Hokageho Syn: Origins 028 - Vzpomínky a druhá šance

Tsunade znovu nahlídla do lékařských spisů. Vedla záznam o operaci, kterou Tanma musel podstoupit. Jelikož měl v těle zaražených několik jehel, bylo obtížné nalézt jakékoliv poškození. Pátá Hokage zvedla oči od desek a podívala se na osobu ležící na lůžku. Museli Tanmovi podholit hlavu, aby se dostali k pár střepinám a další jehle, které měl zaseknuté v hlavě. Není divu, že ztratil vědomí tak rychle. Položila desky na stolek u postele a sama si přisedla na židli. Nedovedla si živě představit, proti komu všemu museli v Deštné stát. Musel to být ale někdo hodně silný, když donutil Tanmu sáhnout si na samé dno a když se tomu dotyčnému povedlo zlomit Kirovi stehenní kost, která je sama o sobě silnější než beton. Kiro bude nějaký čas chodit se sádrou a o berli, větší starosti jí ale dělal mladý Namikaze. Pořád byl na podpoře. Byl to skoro už týden, kdy ho zdravotníci přitáhli v kritickém stavu. Během té doby se za ním zastavil pomalu každý ninja z Listové. Není divu, navzdory svému věku byl Tanma hodně populární. Příběh o mladém ninjovi, který prošel celý svět během čtyř let a našel zbytek své rodiny, už slyšel každý. A každého ten příběh nějak inspiroval. Tenhle příběh způsobil, že Tanma udělal do světa daleko větší díru, než sám čekal.
„Tohle měl spíš použít Jiraiya na svoje romány. Daleko lepší námět, než byly jeho marné pokusy se ženami,“ proběhlo Páté hlavou, než rychlým mrkáním zahnala slzy. Byla už unavená z toho, jak každému říkala, že se Tanma musí sám chtít probrat. Zrovna před chvilkou se za ním zastavil jeho tým, aby ho informovali o novinkách doma. Naruto dokonce odložil svoje tréninky, dokud se Tanma neprobere.
„Bojuj, Namikaze!“ pronesla tiše, když mu vtiskla krátkou pusu na tvář. Tanmu měla ráda jako vlastního syna, a i když ji dokázal kolikrát vytočit, byla by ho škoda. Vzala ze stolu desky a opustila pokoj. Je to už pouze na něm.

Tanma otevřel oči. Po dlouhé době ve tmě, která mu připadala jako celá věčnost, konečně něco viděl. Nečekal ale, že pohlédne sám sobě do očí. Překvapilo ho, jak velkou bolest ve svých očích vidí. Kde by jiní viděli klid, on viděl únavu. Lehce prošel očima celý svůj obličej. Vlasy vlály kolem něj, připomínalo mu to sasanku. Teď to Tanmovi došlo. Byl ve vodě a hleděl na svůj odraz v hladině. Zahleděl se na svůj odraz, který byl bez jediné špetky emocí. Byl prázdný.
„Kdo vůbec jsem? Jasně, jsem Namikaze Tanma. Ten, co nosí orla, ten co sjednotil klan. Ale co všechno jsem?“ probíhalo blonďákovi hlavou. Odraz se začal vzdalovat a okolí začala halit tma. Tanma pochopil, že od hladiny rychle padá ke dnu.
„Co jsem vůbec zač?“ Tanma dopadl na dno, z hladiny měl pouze malý kruh, který vypadal jako slunce. Cítil, jak ho dvě stínové ruce popadají za ramena, aby se posadil a eventuelně zvedl.
„Co ze mě vlastně udělali?“ ptal se Tanma sám sebe, když se porozhlédl kolem. Z jednoho místa vyrašily dva kouřové sloupy, dost daleko od sebe, aby Tanma mohl projít mezi nimi. Jelikož neměl jinou možnost, vydal se cestou, jakou mu ukazovaly ony kouřové sloupy. Ze sloupů se následně utvořily různé situace v jeho životě, vypadaly jako sochy.
„Jsem pouze ninja? Nebo snad válečník?“ ptal se znovu sám sebe, když se podíval na sochy. První vyobrazovala Tanmu skrčeného ve stínech, druhá zase s mečem v ruce. Objevovaly se další sloupy.
„Přítel? Učitel? Brácha? Vůdce?“ ptal se dál, když procházel. Nad dalším sloupem se musel pozastavit. Viděl sám sebe, jak zabodává čepel do nic netušící oběti.
„Nebo pouze vrah?“ zeptal se sám sebe nad sochou. Vzpomněl si na začátek svojí kariéry. Vzpomněl si na každý brífink, co měl s Třetím. Byl poslušný a na nic se neptal. Vždy se vrátil s úspěchem. Za ním se objevil ještě jeden sloup. Tanma v něm viděl sebe samotného, celého od krve, klečícího na zemi a vzhlížejícího někam vzhůru.
„Nebo jsem někdo, kdo by vůbec neměl existovat? Někdo, kdo by měl být zapomenut?“ zeptal se při pohledu na svoje mladší já. Znovu se ohlédl na cestičku, kterou mu vytvořily kouřové sloupy. Viděl tam i svoje přátele, jeho týmy, kterých byl součástí. Skupiny, které vedl a ti na něj spoléhali.
„Ať už jsem cokoliv, pořád jsem to já. To už nejde změnit, nejde to vrátit,“ uznal rezignovaně, než si všiml slabého světýlka někde v dálce. Mihotalo se to jako vzdálené ohniště. Instinkty mu napovídaly, aby šel za světlem. Byť se mu to zdálo obtížné a zdlouhavé, k ohništi se nakonec dostal. K jeho překvapení u ohniště někdo seděl.
„Kdo jsi?“ zeptal se Tanma mírně nedůvěřivě. Chtěl být opatrný.
„Jsem Akira. Ahura Akira. A na tebe čekám pěkně dlouhou dobu. Přisedni a poslouchej, Namikaze Tanmo,“ promluvila postava u ohně. Tanma neměl na vybranou.
Akira byl mladý muž, zhruba stejně starý jako teď Tanma. Nešlo si nevšimnout obvazů kolem čela, hrudi a předloktí. Obvazy kolem čela odhrnovaly krátké hnědé vlasy a obvázanou hruď odhalovala modrošedá yukata, protože byla volně uvázaná. Hnědé vlasy a oči, takové už někde viděl.
„Lika tě sice nikdy nezmínila jménem, ale předpokládám, že jsi její bratr,“ promluvil Tanma, když skončil s rychlou prohlídkou.
„Rychlá a správná dedukce, jako vždycky. Přesně tak, jsem Eličin bratr, Kazuyův syn,“ promluvil Akira se slabým úsměvem, když svěšel hlavu. Tanma jenom mlčky čekal, co z něj vypadne.
„Prohrál jsem svůj souboj s Kazuyou, když Elice bylo osm. Dodnes mě mrzí, že jsem je tam nechal samotné,“ pokračoval Ahura, když se zahleděl do ohně. Dosud se na Tanmu ani nepodíval.
„Víš, od té doby ji nespouštím z očí. Už ani nevím, jak je to dlouho. Ale tobě musím říct jedno,“ Akira se konečně otočil, odhalil pravé oko pod obvazem, zpod kterého ještě tekl malý pramínek krve.
„Jsem nesmírně vděčný, že zrovna v tobě našla Elika přítele. Jak ses zachoval na její obranu před jejím vlastním otcem…na to nemám slov. Snad jen, že ti děkuju,“
„Asi není zač? Hádám, že tohle by udělal každej,“ Tanma se snažil zakrýt rozpaky.
„Každý ne, to mi věř. Elika možná, kdyby k tomu našla odvahu. Ale nebýt tebe, tak ji dodnes nemá. Mě neoblafneš, Tanmo. Vidím ji, jak je šťastná po tvém boku, jak se ti snaží vyrovnat a podobně. Máš na ni jistý vliv,“ Tanma věděl, kam se ta konverzace pravděpodobně stočí.
„Vidím ji jako mladší sestru. Vidím, že potřebuje někoho, o koho se může opřít,“ odvětil Tanma a zahleděl se nepřítomně do ohně.
„Vskutku? Sice nevím, co ti před tím necelým týdnem chtěla říct, do hlavy jí nevidím. Ale i ty něco skrýváš. S něčím bojuješ. Věř mi, když se s tím svěříš, nejen, že se ti uleví, ale zároveň tě ostatní i víc pochopí,“ Tanma odevzdaně svěsil hlavu. Akira měl pravdu. Ať už Tanma ukrýval cokoliv, muselo to ven, i když to bylo nepříjemné.

Tanma strávil nějaký čas tím, že si doslova vylil srdce. Přišlo mu to zvláštní, svěřovat se mrtvému člověku. Jenže Akira se ukázal jako výborný posluchač, do řeči mu skočil akorát, když něčemu nerozuměl. Tanma cítil, jak se cítí míň mizerně. Musel uznat, že muž vedle něj měl pravdu. Skutečně se mu ulevilo.
„Nebylo to tak těžké, ne? Teď to ještě zvládnout tam venku,“ promluvil Akira, když Tanma přestal rozebírat svoji minulost.
„Tam venku?“
„To mi neříkej, že bys to teď vzdal. Máš za sebou kus cesty, Tanmo. Tvoje tady ještě nekončí, pokud se tak rozhodneš,“ odpověděl Akira a trochu se narovnal. Kdo ví, jak dlouho u toho ohně seděl.
„Jak to myslíš?“ zeptal se Tanma a než Akira stihl odpovědět, dolehl k nim hlas. Nebylo mu sice rozumět, ale zněl jako velká žádost.
„Zdá se, že tě tam někdo potřebuje. Víc, než si myslíš,“ odpověděl Akira s úsměvem. Ať už ten hlas patřil komukoliv, rozhodně byl dostačující, aby to Tanma pochopil.
„Očividně máš důvod jít dál. Ale varuju tě, udělat rozhodnutí nebude lehké,“ připomněl Akira, když se zvedl pro vědro s vodou.
„Co si pod tím mám představit?“ nechápal doposud sedící Tanma.
„Brzy uvidíš sám. Jen následuj cestu,“ odpověděl Akira krypticky a pozvedl vědro, aby uhasil oheň.
„Jsem moc rád, že jsme mohli mít tenhle rozhovor. A i za moji sestru ti děkuju. Líbí se mi, jakou si jí dal přezdívku. To prohlubuje vztahy. Do té doby, zase někdy,“ dodal ještě, než vylil obsah vědra. Tanma se znovu ponořil do tmy. Po chvilce se mu ukázala další cestička, lemovaná loučemi. Jelikož neměl na výběr, rozhodl se cestičku následovat. Dlouho se nic nedělo, až po velkém kusu cesty si Tanma všiml obrysů ve tmě. Spočítal dohromady čtyři bytosti, všechny v černých uniformách.
„Asi už chápu, co tím Akira myslel,“ pomyslel si Tanma, když čtvrtá bytost v černé uniformě byla ze všech nejvyšší a nejmohutnější. Obklopil ho jeho tým z dob, kdy byl ve speciálních jednotkách.
Proti Tanmovi se blížila pátá bytost. Jako čtyři ostatní kolem něj, i pátá měla na sobě černou uniformu a postavově byla menší.
„K***a,“ hlesl Tanma potichu, když postava nabrala pořádný tvar. Stačilo mu spatřit jasně červenou hřívu a srdce mu padlo.
„Tanmo, chyběl jsi mi,“ Tanma se pořádně nadechl, když zaslechl známý a kdysi milovaný hlas.
„Rád tě vidím, Rin,“ blonďák se podíval zjevení do očí. Zprvu to vypadalo jako identická kopie jeho bývalé přítelkyně.
„Ráda vidím, že ses z toho lesa dostal. Což se o mě říct nedá,“ zjevení Rin se pokoušelo o vtip na odlehčení situace. Tanmu ihned rozbolel hrudník z toho, jak mu tepová frekvence vyskočila. Přál by si být někde jinde, když ta trapná imitace Rin obcházela kolem něj a hodnotila jeho vzhled. Tanmovi po jejím doteku naskočila husí kůže.
„Ale těší mě, že ses pro nás vrátil. Vrátil ses pro mě. Stejně jako teď,“ pokračovala Rin, než se zastavila před ním. Jelikož Tanma víc vyrostl, připadala mu strašně malinká, než když ji viděl naposled. Znovu se ozval ten tlumený hlas, jenže podle všeho, pouze Tanma ho slyšel.
„Tak prosím, zůstaň tu se mnou,“ žadonila Rin a už si sundávala svoji vestu. Tanma pochopil záměr.
„Prošel jsem celý svět a zjistil jsem, že co se stalo v minulosti, tak tam taky zůstane. Stejně to už nejde změnit,“ odmítl Tanma, když před ním Rin stála v celé své kráse. Hormony začaly svádět krutý souboj s rozumem.
„Co tím chceš říct? Chceš tohle zahodit? Lepší už nenajdeš,“ trvala Rin na svém a všemožně se nakrucovala, aby poukázala na své přednosti.
„Co tím myslím? Že už se nehodlám vracet do minulosti,“ odpověděl Tanma a sebevědomě došel k Rin. Sám Tanma nevěděl proč, ale zrovna mu to přišlo jako dobrý nápad. Uchopil Rin za obličej a něžně políbil, jako tomu bylo před lety.
„Sbohem, Rin,“

Elika seděla v čekárně, duchem nepřítomná. Společnost jí dělal pochopitelně Kiro, Naruto, Sakura a Kakashi. Nikdo neřekl ani půl slova. Všichni se jenom modlili, aby některý z doktorů nesl dobré zprávy. Ticho narušovalo akorát Kakashiho obracení stránek. V chodbě se zjevila Tsunade, ruce schované v kapsách svého haori. Hned na sobě ucítila čtveřici zvědavých pohledů.
„Je mi líto. Nezvládl to,“ promluvila Tsunade tiše, než sklopila hlavu. Nikdo z přítomných nemohl zprávě uvěřit. Elika vypadala, že omdlí. Sama si dávala za vinu, že je Tanma v takovémhle stavu.
„To nemůže bejt pravda,“ zašeptal Kiro, když vyrovnal balanc na berlích. Všiml si, jak se Narutova deprese ještě prohloubila. Věděl, že nehodlal nic podnikat, dokud Tanmův osud nebyl znám.
„Můžete se s ním rozloučit,“ svolila Tsunade, než je zavedla na Tanmův pokoj. Namikaze ležel nehnutě v posteli, skoro až působilo, že spal. Až na to, že se mu vůbec nepohnul hrudník. Kiro se s obtížemi posadil na židli vedle postele. Kakashi jen svěsil hlavu na znamení respektu a chystal se k odchodu. Naruto udělal totéž, nemohl najít správné slova. Elika jen vtiskla Tanmovi na tvář krátký polibek plný slz a taky se měla k odchodu.
„Tanmič, promiň mi to. Měl jsem bejt lepší. Byls můj nejlepší kámoš,“ promluvil Kiro se svěšenou hlavou a odmlčel se. Zhluboka se nadechl, aby se pořádně zapřel a taky mohl odejít.
„Dostal jsem tě, z***e!“ promluvil náhle Tanma a pokojem se rozlehl vyděšený křik a Kirovo nadávání. Vzniklý rachot donutil Kakashiho se otočit a zjistit, co se děje. Tanma jenom předstíral, že je mrtvý.
„Ty jeden b******e! Jak si to k***a představuješ?“ hulákal Kiro a chystal se Tanmu přetáhnout berlí. Bolest ve stehně ho ale donutila sedět.
„Sis myslel, že ti to projde? To máš za to, jak jsi ze sebe dělal r*****a v Peng-Lai!“ vydal ze sebe Tanma, když se dostatečně pobavil.
„Jo tam to! Sakra, tak tohle se ti povedlo!“ uznal Kiro, když Tanma vysvětlil okolnosti. Napětí povolilo a nálada byla hned veselejší. Kakashi jenom nevěřícně zakroutil hlavou, to byl prostě celý Tanma. Naruto se začal smát na celé kolo, protože věděl, že by tenhle vtípek udělal taky.
„Ale jak se ti to povedlo?“ vyzvídal Kakashi, když se vrátil na pokoj.
„Jednoduše. Probral jsem se asi předevčírem. Tsunade už hned chtěla vyhlásit, že jsem zpátky mezi živýma, tak jsem se s ní domluvil. Tsunade-sama! Sežrali to aji s navijákem! Dík za krytí!“ houknul Tanma do dveří, kudy zrovna procházela jmenovaná osoba.
„Rádo se stalo, jsem pro každou špatnost,“ odpověděla Pátá s pobaveným úsměvem a postavila se do dveří.
„Chtěl jsem se jenom prospat,“ dodal Tanma nevinně, což mělo za následek další smích.
„Ty mazanej p*******e!“ pronesl Kiro s úsměvem, než si s Tanmou bouchli pěstmi.
„Co to jako má znamenat?“ ozvala se Elika, s hlasem o oktávu vyšší. Tanma tušil peklo.
„Co to má znamenat? To znamená, že si Tanmič právě zasloužil první cenu v krutejch vtípcích,“ odpověděl Kiro, který se teď dokonale bavil. Pouze Elika supěla.
„Máš vůbec ponětí, jak mi teď je? Zajímá tě to vůbec, ty jeden imbecilní idiote? Za tohle bych ti měla ksicht rozmašírovat na kaši! Ještě počkej, tohle si pořádně vypiješ!“ soptila Elika, z očí jí šlehaly plameny, Tanma se snažil schovat pod peřinu.
„Ale no tak, Liko-nee-chan! Vždyť to byla jenom nevinná sranda,“ Naruto se snažil o nápravu, jenže obě dívky ho chytly, každá za jedno ucho.
„Pokud něco cekneš, tak ti tu berli zarazím do p****e!“ obořila se bruneta na Kira, který už chtěl něco říct.
„No do p****e, tak ta se s tím n****e!“ zahuhlal Tanma zpod peřiny.
Tsunade pobaveně sledovala dění v místnosti. Byla ráda, že se vtípek povedl, akorát následky už nebyly tak příjemné.
„Ti chlapi. Pořád to jsou malí kluci,“ pomyslela si, než vešla do místnosti s vážným výrazem.
„No, Tanmo, jen ať víš. Z hlavy jsme ti vytáhli jednu jehlici a pár úlomků, museli jsme ti tu hřívu podholit,“ začala Tsunade, čímž na sebe strhla pozornost. Tanma si přejel rukou po zátylku, místo vlasů tam teď měl obvazy a tlakový polštářek.
„A já si říkal, že mám tu hlavu nějakou lehčí,“ utrousil starší blonďák, když v místnosti zavládl klid.
„A vzhledem k tomu, že si pamatuješ události, které se staly před několika dny až týdny, tak usuzuji, že nedošlo k žádnému většímu poškození,“ završila Pátá svoji diagnózu, co se týkalo poranění hlavy.
„To ne, cáklej je pořád stejně,“ zamrmlala Elika naštvaně a doložila to založením rukou na prsou. Tanma se konečně mohl posadit na posteli.
„Ale musím se tě na něco zeptat. Ve spánku sebou často škubeš a občas mluvíš ze spaní. Většinou jsou to jména. Rin, Kenjin a Miko,“ spustila znovu Tsunade, Tanma odevzdaně svěsil hlavu. Cítil na sobě pohledy všech přítomných.
„Hádám, že z toho se už nevykecám, co?“ pronesl jen tak do prázdna, odpovědi se nedočkal.
„První jméno, Rin, je jméno dívky, kterou jsem potkal, když jsem byl u speciálních jednotek. Táhli jsme to spolu, byli jsme ve vztahu. Jenže při poslední misi v Kusagakure zemřela. Ty poslední dvě jména jsou jména lidí, kteří byli v mým týmu, když jsem byl ještě Genin,“ začal Tanma a odmlčel se. Přítomná pětice mu pečlivě naslouchala a měla pochopení pro jeho odmlky, protože se asi nejednalo o lehkou situaci.
„Víte co? Najděte si nějaký místo k sezení, tohle bude na dlouho a vsadím se, že budete mít hodně otázek,“ navrhl Tanma a jeho návštěvníci tak udělali. Kiro zůstal na židli vedle, Kakashi donesl z chodby další tři, na které si sedl společně s Tsunade a Sakurou. Naruto a Elika se posadili na postel, kde Tanma neměl nohy.
„Tenkrát nás náš sensei přihlásil na Chuuninský zkoušky. Tsuki Miko, Takeuchi Kenjin a Namikaze Tanma. Opravdová trojka k pohledání,“ začal Tanma zlehka. Kdo ho znal, tak věděl, že takhle odlehčuje situaci a dělá si jednodušším svoje vyprávění. Tanma jen vytáhl z batohu svůj skicák a našel tam podobiznu svého týmu. Kiro a Elika si všimli zrzka, který stál po Tanmově boku. Ten pohled jim byl povědomý. Stejně tak i jméno.

Tanma se hořce podíval na kresbu a zavzpomínal se. Potlačil slzu, která ho štípala v oku, a zhluboka se nadechl. Muselo to vyjít ven.
„Tenkrát zkoušky probíhaly jinak, než jak jste teraz zvyklí. Tenkrát jsme byli přímo v poli, neměli jsme nějaký papírování. Zkoušky nás zavedly na místo zvané Hozukijo v Travnaté. Taky známý jako Krvavý vězení. Místní správce, chlap jménem Mui, nám řekl, že budeme muset od daných vězňů vymámit jedno slovo, který nám zajistí postup dál. Nesměli jsme ale způsobit trvalou škodu na těle, takže mlácení by nám nepomohlo. Další fígl byl v tom, že jeden z našeho týmu musel infiltrovat další tým, který mu byl přidělen a zdržet ho. Do h****u, měl jsem tam být já,“ začal Tanma a zabodl pohled na černovlásku na papíře. Nikdo si nemohl nevšimnout, jak se Tanmovi rozklepaly ruce.
Tanma vešel do cely, následován Kenjinem. Na židli před nimi seděl vězeň, obviněný z politických důvodů. Vězeň pouze zvedl svoje tmavé oči a propaloval chlapce pohledem. Museli čekat na Miko a na další instrukce, co přinese. Dveře se znovu otevřely a vešla Miko. Zjišťování informací mohlo začít.
„Tak co ses dozvěděla?“ zeptal se Tanma, šel přímo k věci.
„Nic moc. Ten z******j správce žvanil takový h***a, že jsem vůbec nic nepochytila,“ odpověděla Miko, ale Tanma se měl na pozoru. Věděl, že Miko pro ostrá slova nechodí daleko, ale s pamětí na tom byla dobře. Pokusil se o lest.
„Tak co? Už si konečně vy dva někam vyjdete, až to tady vyřešíme?“ zeptal se Tanma jen tak na oko a sledoval obsah cely, co by mohl použít na vymámení informací.
„Upřímně, radši bych šla s tebou, blonďáku,“ odpověděla Miko, jenže v tu ránu se na ni Tanma s Kenjinem vrhli. Prokoukli lež i Henge.
„Fajn pokus, krasotinko. Jenomže Miko se chlapi hnusí. Preferuje něco něžnějšího,“ promluvil Kenjin, když falešnou Miko obklíčili.
„Co si zač?“ štěknul Tanma stojící za ní. Miko si jen odevzdaně povzdechla a v oblaku kouře se objevila dívka z Oblačné.
„Prokoukli jste mě rychle, teda,“ uznala dívka z oblačné, než ji Tanma popadl za límec a vystrčil z cely.
„Příště si doplň info,“ stihl za ní ještě houknout, než zavřel dveře. Cela opět připadla mužům. Teď jen byla otázka, co použít na vězně, aby začal zpívat, a aby nedošel k úhoně. Technik moc neznali, přesvědčit ho neměli čím.
„Nevěděl jsem, že tady mají cely dekorované. Podívej se,“ ozval se Kenjin a ukázal na jednu rostlinu v okně.
„Nevím, jak se přesně jmenuje, ale strejda z toho vyrábí narkotika. Pro léčebné účely, samozřejmě,“ vysvětlil Kenjin, když se Tanma ptal na rostlinu. Blonďák přešel k oknu a využil svojí výšky, aby se pro rostlinu natáhl.
„A co způsobí?“
„Ty listy při kontaktu s kůží způsobí nesnesitelný svědění a pocit pálení. Můžeme to zkusit,“ navrhl Kenjin, když Tanma držel květináč v ruce. Zrzek přešel k vězni a bez problémů mu roztrhl košili a víc mu odhalil hrudník. Pak přišel Tanma a položil listy na odhalenou kůži. Stačila chvilka a vězeň začal řvát.
„Do háje, to se nedá vydržet! Sundejte to ze mě! To blbý slovo je ředkev, jasný? Ředkev!“ křičel vězeň, když mu Tanma projížděl listy po obličeji, hrudi a předloktích. Kenjin se šel zeptat jednoho stážného u cely, zda je slovo správné. Poté na Tanmu jenom kývl na znamení souhlasu.
Osazenstvo pokoje neřeklo ani slovo. Dokázali se představit na Tanmově místě. Tak dobře dokázal vyprávět. Sakura s Narutem si vyměnili pohledy, oba věděli, že kdyby měli takové zkoušky, tak rozhodně propadnou.
„Opravdu je to jako skutečná mise. Pokud se nepletu, potom se pravidla změnily,“ promluvila Tsunade, načež jí Tanma přikývl.
„Jo, protože v tomhle bodě to už všechno šlo do s****k,“ potvrdil Tanma, než se jeho návštěvníci znovu zažrali do příběhu.

Tanma s Kenjinem vyšli na předem dané shromaždiště. Pár týmů bylo taky úspěšných.
„Nikde ji tu nevidím,“ promluvil Kenjin, když se rozhlédl. Hledal svoji týmovou parťačku.
„Asi našla nějaký řešení a zdržuje jinej tým. Jen vydrž,“ uklidnil ho Tanma a společně si našli nějaký koutek, kde si mohli odpočinout a počkat na Miko. Během dalších pár minut týmů přibývalo. Z jedné cely se ozval nelidský řev a poté bylo mrazivé ticho. Oči všech se zabodly na jediné dveře. Do konce časového limitu zbývaly už asi jen dvě minuty, než se dveře konečně otevřely. Jako první vyšel mladík s trochu tmavší kůží a dredy po ramena, následován klukem stejné barvy pleti, držel si zakrvácený nos. Tanmovi se tohle ticho nezdálo. Jako poslední vylezla Miko, aspoň co z ní zbylo.
„Do p****e!“ vyjekl Kenjin a s Tanmou po boku se vydali svojí kamarádce naproti. Sotva je Miko viděla přes slzy, svezla se na kolena.
„K***a, Miko! Jsi v pořádku? Mluv se mnou!“ naléhal Kenjin, když se nad ní skláněl. Tanma se snížil na její úroveň.
„Proboha, mlč už!“ okřikl ho blonďák a podíval se na dívku pořádně. Oči měla napuchlé od pláče, ruce zakrvácené. Všiml si, že jí chybí všechny nehty. Taktéž i vlasy, její hlavu hyzdilo pár tenkých pramínků. Vypadala jako po chemoterapii. Ať už se jí stalo cokoliv a měl to kdokoliv na svědomí, nebyla to žádná sranda.
„Miko, kdo ti to udělal?“ zeptal se Tanma opatrně, když se jí opatrně dotknul. Miko jen zvedla roztřesenou ruku a ukázala na mladíka s dredy. Tanma se na něj zaměřil, měl zelené přiléhavé tílko a bílé volné kalhoty.
„Hej, dredatej! To je tvoje práce?“ zeptal se Tanma, připraven jít do akce, kdyby bylo nutné. I kdyby to znamenalo jistou smrt. Oslovený se otočil.
„Jo, a co jako?“ odpověděl dredáč lehkovážně. Tanma si všiml, jak se Kenjin chvěje vzteky.
„Jsem Kentaro Yari, vy ubožáci. Pokud si chcete něco zkusit, tak dopadnete jako ona!“ vyhrožoval Yari, Tanma se ještě držel při zemi. Všiml si, jak Kenjin nervózně zatíná pěsti.
„Za tohle zaplatíš, slyšíš mě?“ zařval zrzek vztekle, Yari se jen arogantně ušklíbl.
„Počkej, Kenjine! Nevíme, co je zač. Je blbost, abychom se na něj jen tak vrhli. Navíc, budeme diskvalifikovaní,“ řekl Tanma, když Kenjina stáhl za tričko k zemi a snažil se ho přimět k rozumu.
„Na to ti s**u! Jdu po něm!“ Kenjin byl paličák, hned se zvedl a šel po Yarim.
„Kenjine, ne!“

Tanma se opět odmlčel. Obličej se mu zkřivil bolestí a hořkostí tvrdé porážky. Šlo si jednoduše všimnout, jak tvrdě drtí peřinu v rukou.
„Pak mě muselo něco trefit do hlavy, protože si pamatuju akorát probuzení. Probudil jsem se do pekla, doslovně. Všichni kolem byli mrtví, všude se povalovaly těla, jejich kousky. Všude plno krve, na zemi, na zdech, na stropě,“ zakončil Tanma vyprávění, hrůza v očích nešla skrývat.
„Tak to se už nedivím, čemu se tomu říká Masakr v Hozukijo,“ utrousil Kiro, dokázal si to živě představit.
„Masakr? Spíš jatka,“ opravil ho Tanma tiše, ale tvrdým hlasem plným zhnusení. Nikdo se mu nedivil.
„A co se vůbec stalo té Miko? Přišlo se na to?“ vyzvídala Sakura, Tanmův pohled se trošku pozměnil.
„Jo. Ten maník dokázal ovládat rostliny. Prostě jen tak si vyvolal pár šlahounů, se kterýma vytrhl Miko všechny nehty a vlasy. Aby ještě potvrdil svůj sadismus, použil nějaký květ, jehož pyl hodně dráždil pokožku,“ odpověděl Tanma, pohled už byl znovu plný bolesti. Sakura se jen oklepala nad představou, že se jí do otevřené rány dostává nějaký dráždící pyl.
„Když se o tom dozvěděl Třetí, hrozně zuřil. Takhle n*******o jsem ho ještě neviděl. Vymyslel pro mě speciální plán. Jelikož jsem se vrátil jako jediný přeživší, automaticky mě bral za Chuunina a chtěl, abych se dostal ještě dál. Čekal mě hodně tvrdej trénink. Fyzickej i psychickej. Drtili mě tak dlouho, dokud ze mě neudělali dokonalýho zabijáka bez špetky lidskosti. A to během jednoho roku,“ dodal Tanma a sám cítil, jak z něj veškeré napětí opadá. Připadal si, jako kdyby byl ověšený tlustými řetězy, které z něj právě někdo sundal.
„A co tvůj sensei? Pomohl ti nějak?“ vyzvídal Kakashi, když bylo dlouho ticho. Všichni si představovali tu hrůznou scénu.
„Nijak. Nevím, kde se zdejchnul. Možná se uchlastal k smrti, čert ví,“ odpověděl blonďák tiše. Teď se cítil mnohem víc unavený, než kdykoliv předtím.
„A co ten maník Yari? Co s ním bylo?“ zeptal se Naruto, když vstřebal takovou zkušenost.
„Raz jsem na něho narazil. Dost se změnil, ale nakonec padl mojí rukou,“ odpověděl Tanma, když si znovu lehnul.
„Tak to se omlouvám, senseii. Kdybych jen věděla, jaké nesete břemeno, možná bych tak nesoudila. Omlouvám se, že jsem vám kdy křivdila,“ vypadla omluva ze Sakury, ke které se následně i Naruto přidal. Tanma nad tím jen mávl rukou, že je to v pohodě. S vědomím, že je Tanma konečně v pořádku, opustil Tým 7 pokoj.
„Tak teraz už ti rozumím, Tanmič. Už tě chápu, čemu se neangažuješ do nějakých hurá akcí. Už je mi jasný proč,“ uznal Kiro, než se obtížně zvedl a odbelhal se pryč.
„Tak paměť je stoprocentně v pořádku, když sis dokázal vybavit takovou událost. Ještě odpočívej, zítra se tu zase zastavím,“ i Tsunade se rozloučila a odešla, zůstala už jenom Elika. Chtěla poukázat na to, že si jsou celkem podobní, ale zdržela se komentáře. Její dětství bylo proti tomu Tanmovému nic.
„Promiň, že jsem s tím tak otálel, Liko,“ Tanmova omluva ji vytrhla z přemýšlení. Pořád se díval na zářivky na stropě.
„Lepší pozdě, než nikdy. Aspoň ses nám zas o trošku víc otevřel,“ dívka byla hodně chápavá, obdařila Tanmu jedním ze svých vřelých úsměvů.
„Jsem ráda, že jseš zpátky, T,“ dodala, když Tanmu objala, co jí postel dovolovala. Tanma byl rád za takovou kamarádku. Taky jí víc rozuměl, když se střetl s jejím bratrem.
„Auu, za co to k***a bylo?“ zaúpěl blonďák, protože dostal výchovný pohlavek.
„To je za ten blbej vtip,“
Tanma znovu zůstal sám. Elika odešla asi před hodinou. Cítil, jako kdyby z něj spadl obrovský balvan. Měl v plánu se trošku prospat a pořádně si promyslet, co bude dělat dál. Nečekal, že na Kenjina znovu narazí a že dostane takový výprask. Musel se zlepšit, jenže s minimem odpočinku to nepůjde. Hodlal teda využít hospitalizace s nadějí, že ho už nebudou trápit špatné sny. Jenže spánek se nekonal, vešla další návštěva, kterou Tanma neočekával. Vešel muž s neupravenou hřívou stříbřitých vlasů a čistě černém oblečení.
„Tak už je to venku, co, kluku?“ promluvil muž tichým chraplavým hlasem. Tanmovi se na hlase zdálo něco povědomé. Tanma mlčel, nevěděl, jaké má návštěvník úmysly.
„Jak je to dlouho? Osm let?“ zeptal se muž jen tak řečnicky, když se přibližoval.
„Ano, tenkrát jsem se zachoval špatně. Utekl jsem jako zbabělec. Myslel jsem, že jsi taky mrtvý, a že založením týmu speciálních jednotek na to dokážu zapomenout. Jenže osud mi tě znovu zavál do cesty,“ pokračoval muž, když si přitáhl židli, kterou měl Tanma vedle lůžka. Tanma měl možnost zahlédnout mezi vlasy tmavé a pronikavé oči. Těžko věřil tomu, co se mu vkrádalo na mysl.
„Soro?“ zeptal se blonďák opatrně, když si muž sedl a pořádně se opřel o opěradlo.
„Dlouho jsme se neviděli, Tanmo,“ blonďákovy myšlenky byly potvrzené. Byl to Sora, ale dost se změnil. Hlavně hodně zanedbal svůj vzhled.
„Vidím, že jsi byl úspěšnější, než já. Taky jsem se dozvěděl, že Kenjin žije. Ale zdá se, že jsi ho našel rychleji,“ pokračoval Sora po dlouhém tichu. Něco hledal po kapsách.
„Proč se zajímáš o Kenjina? Byl ti blízký?“ zeptal se Tanma, smysly mu pracovaly naplno. Sora z kapsy vytáhl placatku, ze které se napil.
„Asi tolik, jako ty. Sám jsem byl překvapen, jak moc se změnil,“ odpověděl Sora a nepřítomně se zahleděl do zdi. Tanma si ho důkladně prohlédl, protože pár vlasů se Sorovi stáhlo z obličeje. Pamatoval si Soru s kratšími vlasy, věčně stáhnuté dozadu. Jenže teď tam seděl jiný člověk. Nahlédl do svého skicáku, kde měl portrét svého týmu a nevěřícně se zamračil. Sora teď odpovídal podobizně na portrétu.
„Tak už ti to došlo?“ ozval se Sora po dalším momentu ticha, do kterého akorát cinkalo víčko na jeho placatce.
„Takže Seiza-sensei a Sora jsou jeden a ten samý. Ale proč? Čemu mi lhal?“ proběhlo Tanmovi hlavou, když několikrát těkal očima mezi skicákem a návštěvou.
„Vím, co se ti honí hlavou. A doteď se sám na sebe za tohle zlobím. Ale nevěřil jsem, že to někdo mohl přežít. Utekl jsem a hledal útěchu v pití. Snažil jsem se zapomenout,“ ozval se Sora, jako kdyby Tanmovi četl myšlenky. Tanma poslušně čekal, co z něj vypadne.
„Byli jste můj první tým a tohle se stalo. Proto jsem se na nějakou dobu stáhl do ústraní. Pak jsem nechal založit tým speciálních jednotek v naději, že se mi povede líp. Jenže Pátá potom přivedla tebe. Ty oči jsem poznal vždycky. Během těch misí ses prokázal víc než dostatečně. A já si uvědomil, co jsem propásl. Dostal ses na lepší úroveň, než já. Proto jsem s vámi nešel do terénu. Nedokázal jsem se s tím srovnat,“ pokračoval Sora a hlava mu klesla, Tanma poznal lítost a výčitky. Jenže blonďák potřeboval vědět víc.
„Řekni mi aspoň jednu věc. Bylo ti aspoň trochu líto toho, co se stalo? Jak našemu prvnímu týmu, tak naší jednotce? Bylo ti to aspoň trochu líto?“ zeptal se Tanma poněkud ostře. Popravdě, měl na to právo. Nejbližší osoba, která mu zbyla z týmu, se chovala až tak podivně vyhýbavě.
„Bylo. Bylo mi to líto a proklínal jsem sám sebe. I když vím, že už to nenapravím,“ odpověděl Sora, aniž by zvedl hlavu. Naopak, hlava mu klesla ještě níž. Tanma mlčel, v tu chvíli ho nic nenapadalo. Přál si pouze, aby Sora odešel, aby mohl být sám se svými myšlenkami.
„Vím, že jsem udělal spoustu chyb, Tanmo. Víc než dost. Ale musím tě požádat, odpustíš mi někdy?“ zeptal se Sora s nadějí v hlase, když konečně zvedl hlavu. Tanma se na chvilku zamyslel. Nebylo to lehké rozhodnutí.
„Jednou možná, ale ne teď. I když jsem schopný tvoje činy pochopit, nemůžu je tolerovat. Časem ti možná odpustím, Soro. Teď to ale nedokážu,“ odpověděl Tanma tiše, nedokázal se na Soru podívat. Šedovlasý jen mlčky přikývl, než schoval placatku a narovnal se na židli.
„No, může pro tebe starý velitel ještě něco udělat?“ při téhle otázce si Tanma jen povzdechl. Rozhodně chtěl být sám.
„Jo. Už se mi nikdy neukazuj,“ i když Tanma promluvil tiše, jeho slova řezaly jako ostrý vítr. Sora pochopil jeho trápení a bolest, mohl pouze jeho žádosti vyhovět. Mlčky se odebral z pokoje, nechal Tanmu se svými myšlenkami.

Tanma si konečně mohl lehnout. Měl další věci na přemýšlení. Sorovo jednání mu dalo aspoň další špatnou věc, které se chtěl vyvarovat, jestli chtěl být dobrým člověkem, velitelem a učitelem. Naposledy se ohlédl do minulosti, na cestu, kterou ušel. I když ta cesta byla místy hodně trnitá, Tanma si s tím poradil. Rozhodl se, že na takové cestě zůstane a půjde dál, ať už povede kamkoliv.