Jednorázovka
Po tvářích jí stékaly slzy a mísily se s krví. Nejasně si uvědomovala, že její milý stojí přímo za ní, cítila jeho tělo, jeho neohrabané objetí. Zvolna opřela hlavu o jeho hruď, opatrně, aby mu ještě více neublížila. Na tváři jí zašimraly zlatavé pramínky jeho vlasů – sklonil k ní hlavu a láskyplně si položil bradu do její rusé hřívy.
Věděla, že jim oběma zbývají poslední okamžiky života.
Od Sasukeho odchodu ubehol takmer rok. Naruto po celú tú dobu myslí na ešte stále nedodržaný sľub, ktorý dal Sakure.
"Naruto! To je ale hlupák. Chceš prespať celý deň?" kričal Kiba cez pootvorené okno.
"Au! Au!" Ospalý Naruto sa skotúľal z postele a dopadol na misku s nezjedeným Rámenom. "Kiba! Čo tu tak skoro ráno robíš a prečo ma nenecháš spať!"
"Vraj ráno. Sú tri hodiny. Obleč sa."
"Ha?"
"Máš sa dostaviť k Tsunade-sama."
Vítr lehce zasvištěl, zatímco několik párů noh dosedlo na větve.
„Ne, fakt. Je to tak. Nekecám.“
„V*le, jaks mohl? Ta ženská je škaredá jak noc.“
„Cos to o ní řek?“
„Slyšels.“
„Tak o ní nemluv, ty-“
„Držte huby, kre*éni. Máte prohledávat oblast a ne kdákat jak tetky na trhu.“
„Jo, jasně, nějaká veverka si use*e a my musíme hnedka ven do téhle kosy.“
„A co čekáš? Máš půlnoc.“
„Hiroi, pro vaše dobro. Držte ku*va hubu, nebo půjdete do hlášení.“
„Ano, pane!“
Už prešiel takmer rok od Sasukeho odchodu. Aj keď som ti sľúbil ho nájsť, stále sa mi to nedarí.
Tak jsem se trápil.
Veľmi na mrzelo, že sľub, ktorý som ti vtedy dal, som ani po roku stále nedodržal. Pamätám si to, ako by to bolo včera. Ako si ma o to žiadala. Ako si prosila, aby sa Sasuke vrátil. Pretože ti na ňom záleží. No záleží je asi slabé slovo. Bola si do neho zamilovaná - stále si. Aj keď som sa snažil ťa zaujať, nikdy som nebol stredom tvojho záujmu. Dokonca ani okrajom. Keď niekto spomenie meno Sasuke. No...
„Jaký je tvůj sen? Čím chceš bejt?“ Nehezky se pitvoříc papouškovala otázky, na něž už byla doslova alergická. S hlasitým zaduněním upustila loket na bar a roztaženou dlaní si neohrabaně zapřela alkoholem ztěžklou hlavu.
„Poslední dobou kolem lidí s harantama neslyším nic jinýho. Jako by snad mělo význam mít sen, za něčím jít,“ mrmlala si nevraživě pod vousy.
Byl vyděšený. Běžel z prudšího kopce, a ne a ne zastavit. Mech a kořeny smrků, které kopec z pravé strany lemovaly, vytvářely nerovný povrch. Tak moc se bál, že zakopne a skutálí se přímo na velkou studniční pumpu, která stála u úpatí kopce.
Zastav! křičel, ale slova mu nevyšla z úst.
Nožky ho neposlouchaly a on se tak rychlým tempem řítil na děsivě vysokou konstrukci. Těsně před nárazem se však instinktivně odrazil, vyskočil do vzduchu a…
Letěl!
Zaplavila jej frustrace, srdce začalo zběsile bít a hrudník se mu úzkostí stáhl.
„Měla jsem dnes takový zvláštní sen.“
„Jaký zvláštní sen?“
„Šla jsem po ulici. V centru. Sluníčko pražilo a já byla na procházce. A najednou jsem vešla do Sushi restaurace. Což bylo divné. Já nesnáším sushi.“
Neochotně se prodral menším hloučkem lidí. Strážný si jej okamžitě změřil pohledem. Černý oblek, klobouk taktéž. Mířil k němu. Už se nadechoval vyslovit své varování, když v tom dotyčný vytáhl odznak. Hned věděl, která bije. Bez řeči jenom pokynul hlavou a otevřel mu dveře.
Prikladám oheň k špičke cigarety a potiahnem. Teraz sa cítim troška lepšie. Sebavedomejšie. Predsa však ostávam stáť na mieste a iba sa dívam. Na ňu!
"Ááá!" Zo sprchy sa ozval výkrik a buchnutie vzápätí.
"Pomáha dať im meno."
"Akože nazveš žížalu Amálka? Alebo švába Fero, keď ho ráno nájdeš odhrýzať si zo salámy na chlebe?"
"Ty sa bojíš aj dážďoviek?"
"Bože, zase si všíma nepodstatné," zaúpela. "To nie je o strachu. Hnusia sa mi."
Bylo nebylo, v nejsevernější části Ohňové Země, kde medvědi dávají dobrou noc a kde vodky je vždy hojnost, žila byla pilná a milá dívenka jménem Hinata. Od rána do soumraku dřela, protože ji k tomu nutila její zlá macecha Temari. Temari si vzal teď už stařičký Hinatin tatínek Shikamaru poté, co zemřela Hinatina maminka. Temari ještě měla svou vlastní dceru Neji, která se celé dny jen flákala. A tak to chodilo den co den.
Byla to nádherná místnost. Obložení z ebonitového dřeva s motivy květin, barevné koberce a polštáře, dvě malé fontánky a stůl vykládaný slonovinou. Místnost, která měla za úkol návštěvníka ohromit a umožnit jejímu majiteli jednat z pozice autority a síly. Shikamaru tomu moc dobře rozuměl, právě proto se snažil přesvědčit vesnickou radu, aby mu na něco podobného dala peníze.
Na rozdíl od Oblačné to neudělali.
Krok sem, krok tam. Vlasy se zavlní. Paže podivně zkroutí. Bosá noha následuje druhou, kameny ignoruje. Les zpívá svou krásnou píseň. Praskání větví doplňuje uklidňující šumění. Konečně je volný od bolesti a osamění. Nic ho neohrožuje. Krok sem, krok tam, pokračuje v rytmu lesa. Krk se mu protáhne, vlasy se zavlní jako černí nebezpeční hadi. Už tam skoro bude. Přál by si proměnit v malé háďátko a hřát se na slunci. [i]Slunce!
Po poslednom incidente, kedy Boruto (znova) zrovnal akadémiu zo zemou tým, že vyvolal Garagu, aby sa pred kamarátmi predviedol a ten chvostom premenil budovu akadémie na trosky ako po vojne, som sa rozhodol postaviť novú školu. Povedal som si, že tu v Konohe chýba aj obyčajná škola okrem akadémie vychovávajúcej mladých nindžov. Predsa len časy vojen sa skončili a dúfam, že ďalšie tak skoro neprídu. Už nie je treba toľko veľa nindžov ako kedysi.
Prebudil sa v prázdnej miestnosti. Nebol tu prvýkrát, ale tentoraz si konečne myslel, že si zaslúži starostlivosť a trochu odpočinku. Jeho mysel bola voľná a čistá. Asi minútu iba hľadel na strop, ale v tom sa mu zobrazil obraz. Nebolo to skutočné, iba záblesk jeho minulosti. Videl seba v ruke držiac ľadový nanuk, sedel pod stromom a opieral sa o červený plášť muža. Muž sa otočil a on si uvedomil, komu ten plášť patril. Prešiel ním akoby chladivý blesk. Chlpy sa mu postavili a zaliala ho ľútosť. V hlave mu prebehli posledné dni ako vo filme.
Milí puberťáci,středoškoláci, vysokoškoláci i pracující dospělí. Rozhodl jsem se, že se s Vámi podělím o příběh, který se odehrál u nás v Akatsuki. Jelikož jsem vždycky dbal na to, aby moji zaměstnanci, a zároveň svěřenci měli dobré vzdělání, museli povinně absolvovat maturitu na mé soukromé Akatsuki střední škole, kterou jsem založil.
Tak jsem se po dlouhé době odhodlal dokončit můj smutný, ale zajímavý životopis. Když si člověk jen tak sedí za stolem ve své kanceláři v Písečné vesnici, všichni ho milují a nikdo neválčí, začne být život trochu nuda. Žádné mise třídy S, ani prapodivná zákoutí a příběhy Akaťáků.
Zase se opět omlouvám za spoiler, takže ti, co jste pozadu, byste to fakt číst neměli, pokud zrovna nechcete zjistit, že...:
Vyškrábal se z temné nory. Vstal a oprášil si plášť od hlíny, slunce mu zasvítilo do očí. Protáhl se, odkašlal si a zamířil rychlým krokem z lesa. Natáhnul si kapuci přes hlavu, stříbřité brýle se zaleskly a jejich odraz padl na nejbližší trs trávy. Z trsu se ozýval šramot. Sehnul se pro kámen a hodil ho směrem do houští, aby zahlédl zajíce, tak upaluje, co nejdál od něj… možná později, pomyslel si a pokračoval v cestě. Teď měl jiné starosti.
Po dlouhé době nastalo v Listové vesnici jaro. Bylo to první klidné jaro po letech války a napětí. Zahrady a aleje se pomalu uzdravily a začaly opět přinášet příjemnou svěžest. Listová vesnice opět ožila, jako kdyby nikdy nepadla. Lidé radostně procházeli ulicemi, kupovali si sladkosti a chystali se na následující festival oslavy jara.
Krasotinka a zviera
V potemnělé místnosti vládl nepřirozený klid. Nebýt občasného zamihotání dohořívajícího knotu svíčky, celý pokoj by ovládla úplná temnota i hrůzu nahánějící ticho, mrtvolné ticho. Mohlo být okolo druhé hodiny ranní, čas tady plynul jinak. Někdy se zdálo, že neplyne vůbec.
