Není světla bez stínů I.

Napadlo vás někdy, co je smyslem lidského utrpení? Proč je vítězství vždy vykoupeno tisíci nevinných životů, zatímco ti, co jsou za jejich smrt zodpovědní, si v naprosté většině případů dál nerušeně chodí po světě? Proč jsou lidé ochotní milovat i ty, co jim nejvíce ubližují? Proč ty nejvznešenější myšlenky jsou schopny zvrhnout se v největší jatka? Proč někteří lidé vypadají, jako by sebrali veškeré štěstí světa, zatímco jiní jsou zdánlivě zrozeni k neustálému trestu? A za co?
Proč… Věčná otázka života. Pokud se jí nicméně budete zabývat až příliš dopodrobna, může se stát, že pomalu, ale jistě začnete přicházet o rozum. Přijde vám, že každé vaše rozhodnutí, i když jste ho udělali s nejlepším vědomím a svědomím, bylo špatné. Všude kolem sebe uvidíte mrtvé, kteří ve vás věřili, a které jste nedokázali zachránit. A nakonec začnete pochybovat o smyslu vašeho života, který jste zasvětili své zemi a svým lidem.
Pokud jste vůdce, který musí dělat těžká rozhodnutí, dřív nebo později k vám podobné myšlenky přijdou. Ke mně také přišly. A téměř mě zlomily.
Ale tehdy jsem potkal jednu zvláštní skupinku lidí…

„Tsunade-sama!“
Pátá hokage se probudila a přitom převrhla láhev sake, která stála na stole vedle její hlavy. Sake se rozlilo na hromadu zpráv z misí.
„Sakra!“
„Tsunade-sama“,ozvala se Shizune, „kolikrát jsem vám říkala, aby jste nepila, když jste v úřadě?“
„No jo, no jo. Radši mi to pomoz uklidit,“ opáčila ještě značně rozespalá Tsunade a marně se snažila zachránit co nejvíce hlášení před tím, než je sake úplně znehodnotí.
Shizune na kratičký okamžik zauvažovala, že v tom svoji šéfovou nechá, ale pak se ji s povzdechem vydala na pomoc.
„Tyhle už nepůjdou přečíst,“ poznamenala, když se podívala na několik horních papírů.
„Ach jo,“ povzdechla si Tsunade. „Už vidím, jak se bude Gai tvářit, až mu řeknu, že to musí napsat znova.“
„Tsunade-sama, máte návštěvu,“ řekla Shizune, přičemž měla značně rozpačitý výraz.
Tsunade zbystřila a přestala se hrabat v papírech. „Návštěvu?“
„No,“ ošívala se Shizune, „on je to spíš starý známý.“
Teď se Tsunade vyděsila. „Řekni mu, že nemám čas.“
Shizune se maličko pousmála. „Tuhle reakci předpokládal. Říkal, že nemusíte mít strach. Není tu prý kvůli penězům.“
„Aha.“ Tsunade si oddechla. Pořád jí ještě občas někdo uháněl se starými nezaplacenými dluhy. A občas i s novými. No co, každej se musí nějak bavit, nebo snad ne?!
„Dobrá. Může jít dál.“
Do místnosti vstoupil černovlasí muž průměrného vzrůstu, pravděpodobně těsně před třicítkou, s rovným držením těla. Na sobě měl tmavě zelenou uniformu, střihem podobnou Saiově civilu, na které měl šedou chuuninskou vestu, téměř stejnou jako ty, které se nosí v Konoze. Vše bylo zastříkané blátem.
Jeho obličej byl asi kulatý, nyní nicméně působil poněkud vychrtle a uštvaně. Nos měl zlomený. Tenké rty byli sevřené do úzké linky a kolem koutků se mu táhly vrásky. Černé oči vrhaly nelítostný pohled. Levé oční víčko bylo pokleslé, což byl nejspíš důsledek zranění, které rovněž zanechalo na mužově obličeji jizvu, která se táhla od levého obočí, přes celý spánek, až k levému uchu, z něhož také kousek chyběl.
Nejdivnější ovšem bylo, že ačkoliv to byl na první pohled shinobi, neměl nikde ochranou čelenku se znakem své vesnice.
Tsunade připadal povědomý. Zamračila se a začala přemýšlet, kde ho už viděla.
Když si toho příchozí všiml, zkroutil své rty do smutného úsměvu.
„Dlouho jsme se neviděli, Tsunade-sama. Nejspíš už si na mně ani nevzpomínáte. Shizune-san mě také nepoznala.“
Tsunade se zamračila ještě víc. Ne, nemůže si vzpomenout. Jistě, někde už ho viděla. Ale, kde?
Tajemný příchozí pokračoval: "Nicméně, i když si očividně nemůžete vzpomenout, kdo jsem, Jeho Excelence mi pro vás svěřila dopis.“ Přistoupil k ní a podával jí ho.
Tsunade mu ho téměř vytrhla z rukou. Znala jsem jen jednoho člověka, který si nechával říkat Vaše Excelence. Že by…
Otevřela dopis:

Drahá Tsunade,
je mi poněkud trapné, že jsem vám nepomohl s těmi záležitostmi s Uchihou Madarou, nicméně, jak jsi možná slyšela, vyskytli se jisté komplikace, které mi znemožnili poslat posily, jak jsem původně zamýšlel. Ony komplikace se v současné době vyostřili natolik, že ačkoliv nerad, musím tě požádat o pomoc. Veškeré podrobnosti ti řekne Isokoru. Není zrovna bezpečné svěřovat podobná sdělení papíru.

Akechi Joshi, První Ryūkage

PS: Samozřejmě, pokud mi pošleš žádanou pomoc, můžeš považovat dluh jisté nemalé sumy peněz za smazaný.

Tsunade zavřela oči. Tak ten schizofrenní blázen se už prohlásil Ryūkagem. Z toho zas bude aféra. Hvězdné si nikdo nevšímá, ale co se týče tohohle…
Otevřela oči a pohlédla na muže před sebou.
„No jistě, Nakamura Isokoru.“
Isokoru opět zkroutil rty do slabého úsměvu a mírně se uklonil. „Těší mne, že si na mne přece jenom vzpomínáte, Hokage-sama.“
Tsunade přikývla. Ano, vzpomínala si na něj. Přestože se za těch osm let dost změnil.
Když ho viděla naposledy, byl to hezký a usměvavý mladík, který s nadšenou oddaností následoval nového vládce Dračí země. Neměl zlomený nos, celé ucho, žádné jizvy ani vrásky.
Posel mezitím pokračoval. „Pravda, život se se mnou od našeho posledního setkání asi zrovna nemazlil. Zato vy jste se nezměnila vůbec. Jste dokonce ještě zachovalejší, než Joshi-sama, mohu-li to tak říci.“
Tsunade se musela posadit. Po tolika letech… Co teď?
Vytáhla ze šuplíku další láhev sake, zuby vytrhla zátku, vyplivla ji a napila se přímo z lahve.
„Tsunade-sama!“ ozvala se opět vyčítavě Shizune. Tsunade ji ignorovala a napila se znova.
Shizune mezitím přešla ke stolu a také si přečetla dopis. Pak vzhlédla. „O jakých komplikacích to Joshi-san, píše?“
Isokoru pomalu otevřel pusu, ale Tsunade ho předběhla. "Jak se zdá, tak některým klanům se nelíbí jeho nový režim a vyvolaly povstání, které začalo někdy v době, kdy nás napadl Pein. A náš přítel Joshi si v něm nevede zrovna nejlépe, a proto nás prosí o pomoc. A jako protislužbu mi nabízí, že smaže veškeré mé dluhy. Není to tak?“ otáčí se na Isokorua.
„Ano, téměř přesně tak. S jednou drobnou odchylkou,“ chvíli se odmlčel. „Nepovstali jen některé klany, ale téměř všechny.“
Shizune vydechla. Tsunade opět zavřela oči. Výborně. Opravdu výborně. Je vidět Joshi, že jsi se vůbec nezměnil. Půjdeš sám proti celému světu, ale bez ohledu na důsledky, které to má pro tebe, nebo pro lidi kolem, ty musíš mít svou pravdu.
Opět se podívala do dopisu. Takže, chce abych mu poslala svoje lidi jako podporu do občanský války, a to hned potom, co skončila naše vlastní válka, ve které jsme přišli o víc jak polovinu ninjů. V téhle válce proti němu stojí většina jeho vlastní země, k čemuž nutno připočíst i to, že ho nenávidí téměř všichni feudálních pánové, kteří se už postarají o to, aby jejich shinobi bojovaly jako posily na té správné straně.
A co kdybych, napadlo Tsunade, tuhle žádost prostě odmítla? Ale ne, to je blbost. Po tom všem, co pro mě a Shizune Joshi udělal, mu prostě musím pomoct.
No, pomyslela si nakonec bezradně, ať už tam pošlu kohokoliv, má rozhodně skvělé vyhlídky. A feudální pán bude zuřit. Zatraceně, já bych pila…
Nakamura stále čekal. Tsunade se na něj pozorně zadívala. Ani se nepohnul. Jen jí klidně oplácel její pohled.
Čím si proboha musel projít? Tehdy jsem u něj nikdy takový pohled neviděla. Ledový. Naprosto bez zájmu.
„Dobrá,“ řekla nakonec, „rozhodla jsem se, že vám pomůžu. Měl Joshi-san na mysli nějaký konkrétní počet? Zrovna skončila válka a pro nás není zrovna jednoduché pokrýt všechny mise, na které dostáváme objednávky.“
Isokoru se začal šklebit. „Nemusíte mít strach, hokage-sama. Joshi-sama si je velice dobře vědom vaší současné situace, a nepožaduje příliš mnoho ninjů.“
Tsunade přikývla. Aspoň, že je rozumný. Najednou ji ale něco napadlo. Podezřívavě se na posla zadívala. „A požaduje někoho určitého?“
Škleb se ještě rozšířil.
„Zajisté. Jeho Excelence chce opravdu velice konkrétní shinobi.“