Orenji Sennin - 1

Stručně a jasně aneb něco jako prolog:
Od bitvy s Madarou a Obitem uplynulo čtrnáct let a všichni jí už neřeknou jinak, než Poslední bitva. V boji bylo ztraceno až moc přátel a shinobi, zde jsou někteří z Konohy, kteří se už nevrátili: Sasuke, Sakura, Shizune, Gai, Neji a Kiba, je jich mnohem víc, ale bylo by to na dlouho. Naruto odešel z vesnice a žije neznámo kde, pouze jako sennin a snaží se zapomenout. Kam bude náš příběh směrovat? To já sám zatím nevím, určitě se Naruto vrátí do Konohy, ale už nikdy nebude jako dřív...

Kapitola 1.

Co se stalo?! Kde to jsem?! Byly první myšlenky mladé, ale silné kunoichi. Rozhlédla se a ihned se jí ulevilo, jakmile uviděla Asuku a Shira spát pod dekou na zemi. Ač obvázaní, ale očividně živí a to bylo to hlavní, pouze Takeshi chyběl. Rozhlédla se okolo a zjistila, že je v nějaké, vcelku malé, ale pěkné chatrči, uprostřed líně cosi bublalo nad malým ohněm a z venku slyšela silně bušit kapky do dřevěných stěn. Slyšela, ale i Takeshiho a díky tomu se jí náramně ulevilo, už si mohla oddechnout, když jsou všichni její žáci živí, ač dva z nich ne zrovna zdraví. Uslyšela z venku i druhý hlas, o poznání hlubší než Takeshiho a zdál se jí známý, jako by to byl někdo, s kým vyrůstala a jehož hlas jí vždycky uklidnil. Vstala, tedy pokusila se vstát, protože jakmile se opřela o pravou ruku, ihned se jí podlomila a ona zase spadla do postele s překvapeným vyjeknutím a poprvé si všimla, že má pravou ruku obvázanou. Vstala tedy znova, tentokrát už opatrněji a šla se podívat, kdo je ten neznámý venku s Takeshim.

„A pane, kdo vy jste? Ještě jste mi neřekl, jak se jmenujete.“ uslyšela ptát se Takeshiho trochu bojácně, ale zároveň hodně zvědavě. Otevřela dveře z chatrče na zápraží a než stačil tázaný odpovědět, hlesla pouze: „Naruto-kun…“

„Hinato-chan.“ pouze řekl a pokynul Naruto Hinatě na pozdrav.
„Jak se opovažujete říkat Hinatě-sensei chan, co? Kdo si myslíte, že jste, co?“ Prořízl Takeshi napjatou atmosféru, ale Hinata ho zpražila přísným pohledem a Takeshi ihned přestal. Hodnou chvíli bylo ticho, a proto se Takeshi zeptal na otázku, která ho hlodala od okamžiku, co Hinata oslovila toho muže Naruto-kun, „Hinato-sensei, vy se znáte?“
„Ano... Naruto-kun byl můj kamarád už od dětství, ale před čtrnácti lety, po Poslední bitvě, odešel z Konohy a nikdo o něm nevěděl. Chodil pouze na pohřby, ale s nikým nemluvil a sem tam, jsme se o něm doslechli.“
„Ehm Hinato-sensei, to jako TEN Uzumaki Naruto, sennin a hrdina poslední bitvy?“ zeptal se překvapeně Takeshi s velikou dávkou respektu v jeho hlase.
„To už je dávno chlapče.“ vstoupil do rozhovoru Naruto a trochu se podivil, že Hinata už nekoktá, „Hinato-chan, můžete tu zůstat, dokud se tví žáci nevyléčí, ti nukeninové vám dali pěkně zabrat... Nevěděl jsem, že Hokage posílá tým geninů proti nukeninům.“
„To mi připomíná, že se radši podívám na Asuku a Shira.“ poznamenala Hinata a zmizela uvnitř chatrče, Takeshi jí rychle následoval. Naruto zase zůstal sám na zápraží své chatrče a sedl si do houpacího křesla. Nechtě se mu vybavily vzpomínky, tak radši zavřel oči a zaposlouchal se do dunění deště, občas však zaslechl i něco, z rozhovoru v chatrči.

„Takeshi, bude nějakou dobu trvat, než se Asuka a Shiro uzdraví. Tak bys měl ten čas strávit tréningem a nejlíp uděláš, když požádáš Naruta-kun o pomoc, třeba tě vezme za svého žáka.“
„Ne!“ ozvalo se od dveří do chatrče, „já nemám žádné žáky.“
„No tak, Naruto-kun... Hatake Takeshi by byl určitě rád tvým žákem a veřím, že tvůj sensei by si to také přál.“ opáčila Hinata a záměrně zdůraznila Takeshiho příjmení, načež Takeshi vehementně přitakal, ale Naruto pouze stál s otevřenou pusou. Po hodné chvíli konečně promluvil.
„Hatake? No, pokud projde testem, tak bude mým žákem, ale nikomu se to zatím nepovedlo.“ podotkl Naruto a šel udělat čaj zatímco mu oznámil, že musí počkat až bude tma a nebude pršet. Takeshi si lehl na svojí deku, ale očividně byl celý nedočkavý a horečně přemýšlel, co by mohl být ten test.

Hinata se mezi tím uvelebila v posteli, v které se probudila a přemýšlela o Narutovi, jaký teď je a co k němu pořád cítí nebo už necítí. Byla zmatená, protože si už myslela, že ho nadobro ztratila a začala se s tím pomalu smiřovat, ale teď tu je, kouká se na ní a na tváři se mu rýsuje skoro nepoznatelný úsměv. Vypadá teď úplně jinak, než si ho pamatuje... Už nenosí křiklavou oranžovou soupravu, ale slušivé černé kalhoty, šedivé triko s Uzumaki spirálou na rameni a celkově vypadá mnohem mužněji než dřív. Jistě čtrnáct let udělá s chlapcem své, ale vypadal jinak než ostatní, byl vážný a to u Naruta dříve nebylo běžné, ale zároveň působil příjemně, byl takový ten typ muže, z kterého nemůžete strhnout oči a nevíte proč. Rozhodla se, že si s Narutem promluví až se trochu vyspí, ale než stačila všechno domyslet, stačila už zase usnout.

Naruto si sedl do křesla a pozoroval, jak všichni až na Takeshiho spokojeně spí. Asuka měla blonďaté vlasy a Shiro byl černovlasý, to mu připomnělo Sakuru a Sasukeho. Nechtěl, ale zase už se topil v bolestných vzpomínkách na své staré přátele. Věděl, že zapomene až za několik dní, ostatně jako vždycky, když si na ně vzpomněl. K jeho překvapení, mu ovšem temné myšlenky zahnal pohled na Hinatu, klidně spící zachumlanou v Narutově peřině a on najednou dostal ohromné nutkání si k ní lehnout, prohrábnout jí vlasy rukou pevně ji k sobě přitisknout.

„Vstávejte Naruto-sama! No tak! Už je tma! Takhle zmeškáme mojí zkoušku Naruto-sama!“ někdo s Narutem vehementně lomcoval a on okamžitě poznal, že je to Takeshi.
Ten zmetek, takhle mě probudit, pomyslel si Naruto, ale pak se zarazil. Takhle dobře jsem nespal už ani nepamatuju... Co se to se mnou děje? Pomyslel si, ale na hledání odpovědi neměl čas, protože Takeshi dál dotíral. Takže Naruto neměl jinou možnost, než vstát a jím s ním ven až na kraj mýtiny na které stála chatrč. Na chvíli se odmlčel, zaposlouchal do zurčení nedaleké říčky, podíval se na jasně zářící měsíc v úplňku, který jasně osvětloval mýtinu, zhluboka se nadechl a začal vysvětlovat.
„Takže, já zapálím tuhle svíčku a tvým úkolem bude jí zhasnout dřív, než se rozední.“ oznámil Naruto Takeshimu prostá pravidla a než stačil Takeshi cokoliv říct či jen přikývnout, Naruto už byl ten tam.

„Tak co? Už víš, jak to zvládneš?“ zeptal se trochu znuděně Naruto a sledoval, myšlením zkřivenou Takeshiho tvář.
„Něco už vymyslím!“ odsekl odhodlaně Takeshi a ihned začal útočit na Naruto držícího svíčku svým Taijutsu.
Sakra! Sakra! Sakra! Nic na něj nefunguje! To není možný! Nic! Musím něco vymyslet. Šaškuju tady s Taijutsu, Ninjutsu, Genjutsu i Kenjutsu a nic nepomohlo. A když jsem posledně udělal dvacet klonů, tak jsem ze skoro udusil, když mi je všechny zničil najednou a já byl mezi nima. To by teda byla pěkně blbá smrt. udusit se kouřem z vlastní techniky... Počkat! Vyjekl v duchu Takeshi a uvědomil si zásadní věc.
Pokud se můžu kouřem zadusit já, tak může i ta svíčka! Jo! To je ono! Už bude svítat, musím být hodně rychlý, uvědomil si a udělal tolik klonů, kolik jenom mohl. No... dvacet pět je vcelku slušnej počet, řekl si a vyrazil přímo v před.
„To snad ne…“ pousmál se Naruto, „snad mě nechceš porazit klonama. Vždyť ani nejsou hmotní.“

Dvacet metrů, deset metrů, už jenom dva, a jakmile klony byly metr od Naruta, technika se náhle uvolnila a vzniklý dým Naruta štípal do očí i do nosu.
„Fuj! To snad ne! Chceš mě udusit kluku hloupá?“ rozčiloval se Naruto, který rychle vyběhl z dýmu a nechápal, proč se Takeshni spokojeně usmívá a pak si to uvědomil. S hlubokými obavami se podíval na svíčku v levé ruce a s upřímným zděšením v očích zjistil, že nehoří...