Prokletý kunai 02

„Neji!“ vyhrkla a poodstoupila od něj.
„Co se děje? Vypadáš, jako bys právě viděla ducha,“ řekl posměšně.
„Copak ty sis nevšiml?“
„Čeho?“
„Přece toho podivína za námi...“ Když se ohlédla, ulička byla prázdná. Po postavě nezbylo vůbec nic. Jako by tam ani nikdy nebyla.
„To není možné!“ zakroutila nechápavě hlavou. „Vím, že tam někdo byl! Měl plášť a katanu a... nejspíš to vlastně mohla být žena!“ Neji se zamračil.
„Byakugan!“ Kolem očí mu vystouply žilky. Bystrým zrakem pečlivě prohledával okolí, avšak nenašel nic podezřelého.
„Hm. Vážně jsi asi viděla nějaký přízrak,“ konstatoval po chvíli. Tenten o další odstín zbledla.
„P-přízrak?“
„Vážně ti nic není? Mám tě doprovodit domů?“ Kdykoliv jindy by za jeho zájem byla ráda, teď jeho nabídku s křečovitým úsměvem odmítla.
„Jsem jen unavená, nic víc!“ křikla přes rameno než zahnula za roh. Neji si povzdechl a pokračoval v cestě. Nebyl k ní úplně upřímný. Byakuganem něco viděl, ale co to bylo nedokázal určit, proto si to raději nechal pro sebe.

Pláštěm zahalená osoba stála na vrcholu Monumentu Hokagů. Shlížela dolů na tolik nenáviděnou Konohu. Z jejího postoje nebylo možno vyčíst žádné emoce.
Po letech byla volná, avšak vesnici mohla ublížit ještě méně, než kapky deště nyní už mírněji padající z noční oblohy.
Neměla hmotné tělo. Byla pouze ubohou napodobeninou života. Dokonce i katana v její ruce byla přízračná, neškodná.
Její existence byla stále spjata s kunaiem uschovaným v kapse té holky, Tenten.
Doposud nicneříkající výraz nahradil krutý úsměv.
Ano, pro Konohu nebezpečná nebyla. Zatím. Ale zlo si vždycky najde nějakou cestičku, skryto ve stínech čeká a sílí, pak nečekaně zaútočí. Odpradávna tomu tak je. Než zesílí, jsou jiné způsoby, jak se zabavit. V duchu si vybavila Tentenin obličej. Byla to roztomilá dívka ta její zachránkyně. Bude jí škoda. Ale v uličce s ní byl ještě někdo. Mladý muž, určitě z klanu Hyuuga. Ty bledé oči si i po tolika letech pamatovala.
Pamatovala si, jak ji pronásledovali a nebylo před nimi úniku.
Už s jistotou věděla, komu se pomstí jako prvnímu. Těšte se! blesko jí hlavou, pak skočila dolů.

Tenten si zula zablácené boty. Konečně doma! Unaveným krokem se došourala do kuchyně, kde si rozsvítila. Zlatavé světýlko ji pohladilo po duši a dopomohlo k vnitřnímu klidu, který její narušená duševní rovnováha po náročném dni nutně potřebovala. V klidném bytě jí vzpomínka na postavu v uličce přišla směšná. V kapse nahmatala nalezený kunai a přehazovala si ho z ruky do ruky. Žárovka zablikala, po chvíli praskla. Tenten nad tím mávla rukou, tohle se stávalo každou chvíli.
Zamířila do pokoje, kde na stůl pohodila svůj vyvolávací svitek, pak se vydala směrem ke koupelně.

Horká voda z ní smyla poslední zbytky strachu. Teď v bezpečí domova si připadala hloupě, že se tolik bála. Ručníkem otřela zamlžené zrcadlo a kriticky se dívala na svůj odraz. Na tom by nebylo nic tak divného, nebýt faktu, že odraz v zrcadle nepatřil jí.
Nebesky modré oči na ni přívětivě pomrkávaly, přesto z nich přímo sálala jakási zvrácenost. Milý úsměv byl falešný, pouhá zástěrka skrývající pravé pocity ženy v zrcadle. Rusé vlasy se jí kolem oválného obličeje vlnily jako plamenné jazyky.
Tenten, vylekaná výjevem v zrcadle, popadla první věc, která jí přišla pod ruku, a vší silou jí mrštila. Náraz byl natolik silný, že se zrcadlo roztříštilo. Jednotlivé střípky pak s tichým cinkáním dopadly na podlahu.
Když se o necelou půl hodinu později objevily tytéž oči v ostří kunaie, Tenten se pevně rozhodla zbavit se té zbraně. Příčila se jí však představa, že by kunai prostě vyhodila, ale zanést ho zpátky na místo jeho nálezu pro ni taky nebylo nijak lákavé. Ráno moudřejší večera, pomyslela si a lehla si do postele. Pod polštářem měla pro případ nouze schovaných pár shurikenů.

Slunce stálo vysoko na obloze a bez přestávky svítilo na už tak dost prohřáté ulice Konohy. Hejna dotěrných much neustále obtěžovaly zákazníky stánků s občerstvením, kteří se tam snažili utišit mučivou žízeň.
Tenten se na čele perlil pot z dlouhého běhu. Když konečně dorazila k cíli své cesty, sotva popadala dech. Otevřela dveře květinářství, načež se okamžitě ozval zvoneček ohlašující její příchod.
Ino vzhlédla od kytice, kterou zrovna aranžovala, a ani se nesnažila skrýt překvapení. Tenten do květinářstí Yamanaka za celý život nikdy nezašla.
„Ahoj, co ty tady?“ zeptala se Ino a snažila se přehlížet kamarádčin bledý obličej a kruhy pod očima.
„Můžu tě o něco požádat?“
„Jistě.“ Hnědovláska zalovila v kapse a vytáhla kunai. Mlčky ho Ino podala.
„Co s ním? Jestli to má být dárek, tak díky, ale já mám dost svých kunaiů...“
„Mohla bych si ho u tebe na nějaký čas nechat? Nechci ho mít u sebe.“ Tentenin smrtelně vážný výraz blondýnku přinutil souhlasit a na nic se nevyptávat.
„Musím na týmový trénink, později se tady ještě stavím,“ řekla před odchodem a chvatně skryla úlevné oddychnutí.

Gai-sensei a Neji už dávno odešli, Tenten s Leem však dál neúnavně trénovali.
Tenten, která se díky Ino zbavila obrovského břemene, měla rozjařenou náladu, proto souhlasila s návrhem svého týmového kolegy, aby zůstali a pracovali na své síle mládí.
Když si po třech hodinách pilování taijutsu technik dali pauzu, všimla si, že je zpoza stromu pozoruje nevítaná osoba.
Při pohledu do jejích modrých očí si vybavila scénu se zrcadlem. Lee si očividně ničeho nevšiml, dál se věnoval dřepům.
Rusovláska na Tenten zamávala a pokynula jí, aby ji následovala. Sama zašla hlouběji mezi stromy.
Tenten váhala. Nechtělo se jí následovat přízračnou kunoichi, ale na druhou stranu chtěla zjistit, co může chtít.
„Lee, jdu se projít, jo? Za chvíli jsem zpět.“ Lee nepřítomně přikývl.

„Konečně se potkáváme tváří v tvář. Onehdy v uličce nás vyrušili.“ Nutno zmínit, že za denního světla přízrak nevypadal tak děsivě, jako pod rouškou tmy.
„Copak je? Ty se se mnou nebavíš, Tenten-chan?“ zeptala se naoko nešťastně.
„Co jsi zač? Co chceš? Proč tě vidím jen já? Jakou máš spojitost s kunaiem?“ vychrlila na ni pevným hlasem. Kunoichi se pobaveně zachechtala, pak její výraz ztvrdl.
„Máš mnoho otázek a já ti na ně ráda odpovím, ale být tebou, tak teď spěchám za svou blonďatou kamarádkou. Později už bys ji nemusela zastihnout… živou.“ V očích se jí zablýsklo, když ji Tenten opouštěla. Ještě jednou se tiše uchechtla a kamsi zmizela.

„Ino!“ Tenten rozrazila dveře květinářství a marně se po Ino rozhlížela. Místnost zela prázdnotou.
Na první pohled upoutal Tenteninu pozornost zvláštní znak nakreslený na zdi. Byl to obrácený trojúhelník v kruhu. Bezpochyby byl nakreslen krví, která pomalu stékala dolů zanechávajíc za sebou rudé cestičky.
Zpoza pultu, kde stále ležela kytice, které si Ino v poledne věnovala, vykukovala zkrvavená, bledá ruka.
„Pomoc!“ vřískla Tenten ze všech sil a rozběhla se tam.