Série
Třiapadesátý díl – Hrdinou na plný úvazek 1
„Ale proč by se vydával za někoho jiného?“ Ryo trefil otázku s onigiri v puse. Ještě teď pro něj bylo vše hektické, informační proud ne a ne se zastavit.
Plavba do Země Vody lodi zabrala dva dny kvůli rozbouřenému Střednímu moři. Kapitán si netroufl plout moc rychle, takže se loď pohybovala skoro až krokem i přesto, že počasí nebylo až tak vážný, jak by jeden čekal.
Tanma stál ve svém novém pokoji polonahý před zrcadlem. V sedmnácti, skoro osmnácti, se mohl pyšnit celkem vyrýsovaným tělem, které pokrývaly menší jizvy. Nejčerstvější byla jizva na rtech. Sundal ze sebe zbytek svého starého oblečení a šel si vyzkoušet svoje nové. Obyčejné černé kalhoty s kapsami po stranách stehen, černý pásek, vysoké uzavřené boty, černé přiléhavé tričko s dlouhým rukávem, které Tanmovi statečně připomínalo termo-triko, které fasoval dřív a černá taktická vesta.
Žabí poustevník seděl v pokleku u prkenné ohrady, oddělující mužskou a ženskou část lázní a dírou po suku nahlížel na protější stranu. Bylo teprve krátce po poledni, slunce stálo vysoko na bezmračné obloze. Jiraiya ovšem neměl nic lepšího na práci a proto mohl v onsenu strávit třeba celý den. Kromě toho nutně potřeboval inspiraci. Jako na potvoru ale až doposud zely lázně prázdnotou. Nedalo se nic dělat. Místní vesničanky byly zřejmě všechny přes den v práci.
„Kam jdeme?“ ptal se již počtvrté Minato. „Kušino, zastav!“
Neodpověděla, jen zrychlila. Minato měl co dělat, aby držel krok. Těžký batoh na zádech nepomáhal. Kušina mu zčistajasna uprostřed dne vzkázala, aby se s ní setkal u pomníku padlých na okraji lesa za vesnicí. Když dorazil, stála tam se dvěma batohy plnými zásob. Minato předpokládal, že šlo o nečekané povolání na misi, ale Kušina mu odmítala cokoli vysvětlit. Místo toho ihned zamířila do lesa, do prudkého kopce, mimo hlavní cestu z Listové.
V Zemi Moře vyšlo slunce a ozářilo sice chudou, ale klidnou zemi rozprostírající se na několika ostrovech. Ostrovy se začaly probouzet do nového dne, pouze rybáři byli vzhůru už časně a vyrazili na ryby. Spolu s nimi se brzy vzbudili i Osamělí. Chtěli mít jistotu, že stihnou loď, která by je odvezla do Země Vody.
Kráčela temnou, hlubokou nocí neznámo kam. Obloha byla dehtově černá, měsíc i hvězdy nevidno. Kolem sebe měla pouze temné siluety vysokých budov, které jí prozrazovaly, že je v nějakém větším městě či možná velkoměstě.Přesné místo však určit nedokázala. Vzduch byl nehybný, dusný, téměř jako v tom největším letním parnu, přestože bylo chladno.
Svět se utápěl v perfektně absolutním tichu.
Otřásla se.
„Přál jste si se mnou hovořit, Hokage-sama?“
„Ach, Kušina. Pojďte dál.“
Usadila se do křesla naproti Čtvrtému, který se rozvaloval na pěkné, široké, ale určitě tvrdé proutěné židli, těsně mimo čtverec světla, který vrhalo polední slunce dovnitř oknem. Někdo ze známých Kušině říkal, že Oročimaru postupně přeměnil Hokageho kancelář dle svého vkusu. Proutěná židle místo křesla, svícny namísto lustru, mnohem více polic s knihami a mnohem více místa na papíry s poznámkami. Ty se kupily v haldách kam až oko dohlédlo.
„S Učihy budeme muset dříve nebo později něco udělat,“ zakončil Danzó svou řeč. Za okny Hokageho kanceláře fičel podzimní vítr. Větrem unášené listy se ve vzdušném tanci proplétaly jako černé body proti šedivé obloze. Mračna visela nízko, jejich okraje skoro jako by se dotýkaly kamenných čel nad srázem.
Prolog
Domy se bortily. Lidé křičeli. Obrovská silueta devítiocasé bestie zaplňovala celý horizont, korunovaná měsícem té strašné úplňkové noci.
„Kde je Hokage-sama?“ volal kdosi.
Tanma se vracel domů s rozbřeskem. Mise mu zabrala zhruba týden. Byl unavený a přechod z chladu do tepla tomu taky nepomohl. Konečně viděl svoji vesnici z nedalekého kopce.
„Tak schválně, o co jsem za tu dobu přišel,“ proběhlo blonďákovi hlavou a začal scházet svah. U brány jen mávl na pozdrav a mířil si to k Hokageho residenci. Čekal, že se zas bude muset dohadovat se správní radou, což mu ještě víc podtrhlo náladu.
Slnko. To bolo jediné, čomu Tamiko dokázala venovať pozornosť. Hneď ako sa ich postavy stratili pomedzi husté stromy lesa, ho vyhľadala pohľadom a v duchu prosila, aby ostalo na oblohe čo najdlhšie a osvetľovalo ich kroky, kým nenájdu Namika. Jej prosby však neuľahčovali mračná, ktoré sa snažili skryť ich jediný zdroj svetla. Robili si nárok na celú oblohu a odmietali prepustiť skrz svoj tmavý závoj jedinký svetlý lúč. Avšak čím boli hlbšie v lese a dedina bola v nedohľadne, pomaly sa vytrácali aj tmavé oblaky.
Dvaapadesátý díl – Teď a tady
Navzdory včerejšímu nicnedělání jsem se vzbudila, až když bylo slunce vysoko na obloze. Netáhlo na poledne jako předchozí den, nebylo ještě ani osm hodin, ale vzhledem k plánu, jenž jsem si lstivě hodlala prosadit, jsem se divila, že jsem vydržela spát tak dlouho. Všetečné paprsky se do pokoje neodbytně snažily proniknout mezerou mezi nedbale zataženými závěsy, kradmo se po nábytku plížily k polštáři, již takřka olizovaly pelest postele.
Strhnutím sa Tamiko prebudila zo sna, ktorý jej prinavrátil dávno zabudnutú spomienku. Úmyselne ju zatlačila do úzadia svojej mysle a dúfala, že sa nikdy neprederie na povrch a ona tú scénu nebude mať opäť pred očami. Skromné želanie sa však nenaplnilo a dievča malo pred sebou telo svojej mŕtvej matky, ktorú si vzala choroba pred mnohými rokmi. Bola len malé dieťa, ktoré ešte potrebovalo k životu matku, avšak osud si myslel niečo iné a podľa toho aj konal. Nedoprial im ani tú možnosť, aby sa s ňou jej rodina mohla rozlúčiť.
„Doton: Genbungan Fuukin!“
Zakuro vypustil proti Osamělým svoji techniku, a jak bylo patrné, byla schopná zasáhnout a měnit celé bojiště všech pěti duelů naráz. Ze země jakoby náhodně vyjížděly šestiúhelníkové sloupce z čediče, druhu kamene nacházejícího se převážně hlouběji pod zemí, proto byl také mnohem tvrdší než kameny na povrchu. Jeho parťáci se všichni stáhli k němu, takže jim nic nehrozilo. Raiuova parta byla v centru útoku.
Od toho dňa už prešlo desať rokov. Veľa sa toho zmenilo. Od Hyuugov som sa odsťahovala do domu Uchihov. Aj keď jeho rodičia - hlavne otec - sa dlho nedokázal zmieriť so Sasukeho rozhodnutím. Nevedel sa stotožniť s tým, že Sasuke si vybral mňa - obyčajnú meštiačku bez vznešenej krvi, či rodiny. Zatiaľ čo som čelila ponižovaniu pána Uchihu, u pani Mikoto som vždy našla útechu. Bola na mňa milá, a brala ma ako svoju vysnívanú dcéru, ktorá jej osudom nebola dopriata.
Drobné plamene pomaly začali požierať suché lístie a konáre, ktoré boli naukladané na zemi pod stromom. Mohutná koruna chránila rozhorievajúci sa oheň a dvoch mladých ľudí, ktorí tam našli útočisko pred lejakom. Dážď neustával a hučanie pohltilo všetky okolité zvuky. Nepočuli by ani praskot ohňa, kebyže nesedeli blízko neho. Postupne sa plameň zväčšoval, až z neho konečne začalo sálať teplo.
Ťažké vedrá s vodou dopadli s buchnutím na prašnú cestu a následne bledú zem pokropilo zopár kvapiek ľadovej vody. Tamiko sa mohla konečne vystrieť a v chrbtici jej nepríjemne zapukalo. Na dlaniach jej ostali od ťarchy odtlačky od železných držiakov a bôľ, ktorý pociťovala s každým pohybom prstov. Do nemocnice to bol síce len kúsok, avšak predstava namáhavej chôdze s ťažkými vedrami jej v hlave spôsobila, že cesta sa zdala nekonečná a vzdialená viac, než skutočne bola.
„Vysvetlím vám to,“ snažila som sa upokojiť situáciu a hlavne Hinatu, ktorá zúrila. „Len to, prosím, nikomu nehovorte.“
Hanabi upokojí svoju staršiu sestru.
„Nepovieme, ale niečo zato chceme. Itachi sa neustále vypytoval, prečo si neprišla a blá, blá... Povieš mu, že si nemohla alebo čosi také. Proste si niečo vymyslíš. Pretože ak nie, ukážeme tento dôkaz priamo Sasukemu a povieme, že si to urobila zámerne.“
Neostávalo mi nič iné, len súhlasiť.
