Rozhodnout se Kap. 20.

V jeho modrých očích poprvé mohla vidět, co cítí. Byla jeho soupeř, nic víc, nic míň. To ne! Mohl to být kdokoli, třeba támhleten tlouštík. Holka s culíky na hlavě, prostě každý, kromě něj. Ramena se snížila, nehodlala však před ním projevit slabost. Pomalu její nohy začaly klesat po schodech, on radši přeskočil zábradlí, aby se nemuseli potkat.
Dnes si oblékla dlouhé fialové triko s rozstřižením na bocích, měla ho také sepnuté páskem a bílé tříčtvrteční kalhoty, ochranou čelenku nosila pevně ovázanou okolo čela. Kolem stehen měla připevněny dvě ledvinové brašny na kunaie a jiná ninja vybavení. Z pásku jí trčel pletený náramek, na kterém byl přidělaný malý vak. Rukou ho pevně zmáčkla, cítila předmět uvnitř a tím byla připravená začít boj. Naposledy se podívala na Boru, který na svůj souboj ještě čekal. Zajímalo by ji, komu teď bude fandit, jí, kterou zná odmalička a ví o ní první poslední, nebo klukovi, kterého nezná ani týden, ale něčím si ho získal. Doufala v sebe, byla by to její jediná podpora, co stála v této místnosti.

Vzpomněla si na jejich půlnoční rozhovor, když při poslední odpovědi trošku ztratil sám sebe, lekla se. Nedokážu ho udolat fyzicky, musím na něj jít psychicky. Dokážu to. Věděla, že jeho schopnosti jsou na vysoké úrovni, to už pochopila. Na venek se mohla projevovat, jak chtěla, byla si vědoma jeho převahou, až tak hloupé a dětinské sebevědomí neměla. Pomalu jej obešla a vydala se na své místo k protější zdi.
„Pravidla znáte, boj může začít,“ zakýchal sudí. Ani jeden se však nepohnul. Jen na sebe hleděli a zkoumali se. Jako by chtěli jen přečíst druhého, dozvědět se o něm něco víc z pouhého postoje, intervalů mezi dýcháním, nic však navzájem nezjistili. Uno uslyšela zpoza svého ucha šepot.
„Nejsou ti dva náhodou ze stejného týmu?“ tlumila svůj hlas nějaká dívka.
„Myslím, že jo… To bude zajímavý,“ v odpověď své přítelkyni.
Uno se musela sama pro sebe usmát. Kdyby jen zajímavý, buď rychlý proces, nebo neúprosný boj. Vytáhla kunai, čímž vytrhla z klidu i svého soupeře. Beru možnost A i B, protože já budu vítěz. Musím ho rozhodit, pak bude dělat chyby, poté následuje ve správném pořadí mé vítězství, ne?

„Začni!“ obtočila si kunai kolem ruky a hodila ho přesně na jeho hlavu. Zbraň chytil před svým čelem a poté pustil na zem.
„Ne Uno, ty jsi holka, máš přednost,“ odpověděl s klidem. Tušil, oč se tu hraje.
„Nediskriminuj mé rozhodnutí, promluvila jschem první, dělej a nezdržuj!“ Jako souhlas jí přišlo mírné kývnutí hlavou. Nesmím si nechat vzít žádnou osobní věc, pomocí nich může udělat pečetě. Pozvedla ruce, byl to obranný postoj, tím dávala najevo, že už dál čekat nebude.
„Suiton: Minové Pole,“ zašeptal potichu. Něco chakrou vyryl do podlahy.
„To je vše, teď ty,“ vzpřímil se. Chce mě vyprovokovat, ale já se nenechám, ten kluk prohraje!
„Genjutsu: Věčná Muka,“ udělala před svou hrudí znak a poté předpažila ruce s otevřenými dlaněmi.
Naruto jen stál, proto si byla jistá, že to zafungovalo. Ano, cítila jeho chakru, ale najednou se vše rozpadlo. Otevřela oči a zjistila, že po něm zbyla jen velká louže.
„To byl vodní klon, Uno,“ ozvalo se jí tiše za zády. Lekla se, její tělo však reagovalo okamžitě, uskočilo za pomocí chakry v nohách a dalo do ruky shuriken. Okamžitě ho po něm před dopadem hodila, uhnul.

„Katon: Peklo na Zemi,“ z jejích rukou najednou začaly šlehat plameny a rozběhla se k němu. Máchala rukama, teplota kolem něj začal stoupat a dal si ruku před pusu, aby nevdechl moc kouře.
„Suiton: Studená Klenba,“ cítil, že tu v podzemí není moc vody, musel šetřit, proto zeď mezi ním a Uno byla velmi tenká. Voda je silnější než oheň, Naruto v souboji těchto technik vyhrál. Kolem něj nachystala další překážku v podobě hořícího kruhu. Oheň nehasil, přeskočil jej. Uno mezitím doběhla k místu, kde předtím něco napsal na dlažbu. Byly to nějaké znaky. Chakrou v ruce se dotkla dlažby a ta pukla, na kachličce nad ní se však objevil nápis.
Dávej větší pozor nad druhem techniky. Na malý moment uviděla jámy s vodou po celé místnosti. Došlo jí až za chvíli, že se právě do jedné propadala. Neztratila hlavu, využila jeho nepozornosti, když se k ní blížil.
„Genjutsu: Věčnost.“ Dostala se do transu, ale on taky.

Vše se ztratilo, pocity ze souboje, obezřetnost očekávající další útok, nic tu nebylo. Nekonečná bělost prázdnoty. Nikdo tu s nimi nebyl, stáli naproti sobě. Navzájem se ale nějakou dobu nevnímali. Nezvládali to, tohle prostředí na ně působilo těžkým dojmem, jen zvednout ruku by bylo nemožné, jako za sebou vláčet celou horu.
Jako tvůrce techniky se první probrala Uno. Povedlo se jí to, dostala ho na místo, kde ho může vydírat, bez toho, aby jí ublížil.

„Podcenil si mě,“ prohlásila s úsměvem na tváři. Zakroutil hlavou.
„Jen jsem nečekal, že nebude fungovat jeho…“ zastavil se, byl zvyklý, že o tom může mluvit kdykoli chce, vždyť kolem něj skoro vždy byli jen samí Jinchuuriki.
„No, co?“ šklebila se, věděla, že ho tu čeká hodně bolesti.
„Nic. Co je tohle za techniku, už jen dýchání je těžké,“ najednou se rozkašlal, z pusy mu vytekla krev.
„Tohle je Věčnost, Věčnosti musíš vždy odpovědět na položenou otázku, Věčnosti nemůžeš lhát…“ přimhouřila jedno oko, „Pokud ne, bude tě trestat tak dlouho, dokud ji neposlechneš. Tak, co že nefungovalo?“ Podíval se na ni s pohledem, aby přestala.
„Uno, nech toho, bude tě to stát život,“ nepochopila jeho upřímnost. Malá kapička krve se teď linula i z jeho oka.

„Ne, nebude. Informace jsou život, čím si myslíš, že ostatní před námi obehráli své soupeře, informacemi. Tak mluv!“ Nic se nestalo a na Uno už pomalu začaly docházet následky použití techniky. Cítila slabost a věděla, že to moc dlouho nevydrží. Tohle je nejsilnější Genjutsu, které umím. Za sílu a možnost takhle mučit se platí velká daň.
„Co si dokážeš, když mě porazíš?“ zařval, lekla se. Ona totiž musela odpovídat taky.
„Že spravedlnost existuje!“ Není hloupej, byl to nakonec dobrý nápad? Viděla, jak se jeho kolena pomalu blížila k zemi. Jak to může vydržet, co to je, že ho to nutí nic neříct? Už se nadechovala pro další otázku, aby mu přitížila, ale on ji předběhl dříve, než si stihla v hlavě zformulovat větu.
„Jak se odtud dostanu?“ Dvojsečná zbraň, pokud to nevydržím, budu to muset vyslovit.
„Neřeknu!“ Okamžitě ucítila, jako by ji někdo dal pěstí do hrudi, z hrdla jí vyskočila krev.
To se nedalo vydržet, jeho kolena již padala k zemi. Když ho Uno spatřila, nestačila se divit.
„Ty snad radši zemřeš, než cokoli prozradíš,“ konstatovala celkem zbytečně.

**********************************************************************

Nemohla být na vyřazovacích soubojích! Momentálně nevěděla, co ji štvalo víc. Ne, věděla. Právě stála v předsíni svého rodného domu a nestačila kontrolovat svůj vztek. Nehty měla hluboce zaražené v kůži, která již chytala rudou barvu. Měla sto chutí vyrazit ven a zařvat něco strašně nechutného a nevhodného.
Stála v předsíni a dívala se na spoušť kolem sebe. Který ha*zl se sem odvážil vejít? Znesvětit domov mých mrtvých rodičů a hrabat se jim ve věcech! Kterej… Vzala nejblíže vyhlížející vázu, která stála jako jediná na svém místě na komodě. Hodila s ní o zeď.
Pár střepů se k ní vrátilo a podrásalo jí kůži. Nevadilo jí to. Pomalu chodila domem a rozhlížela se. Se slzami v očích se sesunula na židli v kuchyni. Ruce se jí vpletly mezi vlasy. Kdo, kdo? Kdo! Kdo?!

Rozběhla se do svého pokoje. Podvědomě tušila, že nepřijde na věci, které se ztratily, ale co by měla jiného dělat, než hledat. Byla naštvaná sama na sebe, že tehdy neuposlechla své instinkty, nyní věděla, příště je určitě dá na pravou váhu. Prošla všechny místnosti a nakonec se jí nejvíce zdála zničená menší knihovnička v obývacím pokoji, tam prohledala každý píď, ale všechny knížky, které si pamatovala, tam byly. Jen jediné místečko bylo prázdné. Položila na volný kousek poličky ruku a snažila se vzpomínat. Čelo se jí svraštilo. To je blbost, aby ji někdo ukradl, vždyť to byla jen… Spíš někdo chtěl ukrást knihy po mé matce a ty mám naštěstí já.

Zastavila se u prahu. No jasně, kdysi jsem ji půjčila Temi. Vrátila ji? Nejspíš ne, říkala přece, že se jí líbila… Musela si ji nechat. Nikdo by nekradl… zavrtěla hlavou, byla to blbost.
Už jí přišlo zbytečné vracet se k naplánovanému programu dnešního dne. Šla směrem k jejímu nynějšímu bydlišti, Teminu bytu. Před dveřmi vytáhla klíč a chtěla ho strčit do zámku. Z jejího robotického postupu ji ale něco vyrušilo, zevnitř uslyšela hlasy.
Pokud vlastnila dobrou paměť, měla být Temi pryč, bylo to divné. Protože s ní byla rozhádaná, nepovažovala za vhodné ohlásit svou přítomnost. Rozhodla se pro špiclování, třeba se dozví, co proti ní v poslední době má.
Tentokrát byla blíž, než když odposlouchávala Saihiho, slyšela každé slovo velmi zřetelně.

„… možná já už to ale nedokážu!“ slyšela jak se Temi chvěl hlas.
„Myslíš si, že pro mě je to lehké? Chodil jsem s ní!“
„Ale ty s ní nespíš pod jednou střechou, nesetkáváš se s ní každé ráno! Neprožili jste spolu celé dětství, nevidíš její oddaný výraz. Já už to nevydržím! Nedokážu zrazovat svou nejlepší přítelkyni!“ Kaiře se nelíbilo, kam to směřuje, pochopila, že spolu mluví Temi a Kakashi o ní, ale co by jí mohli udělat, byli to její nejlepší přátelé!
„Proč nám to dělá, co chce?“
„Já nevím, snažím se to zjistit, ale nemá skoro žádnou skulinku.“
„Proč se zajímá zrovna o Kairu? Co od ní chce? Jestli se to dozví, nikdy nám neodpustí!“
„Myslíš to, že my jsme k ní dostali Saihiho? My jsme na ni napráskali všechny věci, co o ní víme cizímu člověku, který je chce nějak použít? To, co jsme dostali za rozkaz od samotného Hokage? Kvůli neschopnosti vesnice někdo na ni poslal nájemného vraha a ty jsi ho zneškodnila hnedka po tom traumatu, co si ona prožila? To by nám neodpustil ani sám ďábel bez citů, my její přátelé jsme k ní dostali vyděrače celé Konohy. K holce, která je schránka důležitých informací od svého otce…“

Kaira nevěřila svým uším, to nemohla být pravda… Lidé, za které by položila život, ji zradili. Chtěla vykřiknout, ale ruce si dala před ústa údivem. Pomalu začala padat k zemi. Bylo to tak absurdní, tak neskutečné… Nevěděla, co dělat, jak se zachovat. To oni celou dobu pomáhali tomu hulvátovi, který nejspíš vykradl dům jejich rodičů, chtěl ji zabít, vyždímat z ní všechny informace. Kazil všechno, o co se kdy snažila, s vlezlým úsměvem ji pozoroval.

Udělala hluk, tím vyděsila osoby uvnitř bytu. Temi s praskotem otevřela a spatřila Kairu jak na ni žalostně hledí. Neměla sílu, ale rychle se zvedla, podívala se na oba dva a utekla. Za sebou jen uslyšela volání jejího jména a pro ni nepodstatnou omluvu. Její vesnice, lidi v ní, samotný Hokage, podvedli ji. Museli mít nějaký důvod, ale tím se nehodlala zabývat. Všichni to byli lháři prolhaní. Proč se divím? Tohle je náš svět. Nikomu nevěř jen sobě. Proč jsem se tím neřídila… Ale Temi. Sice byla dospělá, ale koho by nepokořila taková zpráva. Spustila se v pláč, Její mysl byla chatrná a oni ji dorazili, lidé, kterým bezmezně věřila. Ale, co ode mne s*kra chtějí, nic nemám, bohatá nejsem. Musí po mně chtít něco, co vlastním, nebo vím, ale co?!

**********************************************************************

Mohly to být sekundy, minuty, hodiny, dny, ani jeden nedokázal poznat rozdíl, vše bylo stejné. Oba dva těžce oddechovali na zemi, ale byla to zem? Nevěděli.
„Vzdej sche už s*kra!“ našla kapičku dechu na to poslední, co snad kdy řekne. Jako odpověď mělo být usmání, které sama neviděla. Byla mezi nimi neviditelná zeď, žádná zbraň by mezi nimi neprošla, také tu žádné nebyly. Byli tu jen oni dva. Její přesvědčení o vítězství začalo pokulhávat.V této dimenzi jí ubývala chakra rekordním tempem, jestli se vyřídí tady nebude moci pokračovat ve skutečném světe. Tuto část boje prohrála.
„Fajn, dostaneš sche odtud, jen když řekneš své největší tajemství,“ hluboce se nadechla, „V této roztržce jsi vyhrál, ale neřekneš mi aspoň své pravé jméno? Máš ho vůbec?“ Stočil hlavu nahoru tak, aby na ni viděl.
„Mám,“ usmál se, „začni.“
„Zároveň, tři, dva, jedna,“ věřil jí, přišlo mu to jako logická cesta zpět do reality, „teď.“
„Po této zkoušce se chci odpoutat od svého nynějšího života.“
„Miluju Inna a až budeš spát, probodnu ti hrdlo bez váhání,“ řekli zároveň.

Ocitli se v realitě. Oba dva je to odhodilo na protější zdi. Vzduch najednou chutnal jako sladký med a očím ulevily tmavé barvy tohoto světa. Uno věděla, že tady mezi tím neuběhla jediná vteřina navíc. Začínali od nuly, stejně jako když je poslala tam, ona ale měla podstatně méně chakry.
„Uno, ze mě bys nikdy nic nedostala.“
„Možná,“ těžce se zvedla.
„Víš, jak to dopadne, když se nevzdáš…“
„Právěže nevím, proto pokračuju, ty pako,“ vrhla se proti němu.

I když Uno neměla Taijutsu nikdy moc ráda, celkem jí šlo. Proti svému soupeři, ale neměla šanci. Byla menší než on, to by jí snad mohlo dát výhodu. Uhnula jeho pěsti mířené na hruď, tím že se snížila. Provedla vysoký kop na jeho hlavu, přemístil se za ni a postrčil ji dopředu- Málem by upadla, ale stihla zapřít své nohy. Bezhlavě na něj útočila, bylo pro ni divné nemít žádnou taktiku, to díky zápalu boje cítila, že žádnou nepotřebuje, nechala se tím unést. Když dostala pár ran s dávkou chakry, nechala toho.
„Katon: Smrt Upálením.“ Ruce dala před sebe a hned z nich začaly šlehat plameny. Stihl se přemístit jen tak tak, použití techniky bylo rychlé i na něj.
Chytla mu nohavice, ale stihl oheň zlikvidovat dříve, než by ho popálil. Rozhodl se to ukončit, už to bylo zdlouhavé.
„Fuuton: Letící Sekera.“ Ohnivá technika skončila, další by nestihla vyvolat, a proto před sebe dala dva kunaie a ustupovala technice. Přemístil se za ni a polapil tvrdě za krk. Shodil ji dolů tak, že tváří byla na zemi.
Udělal si na ní značku. Přeřítilo se přes ni jutsu. Neudělalo jí žádné poranění, jen částečně potrhalo oblečení. Zase se k ní vrátil a přiložil jí kunai k hrdlu, pohledem potom hledal rozhodčího.

„Nezbyla ti žádná chakra, viď?“ zeptal se jí.
„Tak, nějak,“ souhlasila přidušeně.
„Vítězem je, Kanji Radage,“ ozvalo se zpoza nich. Naruto kunaiem sjel níž k jejímu pasu. Hledal váček na řemínku, odřezal jej. Vzal si také kunaie, které mu ukradla už ve stanu. Uno si toho všimla.
„Hej, co to děláš? Vrať to!“ Zakroutil hlavou.
„Neřekla jsi to sama? Poražení mají být poučeni, nemá jim zůstat nic. Řídím se tebou,“ stiskl taštičku a strčil ji do své brašny s kunaii, „Jak ty k nim, oni k tobě, Uno, nauč se pokoře. Neřeknu ti to, dokud mne neporazíš.“ Rychle vstala, nastavila pěst a mířila s ní na odcházejícího Naruta. Uhnul a ruku chytl.
„Teď ne Uno, příště. Tento souboj skončil.“ Byla jako nezkrotné zvíře, potřebovala odvetu. Jeho ruka byla přímo před jejím obličejem. Vytáhla krk dopředu a kousla ho do zápěstí, bolestí sykl. Setřásl ji a podkopl jí nohy.
„Jsi nenapravitelná," podíval se na svou ruku. Nejspíš si poslala chakru do zubů a tím prokousla bandáže i část jeho ruky. Tekla mu krev z právě otevřené žíly a měl tam dost hnusný obtisk jejích zubů. Jak barbarské... Nedokáže snést prohru.

**********************************************************************

Uslyšela, jak někdo zaklepal na dveře jejího pokoje. Řekla tiché dále, nikoho nečekala. Na prahu se objevil muž držící nějaký předmět.
„Je to sice hloupost, Yugito, ale aspoň něco. Přečti si to, hlavní je strana dvě stě patnáct.“ Hodil jí předmět až na postel, kde seděla, a odešel. Yugito povytáhla obočí, nepochopila ho. Vzala zelenou knihu s ozdobným zlatým nadpisem a vydala se na čerstvý vzduch. Přečtu si to v parku.

**********************************************************************

Vracel se tam, kde teď bydlel celý jeho tým. Musel kvůli Uno jít na ošetřovnu, aby mu zastavili krvácení a ruku ovázali. Jeho chakra by to zvládla sama, ale budilo by to nechtěnou pozornost. Nevěděl, jestli má být spokojený s tím, že vyhrál nad holkou a postoupil i Bora. Uno byla ta poslední, s kým se chtěl utkat, ale měl smůlu. Teď se o ní mezi všemi vypráví o tom, jak je nepřející a zákeřná. To bylo jediné, co zjistil z doslechu, protože hned po souboji se vypařila. Doufal, že od ní nechytil vzteklinu, takhle by se totiž shinobi na úrovni nezachoval.
Moc respektu si neudělal, když bojoval s kunoichi. Doufal, že to dožene za měsíc na turnaji. Štvalo ho to, bude muset čekat dlouhou dob, na dalšího soupeře, byl připravený hned, tady a teď. Co budu celý měsíc dělat, asi shánět nějaké informace o pečetích. Tady přece žila jedna z posledních zástupkyní klanu Uzumaki, třeba je to nějak vyvinuté z jejich původních pečetí. Můžu se také připravit na svého protivníka, Sasuke Uchihu, další Kekkei Genkai, na to bych se měl nachystat. Z přemýšlení ho vytáhla žena sedící na konci chodby u jejich pokoje, hlavu měla mezi koleny a nejspíš byla úplně mimo realitu. Přistoupil k ní.

„Ehm… Promiňte, co tu děláte, tady jsou jen genninové ze zkoušek chuuninů…“ začal slušně. Očima tikal na dveře vedle ní, aby ho nechala projít, ale ona si ho zřejmě nevšímala.
„To asi nevím, pako,“ zavrtěla hlavou a pohlédla na příchozího, ovlivnilo ji světlo ze žárovky, seděla tu od odpoledne, hledala místo, kde je klid a nikdo ji tam nebude hledat. Když uviděla jeho pohled, posunula se, aby mu uvolnila cestu.
„Děkuju.“
„No, jo,“ svou hlavu zase položila na její původní místo. Naruto zatáhl za kliku, bylo zamčeno. Vždyť tu měla být mamka. Já nemám klíče s sebou… Hlasitě si povzdechl, už se mu nechtělo nikam chodit, rozhodoval se, co teď. Žena zakašlala, tak znovu získala jeho pozornost.
„Nepotřebujete něco?“ zeptal se podezíravě.
„Jo a přitom ne,“ mluvila jako by za sebou měla už několikátou sklenku saké, ale žádný alkohol okolo nebyl. Najednou se Naruto objevil na zemi hned vedle rudovlásky.
„Tak tedy mluvte, poslouchám…“
„Víš, všichni na světě jsou lháři…“ Začal se sérií přikyvování jako odpověď.

Poznámky: 

No, když jsem si to četla zpětně, kvůli chybám, mám z toho rozporuplné pocity... Jak se to líbilo Vám čtenářům, moc strojeně napsaný, co? Ale souboj Naruta a Uno, byl pro mě oříšek, který jsem nečekala, moje blbost Nezdá se to, ale s touhle postavou je těžké napsat bitku Ohodnoťte a okomentujte, děkují Příště díl, na který se moc těším... (Smutné je to, že všechny díly na které se těším, jsou hrozně těžké napsat a já si to uvědomím až potom )

Začínáme novou desítku, no huh, to letí...

Dobře, vzdávám se...

Už podruhé mi někdo napsal, abych se přestala shazovat. Pokusím se o to, slibuji . Ale já nevím, kdybych to nedělala. Myslím si, že bych potom vystupovala až moc sebevědomě, což není pravda. Jsem čtenářka, maličko už za sebou mám a když vidím jak píšou ostatní úžasně, nepřipadám si, že bych mohla být na jejich úrovni...