V náručí ledové smrti

Většina lidí považuje led a sníh za neživé. Co teprve věčně zamrzlou zemi, kde samotní ninjové jsou chladnější než led?
Prázdná a pustá krajina, řekli byste, stále bičovaná větrem. Nic tady nemůže žít.
Kdybyste se podívali blíže, zjistíte o tomto jevu zajímavou věc. Tento nehostinný svět žije a dýchá. Není tak živočišně pestrá, přesto dává život.
Možná po jedné procházce touto krajinou by vás zaujala nepatrnost, co zde vyrostla lidskou rukou. Ano, mluvím o třech budovách. Jedna je obyvatelná, druhá drží zásoby čerstvé a třetí jim dodává potřebné teplo a proud.
Vědci ze Země Ledu a Země Ohně zde prováděli společný výzkum. Bylo jich osm, dva ninjové a pět vědců s jedinou ženou jako vědkyní. Špičkoví vědci. Čtyři z té a čtyři z oné země. První projekt, který stál daimyo a jednoho Kage mnoho sil.
Vše probíhalo hladce, Konožský ninja díky svému vyvinutému Katonu pomáhal všem, aby vrty do ledu probíhaly rychleji.
Byl již třicátý osmý den, kdy všichni trávili čas společně. Zbývalo ještě dvanáct dní. Když se to stalo, když objevili něco z minulosti. Probudili čiré zlo. Zlo o síle ledové smrti, která vás pohltí…

„Máš to?“ zeptal se s námahou Uchiha.
„Ano, mám, díky za pomoc,“ odpověděl Katamaki, vědec z Země Ledu. Nebyl to krasavec, ale díky svým bystrým modrým očím, dokázal divy. Trošku menší postavy, vše doháněl svými znalostmi.
„Není zač, od toho jsem zde,“ usmál se na Uchiha. Černé vlasy, oči. Postava vypracovaná léty tvrdého tréninku. Ne, že by nesnášel Tobiramu, jen, se mu nelíbil postoj, který zaujímal.
„Máte něco?“ zajímal se příchozí Matami. Zrzek se zelenýma očima. Pihatým nosem a s dobrými sto devadesáti centimetry byl nejvyšší a jeho záliba spočívala v přírodě. Nikomu to neřekl, ovšem chtěl vždy vlastnit chakru.
„Ano, divnou kostku ledu,“ ukázal Katamaki prstem na zrovna vytahovaný kvádr.
„Co to v tom ledu je? Osekáme ho, abychom to mohli prozkoumat.“
„To nevíme jistě. Mě přijde jako nějaký vlk.“ Zhodnotila Mayumi, jediná žena v celé expedici.
„Vlk? A tady?“
Jenže měla pravdu.

„Odebrala jsem vzorek a opravdu. Je to vlk, ovšem s dnešními má jen společné rysy. Musí to být jeho předek,“ řekla s jistotou v hlase Mayumi.
„Co tady dělal?“ pádná otázka podaná od druhého ninji.
„Žil, je známo pár nálezů, kdy nenašly skoro celá těla. Ne však v tak dokonalém stavu. Až toho běhá mráz po zádech,“ naoko se Mayumi oklepala.
„Má pravdu, studoval jsem vlky na Akademii, našel jsem opravdu nejasné a kusé informace,“ přidal se do hovoru Katamaki.
„Podívejte, je to samec, soudím to podle jeho hormonů, mrkněte se na jeho mohutnou čelist. Jde z ní hrůza.“
Učinili tak, tesáky velké jako jejich prsty. Naštěstí další zuby skrývala zavřená čelist. Vlk byl velký a mohutný jako medvěd…
Mayumi se protáhla, zaklapla notebook. Ještě se podívala na „mrtvého“ vlka, jemně ho pohladila po hlavě. „Jsi tak nádherný.“
Poté zhasnula všechna světla. Šla si lehnout, byl to namáhavý den.

O malou chvíli se zvíře nepatrně pohnulo. Možná to byl ten dotek její ruky, který ho oživil. Chvíli byl dezorientovaný. Paměť se vracela rychle, stejně tak hlad. Vycítil kořist. Byla hodně blízko…

Všude samá krev, kamkoli se podívala.
Ostatní byli již mrtví, jen Uchiha stále žil, bojoval, aby ona mohla žít!
„Utíkej!“ zařval naposledy, stačil to říct ještě předtím, než mu velká tlapa rozervala hrudník. Už neměl sílu tomu chladu déle odolávat. Čím víc krvácel, tím více cítil chlad. Cítil se studený, když ho zvíře začalo žrát.
Necítil už vůbec nic, jen blížící se temnotu.

Mayumi byla šokem paralyzována. Nemohla si dovolit vydávat nějaký hluk. Nechtěla křičet, chtěla přežít!
Slzy jí tekly proudem, dlaněmi si držela pusu, aby nekřičela. Hrůza spojená s krví, s čerstvou krví dotvářela pekelnou scénu.
Stále dokola se jí vybavovala scéna, kdy se budí, když uslyšela řev, pak jen nastala ta panika, pokoušela se najít všechny. Nacházela ovšem už jen mrtvoly s vyžranými vnitřnostmi, urvanými údy, krví po celé místnosti.
Jen díky Uchihovi byla stále naživu. Použil svůj Katon, ten selhal. Jako by zvíře nemělo srst, ale samotné ledové plameny.
„Schovej se, až ho odlákám, uteč! Někdo tohle musí vědět!“ odlákal ho, pouze na to, aby byl zaživa sežrán.
Co teď? Musím přežít!
Nanic už nebrala ohled! Vyděšená vyběhla ze svého úkrytu, běžela o život! Cítila za sebou jeho dech, leč stále utíkala.
Její útěk nevyšel! Zvíře udělalo velký skok, byl před ní!
„Na co čekáš?“ Mayumi nečekala na útok, sama si vzala život. Bodla se do břicha, vědomí se rychle vytrácelo.
Nevnímala tlak jeho čelistí na svém těle. Jen si představovala svůj život po boku toho statečného Uchihy…

„Cože? Nikdo?“ podivil se Tobirama.
„Ano, měli se vrátit již předvčerem. Nestalo se tak,“ vyhrkle sebe posel.
„To je divné, něco se muselo stát,“ dumal Nidaime.
„Můj pán se ptá, co s tím hodláte udělat?“
„Půjdeš s týmem, který jsem narychlo sestavil. Hiruzene, Hayashi, Kagami a Kasumi, můžete vstoupit,“ vyzval je Senjuu.
Sarutobi Hiruzen, Hyuuga Hayashi, Uchiha Kagami a Nara Kasumi byli připraveni.
„Nemusím vám vysvětlovat, že tohle je velice náročná mise.“
„Ne!“ odpověděli stejně.
„Dobrá, teď jděte.“

Tentokráte to byli pouze ti čtyři, kdož šli. Ostatní maličký počet ninjů Země Ledu odmítali jít. Prý se v okolí nachází zlo větší než samotný Juubi.
Nemohli si dovolit podlehnout svým obavám. Jednou byli ninjové a nehodlali ustoupit.

„Co myslíte, že zde najdeme?“
„Hyuugo, že ty seš vždycky jak stará baba!“ řekl ostřeji Uchiha, i jemu to bylo jasné. Opravdu si nemohl dovolit podlehnout strachu, už tak bylo zlé, že se mu nepatrně třásly kolena. Asi za to mohl ten děsivý sen o jeho vlastní smrti v ledu…
„Nechte toho!“ klidnila je členka Nara klanu.
Na první pohled vše působilo klidně. Až přišli blíže ucítili tu tíhu hrůzy. Jakoby zmrzlé v čase. Celý ten dojem umocňoval nyní se nepohybující vítr.
„Mějte po ruce všechny zbraně,“ upozornil Hiruzen. Teplejší oblečení znesnadňovalo jejich pohyb.
Generátor se zastavil už před pěti dny. Potraviny byly studené, až moc. To, co spatřili v ubytovacím prostoru je doslova přikoval do země. Kasumi nevydržela ten nápor odporné scény a jednoduše vyhodila celou snídani.
„Budu v pohodě,“ mávla rukou.
„Bratranče,“ zašeptal Kagami, když našel tělo svého příbuzného.
„Proboha!“ Hayashi svým Byakuganem „projel“ každičký centimetr. Nic, jen krvavé stopy od velkého tvora. V laboratoři se našlo jen zbytek ledu.
Kagami se snažil oživit notebook, bylo to riskantní. Neměl na vybranou. Trochou Katomu „nahodil“ notebook. „Tomu nebudete věřit!“ chtěl se vydat za Hayashim, který už bojoval se zvířetem! Ne, se stvůrou.

Stvůra moc dobře věděla, kde jsou jednou lidé. Budou tam stále. Vyčkával, krmil se ze „zbytků“. Byl zvyklý na boj s lidmi. Ne, s těmi ninji, ale obyčejnými lidmi.
Stále vyčkával.
Až se dočkal čtyř nových potencionálních obědů.

„Nestůj tam a pomoz mi!“ rachot se celým obydlím rozléhal jako výstřel v naprostém tichu. I pobledlá Nara se dala do boje.
Hayashi využíval svůj Juuken, Kagami Katon, Kasumi stín a Hiruzen paralyzující jutsu.
Vypadalo to velice tragikomicky.

Kasumin stín, už nepůsobil jako na začátku.
Hayashi byl povážlivě na dně s chakrou.
Kagami se nevzdával, neustále posílal své techniky do stejného místa.
Hiruzen, užuž chtěl použít svoji zakázanou techniku, když znenadání se stvůra vrhla na Kasumi, právě oddychovala, aby nabrala síly na další stín. Nestihla se bránit. Ani tři muži nestihli obranu. Tohle nečekali. Jen v němé hrůze sledovali tu strašlivou ukázku jeho umění. Umění zabíjet!
Nezapomenou, prožité zoufalství, neschopnost někoho ochránit, opakující se scéna. To nevymažete nikdy.
Pocítila jen obrovský tlak, tělo trhané na malé kousky. Nestihla ani vykřičet bolest. Ovšem posmrtná grimasa zůstala. Tři muži se ještě více vyburcovali.
Hayashi využil jeho „skoku“ na Hiruzena, zasáhl ho s celou svou zbývající chakrou přímo do srdce… také to byl poslední čin. Drápy se zaryly hluboko. Tělo v podstatě vybuchlo tlakem svíraných tlap.
Už to bylo jen na Kagamim a Hiruzenovi.
„Už nemohu!“ padl na kolena Sarutobi.
„Nevzdávej to!“ jediní, kdo ho mohl porazit byli oni!
Kagami chtěl použít svoji Ultimátní techniku, jenže se stvůra náhle skácela k zemi. Juuken, vržený do jeho srdce, zabral.
Stvůra byla konečně mrtvá. Jako minulost, ze kterého povstala.
Hiruzen chtěl poslat těla jejich rodinám, ale Kagami odmítl. „Radši to tu spalme,“ navrhl.
Bylo vykonáno stanice hořela. Bylo to za nimi.
Při zpáteční cestě nepromluvili ani slovo. Pouze Sarutobiho zaujal jakýsi „předmět“ ležící ve sněhu.
Bylo to tělo Mayumi.
„Udělej to,“ pobídl Uchihu.

„Musím je vyhlásit za mrtvé,“ smutněl Tobirama.
„Uděláte dobře,“ souhlasil Kagami.
„Promluvíte o tom někdy?“ Senjuu se dočkal jen negativní odpovědi.
„Tato mise nikdy neexistovala.“

Možná řeknete, že ledová krajina je mrtvá. Není. Aspoň výsledky výzkumu Mayumi to dokazují.
Musíte se jen dobře dívat. Pak spatříte život.
Život jak zamrzlý v čase, i stále nový proud života. Život je všude.
Jen musíte vidět pod led a vědět, kde ho hledat. Pak se vám naskytne pohled na tolik set zamrzlých životů jednoho druhu… nebo více?