Série

Z Konožského přístavu vyplula obchodní loď. Čekala je dlouhá cesta, než se dostanou do cíle. Cílem byla oblast, která sousedila se zemí Země. Kapitán předpokládal, že do týdne budou v cíli. Není divu, taková vzdálenost přináší i mnoho zastávek, kde se vymění část zboží a pluje se dál po plánované cestě. Tanma věděl, že cesta bude dlouhá a zrádná. S kapitánem Hamadou se dohodli, že je převeze zdarma, když jemu a jeho posádce poskytne ochranu na cestě.

Elika následovala Tanmu jedním kaňonem, kterých bylo v poušti nespočet.
„Tak fajn, tutaj se rozdělíme,“ nakázal Tanma, když se zastavil uprostřed kaňonu.
„Počkej, co se děje?“ nechápal Kiro, když málem zakopl o kámen, po cestě přemýšlel.
„Miura chce potáhnout na město a já mám zabít Nyereho. Vás s sebou vzít nemůžu,“ odpověděl Tanma, když se otočil na svůj tým. Orion letěl vysoko nad jejich hlavami a s pořádným odstupem vzadu.
„Jasně, chápu. Infiltrace ve vícero lidech je náročná,“ pochopil Kiro.

Kiro ani neměl čas nějak přemýšlet. Tanma se s ním přemístil pomocí Hiraishinu poblíž tábora, všude kolem stála voda. Stany byly poničené, zvířata v ohradách šílela. Prostý zmatek a chaos.
„Sakra práce! To je spoušť!“ vydal ze sebe Kiro, když se rozhlédl kolem. Žaludek měl pořád jako na vodě z rychlého přesunu. Tanma vylezl na vyšší a stabilnější místo, aby měl přehled.

Poslední červencové dny s sebou přinášely chvílemi až nesnesitelné horko. Vodní plocha řeky přitahovala slunce jako magnet – děti vesnice na to nedbaly, hrály si na břehu, skákaly do vody, lhostejné k zarudlé kůži, která bude za pár hodin pálit k zbláznění. Slunce bylo ve své nejsyrovější síle okolo dvanácté hodiny. Teď bylo něco po páté, žhavá koule však škvařila povrch země se stejnou razancí, jako by se chtěla vyřádit na těch pár měsíců předem, dříve, než ji planeta opět uteče do vzdálenosti přinášející mrazy.

„Omlouvám se,“ pousmál se Šibuki, když osaměli.

Sakura byla násilně odtažená Fú, Naruto netoužil vědět, kam. Ženské záležitosti, pravděpodobně. Zůstal sedět u stolu, čaj pomalu stydnul. Naruto v něm cítil nahořklou chuť jakýchsi bylinek, jejichž totožnost neznal.

„V pořádku,“ odpověděl smířlivě.

Fú měla narozeniny až za dva týdny, ale trvala na tom, že chce na oslavě i Naruta, a jelikož jejich mise vyšla skoro načas, neváhala uprosit Šibukiho, aby to takhle zařídil. Vychcaná malá kunoiči, o tom žádná.

Tanma sledoval skupinky v aréně, kterým nařídil přátelský souboj. Na obyčejné lidi, co nikdy nedrželi v ruce zbraň, si vedli docela dobře. Taky si sám všimnul, že za tři dny je dokázal naučit víc, než dokázal Soto za měsíc. Moc toho neuměli, Tanma už ztratil přehled o chybách, co udělali. Hlavně, že Soto měl lidi, kteří ho bez zaváhání poslechnou.
„Ta otočka musí bejt rychlejší, jinak je po tobě,“ upozornil Tanma jednoho muže, který se snažil jeho styl napodobit. Muž uznal svoji chybu, než pokračoval ve cvičení.

„Ona to ví,“ zařval Gai a roztřeseným prstem ukázal na dívku, která si právě cpala do úst další dango. „Ví to, a nechce nám to říct!“

„Nech ji být,“ zamumlal Kakaši.

„Cože!“ Gaiovi rozčilením přeskakoval mladistvý hlas. „Že zrovna ty...!!! Kakaši!!! Tebe by přece mělo zajímat z nás všech nejvíc, kde je tvůj sensei!!!“

Hranice Země vodopádů překročili během třetího dne, aniž by cestou nastaly nějaké komplikace. Nebyl to žádný úspěch – k tomu si mohou gratulovat až ve chvíli, kdy bude svitek odevzdán do rukou Kakašimu. Ještě téhož večera stanuli před branami vesnice, přivítání dvojicí stráží. Nejspíš je čekali.

„Naruto, Sakuro," pozdravili je dva muži s mírným pousmáním, než se krátce uklonili.

Krátce po svítání bylo cestování příjemnější. Bouře už dávno přešla, tým mohl pokračovat v cestě. Nevědomky prošli ochrannou bariérou, během chvilky si je našla hlídka z Písečné, kterou vedl Kankuro. Po krátké výměně informací doprovodila hlídka tým Aquila do vesnice nejkratší možnou cestou. Píseční byli zvyklí na místní podmínky, na Tanmovi nebylo nic znát. Kiro se abnormálně potil, jenom Elika byla na pokraji zhroucení. Mít vodu jako primární element mělo svoje nevýhody. Příchodem do vesnice se všechno změnilo.

Nestávalo se často, aby dostali misi pouze ve dvou, obzvláště pokud se jednalo o misi typu A. Jistě, Kakaši již s nimi na misi nemohl, jakožto hokage měl zcela jiné povinnosti. Sasuke, ten byl pořád v tahu. Hnal se za svou pomstou odhodlaněji než Naruto ke kage křeslu. A kdokoli z jiného týmu by raději okopával brambory na misi typu D, než aby trávil čas ve společnosti těch dvou.

Tanmův tým se v průběhu odpoledne vrátil zpět do Listové. Rozhodli se rovnou navštívit Tsunade, podat výsledky.
„Dobrá práce, týme Aquilo. Sakra, proč zrovna tak blbě?“ rozčilovala se Tsunade nad Tanmovým pojmenováním týmu, když přebírala zprávu.
„V čem je problém?“ zeptal se Tanma a složil pečetě. Na stole se objevil orel.
„Aha, tak proto,“ utrousila Pátá a schovala zprávu do přihrádky.
„Pěknej pták,“ ozval se Kiro, když Tanma orla odvolal.

Elika sledovala, jak vodní vlna odnáší jejího velitele. Čekala, jestli se za chvilku vrátí, ale nevrátil se. Z celé situace se jí rozklepala brada, několik dalších slz steklo po tvářích.
„Co jsem to udělala?“
„No taky si říkám, jestli to nebylo trochu moc. Co tě to vůbec popadlo, Liko?“ Kiro si představil, jak taková vlna musela bolet, když byla vyvolaná emocemi. Tanma se sice choval jako blbec, ale pořád byl jeden z týmu.

Tým byl na cestě za svým úkolem. Pomalým tempem by cesta vyšla na pět dní, rychlým tempem se cesta zkracovala o polovinu. Tanma byl opět v čele, kvůli geografickým znalostem.
„Zase se vydáváš na lov duchů? Nějak tě to chytlo, co?“ ozval se Kyuubi v průběhu cesty. Rýpal, jako vždycky.
„Oh, hej, Kyuu. Co, už ses nám vyspal do krásy?“ rýpnul si Tanma nazpátek. Nebýt Kyuubiho v Tanmově podvědomí, celá cesta by proběhla v tichosti.

„Tak tady bydlíš?“ otázal se Oročimaru.

Chaloupka stála uprostřed lesa, trochu stranou od hlavní cesty. Zvenčí se nezdála nijak zvlášť velká, ale když Oročimaru a Anko vešli dovnitř, ukázalo se, že v přízemí jsou dvě místnosti oddělené závěsem a mimo to tu byl žebřík vedoucí do prostorného a překvapivě útulného podkroví a v podlaze padací dvířka do sklepa.

„Bydlím tu - dočasně,“ odpověděl Jiraiya. „Pronajal jsem si to tu od jedné babči z nedaleké vesnice. Mám tu klid na práci.“

Hned ráno se musel Tanma dostavit k Tsunade, jak vzkázala Shizune. Další mise a určitě seznámení s novým týmem, připomněl si Tanma po cestě. Zpoza dveří do kanceláře slyšel hlasy, Tsunade byla toho rána v klidu. Po vyzvání vešel.
„Nuže, tady je váš velitel. Prošel celý svět, tak se vyzná,“ uvedla Tsunade Tanmu, když vstoupil. Tanma se rozhlédl po místnosti, nalevo od něj stála Elika, se kterou se střetl předchozí den. Po jeho pravici stál mladík s uhlově černými vlasy, žlutém tričku a světle šedých kalhotách.

Tanma si myslel, že provede obyčejnou zastávku v Travnaté a zase se vydá svým směrem. Jenže nepočítal s příchodem starého soka. Tanma si ho pořádně přeměřil pohledem. Už to nebyl klučina s dredy sahajícími po lopatky. Teď předním stál někdo, kdo statečně připomínal uprchlého pacienta s těžkým popálením. Tanma si vybavil jeho tmavé dredy a opálenou pokožku. Měl i nějakou svalovou hmotu. Teď byl pobledlý a vyhublý, na obličeji a na břiše měl ještě nezahojené jizvy, které připomínaly dílo ohně.

Když se Temari konečně probudila, bylo už pozdě odpoledne. Vypadalo to, že v domě nikdo není. Trochu se jí ulevilo, protože nemusela odpovídat na ničí otázky. Poslední dobou pořád řešili „sňatkový problém“, jak to s bratry soukromě nazvali. Shikamarovi se o tom ještě nezmínila, připadalo jí to velice trapné. Věděla však, že už to dlouho odkládat nemůže. Ne po tom, co se stalo naposledy. Zůstala v Listové jeden den navíc, jako vždy, když splnila misi. Byl to den, který si spolu ukradli pro sebe, ona a Shikamaru.

Než začnete číst

Tato série navazuje na dvě předchozí série: Květ pouště a Tenten - dívka bez přítele? Obě série najdete tady.

Gaara se převalil na bok a pak se posadil. Usoudil, že dnes v noci opět neusne, a tak vzdal další pokusy o nemožné. Po dlouhé době dnes nezůstal v kanceláři dlouho do noci, ale odešel domů ještě před západem slunce. I když ho práce kazekageho bavila, přišla mu někdy nesmírně náročná. Všechno zařídit, na nic nezapomenout. Nebylo to poprvé, co si to uvědomoval. V posledních dnech chápal čím dál víc odpovědnost své práce. A cítil stále větší osamělost. Možná proto tak často pracoval až do noci. Obvykle ho to vyčerpalo tak, že ať už jen ležel nebo spal, na nic nemyslel. Ale v poslední době to bylo jinak. Vstal a vyndal si z ledničky lahev se studenou vodou, aby se trochu osvěžil. Vlastně věděl, proč je tak nervózní, ale nevěděl, co s tím má dělat.

Dopoledne už byla Listová v plném proudu. Tanma, jak si naplánoval, tak učinil. Byl zrovna v polovině cesty za Tsunade, oba svitky k dispozici.
„Hned z rána, umíš si vybrat dobu,“ ozval se Kyuubi, když blonďák neměnil směr a stále se přibližoval.
„Já vím. Nejseš první, co mi to říká,“ opáčil Tanma a začal vycházet schody. Hokageho budova byla prozatím prázdná.
„Hej, Kyuu. Promiň mi to, co jsem ti řekl. Já jenom, že…bylo toho hodně a…“ začal Tanma, když se dostal na potřebné patro.

Bylo asi kolem osmé, kdy hlavní bránu Listové opustilo pět lidí. Malý tým vedený Narou Shikamarem, který vyslala Tsunade na záchranu jejich druha. Nebo aspoň pokus o záchranu. Sakura ještě chvilku sledovala, jak se její zbylý týmový partner vzdaluje. Donutila ho udržet slib. No, nedonutila, nabídl se sám. S hlavou plnou myšlenek zašla zpátky do vesnice. Potřebovala se někomu svěřit. Ale ne Ino, potřebovala někoho, kdo byl k celé věci celkem neutrální a hlavně byl starší.