíli zavřel oči. Věděl jsi, že nesmíš, nesmíš si nechat ujít tuto chvíli. Tvá nedočkavost tě ovládla, chtěla trhnout pažemi k onu tělu, ale nenechal ses vyvést z rovnováhy. Tvé city byly v naprostém rozporu, ječely v tvé hlavě a snažily se utvrdit svoji pravdu. Leč proč sis musel vybrat smrt? Skutečně sis myslel, že bez života bude šťastnější? Že mu život připraví jen bolest, hněv a smrt – stejně jako tobě. Bolest jsi mu daroval ty sám, když jsi mu vyvraždil rodinu. Chtěl jsi ho oprostit od nenávisti, až jednou přijde a zabije tě, ale pak sis to musel říct znova – ten pitomej koloběh nenávisti! Doufal jsi, že ho uzavřeš, ale zklamal jsi sám sebe. Už není cesty zpět. Nyní i tebe sžírá nenávisti vůči sobě sama, ale to on opět zaplatí za tvou chybu a ty o tom ani nevíš. Ani chvilku jsi již o něčem takovém nepřemýšlel. Čím déle ses chystal na tento okamžik, tím víc tě to lákalo – smrt. Náhlá pohnutka, to ona ti dala vědět, že toto je ona božská chvíle. S šíleným výrazem jsi napjal ruce výš nad sebe a vžil se do pomíjivého okamžiku.
„TEĎ!“ ticho v místnosti protrhl tvůj hlas, stejně tak lesknoucí se čepel tvé zbraně. Rudý tok se spouštěl jemně z okraje postele. Tvé tělo obléklo karmínový šat a tvé oči se upřeli na poslední výdech malé osůbky. Spatřils snad zjevení, či skutečně jeho duši, která snad děkovala a s vděčným vzdechem odplula do říše světel. Napřáhl jsi ruce k obličeji tvého bratra, který skýtal dar, po kterém tvé srdce prahlo. Ruka zajela v černý plášť a s kamenným výrazem jsi napřímil svoji postavu.
Věděls to. Od chvíle co jsi vstoupil do této místnosti, se ti otvíral tvůj pravý osud. Osud vyvolených. Tvým osudem, bylo kráčet v šlépějích posla smrti.