Jednorázovka

Stojí a dívá se. Sleduje.
Červená, zelená a zlatá. Všechny ty barvy vybuchující v doširoka otevřených dětských očích. Sestřička se směje a tleská rukama, co sotva dosáhnou na zábradlí, a Hinatě je tak zvláštně hezky a smutno. Jsou spolu. A ona si přeje, aby tu mohla zůstat napořád; napořád sledovat, jak jim obloha nad hlavami rozkvétá světlem. Sestřička se směje a jí je najednou do pláče, protože v té krátké pauze mezi dvěma údery srdce jí cosi zašeptalo, že je to možná naposledy. Že ony dvě jsou jako ten ohňostroj, po kterém má Hanabi jméno.

Pro Rahzel

Tahle povídka měla být k Tvým narozeninám, ale nepochopitelně jsem zapomněla, kdy je máš, a myslela jsem (ani nevím, kde se to datum vzalo ), že 18. 11. Tak odpusť toto velmi opožděné přání, snad Tě alespoň trochu potěší.

Víš, ať se nám to líbí, nebo ne, smrt k lidskému osudu patří. Není třeba se trápit tím, že zemřeme, ale jak a proč. Když jsem byl malý, děti jako ty kolem mě umírali. Dospělí mě neposlouchali a já měl strašný pocit, že umírají zbytečně. Zemřeli, protože my ostatní jsme selhali.

Následujícími řádky nechci nějak zpochybnit umění kolegů umělců, ani to nemám v úmyslu, ale přiznejme si to veřejně. Už se nám to někdy stalo. Aspoň jedinkrát v životě.
Ano, mluvím o neschopnosti něco napsat. Koukáte na ten zatraceně provokativně bílý nepopsaný papír, zcela vnímáte jak se vám potutelně vysmívá, a zpropadeně nevíte, kde byste měli začít vyprávět svůj příběh. Ať už píšete brkem, nebo na stroji, je to je pořád ten čistý papír, kde není ani vidu ani slechu po nějakých slovech, natož písmenkách, která ne a ne přijít. Víte, co psát, ale slova nikde. Víte přesně o čem chcete psát, máte postavy, hlavní zápletku, konec, ale co začátek?

Popravdě už ani nevím, kdy to začalo, a ještě víc popravdě, je mi to úplně jedno. Babča se svým typickým patentem na rozum řekla, že se mnou tříská puberta, a já jí řekla, že to teda fakt netuším, protože na sobě žádný modřiny nepozoruju. Poslala mě s košem, prej vystřízlivět.
Před barákem jsem narazila na Yukatu a čahly jsme obě. Absolutně mi nezáleželo na tom, že ten pytel v chodbě páchl ještě dva dny a babča demonstrativně omdlévala při každým kroku. V Rudým údolí pálilo slunce a připíkalo nás dozlatova.
„Vidělas ho dneska, Matsuri?“ přetočila se Yukata na bok.

Dívám se na něj a je mi zle. Tak rychle se změnily mé city.
Kde je ten muž, který vášeň v mém nitru dokázal rozdmýchat?
Kde je ten muž, který lásku ve mně probudil a spolu se mnou ji v extázi vykřičel do černočerné noci?

Zamyšleně procházel nočním městem a přemýšlel. Zkoumal své vnitřní, temné prázdno, v kterém slabě, téměř bez života poblikávala jiskřička. Orochimaru ji neznal, objevila se teprve před nedávnem.
Co byla zač? Jaký byl její význam?
Nevěděl, a to ho trochu děsilo.
Myšlenky mu ledabyle zabloudily k jeho zbrusu novému citu. Touze. Po vědění, poznání nepoznaného.
Poznání zakázaného.

Trmácím se ulicemi, už ani nevím, kde přesně jsem. Snažím se soustředit, vnímat, přemýšlet, ale je to tak těžké. Zatřepu hlavou s nadějí, že se vše vyjasní, docílím jen pravého opaku. Vše je nesrozumitelně nejasné. Hlava se motá, srdce splašeně buší, ruce něco pevně svírají a nohy. Ach, ty mé ubohé nožičky se do tohoto všeho snaží tančit. Světlo lamp mě bodá do očí. Snažím si je zakrýt, ale docílím jen toho, že se do hlavy něčím praštím.

Bojoval jsem s bohy a démony, ale to, čemu mám čelit teď, je daleko horší. Pořád nedokážu pochopit, jak se to mohlo stát. Vlastně vím, jak se to stalo, ale nedokážu to pochopit.
Oknem nemocniční chodby se dívám na zuřící bouři venku. Je stejná, ne, je menší, daleko menší než ta, která zuří v mém nitru.
Bouře strachu a obav, která mi svírá útroby z pocitu, že vše bude jiné. Už ne stejné a klidné, jako to bylo dřív.

„Čekám dítě,“ řekla, instinktivně svírajíc roh stolu v očekávání bouře. Nemýlila se.
„Ty ses snad zbláznila?!“ reakce byla téměř hysterická, „dobře víš, že nesmíš!“
„A napadlo vás někdy, jak se bude cítit muž, kterého jsem si vzala? Nemysleli jste si snad, že si ho beru jen tak pro legraci?!“ rozčílila se hned na počátku, i když si předsevzala nehádat se.

Čakali sme na úsvit a ocitli sme sa v pekle. Bez svetla, bez spravodlivosti, kde ľudia robia to, čo robiť nechcú. Vedel som, že ty na toto miesto nepatríš. Že to nezvládneš. Ale jej život mohol byť vykúpený len mojou smrťou. A ona musela žiť, pretože som ju miloval. Tak veľmi, že som nezaváhal ani na sekundu. Musel som svoju smrť zobrať do svojich rúk, rovnako ako tvoj nôž v mojej hrudi.

„Takže,“ těžce si povzdechl. „To je celá pravda,“ řekl bělovlasý ninja své choti. Měl to za sebou. Ze srdce mu spadl velký kámen, který ho tížil už nějaký pátek. Stejně tak pocit viny. Kdyby byl na svém stanovišti, nemuselo se to stát, ale stalo. Kdo však mohl tušit, že v jeho týmu je zrádce? Co spolupracoval s Mlžnou? Cítil se u toho hrozně, celou pravdu ještě nikomu neřekl.

V Skrytej Súmračnej bol skoro pol roka. Do jeho osemnástich narodenín ostávalo len pár dní a už mu bolo jasné, že ich neoslávi v Konohe. Keď teraz nad tým rozmýšľal, až tak mu to nevadilo. Sasuke je určite ešte na cestách a aj tak by neprišiel. Sakura zas zavalená prácou v nemocnici, stopro zabudne ako vždycky. A Kakashi-senseiovi by sa aj tak nemohol pozrieť do očí. Misia, ktorou ho poveril, sa ťahala a niečo podstatné mu stále unikalo.

Znova do seba obrátil pohárik a vzápätí si ho doplnil až po vrch. Už nejakú chvíľu podozrieval krčmára, že mu pitie v pohári riedi vodou, tak sa to rozhodol zobrať do vlastných rúk. Približne v tom istom čase uviazla ich vzájomná komunikácia.

„Chceš si znova dokazovať, že na to nemáš?“
Po týchto slovách som mala slzy na krajíčku. No nedala som to na sebe poznať. Nedala som mu pocítiť môj žiaľ.
Bolo to v poradí už druhé stretnutie so Sasuke-kun. Stále som si v duchu opakovala, že ak to neskončím ja, ukončí to s ním Konoha. Bolo to najťažšie rozhodnutie môjho života. Sama som neverila tomu, čo sa chystám urobiť.

Bílý tesák stál uprostřed široké komunikace a se zakloněnou hlavou vzhlížel vzhůru. Obrovský měsíc se vyjímal na bezhvězdné obloze, sám samotinký.
Navzdory pokročilé noční hodině bylo na konožské hlavní třídě stále rušno.
Výhody i nevýhody hlavního města.

Zpočátku by mě nikdy nenapadlo, že naše setkání skončí tak, jak skončilo. Byla to náhoda? Každý jsme měli svůj cíl a naše sny se nevyhnutelně střetly. Asi to tak mělo být. Když nad tím teď uvažuji, nikdy jsem neměl šanci ti poděkovat. Zvláštní.
Jediné, co mi zbylo, jsou vzpomínky z dob, kdy pro mě čas měl ještě význam a kdy jsem možná vypadal šťastně, ale uvnitř jsem byl prázdný. To vše jsi změnil.

Tiše, tak krásně tiše se čeřily drobné vlnky na hladině rybníčku, kam na okamžik přilétly ptáci. Shikaku věděl, že by se měl vrátit k těm zatraceným papírům, protože je Kakashi potřeboval co nejdřív, ale nedokázal odvrátit hlavu. Bylo až moc lákavé odejít nad hladinu, odejít pod hladinu, potopit se do milosrdné tmy a nevylézt. Kolikrát nad tím už v minulých letech přemýšlel a kolikrát přemýšlel, že o tom řekne kamarádům ve zbrani. Jenže Chouza s Inoichim by to nepochopili.
Nikdo by to nepochopil.
Nikdo, protože slova někdy prostě nestačí a nedokážou vyjádřit.
Násilím odvrátil hlavu, až mu luplo za krkem a zjistil, že na něho z druhé strany pokoje napjatě zírá syn.

Had se proplétal trávou zcela neslyšně. Jemná stébla prozradila jeho přítomnost jen mírným zhoupnutím, které se dalo stěží postřehnout, a had tak mohl zcela nerušeně mířit ke svému cíli. Byl si vědom toho, jak nápadně na lidské oči působí jeho bělostná kůže? Nezdálo se. Soustředěně postupoval dál, kmitajícím se jazýčkem ověřoval směr své cesty.
Tak doputoval až k nohám onoho muže.
Pozvedl hlavu.
A jejich oči se setkaly.

Zprudka se posadil, celý zmáčený potem. Oči ho pálily, jako by celou noc nezamhouřil oka, ač opak byl pravdou. Ve skutečnosti spal dobře, ani jedinkrát se neprobudil, což se mu dlouho nestalo. A přesto si vůbec nepřipadal odpočatě.
Zavřel oči. Bylo mu zle.

Čekal, až se mu trochu zklidní nervy, až se mu vrátí pravidelný dech a odezní ta bolest hlavy.
Bolest hlavy? Proč?