První příběhy II.

Od první podivné vraždy uplynulo několik dní. Nikdo nevěděl, co se stalo a ani neměli žádného podezřelého. Všechno nahrávalo tomu, že se vlastně vůbec nic nestalo, jen někdo spáchal podivnou sebevraždu. Avšak tomu Enzo nemohl uvěřit, jelikož cítil, že jím něco nebo někdo prošel, když se objevil u mrtvého těla – tedy co z toho těla zbylo.

„Nevím, co se stalo, ale Enzo je od té doby jiný.“ Řekl Rikko tiše svému otci, který seděl na terase svého malého domku a opravoval starou židli.
„Říká, že v sobě něco cítí a v noci se mu zdají podivné sny.“ Dodal Rikko, avšak jeho otec to moc nevnímal, jelikož věděl, že oba chlapci mají moc velkou fantazii a často si představují něco, co vůbec není.
„Nevím, co ti k tomu přesně mám říct, synu. Enzo i ty jste velcí snílci a to, co se zde stalo před pár dny – nemám slov. Vy jste u policie, vy musíte vědět, co se děje.“ Odpověděl otec, při čemž se Rikko pomalu zvedl a odešel pryč.

„Všechno musí být objeveno. Musím to ukázat lidstvu!“ Řval do prázdna Enzo, který pěstí mlátil do stromu, který byl na kraji vesnice. Jeho pravá ruka byla již celá od krve a místo, kam mlátil svojí rukou, bylo již úplně bez kůry. V tom k němu přišel Rikko, který si ihned všiml jeho krvavé ruky.
„Co děláš Enzo? Zase ty sny?“ Optal se, ale nedočkal se odpovědi.
„Musím najít chakru!“ Zařval Enzo, jakoby vůbec nevěděl, že je vedle něj jeho nejlepší kamarád. Rikka to lehce vytočilo, takže popadl Enza za rameno a otočil ho prudce k sobě, aby se na něj podíval, jenže to už Rikko udělal několik kroků dozadu a svými dlaněmi se chytil za ústa. Nevěřil svým očím, protože uviděl něco, co nikdy neviděl. Enzovi oči byly celé bílé. Ne tak jako je má bílé vždy, ale úplně bílé, jakoby tam měl jen nějaké bílé kameny. V tom se však Enzo oklepal a vrátily se mu jeho klasické oči.
„Co se stalo?“ Optal se nechápavě, když viděl vyděšeného Rikka. Aniž by to dopověděl, tak ucítil velký tlak v ruce, jakoby mu něco tlačilo na jeho kůži. Byla to pro něj neuvěřitelná bolest, ale zároveň ucítil i jakousi energii. Nevěděl, co má přesně dělat, proto udeřil rukou do stromu, který se v tu ráno roztříštil na několik kousků, a zbylé části popadaly na zem.
„Enzo? Co se s tebou děje?“ Podotkl vystrašený Rikko, kterému se lehce klepaly nohy, jelikož nevěděl, co se to právě stalo. Nikdy neviděl někoho, kdo by holýma rukama rozpůlil strom.
„Já nevím, ale jakoby ve mně byla nějaká síla.“ Odpověděl tiše a pomalu přešel k Rikkovi, jenže jak šel, tak se mu podlomily nohy a Rikko ho musel chytit, když v tom je od sebe odhodila jakási energie.

Enzo letěl vzduchem, dokud ho nezastavil vysoký strom, do kterého narazil zády a následně dopadl na zem. Rikko se zastavil o zeď, která kvůli té ráně lehce popraskala. Oba chlapci se pomalu postavili a z dálky na sebe hleděli. Najednou jim však oběma zbělaly oči a uviděli jakousi černou horu, ze které tekla horká láva a nad ní se vznášela jakási modrá koule, která vypadala, jakoby to byla nějaké bublina plná vody, ale byla to spíše jakási energie.

Oba chlapci se probrali o několik hodin později, když už byl na obloze měsíc. Pomalu k sobě došli a prohlédli si jeden druhého.
„Viděl jsi to?“ Zeptal se Enzo.
„Ano, teď už chápu, z čeho máš strach.“ Odpověděl Rikko a pohodil svými rudými vlasy.
„Musíme to najít a zjistit o tom více.“ Navrhl Enzo, ale Rikko zakroutil hlavou.
„To je to o čem ve snech mluvíš. Jmenuje se to chakra.“ Vzpomenul si Rikko, jelikož o tom Enzo mluvil, když ho Rikko našel.