Kriminálník 3. díl

"Máš pravdu, bojím se o tebe, ani nevím proč, ale bojím. Vadí ti to, že bych ti to ošetřila, aby si neměl infekci?" A opatrně se postaví před něj aby viděla ty jeho oči, které jí fascinovali.
Zastaví se zhruba jeden krok před ní. Vzdálenost mezi nimi nemůže být větší než několik desítek centimetrů. Svůj pohled na chvilku upře do jejích smaragdově zelených očí, které nyní ve světle pouličních lamp vidí pouze matně, ale přesto si v nich nemůže nevšimnout jakési tiché prosby, aby si nechal pomoct. Oční kontakt jim ovšem nevydrží dlouhou, protože zhruba po minutě Sasuke uhne pohledem někam za Sakuru, skoro jakoby se jejímu pohledu chtěl vyhnout... a nebo spíše tomu, co mu jím chtěla sdělit. Ošije se. Není zvyklý na to, aby mu někdo věnoval takovouhle péči, obzvlášť v tomto případě.
"Proč to děláš? jsem pro tebe naprosto cizí člověk," podotkne. Nějak se mu nechce věřit, že snad neví, proč tohle všechno dělá. Přeci jen nějaký důvod za tím vším být musí. Udělá ještě malinký krůček k ní tak, že se jejich těla téměř dotýkají. Skloní přitom hlavu, aby se na ni mohl opět podívat. Nyní je mnohem patrnější několikacentimetrový rozdíl v jejich vzájemné výšce. "A neříkej mi, že by za tímhle vším byl jen a pouze Naruto," dodá poté, aby na něj růžovláska opět nevyrukovala s jeho kamarádem, se kterým se oháněla již minule. Nepopírá, že Naruto je pro ně pro oba jistě důležitá osoba, ale navzdory tomu si nemyslí, že zrovna on by byl ten důvod, proč by se Sakura pouštěla do něčeho podobného.
"Jsem doktorka a prostě už to mám ve zvyku a když jsem tě už ošetřovala, tak bych to měla raději pod dohledem, aspoň takto když si odmítal nemocnici. No tak víš, že já ti neublížím, tak by sis to mohl nechat ošetřit. Navíc mě můžeš věřit, nejsem člověk, co by někoho zradil. Mnohokrát jsem ošetřovala i toho blbce a přistoupila na ošetření i někoho, o kom mi do telefonu nic neřekl. No jak jsem viděla, jak si byl zřízený, tak mi to nedá a holt ti chci pomoct. Navíc na mě se můžeš kdykoliv spolehnout, at by se ti stalo jakékoliv zranění, tak jsem ti říkala, že mi můžeš zavolat a navíc ted budeš vědět i kde bydlím, tak můžeš i přijít, kdyby se ti něco stalo."

Po jejich slovech se mu na tváři objeví úšklebek. Je sice hezké, jak jej nabádá, aby jí věřil, ale jak mu může dokázat, že je vůbec hodná toho, aby jí věřil? Již dlouho nevěří jen tak někomu. A pokud si Sakura myslí, že člověk s několika řeznými ranami na zádech je zřízený, tak pravděpodobně ještě nic pořádného neviděla. Svůj jazyk ovšem drží za zuby, nepotřebuje jí tímto plést hlavu a ani jí nahrávat další a další otázky.
"Káže ti to tvoje doktorská povinnost?" Zavrtí nad tím hlavou, jasně ví o přísaze, kterou každý doktor skládá, ale nečekal by, že se kvůli ní Sakura bude pouštět do něčeho takového. Nakonec to nejspíš skutečně bude tak, jak si to myslel. "No dobře," svolí nakonec. "Když na tom trváš," dodá poté s ledabylým pokrčením ramen na znamení, že je mu to poměrně jedno. Nakonec pro něj to alespoň znamená, že se o to nebude muset starat sám a zařizovat si, aby mu to někdo čas od času prohlédl a hlavně, aby mu nakonec vytáhl stehy. Pochybuje totiž, že zrovna tohle by byly samo vstřebávací. "Tak pojď, ať tu nezmrzneš," vydechne nakonec. Počasí venku není zrovna přívětivé a teplota může být někde kolem nuly tudíž by se ani nedivil, kdyby Sakura už pomalu mrzla. "Veď mě," dodá potom a kývne přitom hlavou, aby jí naznačil, že půjde za ní.

"Tak pojď...." A dá si ruce k puse a dýchá na ně, aby se zahřála. Za 15min zhruba dojdou k ní domů kde otevře.. "Tak pojď.." A rozsvítí aby viděl.
Sasuke pokračuje pomalým krokem za ní, až dokud nedojdou konečně k domu, který s největší pravděpodobností patří právě Sakuře. Vejde tedy dovnitř a na chvilku uhne pohledem, když rozsvítí to světlo, protože jej z toho bolí očí a chvilku trvá než si na to všechno najednou zvykne. Raději se tedy otočí zády ke zdroji onoho světla a zavře za nimi venkovní dveře, aby neunikalo teplo, které Sakura doma má. Už jen z pohledu na ni je mu totiž jasné, že by se nejraději stočila někde pod deku, aby byla v teple. Když se zase otočí čelem k ní, tak se rozhlédne po předsíni. S postupem času, jak si jeho oči začaly postupně přivykat na to světlo kolem, tak je schopný vnímat i více detailů. Každou chvilkou čeká jestli se na něj náhodou z chodby nevrhne nějaké zvíře, a nebo snad i její přítel. Ani neví proč, ale nějak mu nesedí, že by snad Sakura byla sama... nakonec i on musí uznat, že kromě její temperamentní povahy na ní není nic, co by snad mohlo někomu vadit. "Žiješ tu sama?" Neodpustí si nakonec onu otázkou, která se mu jíž delší dobu povalovala v hlavě. Z jeho tónu ani nejde poznat jestli to snad pro něj má, a nebo nemá nějaký význam čiže jestli to je jen pouhá zdvořilostní otázka.
"Jo sama. Kdybych měla zvíře, bylo by mu smutno jelikož jsem většinou v práci, možná si max pořídím kočku.. tak pojď co si dáš: Čaj, kávu nebo džus? A nebo bys něco raději snědl tak něco k snědku?" Zeptá se a přejde do kuchyně kde naleje vodu do konvice a dá vařit. Přitom vytáhne dva hrnky a do jednoho dá čaj a u druhého čeká o co si řekne Sasuke.
V předsíni si odloží svou bundu, aby mu nebylo moc vedro. Pod ní má totiž ještě teplé triko s dlouhými rukávy, které si stihl převléct, když mu jej Sakura předtím rozstříhala. Nakonec jen v bundě by mu byla pořádná zima. Kývne hlavou na znamení, že jí moc dobře rozumí. "To je pravda, kočky nejsou zdaleka tak náročné jako psi," poznamená. Je ovšem pravda, že na jednu stranu je hezké se každý den vrátit domů s tím, že tam někde čeká a psi se svým přivítáním rozhodně vedou nad kočkami.
"Kávu," odpoví jí poté na její otázku. "K jídlu si nic nedám," dodá, teď je pro něj úplně hlavní, aby jej káva trochu probrala. Potom, co odjel od Naruta spal totiž jen asi dvě hodiny než mu zazvonil budík a on potom šel opět ven. Na jídlo právě teď nemá ani pomyšlení. Přejde potom k Sakuře a ležérně se opře o linku kousek od ní a pozoruje přitom její počínání s hrnky a taktéž s kávou. "Klidně mi tam těch lžiček dej i víc, jsem zvyklý na silnější kávu," dodá potom když vidí, že se natahuje pro kávu, aby mu ji tam nasypala. Říká si, že takhle se alespoň skutečně zahřeje a bude tak schopný fungovat ještě dalších několik hodin a vlastně i celý zbytek dne.
"Dobře tak kolik chceš lžiček. A řekla bych, že asi bez cukru, že?" Zeptá se a kouká na něj. "Ani něco malého, třeba chleba s máslem a na to co já vím, rajče s paprikou a trochu soli."

"Pět...šest... záleží na tom, jak je to kafé silné," odpoví jí, ve skrze to vlastně nechává na ní. "A ne, nesladím," přitaká. Docela jej překvapilo, že to na něj Sakura rovnou takhle vypálila, protože většina lidí mu do toho vždycky cukr napálila a ještě k tomu měli různé poznámky na jeho osobu... a navzdory tomu, že se to jimi nejspíš snažily vyžehlit, tak to moc nepomohlo. "Ani mléko, nic." Dodá potom pro případ, že by mu to tím Sakura chtěla náhodou dolít. Při její poznámce o rajčatech zpozorní a na moment skutečně zaváhá, protože přeci jen... rajčata miluje. Nakonec nad tím opět zavrtí hlavou. "Vážně ne, nedělej si se mnou starosti," dodá ještě. Už tak je pro něj docela dost, že si tam dává kávu a vůbec se chystá trochu zdržet. Nemá to zrovna v povaze, ale na druhou stranu má pocit, že u Sakury se nemusí bát, že by mu tam něco přimíchala a nakonec se po něm začala plazit jako nějaká chobotnice. "Měla by sis potom zkusit něco udělat i s tou tváří," připomene jí následně, když se k němu Sakura na moment otočí tou stranou. Díky mrazu venku jsou sice obě její tváře červené jako jablíčka, ale říká si, že nějaká mastička by jí jistě neublížila. Nakonec schovávat to pod make-upem by mohlo být ještě více pracnější.
"Opravdu si nedáš, jelikož já si aspoň dva dám, takže by mi nevadilo udělat navíc. A ne ani mléko bych ti nedala, když nesladíš... a navíc já taky málo kdy sladím, většinou vůbec, jinak bych nevydržela být vzhůru třeba v práci.
"Ono to s tou kávou ani tam moc neudělá... ale... spíš jsem zvyklý hlavně na takovou klasickou pořádně silnou," odmlčí se. Ani ho nepřekvapuje, že Sakura musí v práci pít kávu. Nakonec o pracovním vytížení různých doktorů přeci jen ví své. Nakonec ani není divu, to povolání je i dost plné stresu. "Skutečně nechci," ujistí ji poté již snad po třetí, "nemusíš si se mnou dělat zbytečné starosti vlastně... myslím, že už tak je dost, že jsem tady," poznamená potom a opět se rozhlédne kolem sebe po kuchyni, která je soudě podle jeho názoru typicky ženská. Nakonec... všímá si, že všude kolem jsou police a skříňky a všechno je tam hezky uspořádáno. Nakonec si říká, že Sakura nejspíš nebude úplně taková jaká se původně zdála být... tedy alespoň v prvních několika minutách. Nečekal by, že to takhle dopadne a že se nakonec skutečně ocitne právě zde. Na druhou stranu má tak alespoň příležitost ji poznat.
"Odkud se vlastně znáš s Narutem?" zeptá se jí po chvilky ticha, které přeruší jen zvuk bublající vody, která pomalu, ale jistě přichází do varu následně i cvaknutí konvice, která jen oznamuje, že je voda připravená k tomu, aby s ní Sakura zalila čaj a Sasukemu kávu.
"S Narutem? Už od mala se známe. On šel pak na střední jinam než já, ale v kontaktu jsme byly stále. Naši rodiče jsou dobří přátele, ale aspoň to takhle mi říkal táta...
Mírně kývne hlavou na znamení, že rozumí. "Říkal jsem si, jak dlouho se asi musíte znát, moc se nezmiňoval...teda... asi si sama umíš představit, že z toho, co říká je občas dost těžké rozumět tomu, co tím vlastně chtěl říct. " řekne zamyšleně. Sám vlastně pátral v paměti, jak to vlastně je, protože prakticky po celou tu dobu, co se oni znají, a že to není málo let, se o žádné kamarádce, která by snad byla doktorkou nezmiňoval... tedy možná že mu o Sakuře někdy vyprávěl, ale rozhodne nikdy nedošlo právě na to, že by ji snad jmenoval. Nakonec to by si určitě pamatoval, její jméno rozhodně nepatří k takovým, které by mohl snadno zapomenout. Navíc ani nechce nějak Naruta pomlouvat, ale je pravda, že u něj není neobvyklé, že by občas nějakou tu podstatnou informaci vynechal a pozapomněl na ni ať už schválně, a nebo jen vlivem nějakého jiného menšího nedopatření.
„Takže to znamená, že ses taktéž narodila právě tady v Konoze?" zajímá se následně. Logicky by mu to dávalo smysl, ale na druhou stranu by se ani nedivil, kdyby tady byla čistě jen kvůli práci. "Tedy... pokud ti samozřejmě nevadí, že se tě na to ptám," dodá poté, aby jí tak naznačil, že ji nenutí do toho, aby mu snad něco vykládala.
"Ne nevadí mi to, že se ptáš. A jo narodila jsem se tady v Konoze... Zvláštní, že jsem tě tu nikdy neviděla.." A pak se zvedne a jde ke konvici a zalije kávu s čajem. Kávu dá na jednu stranu a na druhou si dá čaj. Pak přejde k lednici kde si vezme jedno rajče a máslo. Otočí se a vleze do špajzky pro chleba, kde se vezme jen dva krajíce a vrátí se ke lince, kde si to nachystá a pak si sedne ke čaji.

"Děkuji," řekne, když se najednou zlehka odlepí od kuchyňské linky, o kterou se doposud opíral a následně přejde ke stolu k místu, kam mu Sakura položila hrnek s kávou a posadí se tedy na židli, aby si to mohl v klidu vypít spolu s ní. O opěradlo židle se přitom raději neopírá už jen kvůli stehům, kterým dal dneska i tak dost zabrat. "Tak zase tolik divné to není," řekne poté, "sice jsem se tady narodil, ale nežil jsem tady," vysvětlí poté. Svůj pohled následně sklopí k hrnku s kávou, kterou si zlehka promíchá, aby se mu rozpustily i ty nejmenší zrníčka a nestala se mu tak, že by vypil ještě zrnka nerozpuštěné kávy. "Proto jsme se nepotkali... až doteď," dodá a následně zvedne svůj pohledem směrem k ní naproti svého místa. Chvilku jen mlčky studuje každičký její pohyb jakoby snad na něco čekal. "Řekl bych, že každý se nakonec vrátí alespoň jednou do rodného města... neříkám, že zde už zůstanu, ale prozatím zde mám práci, která mě zde drží," dodá. Udržuje si svůj nic neříkající tón, ale přesto do něj prosakuje kousek, který naznačuje, že nejspíš není úplně nadšený ze svého návratu do rodného města. Ovšem díky jeho masce jde jen ztěžka odhadnout, co by tak asi mohlo být tím důvodem, proč tomu je zrovna takhle.
"Vždycky si chtěla pracovat jako doktorka?" zeptá se jí pro změnu, aby řeč svedl zase někam jinam.

"Dá se říct, že jo, ale spíš někde na horách, kde většinou lékaři nejsou a tak... Ale je to složitější..." A přitom jí i chleba.
"A nakonec si skončila tady v Konoze v nemocnici," odmlčí se. "Takže tě spíše baví takové krizové případy... adrenalin?" Podívá se na ni potom, přijde mu to poměrně zajímavé, protože není mnoho žen, co by to chtělo dělat, protože je to náročné nejen fyzicky, ale i psychicky, protože to povolání už i tak zahrnuje mnoho stresu. "Vím, jak to myslíš," dodá poté a nechá jí prostor, aby se třeba k tomu ještě nějak vyjádřila. Sám si potom k sobě přitáhne hrnek s kávou, který mu ještě pořád příjemně zahřívá ruce. Nakonec si ji ještě trochu promíchá, aby ještě trochu vychladla a potom se opatrně napije, aby se nespálil. Dostane ze sebe ovšem jen jeden doušek, protože káva je ještě pořád hrozně horká a jinak by se spálil. "Kdyby si mohla, dostala třeba lepší nabídku na práci, mimo Konohu, ať už třeba někde v horách, a nebo na nějaké vyhlášené klinice... odešla by si? Přijala by si tu nabídku?" Zeptá se jí poté jen z čisté zvědavost. Nakonec by jej docela zajímalo, zda-li je tady Sakura v konečném důsledku spokojená, a nebo jestli náhodou čeká na příležitost, aby odsud mohla vypadnout někam jinam. "Samozřejmě to myslím čistě jen hypoteticky..." Dodá potom ještě nahlas, aby si to nějak špatně nepřebrala.

"Tak určitě jako není to tu špatný, ale je tu nuda. Proto když mi ten blbec volal, že se stalo něco horšího než nějaké sklo. No jinak jak se cítíš, jelikož jsem neměla moc věcí u sebe."
"Takže ti Naruto skutečně takhle volá často?" Zeptá se jí se zdviženým obočím. "Kdo ví do čeho se to tele zase namočilo," vydechne a zavrtí nad tím hlavou načež se pomalu napije z hrnku a dostane tak do sebe další pořádnou dávkou kofeinu, po které se cítí zase o kousek lépe než předtím. "Tak měla si jehlu a nit, Naruto měl dezinfekci a náplasti takže... tohle mi dokonale stačí. Počítal jsem s tím, že když odmítnu ošetření v nemocnici, tak to nebude zrovna úplně... luxusní ošetření, ale mě to stačí. Nekrvácí to, takže," pokrčí nad tím rameny s ne zrovna velkým zájmem. Samozřejmě jej to docela bolí, a tak si musí brát prášky na bolest, ale jinak se to moc neliší od jiných věcí, které už v životě musel podstoupit. "Kdyby to nebylo na takovém hloupém místě, tak bych do toho Naruta ani nijak nezatahoval, ale... bohužel," odmlčí se.
Původně si říkal, že to celé nechá vyřešit někoho úplně jiného, ale v konečném důsledku pro něj byl Naruto mnohem příjemnější variantou a hlavně pohodlnější. "Hlídám si to, abych to měl zalepené, jak si mi to nechala a abych to moc nezatěžoval a ty stehy mi nepopraskaly, ale... hold je to trochu nepraktické," odmlčí se. "Za jak dlouho, nejdříve by bylo možné ty stehy vyndat?" Zeptá se jí potom, nehledě na to, že to ještě nemá zašité ani den.
"Asi tak za 14 dní se podíváme na ty stehy, jestli bude potřeba je střihat nebo ne.. a měla bych ti to očistit, abys to měl čisté tak jak to dopiješ tak si lehni do obývaku na sedačku."
"Až za čtrnáct dní?" zeptá se jí, poněkud překvapeně. Nečekal, že to bude trvat takhle dlouho, spíš by byl mnohem raději, kdyby to mohlo trvat maximálně pár dní, a nebo snad týden. Na druhou stranu si ovšem říká, že při nejhorším bude nějak normálně fungovat i navzdory těm stehům a nic se tak pro něj jednoduše nezmění. "No dobře," řekne nakonec rezignovaně a následně se ještě trochu napije. Už pomalu začíná cítit změnu v teplotě takže teď může pít o poznání rychleji než předtím. "No dobře," řekne nakonec a svá slova doplní a menší přikývnutí. "Ale potom už si s tím nebudeš muset dělat hlavu," řekne následně, na druhou stranu si říká, že možná bude nejlepší, když do tohohle nebude Sakuru nějak moc zatahovat. Konec konců kdo ví, kde on za tu dobu vůbec bude. "Prozatím budu rád, když se na to tedy alespoň podíváš," řekne poté načež dopije poslední zbytky kávy, které mu zbyly v hrnku a následně se zvedne ze židle, kterou poté zasune ke stolu, aby tam nezůstávala v prostoru a někdo o ni poté nezakopl. S tím vyjde z kuchyně a několikrát se rozhlédne kolem sebe než najde ten správný vchod do obýváku kam nakonec zamíří a posadí se na sedačku.

Sakura se musí nad tím usmát... Vezme si potřebné věci a dojde za ním. "Pomůžu ti s tím tričkem ,ať se nenamáháš. Tak zvední ruce nahoru.." Pak mu to opatrně stáhne dolů. "V klidu se natáhni na břicho, chvíli to potrvá jelikož tu nemám vše co v nemocnici...
Nadechne se, aby překonal počáteční letmý závan bolesti, která se mu šíří z těch ran. Cítil, jak se mu ty stehy přitom napjaly, ale ten tlak naštěstí během chvilky pominul, a tak poté, co se s její pomocí zbavil trička si jej položí před sebe na gauč, aby se mu někde nezatoulalo pod gauč, a nebo něco podobného. "Zůstanu sedět, je to takhle lepší," odpoví jí poté, protože nakonec je mu tak takhle mnohem pohodlnější a zároveň i v mnohém příjemnější. Alespoň takhle se necítí jako úplný lazar. "Vím, že tady nemáš to, co v nemocnici, ale myslím, že na tohle postačí obyčejná dezinfekce a po případě čistý obvaz, a nebo náplast," podotkne poté. On sám s tímhle už nějaké zkušenosti má, a tak ví, že fakt, že odmítnul jít do nemocnice pro něj není tak špatný. Teď, když sedí k Sakuře otočený zády a při tomhle světle, kdy do obýváku ještě mimo jiné pronikají první sluneční paprsky, které místnost osvětlují a dodávají jí dávku přirozeného světla, má tak Sakura možnost si lépe všechno prohlédnout a dokonce je nyní i mnohem lépe vidět tetování, které má několik centimetrů nad levou lopatkou. Je přitom složeno z několika zvláštních znaků, které jsou jen tak pro někoho snad jen obyčejnou směsicí znaků a ne nic, co by mohlo někomu dát hlubší význam
"Hmm tak zatím se to dobře hojí, to je dobře... Ale zajímavé tetování, kde si k němu přišel?" Zeptá se když ti na to dává opatrně desinfekci a postupně to vše kontroluje
Mírně kývne hlavou, alespoň jedna dobrá zpráva pro dnešní den, za kterou je přirozeně rád. "Dobře," řekne nakonec a jemně natočí hlavu směrem k ní, načež sebou nepatrně cukne, když se Sakura mimoděk dotkne místa, kde má i své tetování. Její otázku jasně zaznamenal, ale přesto se nějak nemá k odpovědi na její otázku. Sám spíše přemýšlí, jak jí to podat.
"Je to... trochu delší příběh," odmlčí se, aby jí dal jasně najevo, že tohle zrovna není to téma, o které by chtěl nyní v tuhle chvíli mluvit. "Je to už delší dobu, co jej mám," odpoví jí následně, "nechal jsem si ho udělat ještě v době, když... no ještě před osmnáctinami..." dodá potom jakožto jediný dodatek ke svému tetování. "Nepřemýšlel jsem nad tím nijak dlouho... no... on je to trochu delší příběh, " pokrčí nad tím zlehka rameny, ale ne moc, protože při každém prudším pohybu jasně cítí místa, kde se nachází jeho sešité rány a které mu nyní Sakura ošetřuje. Navzdory tomu, že se snaží být co nejjemnější jej ta dezinfekce nepříjemně štípe v ranách ale nijak to nedává najevo, ani ve svém výrazu v obličeji a ani v postoji, který je sice trochu napjatý, ale to není ani vlivem Sakuřiny přítomnosti a ani vlivem ran. "Budeš s tím dělat ještě něco kromě dezinfekce?"
"Jo, jo musím ještě pár věcí. Delší příběh? To mi nevadí mám ráda příběhy, tak povídej no tak..."

Notnou chvilku mlčí. Hlavou se mu nyní honí zcela jiné myšlenky než jaké by se nyní dalo čekat. "Moc se mi to teď nechce rozebírat," řekne nakonec. Nepřiznal by to nahlas, ale to téma je poněkud osobní, a tak by to teď nerad rozebíral, obzvlášť, když Sakuru ještě ani pořádně nezná. Není zrovna zvyklý podobné věci jen tak rozebírat s lidmi na potkání, i když mu Sakura hodně pomohla a prakticky jej zachránila. I tahle by se to totiž dalo říct.
"Třeba ti to jednou povyprávím," dodá poté jakožto příslib do budoucna. On sám ještě ani neví, co bude za několik hodin natož někdy v budoucnu, ale kdo ví... možná, že tohle nebude poslední schůzka, na které se spolu se Sakurou vidí, ale upřímně doufá, že pro příště by to snad mohlo být za nějakých mnohem lepších okolností, "co znamená pár věcí?" zeptá se jí následně se zájmem, když zmizí, že čištění okolí ran není to jediné, co se nyní chytá udělat. Není sice vystudovaný doktor, a tak úplně přesně nerozumí tomu, jak co funguje, ale tohle jsou věci, které by si rád poslechl a je si jistý, že Sakura by mu to jistě podala nějakou přijatelnou formou. "Myslel jsem si, že si říkala, že se ty rány prozatím hojí dobře," podotkne poté, z tohohle mu předtím vyplynulo, že nebude potřeba s tím dělat něco dalšího, ale očividně jeho úsudek nebyl úplně správný, protože po chvíli cítí, že mu to Sakura přestala dezinfikovat.
"To jo hojí, ale něco do toho přidám, co ti to pomůže vyléčit rychleji. Každý má nějaké triky."
"Rychleji?" zopakuje po ní se zdviženým obočím, ještě před nějakou dobou a od určité osoby nesnášel jakékoliv experimenty, které by se týkalo jeho osoby, ale až samotného jej překvapuje, jak klidný uvnitř je. Necítí nějakou starost a ani nemá potřebu přemýšlet nad tím, co do toho asi tak Sakura dala a jestli to jenom tak náhodou nebude mít nějaký nepěkný vedlejší účinek, který by mohl zapříčinit jen další nepříjemnosti. "Tak pokud to pomůže, aby se to zahojilo rychleji," dodá nakonec. V konečném důsledku to pro něj bude mít jen kladný přínos, protože to není ještě ani půl dne, co má ty stehy a už mu to docela dost znepříjemnilo život. Nejen kvůli jeho práci, ale taky v případě, že by měl na práci něco jiného... pokud osobnějšího, tak je to tak trochu problém. Alespoň v určité části. Všiml si v jejích slovech i toho nepatrného zaváhání, které jakoby značilo, že mu to ani nemusí pomoct... přesto nemá důvod protestovat. Přesto se trochu ošije, když cítí Sakuřiny ruce na svých zádech, jak mu ty rány pravděpodobně něčím maže. Takhle na slepo nemůže přesně určit, co tam dělá, ale pocit je to poměrně zvláštní. "Možná je pravda, že je tě tady v takovém zapadákově škoda," napadne ho po chvilce. Je sice pravda, že kdyby tady Sakura nebyla, tak by se logicky nejspíš ani nepotkali, ale přesto. Má jistý odhad na lidi, který jej ještě nezklamal, a tak může alespoň s relativní jistotou tvrdit něco takového.
"To opravdu nevím a momentálně to neřeším. Chci ti pomoct o nic víc mi nejde."

"Hmmm," odpoví jí na to jen. Sám mnohdy nerozumí, jak mohou být někteří lidé takový. Samozřejmě si říká, že někdo to má v sobě, ale... pomáhat druhým navzdory tomu, že si to někteří mnohdy ani za mák nezaslouží mu přijde poněkud... zbytečné. Možná až hloupé. Nahlas ovšem nic z toho neřekne, protože ví, že by se Sakura mohla maximálně tak urazit. Soudě podle toho, co dělá mu totiž přijde, že by jej stejně nepochopila. V tichosti tedy čeká než Sakura konečně pomalu dokončí jeho ošetřování.
Zdá se mu to snad i skoro delší než předtím, když mu z ran ještě vztahovala úlomky střepů, které se mu tam menším nedopatřením dostaly. Po uplynutí dalších pěti minut přeruší ticho mezi nimi vyzvánění jeho mobilu. Sasuke pro něj automaticky sáhne do kapsy, aby se podíval, kdo jej takhle brzo ráno shání. Když si ovšem na displeji všimne fotky tmavovlasé ženy, tak se malinko zarazí. Skoro jakoby zaváhal jestli to má tady a teď vzít. Nakonec si telefon přeci jen přiloží k uchu a hovor přijme. Několik chvil tak jen poslouchá třesoucí se hlásek z druhé strany. Výraz v jeho obličeji se po celou dobu hovoru zdá být pořád stejně neprostupný, až na konci se ovšem mírně zamračí.
"Počkej tam na mě... přijedu, jak jen budu moct," řekne a následně hovor típne. Otočí přitom hlavu směrem k Sakuře. "Budu muset jít."