Osm stránek ve tmě

„Pomoc!” Zakřičela mladá dívka, když utíkala lesem. V ruce držela baterku, která ji jen velmi slabě poskytovala nezbytné světlo. Pozdě v noci běžela po lesní cestě za zvuku šumění stromů, které skryly její křik. Na zamračeném nebi slabě pomrkávaly hvězdy, měsíc slabě zářil a vítr zlověstně foukal. Dívka prchala co nejrychleji, pryč od temnoty. Kunai, který si vzala na obranu už dávno ztratila.
Po chvíli se zastavila. Unikla alespoň prozatím. Vydýchala se, když najednou světlo měsíce zmizelo.
„Pomozte mi někdo…” zašeptala a vyběhla dál, když před sebou po chvíli uviděla starou budovu. Mohla se tam schovat a doufat, že ji nenajde. Doběhla až k ní a uviděla, že je velmi sešlá, ale stále obyvatelná.
„Kdo mohl žít na takovém místě?” pomyslela si a otevřela dveře. Ty se s příšerným zamrzáním otevřely a dívka váhavě vešla dovnitř, musela se někde skrýt před… před tím…
Hned u dveří sáhla po vypínači, spíše automaticky, ale stejně jej nalezla. Chtěla rozsvítit, ale nic se nestalo jen trochu zapraskaly zářivky. Pomalu se vydala najít místo na schování.
Ten dům ji děsil, ale přesto šla dál dovnitř. Najednou uslyšela zeshora zavrzání.
„Haló… je tady někdo?” zvolala polohlasně.
„To byl jen vítr…” utěšovala se, ale musela se jít podívat, co to bylo. Navíc předpokládala, že o patro výše bude i ložnice se skříní, do které by se mohla schovat. Když poprvé šlápla na schody, zasténaly a málem se prolomily. Rychle vyběhla nahoru a před ní se nacházely dveře a na nich se usmíval klučičí obličej.
„Dětský pokoj?” posvítila baterkou na dveře, rozesmátá klučičí tvář se na ni šklebila až nelidsky. Náhle uslyšela další zasténání, tentokrát zezdola. Rychle otevřela dveře a vklouzla dovnitř.
Byl to starý, prostý pokoj se skříní, postelí a stolkem. Na zemi se povalovalo pár židlí. Jinak byl pokoj vymetený.
Břinkot se ozval z přízemí a dívka málem vyjekla, upustila baterku a ta se rozbila a zhasla. Ustoupila ke stěně, pak přiběhla ke skříni, otevřela ji a schovala se do ní. Hlasitě oddechovala, a tak si zakryla rukou ústa. Po tváři jí tekly slzy.
Venku se náhle zablesklo a rozpršelo se. Slyšela to i v té skříni, když jí něco káplo na hlavu. A znovu…
Bylo to červené, viděla to i ve tmě.
Chtěla zaječet, ale uslyšela zvuk, který ji vyděsil k smrti.
Vrzání prvního schodu.
„Našel mě? Ne… Ne!” Chtěla křičet, chtěla utéct, ale věděla, že musí zůstat tiše, nemusí ji najít.
Druhý schod zavrzal. Náhle si dívka všimla, že jí cosi spadlo z horní poličky skříně do klína.
Špinavý kus papíru. Podívala se na něj. Skvěl se na něm narychlo naškrábaný nápis.
„Nemůžeš utéct…”
A dívka si náhle uvědomila něco strašného.
Vrzání přestalo a začaly se ozývat kroky. Stále blíž a blíž.
Slzy jí začaly kapat na papír.
Dveře skříně se otevřely…
A šumění listů skrylo výkřik do tmy.
...
„Mise!” Vykřikl Naruto, až se celá budova Hokageho otřásla.
„Baka!” Praštila ho Sakura a Kakashi s Yamatem si povzdechli. Hinata se polekaně dívala na Narutovu bouli.
„Sakura-chan…” Naruto měl na krajíčku.
„Sakuro, to stačí. Ano Naruto, mám pro vás misi na odlehlém místě v Ohnivé zemi dost daleko odsud. Je to mise typu A, proto vás jde také tolik. Ty, Sakura, Yamato, Kakashi a Hinata.”
„Vždyť jsme dost silní i jako Tým Kakashi! Proč nás musí jít pět?” přerušil ji Naruto. Hinata trošku posmutněla.
„Protože nevíme, proti čemu budete stát. A nepřerušuj mě Naruto!” Vyštěkla na něj Hokage, „v okolí vesnice, kam vás pošlu, zmizelo beze stopy mnoho lidí, dospělých i dětí. Říká se, že za to může jakási příšera. Tamní obyvatelé nás požádali o pomoc. Útoky probíhaly výhradně v noci. Vaším úkolem je zjistit, kdo unáší lidi a kam se ztracení poděli. Velitelem mise bude Kakashi. Sai má misi jinde, a tak ho zastoupí Hinata. Vyrazíte ještě dnes,” řekla Tsunade a předala Kakashimu svitek s informacemi a mapou.
...
„Příšera? Příšery neexistují, že ne, Kakashi-sensei?” zeptal se Naruto, byl odjakživa pověrčivý.
„Jistě, že ne, neplácej nesmysly!” Okřikla ho Sakura, už od rána podrážděná.
„Myslím Sakuro, že se Naruto ptal mě,” Kakashi se odrazil od další větve, na cestu se vydali asi před hodinou.
„J-jistě, Kakashi-sensei.”
„A ne, myslím, že příšery neexistují.”
„No jo… ale co teda způsobilo to zmizení?”
„To je to, co musíme vyřešit, ale neboj se, Naruto. Když tak je vyděsím!” Zasmál se Yamato a udělal své oblíbené Scary face no jutsu a Naruto se praštil hlavou o větev.
„Kapitáne Yamato, nechte toho, prosím!” Zasténal a mnul si hlavu.
„Na… Naruto-kun, jsi v pořádku?”
„Jasně, Hinato, mě nic takového nezastaví!” Pověrčivost zůstala ukrytá někde v koutku jeho duše navzdory tomu, že se stmívalo. Ale on se nebál tmy. Lidé se nebojí tmy, ale toho, co je v ní. Častokrát je to jen vymyšlené.
Tma se převalovala a zvuky v ní označovaly noc. Žádné nebezpečí se však nedostalo k ohni, který rozdělal tým, aby mohl v klidu přespat. Všichni spali klidně, jen Hinata ne. Kvůli Narutovi a pak také kvůli té misi. Nebála se, to ne, jen měla takový nepříjemný pocit.
...
„Vždycky zmizí v noci v tom lese a už se nevrátí,” řekl jim vůdce té malé vesničky, když konečně dorazili. Lidé byli zamlklí a vystrašení. Ve velmi špatné atmosféře se nikdo z ninjů necítil dobře, tak Kakashi raději požádal, aby jim ukázal ten les. Bylo vidět, že to vůdce dělá s velkým přemáháním.
„Proč vlastně lidé chodí v noci do lesa?”
„Někteří byli hlupáci a odvážlivci, je ale zvláštní, že ten les přitahuje… nevíme proč. Poslední, kdo zmizel, byla moje dcera.”
Na tom lese nebylo zdálky nic zvláštního. Ninjové z Konohy do něj vstoupili jen na chvíli, aby si prohlídli alespoň kousek.
Yamato se dotkl kůry jednoho stromu.
„Je to tu celé otrávené, ani stromy už nerostou tak, jak by měly.”
„Nežijí tu skoro žádná zvířata,” Hinatu bolelo, když viděla takový pustý les, bez života. Viděla jen vrány, havrany a krkavce.
„Ti lidé mizí jen v noci?” Kakashi se dotkl půdy a zaposlouchal se.
„Ano, už tam moc lidí nechodí, jen odvážlivci a několik ninjů už tam bylo také. Ta…” ten muž se odmlčel, ruce se mu třásly, „…příšera tady žije, to víme jistě. Bere lidi a zabíjí je. Proto jsme si Vás pozvali, Vás, ninjy z Konohy, vy to dokážete, zaženete ji a zabijete, že?” vypadalo to, že se potřeboval ujistit.
„Uděláme, co budeme moci, ale až v noci. Ve dne to zdá se, nemá smysl. Pokud by to bylo možné, mohli bychom se někde najíst?” Kakashi vstal a pomalu odkráčel zpět do vísky.
...
Když se vrátili, zeptala se Sakura, jestli to někdo přežil.
„Ano, malý chlapec Tene, chcete ho vidět?”
„To by bylo dobré,” kývl velící Jounin a všichni se vydali do malého domku.
„Dejte si pozor, on… je jiný, změnil se,” varoval je muž, než zaklepal na dveře. Otevřela jim žena ve středních letech s unavenýma očima, ze kterých však nezmizely jiskry. Zkoumavě je pozorovala. Všimla si čelenek Listové.
„Přišli jste kvůli němu?”
„Ano, pustíš nás, prosím dále?” jeho hlas se nezatřásl, ale byl mnohem přiškrcenější. Ona se zadívala přímo na Naruta a po chvíli jim ustoupila ze dveří. Ninjové vešli do barevného domu. Zdálo se, jako kdyby hrál životem, barvy, květiny… byly všude a přesto dům nebyl přeplácaný. Bylo to uklidňující. Barvy chránily před tmou.
„On… nevím, jestli s Vámi bude chtít mluvit.”
Vyšla po schodech nahoru, kde byly dveře do dětského pokojíku. Naznačila jim, ať počkají a vešla dovnitř.
„Zlatíčko, jsou tady ninjové, chtěli by s tebou mluvit.”
Uslyšeli nějakou nezřetelnou odpověď a pak žena vyšla zase ven.
„Můžete jít dál, ninjové z Konohy,” zašeptala a oni vešli s poděkováním dále.
Pokoj byl oproti zbytku domu bílý, ale stěny byly polepené výkresy a papíry, které měly vesměs stejný motiv.
„Panebože…” Sakura si přikryla ústa rukou, když některé viděla. Na všech byla nakreslená nezřetelná postava celá v černém ale… bez obličeje.
Uprostřed pokoje seděl asi dvanáctiletý chlapec, kreslil a pak se na ně otočil. Měl černé vlasy a oči modré a hluboké jako moře. Byl velmi hubený a na tváři se mu táhl dlouhý šrám.
„Vy jste "ho" přišli zastavit?” zeptal se dětský hlas, který jakoby nevycházel z úst malého kluka.
„Přišli jsme udělat, co bude v našich silách. Přišli jsme vyřešit záhadu,” Kakashi si prohlížel kresby na stěnách, které jakoby přímo vyzařovaly nepřátelskou a tajemnou atmosféru.
„Záhadu… dobrá, budu vám držet palce,” pousmál se, i když to vypadalo jako úšklebek a kreslil dál. Naruto nahlédl přes jeho rameno. Tenhle obraz byl jiný, obraz ruky, která držela jinou ruku a slzy, které se třpytily v úplňku.
„Čí to jsou ruce?”
„Třeba tvoje. Třeba tě někdo bude držet. Třeba tě pustí. A nebo taky ne,” zašeptal a podíval se na toho blonďatého mladíka.
„Mě nikdo nepustí, dattebayo! Proč by to dělal?”
„To já nevím, víš to ty?”
„Povíš nám, co se stalo?” řekl Yamato jemně a přisedl si k němu. Chlapec odložil tužku a vzal si modrou pastelku. Slzy začaly získávat čistou modř.
„Měli jsme s kamarády postavený bunkr na stromě v lese. Zapomněl jsem si tam jednu důležitou věc a vzpomněl jsem si na to v noci. Řekl jsem si, že když na chvíli zmizím oknem a vrátím se pro to, tak se nic nestane. Pro jistotu jsem si vzal i malou kuš, co mi táta vyrobil k narozeninám. Vydal jsem se tedy do lesa, když jsem našel papírek přilepený na stromě. Bylo na něm napsáno "Následuje" a načmáraný obrázek stromu a "jeho." Když jsem se na něj podíval a pak vzhlédl, tak stál pár kroků ode mě. Velký, štíhlý, v obleku, s dlouhýma rukama a obličejem bez očí a tváře. Nejdřív jsem tam jen stál, ale pak jsem vystřelil z kuše a on zmizel. Papír jsem upustil. Dal jsem se na útěk, běžel jsem co nejrychleji zpátky. Nevím, proč mě tolik nepronásledoval… ale stihl mi udělat tenhle šrám. Když jsem se vrátil, rodiče mě hledali a já jim všechno řekl. Od té doby se tam ztrácejí lidé,” klouček se otřásl a kreslil dál.
„Takže to podle tebe nebyl člověk?”
„Ne… to určitě ne. Vy tam tedy chcete jít? Nerozmyslíte si to ještě?”
„Přišli jsme splnit misi, dattebayo!”
On si povzdechl a za chvíli se za rukama třpytily hvězdy a modré slzy.
„Nemyslím si, že se vrátíte všichni… ninjové z Konohy. Hodně štěstí, budete ho potřebovat.”
„Vrátíme se, neboj, Tene!” Naruto se jen usmál a první odešel z místnosti.
...
„Jsi dost neklidná, Hinato, stalo se něco?” Sakura si přisedla k příslušnici Hyyuga klanu na lavičku. Hinata právě pozorovala zapadající slunce.
„Mám z toho divný pocit… a za chvíli to vypukne a vůbec se mi tu nelíbí.”
„Alespoň, že můžeš vidět západ slunce, ne? Buď v klidu, je nás pět, to dáme! Misi splníme a zase se vrátíme!”
„Ani to zapadající slunce se mi nelíbí. Ale je tu s námi, Na-Naruto-kun a ten to zvládne.”
„Nejsi ty na Naruta nějak moc vázaná, co? A slunce zapadá všude stejně,” usmála se Sakura, ale Hinata se zamračila.
„Tady ne… jeho barva není tak klidná jako v Konoze, tady je… krvavější.”
Vítr se náhle zvedl a okenice začaly prudce bouchat o okenní rámy.
„V Konoze vítr uklidňuje, tady zabíjí!” Snažila se překřičet mocný vichr.
Vše se jako mávnutím kouzelného proutku zklidnilo. Možná jen naoko. Možná proto, aby se rychle setmělo. Hinata se na Sakuru smutně usmála.
„Tady i noc nosí smrt.”
...
Tým se sešel na okraji lesa těsně před půlnocí. Všichni měli baterky. Kakashi vytáhl mapy okolí pro každý tým a začal ihned rozdělovat pokyny.
„Měli bychom utvořit týmy po dvojicích. Sakura s Yamatem, Hinata s Narutem a já budu sám. Každý tým se vydá jiným směrem,” Kakashi vyznačil přibližnou cestu pro každý tým, „všichni máte vysílačky, které můžeme použít ke komunikaci. Výbušné lístky poslouží jako signály a pokud by se stalo něco nepředvídatelného, sejdeme se všichni zde, proto si dobře pamatujte cestu. Les je velmi rozsáhlý. Můžeme jen přibližně tušit, co nás tam čeká, proto buďte připraveni na všechno. Buďte ve střehu, ani na chvíli nepolevujte. To, co zabíjí v tom lese, má na svědomí mnoho lidí. Když tak neútočte přímo, ale spojte se s ostatními. Jasné?”
„Hai!” Všichni si nasadili vysílačky a společně vkročili do lesa.
„Hinato, použij svůj Byakugan, chci se ujistit, že nás někdo nesleduje.”
Hinata přikývla zavřela oči a… nic se nestalo.
„Hinato?”
„Já-já nemůžu použít Byakugan! Něco mi blokuje chakru!” Hinata zavřela oči a zkusila to ještě jednou.
„Tak to ne!” Naruto složil pečeť, „Kage bunshin no jutsu!”
„Co se to sakra děje?” zavrčela Sakura, když se ani Narutovy klony neobjevily. Zkusila soustředit chakru do rukou, ale ani to nemělo žádný efekt. Kakashi odkryl svůj Sharingan a Yamato zkoušel použít Mokuton.
Pokaždé se nic nestalo.
„Co to má sakra bejt? To nemůžem použít techniky? Vždyť ve dne to šlo!” Naruto vztekle kopnul do stromu a do vzduchu vyletělo několik ptáků. Kakashi začal rychle přemýšlet.
„Nejspíš za to může to "něco." Co uděláme? Mohli bychom misi odpískat, ale…”
„Ani náhodou! Slíbili jsme tomu malému klukovi, že tu příšeru dostanem! Já tam půjdu, i kdybych měl jít sám, dattebayo!” Rozzuřil se Naruto a rozpřáhl ruce, „ti vesničané na nás spoléhají! Nesmíme toho nechat jen proto, že nemůžem používat chakru! Pořád jsme zkušení ninjové a jsme mnohem silnější než obyčejní lidé! Když selžeme my, jak můžou oni zvítězit? Půjdeme tam teď, protože co když dnes v noci zmizí někdo další? Co kdyby se ta příšera odvážila napadnout vesnici? Slíbili jsme jim pomoc, tak půjdeme přímo! Já půjdu už dnes. My nesmíme selhat!”
„Naruto má pravdu, ovšem rozhodnutí závisí na Vás, Kakashi-san,” Yamato si založil ruce na hrudi a čekal na rozhodnutí velitele. Ten věděl, že před sebou nemá lehký úkol. To, jak dopadne několik příštích hodin záviselo na jeho rozhodnutí.
„Dobrá tedy, teď už necouvneme. Týmy zůstanou stejné, plán také, ale chci o každém vědět. Hlaste se často a buďte více opatrní.”
Všichni přikývli a ještě se na sebe dlouze zadívali, než vkročili do lesa.
„Hodně štěstí!” Popřáli si před odchodem, nebyli si vůbec jistí, že se sejdou zase všichni. Světlo pěti baterek se pomalu ztratilo ve tmě.
...
Měsíc v úplňku zářil na nebi a svítil našim ninjům na cestu. Mraky jej ovšem po chvíli škodolibě zakryly a tak se les ponořil do děsivé tmy. Ve větru se ohýbala všechna stébla trávy a stromy šuměly ovšem jaksi nepřirozeně. Vrány a krkavci natřásali svá křídla, aby vzlétli do skučícího větru. Hinata se tiskla co nejblíže k Narutovi, i když přitom párkrát zčervenala.
„Co to sakra bylo?” vykřikl náhle Naruto a posvítil baterkou doprava, kde se ale nic nehnulo. Hinata vytasila kunai.
„Jste tam v pohodě?” ozval se Kakashiho hlas z vysílačky.
„Jo, jo… jen se mi něco zdálo.”
„Naruto! Přestaň s tím laskavě!”
„Promiň, Sakura-chan…”
Vysílačky opět na chvíli utichly, až se Hinata zeptala:
„Co jsi tam viděl, Naruto-kun?”
„Nevím, bylo to-, já nevím, prostě jsem tam uviděl pohyb,” Naruto pevněji sevřel rukou baterku a do druhé si připravil kunai, stejně jako Hinata. Zase kráčeli dál za tíživého ticha.
„Máte něco?”
„Kousek od nás je opuštěný dům. Asi se do něj půjdeme podívat.”
„A já právě dorážím k seskupení kamenů. A pořád nikde nic. Ale už jsme všichni hluboko v lese.”
Kousek od nich vzlétlo několik ptáků za skřeku, při kterém tuhla krev v žilách. Hinata si náhle všimla velkého stromu, byl zvláštní, větší než ostatní. Vyběhla směrem k němu.
„Hinato! Počkej!” Naruto vyběhl za ní, když se náhle zastavila těsně před tlustým kmenem stromu a pro něco sáhla.
„Co to je? Vypadá to jako…”
Byl to pomačkaný kus papíru, na kterém byl nakreslený jeden strom a vzkaz. Byl napsán ve spěchu, písmo bylo trhané a roztřesené.
„Nech mě na pokoji? Proč je uprostřed lesa vzkaz připíchlej na stromě? Umí snad příšery psát?”
„Já jsem právě našel na skále kus papíru, na kterém je načmáráno: Pomoc. Nevíte někdo, co to znamená? Možná je těch papírů více… Sakuro, Yamato! Máte něco?”
„Tenhle dům je velmi starý a sešlý. Neobyvatelný… právě jdeme do prvního patra. Před námi je nejspíš dětský pokoj.”

Sakura se bála toho domu. Když stoupla na první schod, nemálo se vyděsila, protože schody sténaly a úpěly tak, že si myslela, že se pod ní prolomí. Těch osm schodů nezvládla lehce. Naštěstí ji Yamato rychle vytáhl nahoru a vrzání přestalo. Společně se zadívali na klučičí tvář.
„Není to tady zrovna příjemné,” zašeptala Sakura a oba si vytáhli kunaie. Yamato položil ruku na kliku a prudce dveře otevřel.
Pokoj byl skoro prázdný. Oba schovali kunaie, když pozornost našich ninjů přitáhla rozbitá baterka. Yamato ji zvedl a pořádně si ji prohlédl.
„Někdo tu nedávno byl… nejspíš poslední návštěvník tohohle lesa.”
„Řekla bych, že to je tedy asi pět dní zpátky.”
„A našli jste tělo?” ozval se Kakashi, ale Sakuře náhle přišlo, že spojení nějak vázne. Vysílačka lehce zrněla.
„Ne, ale…” přišla k té skříni a posvítila na ni baterkou. Podívala se na Yamata, který baterku položil zpět a kývl na ni. Přišel k ní a společně se zadívali na skříň.
„Jdu na to,” šeptla a pevně stiskla kovová držadla. Skříň se však náhle sama s příšerným skřípotem otevřela. Venku se zablesklo.
Yamato se Sakurou přerývaně vydechli. Skříň byla prázdná.
V tomhle pokoji už nic ne-,” Sakura se zarazila, protože si všimla papíru. Posvítila na něj a vzala ho do ruky.
„Nemůžeš utéct? Proč jsme všichni našli tyhle podivný papíry? Kakashi-sensei, vy-,” chtěla pokračovat, když se náhle ozval břinkot z přízemí. Oba sebou trhli a Sakura si rychle strčila papír do kapsy. Vytasili kunaie a poslouchali.
„Slyšíte mě? Někdo tu je!” Řekl velice tiše Yamato do vysílačky, ozvěnou jim byl šum, který sílil. Vtom uslyšeli vrzání schodů.
První schod…
„Musíme odsud zmizet!” Sykla Sakura. Jejich mise sice byla zabít příšeru, ale náhle si vůbec nebyla jistá.
„Okno!” Yamato ukázal na malé okno, za kterým byl vidět velký strom v záři blesků, které se společně s bouří blížily z dáli.
Druhý schod…
Sakura k němu rychle přiběhla.
Třetí…
Otevřela ho a vyškrábala se na římsu.
Čtvrtý schod… Pátý…
Prolezla a zachytila se větve. Yamato lezl hned za ní.
Šestý…
Sakura ztratila rovnováhu a skoro by spadla, kdyby ji Yamato nechytil.
Sedmý…
Oba se rychle škrábali dolů. Když seskočili na pevnou zem, uslyšeli ještě skřípot dveří a tryskem se vydali pryč. Šum postupně odezněl.
„Slyšíte mě? Hej!” Naruto nejspíš už notnou chvíli křičel do vysílačky.
„Jo… právě jsme se skoro střetli… utekli jsme oknem,” Yamato se ani nezastavil a Sakura sprintovala s ním.
„Kde jste teď?” tentokrát bylo spojení v pořádku. Oba se konečně zastavili.
„Nemáme nejmenší tušení.”
„Nechte vybouchnout jeden lístek, ať vás můžeme lokalizovat.”
„Lístky se odpalují také pomocí chakry, Hinato,” Kakashiho hlas utichl, „oheň bych nerozdělával. Určuje to vaši polohu nejen pro nás. Svícení baterkou nahoru také. Nechci, abychom se s tou příšerou střetli dříve, než bude nutné. Zkuste jít dál a uvidíme.”
„Tak proč jsme se vydali na ten průzkum?”
„Ninja musí znát dobře prostředí, ve kterém se pohybuje. Pokud by došlo ke střetu, jsme pořád dost schopní ninjové, abychom se ubránili.”
„Dobře… ale ta příšera už o nás určitě ví, co teď?”
„Teď bychom se měli sejít všichni na jednom místě. Hinato, Naruto, znáte svoji polohu?”
Ti dva mezitím dorazili v velkému srázu a dívali se s baterkami dolů.
„Stojíme na skále, kopci… nevíme jistě. V dáli slyšíme hřmění a vidíme blesky. Bouřka nás mine,” Naruto se teď snažil mluvit pevnějším hlasem už kvůli Hinatě, která se třásla, „cestu zpátky si pamatujeme. Myslím, že bychom se mohli dostat zpátky v pořádku.”
„Dobrá… zkuste se dostat zpět. A co vy dva? Dokážete se vrátit?”
„Nějak určitě. Můžete nám jít naproti. Jdeme tedy?”
„Ano, vyražme všichni zpět. Hodně štěstí,” Kakashi se vydal na cestu.
Kousek od něj zapraskala větvička. Bleskurychle tam hodil kunai. Ten se zapíchl do stromu, ale Kakashi cítil, že ho cosi pozoruje. Celé jeho tělo se napnulo a zaplavil ho adrenalin. Neměl z toho dobrý pocit. Pomalu se otočil a chtěl se vydat zpátky, když ho uviděl.
Vysoký "muž" v černém obleku a dlouhýma rukama. Jeho tvář byla prázdná a naháněla hrůzu. Kakashi se nejdříve nemohl pohnout, ale všechny jeho instinkty na něj křičely: „Uteč! Zmiz! Utíkej!” Otočil se na patě a dal se do běhu. Dozadu házel kunaie. Obvykle se trefil, ale tohle nebyl ten případ.
„Kakashi-sensei!” Křičelo několik hlasů do vysílačky, jen tak tak přehlušily zrnění, které stále sílilo. On utíkal a utíkal. Vždycky utíkal. Měl by bojovat! To si pomyslel, ale ta slova byla slova hrdiny ukrytého kdesi v koutku duše. Jeho tělu teď vládly zvířecí instinkty toužící po životě.
Tráva se ohýbala pod jeho dusavými kroky a vítr jej šlehal do tváří. Po chvíli se zastavil, jeho výdrž byla mnohem nižší, než když ovládal čakru. Vzchopil se a běžel dál. Vždy, když viděl, že jej sleduje, tak házel co nejvíce zbraní, ale on vždycky zmizel, aby se objevil někde jinde.
Naposledy se zastavil, aby si dopřál přestávku. Naposledy se opřel rukama o kolena. Naposledy se napřímil.
Stál přímo před ním.
„Obito, Rin…”
Do uší ostatních náhle vjel ostrý, šílený tón zrnění z vysílaček. Servali si je z uší, ale ten tón trval jen chvíli.
Vysílačka byla hluchá.
Spojení selhalo.

„Sakra… slyšíte nás někdo? Kakashi-sensei! Yamato! Sakuro! Héééééééj!!!” Naruto s Hinatou nehledě na nebezpečí volali do lesa a hledali ostatní.
„Co se stalo Kakashi-senseiovi?” Hinata přemáhala vzlyky. Věděla, že to takhle chodí. Noc byla stále tmavá a děsivá. Stíny před baterkami se prodloužily.

Yamato se Sakurou se snažili dělat totéž, ale ani jednou jejich hlasy nedolehly k těm druhým. Les byl stále tichý, se smrtí schovanou v útrobách. Hvězdy ani měsíc neznačily bezpečí, samy se schovaly v mracích.
„Co budeme dělat teď?” Sakuře po lících stékaly slzy a Yamato věděl, že musí zůstat co nejklidnější.
„Vrátíme se zpět. Snad budou ti dva uvažovat stejně,” svoji polohu znali jen přibližně, ale dokázali odvodit směr jejich cesty a tak se pomalu vyšli. Oba však od té chvíle, co zmizel Kakashi, věděli jedno:
Ta příšera si s nimi jen hrála. Chtěla, aby se všichni dostali daleko do lesa, aby nemohli snadno utéct. Chtěla, aby našli ty papíry.
Museli doufat, že pravidla hry nahrávají i jim.

„Doprava?” Naruto si cestu moc nepamatoval, takže když stanuli na rozcestí, musel se ptát Hinaty.
„A-ano, pak půjdeme stále rovně a u toho velkého kamene doleva,” celá se třásla, ale statečně držela kunai i baterku. Naruto se otočil a chytil ji za ramena.
„Je ti zima?” sundal ze sebe bundu a oblékl ji do ní.
„Mám strach. Příšerný strach. Na-Naruto-kun… nebude ti zima?” stál před ní totiž jen v tílku.
„Ne, to je v pohodě. A zpátky se vrátíme taky všichni.”
„A-ale co Kakashi-sensei?” oba našlapovali velice tiše a opatrně.
„Vsadím se, že na něj udělal boudu a teď přichází na způsob, jak ho zničit. Toho chlápka v obleku. A bez ksichtu. Je to zbabělec, když nechce ukázat svou pravou tvář,” zašklebil se na ni, aby ji alespoň trochu rozveselil. A aby přemluvil sám sebe, že je všechno v pořádku.
Náhle je osvítila tlumená zář. To měsíc vykoukl z těžkých mraků, snad aby ninjy potěšil. Zdáli slyšeli krákorání vran, krkavců a havranů. Oba se snažili nemyslet na to, že takoví ptáci se slétávají jen na krvavé hostiny.
„K čemu myslíš, že jsou ty papíry? Každý jsme měli jeden…”
Ani jeden netušili, že stojí přímo za nimi. Pomalu se přibližoval.
„N-nevím, ale když jsme našli tři, tak po nás najednou začal jít. Možná jsou pro něj ty papíry důležité. Musíme hlavně přijít na to, jak ho odsud dostaneme pryč. Jak ho zničíme…”
Stačilo jen natáhnout ruku… tu dlouhou ruku.
Oba se náhle prudce zastavili, protože jim to došlo. Cítili to.
Naruto lehce kývl. Ve stejnou chvíli dopadly baterky na zem. Zablikaly.
Tak rychle, jak jen byli schopní, po něm hodili kunaie. On stejně rychle zmizel. Naruta náhle popadl nepopsatelný vztek. Sáhl do svých útrob, aby požádal Kyuubiho o pomoc, ale nic necítil. Něco blokovalo to spojení. S Hinatou se otočili zády k sobě a napjatě sledovali okolí.

Sakura s Yamatem už notnou chvíli běželi, aby byli na místě setkání co nejrychleji. Doufali, že tam Naruto s Hinatou už budou. Když skutečně dorazili, oba narazili na něco pevného, co je odmršilo zpátky a oni tvrdě dopadli na zem.
„K**va, co to bylo?” ulevila si Sakura, jejíž nervy pomalu praskaly. Yamato vstal a dotkl se té neviditelné plochy. Zapraskalo to a on ucukl.
„Pole… pole z chakry, řekl bych. Brání nám to v odchodu.”
„Jako plot. To ne! Nedostaneme se odsud!” Poslední zbytky nervů polevily a ona vztekle praštila rukou do stromu. Jen to zadunělo. Svezla se k zemi.
„Jediný způsob, jak se dostat ven, bude asi zničit tu nestvůru.”
„Jsme v pasti… a tohle je hra na kočku a myš,” Yamato rychle zvedl dívku, která se třásla.
„Musíme najít Naruta a Hinatu, Sakuro. Tak pojď, to dokážeme.”
Běželi alespoň přibližným směrem.
„Už se chvíli nic nestalo… snad jsou ti dva v pořádku.”
...
Čtyři páry nohou dopadly na větve dál od uzavřeného temného lesa.
„Musíme to stihnout! Pospěšte si!”
„Hai!”
...
„Utíkej, Hinato!” Křičel Naruto na svoji společnici a rychle klopýtali pryč. Dozadu házeli co nejvíce zbraní, aby ho zpomalili. Ani jeden z nich nevěděl, kudy utíkají, byla naprostá tma, dokud se Narutovi nesmekla noha a nespadl.
„Naruto!” Zakřičela Hinata a rychle ho chytila. Byl však příliš těžký a táhl ji s sebou.
Naruto visel ze skály, u které předtím lokalizovali bouřku, jen za Hinatinu ruku, které se chytil.
„Hinato! Uteč!” Křičel na ni, ale ona ho nepouštěla. Nemohla ho pustit, protože jestli by spadl, zabil by se. Zoufale šmátral po nějaké opoře, ale skála byla příliš kluzká.
„Já… neudržím tě, Naruto-kun,” vzlykla Hinata a její slzy mu začaly kapat na ruku. Tenhle výjev už někde viděl. Ruka držící jinou ruku a modré slzy třpytící se v matném světle měsíce, který najednou vykoukl.
„Čí to jsou ruce?”
„Třeba tvoje. Třeba tě někdo bude držet. Třeba tě pustí. A nebo taky ne.”
„Mě nikdo nepustí, dattebayo! Proč by to dělal?”
„To já nevím, víš to ty?”
Ta příšera je za chvíli dohoní. Sám byl přesvědčený, že si jen hraje. Hinata ho nahoru nevytáhne, to věděl. Byl pevně rozhodnutý.
„Pusť mě.”
„Cože? N-ne, j-já… já tě vytáhnu!” Zalapala po dechu a zabrala. Byl příliš těžký. Rozvzlykala se.
„Hinato…” řekl s naprostým klidem a pustil ji. Teď ho držela jen ona.
„N-ne! Naruto-kun…”
Viděla kluka, který jí dodával sebedůvěru, kluka, kterého milovala. Nemohla ho pustit.
Ale jeho ruka klouzala. Usmál se na ni.
„Neboj, budu v pořádku, dattebayo! Slíbil jsem přece, že se skoro všichni vrátíme, ne?”
Pustila ho.
Padal dolů.
Vstříc ostrým skaliskům.

Hinata se nepokoušela zadržet slzy. Rychle vyběhla přibližným směrem pryč. Ta příšera ji kupodivu nepronásledovala. Jen běžela a doufala, že se nezblázní.

„Utíkej, Sakuro!”
„A-ale vy…”
„Řekl jsem běž!”
To "něco" Hinatu přestalo pronásledovat, protože se zaměřilo na druhý tým. Yamato se rozhodl velice rychle, že Sakura bude mít delší život než on. Zastavil se, protože věděl, že Hinatu a Naruta už zastavil. Musel doufat, že Sakuru ochrání tím, že jí dá více času je najít. Věděl, že to bude pronásledovat spíše jeho než ji.
Sakura poslechla ukázkově jeho rozkaz a nechala ho stát na opuštěné mýtině.
Běžela za Hinatou.

Jak padal, nahmatal skálu. Rozřízla mu ruku, ale zachytil se. Vytáhl se i druhou, ale o jinou skálu si propíchl nohu.
Nahmatal výstupek, s posledním vypětím sil se na něj vyškrábal.
Usmál se.
Řekl jí přece, že nezemře.

Hinata zaječela, protože do něčeho vrazila. Skutálela se s tím dolů z kopce. Jak dopadla dole do bláta, ohnala se po tom kunaiem.
„Hinato!” Vykřikl ten někdo.
Byla to Sakura. Jak běžely, srazily se.
„K-kde je Naruto?” vyhrkla vyděšeně Sakura. Hinata mlčela, ale po tváři se jí koulely slzy. Její společnice kývla. Pláč si nechá na později.
„Musíme jít dál.”
Teď byly obě naplněny vztekem, ale až vyprchá, budou z nich jen prázdné skořápky. Nevěděly ale, kam mají běžet, tak se na sebe jen podívaly.
„Ne… odsud neutečeme. Počkáme… počkáme dokud si pro nás nepřijde,” řekla přiškrceně Hinata. Teď s tím byly obě smířené.
...
„Dělejte!” Zakřičel vůdce skupiny a rychle prošli zvenčí silovým polem. To, že nemůžou používat chakru jim nevadilo. Museli zachránit všechny ostatní.
...
Stály tam a jen čekaly. Nemusely dlouho, stál přímo za nimi. Vytasily kunaie a s ledovým klidem se mu zadívaly do tváře, kterou neměl.
„Co jsi zač, že jsi tolik způsobil?” zašeptala Hinata, samozřejmě neodpověděl.
Obě vyrazily vpřed.
...
Slyšeli zvuky boje a ještě zvýšili rychlost. Museli to stihnout.
...
Dostala zásah nějakým černým chapadlem a praštila sebou o strom. Vyhodila několik jehlic, ale zmizel a objevil se za Sakurou.
„Sakura-san!” Vykřikla Hinata, ale to už Sakuru probodlo chapadlo ostré jako břitva. Lapala po dechu a klesla k zemi. Nechal ji být a blížil se k smrtelně vydešené Hinatě.
„Ještě nechci umřít…”
Chapadlo vystřelilo vpřed, jen zavřela oči. Nic se nestalo, uslyšela jen křik někoho jiného, něco ji však připomínal.
Omdlela.
...
„Hinato! Hinato, vzbuď se!” Křičel Naruto.
„Jsem mrtvá?”
„Hinato!”
„Naruto-kun…”
„Bude v pořádku, Naruto-kun. Uklidni se.”
„Ten hlas…”
„Nech ji odpočívat!”
„Rock Lee!”
Prudce otevřela oči, ležela v lese ve spacáku u ohně. Kolem ní sedělo několik postav. S velkou bolestí hlavy zamrkala.
„Hinato!” Vyjekl Naruto a objal ji. Přerývaně vydechla a znovu se zmateně rozplakala.
„N-Naruto-kun. Jak..?”
„Říkal jsem ti, že nezemřu!” Pevně ji sevřel, když dostal úder do hlavy.
„Nech ji být, baka!” Zavrčela Sakura. A támhle seděli Rock Lee, Neji, TenTen a Gai! Hinata si je šokovaně prohlížela. Pak si vzpomněla.
„Ta příšera..!”
„Je mrtvá.”
„Ale jak-?”
Neji se dal do vysvětlování, zatímco ji Sakura donutila napít se.
Když tým Kakashi vyrazil z Konohy, Tsunade pozorněji prozkoumávala tajné svitky o nevysvětlitelných událostech, až narazila na příšeru, které se říká Slenderman. Okamžitě pochopila, že proti tomu vyslaný tým neobstojí právě díky neschopnosti používání chakry a tak vyslala tým těch nejrychlejších a nejschopnějších ninjů v boji bez chakry. Tým Gai. Ti si rychle uvědomili, že si musí pospíšit a tak nasadili mnohem větší rychlost.
Když dorazili k boji, Lee a Gai svojí rychlostí a Neji svým taijutsu i bez použití Byakuganu s pomocí TenTen, odbornicí na přesnou střelbu po dlouhém, namáhavém boji vyřídili.
Tehdy pole zmizelo, což Sakuře, která byla na pokraji smrti, umožnilo se vyléčit. Později našli i Naruta, zraněného a pochroumaného, ale živého. Neji utrpěl ošklivá zranění, ale přežil.
„A-a Kakashi-sensei a Yamato-sensei?” zašeptala.
Nikdo jí neodpověděl.

O pár let později

Seděla ve svém pokoji a malovala. Od té doby, co se vrátili z té mise, byl celý její dům barevný a živý. Už rozuměla tomu klukovi, který žil v barvách svého domu. Barva zaháněla zlo.
Jen její pokoj byl bílý a pokreslený. První rok kreslila jen samé obličeje bez tváře, ale potom se něco stalo.
Začala kreslit bundu. Tu bundu,do které ji Naruto navlékl. Byla barevná. Začala kreslit Kakashiho s odkrytým Sharinganem a Yamata vytvářejícího malou chatu ze dřeva.
Protože i když už zde nebyli, přes ty malby je stále cítila.
Přátelé jí pomáhali a nakonec se už přestala bát linkovaných papírů, na kterých se skvěly strašidelné vzkazy.
Přesto do lesa nechodila už jinak než s baterkou.